Pes, jakožto zvíře, tj. smysly nadaný živý tvor, není věcí. Je však třeba zdůraznit, že občanský zákoník psovi (zvířeti) přiznává smysly, nikoliv rozum, vůli či schopnost rozhodování. Pes není subjektem práva a nemá tudíž deliktní způsobilost, přestože svým chováním může způsobit protiprávní stav. Odpovědnost za psa nese osoba, které zvíře patří, tj. slovy zákona vlastník psa. [1]
Co se týče soukromoprávní odpovědnosti vlastníka zvířete, pak tuto nový občanský zákoník vymezuje v ust. § 2933 an., jakožto zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti vlastníka zvířete za škodu jím způsobenou.
V tomto článku se budu v režimu práva správního a trestního zabývat případy, ve kterých pes (nemající způsobilost k protiprávnímu jednání) nevystupuje jako oběť, nýbrž jako pachatel. Cílem článku tedy bude právně kvalifikovat situace, kdy pes ať už svým chováním, nebo z pokynu vlastníka, naplní skutkovou podstatu přestupku či trestného činu, a k tomuto definovat, kdy vznikne správně právní anebo trestně právní odpovědnost vlastníka psa.
Správně právní odpovědnost vlastníka psa
Přestupek je definován ust. § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) jako: „společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.“[2]
Podle ust. § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky je k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek vyžadováno zavinění. Pokud zákon výslovně nepožaduje zavinění úmyslné, postačí zavinění nedbalostní. [3]
Úprava přestupků je roztříštěna do velkého množství různých předpisů. Pro účely tohoto článku budou zásadní úprava přestupků v režimu zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“) a v režimu zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání“).
Přestupky v režimu zákona o některých přestupcích
Zákon o některých přestupcích definuje několik přestupků, ve kterých může určitou roli hrát pes. V praxi nejčastější jsou případy, kdy se vlastník psa dopustí přestupku ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zákona o některých přestupcích, tj. poruší povinnost plynoucí mu stanovenou obecně závaznou vyhláškou obce nebo kraje. [4]
Obecně závazné vyhlášky obcí často stanovují pravidla pro pohyb psů na veřejných prostranstvích. Vlastník psa může spáchat přestupek tím, že tato pravidla nedodrží. Nejtypičtějším příkladem zřejmě bude, když vlastník umožní psovi volně pobíhat na veřejných prostranstvích. Ve smyslu ust. § 4 odst. 3 a 4 zákona o některých přestupcích lze za tento přestupek uložit pachateli pokutu a omezující opatření. [5]
Na tomto místě je vhodné zmínit, že nevedení psa na vodítku je jednou ze tří nejčastějších příčin napadení psa jiným psem. [6] Pokud k takovému incidentu dojde, pravděpodobně bude naplněna i skutková podstata dalších přestupků podle zákona na ochranu zvířat proti týrání, k tomuto v podrobnostech níže.
Lze si představit, že se vlastník psa dopustí přestupku podle ust. § 5 odst. 1 písm. d) zákona o některých přestupcích, tj. rušení nočního klidu, kdyby pes například rušil noční klid štěkotem. Za spáchání takového přestupku by pachateli hrozila pokuta a omezující opatření. [7]
Poměrně časté v praxi bude spáchání přestupku podle ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o některých přestupcích, tj. pes znečistí veřejné prostranství a jeho vlastník nesplní povinnost veřejné prostranství uklidit. Za tento přestupek je opětovně možné uložit pachateli pokutu, případně omezující opatření. [8]
Dále k přestupku ve smyslu ust. § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích, tj. ublížení na zdraví. Zde připadá v úvahu jednak úmyslné zavinění vlastníka psa, kdyby cíleně poštval psa k útoku na jinou osobu, ale i zavinění nedbalostní, pokud by pes mimo sféru ovladatelnosti svého vlastníka zaútočil. [9] Při nedbalostním zavinění tohoto přestupku může navíc dojít k situaci, kdy se vlastník psa současně dopustí také přestupku podle ust. § 4 odst. 2 zákona o některých přestupcích tím, že nedodrží pravidla stanovená obecně závaznou vyhláškou pro pohyb psa na veřejných prostranstvích. [10] Za tyto přestupky lze pachateli uložit sankce ve formě pokuty a omezujících opatření.
Posledním přestupkem v režimu zákona o některých přestupcích, při jehož spáchání může určitým způsobem figurovat pes, je přestupek ve smyslu ust. § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1. zákona o některých přestupcích, tedy pokud by majitel psa vyhrožoval jinému útokem psa. Zavinění je v tomto případě možné pouze úmyslně, pachateli opětovně hrozí postih ve formě peněžité pokuty a uložení omezujícího opatření. [11]
Přestupky v režimu zákona na ochranu zvířat proti týrání
Z hlediska zavinění postačí ke spáchání přestupku v režimu zákona na ochranu zvířat proti týrání nedbalost. Ust. § 2 zákona na ochranu zvířat proti týraní je zakázáno týrání zvířat a všechny formy propagace týrání zvířat. Pojem týrání je demonstrativním výčtem vymezen v ust. § 4 zákona na ochranu zvířat proti týrání. [12]
Pro účely tohoto článku je nutné poukázat na ust. § 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání, které mj. ukládá vlastníkovi zvířat v zájmovém chovu povinnost učinit opatření proti úniku zvířat. [13]
Z výkladu Ministerstva zemědělství vyplývá, že za únik zvířete je považován „případ vzdálení se zvířete ze sféry ovladatelnosti zvířete jeho chovatelem a kdy chovatel není schopen své zvíře ovládat a určovat jeho chování.“ [14]
Nedodržením této povinnosti se vlastník psa dopustí přestupku podle ust. § 27 odst. 2 písm. f) zákona na ochranu zvířat proti týrání. [15]
Skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 27 odst. 2 písm. f) vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 2 As 72/2014, následovně: „Skutková podstata přestupku je souhrn objektivních a subjektivních znaků, které odlišují jednotlivé druhy přestupků navzájem. Znaky skutkové podstaty jsou objekt, subjekt, objektivní stránka a subjektivní stránka. Objektem přestupku je zájem chráněný zákonem, proti němuž je protiprávní jednání pachatele přestupku namířeno, v tomto případě je jím zájem na ochraně zvířete chovaného v zájmovém chovu. Subjektem přestupku je pachatel, tedy osoba, která svým jednáním naplnila veškeré znaky přestupku. Jak již bylo uvedeno výše, o stěžovateli, jako o chovateli psa, nebyly pochybnosti. Objektivní stránka přestupku je definována jako jednání pachatele, jeho následek a vztah příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a následkem; v této věci tedy neučinění opatření proti úniku zvířete, únik zvířete a příčinná souvislost mezi těmito skutečnostmi.“ [16]
V kontextu výše uvedeného je potřeba zdůraznit, že skutková podstata podle ust. § 27 odst. 2 písm. f) zákona na ochranu zvířat proti týrání zahrnuje pouze porušení povinnosti učinit opatření proti úniku zvířete. [17]
Pokud vlastník psa neučiní dostatečná opatření proti jeho úniku, pes unikne a mimo sféru ovladatelnosti svého vlastníka následně zraní, nebo dokonce usmrtí jiné zvíře, pak vlastník psa odpovídá nejen za porušení povinnosti podle ust. § 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání [18], nýbrž i za nedodržení zákazu týrání zvířat podle ust. § 2 odst. 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání. Za spáchání tohoto přestupku hrozí pachateli pokuta. [19]
Jak již bylo konstatováno výše v textu, pokud vlastník nedodrží pravidla stanovená pro pohyb psa obecně závaznou vyhláškou, dopouští se tímto přestupku podle ust. § 4 odst. 2 zákona o některých přestupcích. [20] Pokud navíc volně vedený pes napadne a zraní či usmrtí jiné zvíře, pak vlastník psa odpovídá jednak za porušení obecně závazné vyhlášky a současně za porušení zákazu týrání zvířat.
K iniciativě směřující k prosazení tzv. „psích zákonů“
Pokud dojde ke konfliktu dvou psů dvou různých vlastníků, nelze automaticky dovozovat, že pachatelem přestupku je vlastník psa, který z konfliktu vyjde vítězně. Pachatelem přestupku je vlastník útočícího psa. Dispozice psa jsou pro určení osoby odpovědné za spáchání přestupku irelevantní. V praxi může nastat rvačka mezi jezevčíkem a dogou, pokud incident vyvolal jezevčík, pachatelem přestupku bude jeho vlastník.
V souvislosti s předchozím odstavcem si dovolím poukázat na iniciativy probíhající v letech 2000 až 2013, směřující k prosazení tzv. „psích zákonů“, které měly mj. za cíl omezení nabytí vlastnického práva ke psu v závislosti na jeho rase a zatěžování chovatelů vybraných plemen větším množstvím veřejnoprávních povinností.
Tato právní úprava se měla týkat chovatelů tzv. nebezpečných plemen, které příloha k návrhu zákona č. 805/0 vymezila následovně: „Za nebezpečného psa se považuje jedinec, který je křížený nebo čistokrevný příslušník plemene: Americký stafordšírský teriér, Stafordšírský bulteriér, Bulteriér, Argentinská doga, Brazilská fila, Dobrman, Rhodéský ridgeback, Rotvajler. Za nebezpečného psa se považuje i jedinec, který je křížený nebo čistokrevný příslušník skupiny psů, která je obecně známa jako pitbulteriér.“ [21]
Tato iniciativa nebyla realizována kvůli protestům veřejnosti. Vytýkána jí byla zejména nadbytečnost, nesystémovost a neodbornost. K tomuto je nutné zdůraznit, že nebezpečná plemena nebyla ani vymezena podle statistiky nejčastějších agresorů.
V kontextu všeho výše uvedeného jsem osobně toho názoru, že by se mělo dbát na důsledné dodržování stávajících veřejnoprávních povinností vlastníky psů bez ohledu na plemeno jejich psa. Za zmínku stojí, že například hlavní město Praha nemá ve vyhlášce stanovenou povinnost vodit psy na vodítku. [22] Podle mého názoru by přitom právě uložení této (ve své podstatě preventivní) povinnosti všem vlastníkům psů mohlo s největší účinností zamezit drtivé většině případů, kdy se pes dostane ze sféry ovladatelnosti svého vlastníka a následně napadne jiné zvíře, nebo dokonce člověka. [23]
Trestněprávní odpovědnost
Předně je třeba zdůraznit, že trestněprávní odpovědnost za chování zvířete ponese osoba, která v době spáchání skutku měla psa v držení. Tato osoba může a nemusí být shodná s chovatelem, tj. vlastníkem zvířete. Trestné činy, které v roli „pachatele“ spáchá pes, lze rozdělit z hlediska zavinění do dvou skupin. Pes může při páchání trestného činu sloužit jako zbraň, v těchto případech bude dáno úmyslné zavinění vlastníka. Pes může také sám svým aktivním chováním „spáchat“ trestný čin, zavinění bude v těchto případech většinou nedbalostní.
Pes jako zbraň
Pojem zbraně definuje ust. § 118 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) jako: „cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším“. [24] Komentované ustanovení k vymezení pojmu zbraně uvádí: „Zbraní se tu rozumí nejen zbraň v technickém slova smyslu (např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle, bodná zbraň jako kord), ale jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být kámen, železná tyč, vidle, silný klacek, tzv. kasr (aerosolový rozprašovač se slzným plynem) nebo i motorové vozidlo, pokud jím pachatel najíždí na jinou osobu, jestliže tyto nástroje splňují podmínku, že je možno jimi učinit útok proti tělu důraznější a za předpokladu, že z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného.“ [25]
Je v praxi možné, aby pes spadal pod citovanou definici zbraně. Tímto se zabýval Nejvyšší soud České republiky kupříkladu v usnesení ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 7 Tdo 628/2007, kde uvádí: „Jednání obviněného, který se chtěl vyhnout svému zadržení ze strany příslušníků Policie České republiky tím, že na ně poštval svého psa, vykazuje za splnění dalších podmínek zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Poštvání psa s výslovným pokynem k útoku na zakročující policisty vyjádřeným slovem „trhej“ je nutno pokládat za užití násilí ve smyslu § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona a psa lze za těchto okolností považovat za zbraň ve smyslu § 89 odst. 5 trestního zákona, neboť jeho prostřednictvím je možno učinit útok proti tělu policistů důraznějším.“[26]
V tomto a obdobných případech je možné dovodit úmyslné zavinění vlastníka psa s předpokladem, že svého psa záměrně poštve k útoku proti jiné osobě, přičemž je přinejmenším srozuměn s tím, že vzhledem k fyzickým dispozicím poškozené osoby a k vlastnostem psa (zejména jeho velikosti, stupni agresivity) bude mít útok za následek újmu na zdraví poškozeného.
Poslední mediálně známý případem, kdy vlastník použil psa jako zbraň, se odehrál v létě roku 2019 v Jihlavě. Vlastník svého psa poštval k útoku a následně byl obviněn ze spáchání trestného činu vydírání ve smyslu ust. § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. [27]
Pes je při takových incidentech živým nástrojem, jednajícím v pokynu vlastníka, příp. i jiné osoby, která jej ovládá, která je pachatelem úmyslného trestního činu. Tímto způsobem lze naplnit skutkové podstaty následujících trestných činů: vražda (ust. § 140 trestního zákoníku), zabití (ust. § 141 trestního zákoníku), těžké ublížení na zdraví (ust. § 145 trestního zákoníku), ublížení na zdraví (ust. § 146 trestního zákoníku), ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (ust. § 146a trestního zákoníku), vydírání (ust. § 175 trestního zákoníku), týrání zvířat (ust. § 302 trestního zákoníku), pytláctví (ust. § 304 trestního zákoníku), nebezpečné vyhrožování (ust. § 353 trestního zákoníku). [28]
Když je pes „pachatelem“
V praxi budou patrně nejčastější případy, kdy vlastník psa omisivním jednáním poruší své povinnosti (umožní psovi volný pohyb, neučiní dostatečná opatření před únikem psa, atd.), v důsledku čehož pes napadne jiné zvíře, člověka, či způsobí škodu na majetku. Zavinění postačí ve formě nevědomé nedbalosti, tj. i pokud by vlastník psa nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. [29]
Ohledně povinností vlastníka psa uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002, následující: „Obviněný je povinen si vždy počínat tak, resp. přijmout taková opatření, aby v důsledku chování psa, jehož je majitelem nebo o kterého se stará, nedocházelo ke škodám nejen na zdraví, ale také ke škodám na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jestliže obviněný věděl, že již v minulosti byly se psem problémy (znal jeho nebezpečnost) a přesto neučinil nic proto, aby k poruše zdraví osoby ve smyslu trestního zákona nedošlo, bude jeho jednání posuzováno jako nedbalostní trestný čin, pokud nebude prokázán úmysl obviněného.“ [30]
Na tomto místě je vhodné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/15, který se zabýval případem, kdy byl pes vypuštěn z kotce nezjištěnou osobou odlišnou od chovatele, a tento pes pokousáním způsobil těžkou újmu na zdraví třetí osobě. Ústavní soud potvrdil rozhodnutí v řízení včetně závěru nižších soudů v této věci, tj. že: „stěžovatel jednal ve vědomé nedbalosti, která spočívala v tom, že jako majitel psa neučinil natolik důsledná opatření, aby psovi zabránil se z prostoru, v němž byl chován, samovolně či přičiněním jiné osoby dostat a bez vlivu majitele se mimo tento prostor volně pohybovat, přičemž jako jediný majitel a tudíž osoba za chování psa odpovědná, dostatečně striktně nestanovil podmínky, za nichž bude pes z kotce a ze zahrady vypouštěn jinými osobami, přestože věděl, že se psem byly v tomto směru v minulosti problémy, avšak neučinil nic, aby ke škodě na zdraví či majetku nedošlo“ [31].
Z judikatury vyplývá, že poranění co do závažnosti kvalifikované jako těžká újma na zdraví, které je následkem útoku psa, zakládá vlastníkovi psa trestní odpovědnost za předpokladu, že náležitě nezaopatřil (neučinil vše potřebné k tomu, aby předešel možnosti způsobení škody), znal nebo mohl a měl znát nebezpečnost psa.
V důsledku aktivního chování psa může jeho vlastník spáchat mimo výše uvedeného těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (ust. § 148 trestního zákoníku) také usmrcení z nedbalosti (ust. § 143 trestního zákoníku), a za určitých podmínek i ublížení na zdraví z nedbalosti (ust. § 148 trestního zákoníku). [32]
Závěr
Nyní odhlédněme od případů, kdy vlastník psa zneužije jako živou zbraň, nebo kdy zcela záměrně neplní své veřejnoprávní povinnosti. Největším úskalím pro každého vlastníka psa totiž bude zdánlivě zcela běžná situace, která se v důsledku neočekávaného chování psa razantně změní.
Typickým příkladem takové situace může být vycházka v lese. Vlastníka psa, právního laika, by při takové činnosti pravděpodobně vůbec nenapadlo, že se může dopustit přestupku nebo i trestného činu. Pokud však pes opustí sféru ovládání od svého pána, a následně skolí zvěř, pak je založena veřejnoprávní odpovědnost vlastníka psa (s ohledem na konkrétní okolnosti takového případu by poté záleželo, zda bude věc řešena v režimu práva správního či práva trestního).
Dále by každý vlastník psa měl mít na paměti, že odpovídá za veškeré škody, které jeho pes způsobí. Není tomu jinak ani v režimu práva trestního, kdy může být vlastník psa zavázán k úhradě majetkové škody i nemajetkové újmy.
Podle mého názoru je tedy v zájmu vlastníka jakéhokoliv psa, zcela irelevantní je rasa, aby řádně dodržoval veškeré veřejnoprávní povinnosti, a to už z preventivních důvodů. V opačném případě si může nedbalostně přivodit nejen povinnost k náhradě škody, ale i trestněprávní odpovědnost za chování psa.
S ohledem na vše výše uvedené lze tedy uzavřít, že v praxi může nastat a poměrně běžně i nastává situace, kdy pes v roli zbraně nebo „pachatele“, spáchá skutek, který je podle stupně závažnosti možné kvalifikovat jako přestupek, eventuálně i trestný čin. Odpovědnost nese vždy vlastník psa, který je na rozdíl od zvířete k protiprávnímu jednání způsobilý.
[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
[2] Ust. § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
[3] Ust § 15 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
[4] Ust. § 4 odst. 2 zákona č. 251/2016, o některých přestupcích
[5] Ust. § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 251/2016, o některých přestupcích
[6] Výklad Ministerstva zemědělství k problematice napadení zvířete jiným zvířetem v lidské péči nebo člověkem v souvislosti s odborným vyjádřením orgánu veterinární správy ze dne 14.12.2018. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/file/610696/_2018Napadeni_zvirete_zviretem.pdf
[7] Ust. § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 251/2016, o některých přestupcích
[8] Ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2016, o některých přestupcích
[9] Ust. § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016, o některých přestupcích
[10] Ust. § 4 odst. 2 zákona č. 251/2016, o některých přestupcích
[11] Ust. § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1. zákona č. 251/2016, o některých přestupcích
[12] Ust. § 2 a § 4 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání
[13] Ust. § 13 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání
[14] Výklad Ministerstva zemědělství k problematice napadení zvířete jiným zvířetem v lidské péči nebo člověkem v souvislosti s odborným vyjádřením orgánu veterinární správy ze dne 14.12.2018. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/file/610696/_2018Napadeni_zvirete_zviretem.pdf
[15] Ust. § 27 odst. 2 písm. f) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání
[16] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 2 AS 72/2014
[17] Ust. § 27 odst. 2 písm. f) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání
[18] Ust. § 13 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání
[19] Ust. § 2 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání
[20] Ust. § 4 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích
[21] Návrh zákona č. 805/0, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=805&CT1=0
[22] K tomuto dále zde: https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/magistrat-nezavede-vyhlasku-o-omezeni-volneho-pohybu-psu-v-praze-20180109.html
[23] Srov. Výklad Ministerstva zemědělství k problematice napadení zvířete jiným zvířetem v lidské péči nebo člověkem v souvislosti s odborným vyjádřením orgánu veterinární správy ze dne 14. 12. 2018. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/file/610696/_2018Napadeni_zvirete_zviretem.pdf
[24] Ust. § 118 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku
[25] ŠÁMAL, Pavel. § 118 [Spáchání trestného činu se zbraní]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1302.
[26] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 7 Tdo 628/2007
[27] O tomto např. zde: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/trojici-z-jihlavy-hrozi-roky-vezeni-psa-pouzili-jako-zbran/1778644
[28] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
[29] Ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku
[30] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002
[31] Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/15
[32] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Diskuze k článku ()