Prameny právní úpravy ekonomických nástrojů ve veřejném právu

Inspirací pro sepsání tohoto článku byl poslední vývoj problematiky obchodovatelných povolenek na skleníkové plyny na úrovni Evropské unie, kdy se v rámci třetího obchodovacího období diskutuje o účelnosti a smysluplnosti tohoto ekonomického nástroje. Proto jsem se rozhodl, že se v rámci článku zaměřím nejen na tento ekonomický nástroj, ale pokusím se přinést základní přehled ekonomických nástrojů využívaných obecně ve veřejném právu se zaměřením na právo správní, ale také se znatelnými přesahy do práva životního prostředí a práva finančního, jelikož právě v těchto právních odvětvích je využitelnost ekonomických nástrojů nejzřetelnější.

asistent, Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva, Právnická fakulta MU v Brně
Foto: Fotolia

V první kapitole článku je na zkoumanou problematiku nahlíženo z právně-teoretického hlediska, kdy bude s pomocí odborné literatury vyjasněno zejména užité pojmosloví a zařazení ekonomických nástrojů do systému správního práva i s evropským přesahem. V druhé kapitole jsou pak již rozebrány jednotlivé ekonomické nástroje a jejich prameny právní úpravy de lege lata s tím, že cílem článku není v žádném případně přinést kompletní a obsahově vyčerpávající pojednání o všech ekonomických nástrojích a všech souvisejících pramenech (to by ostatně stačilo na sepsání samostatné disertační práce), ale spíše vyzdvihnou základní aspekty zkoumané problematiky se zaměřením na nejvýraznější instituty a určité zvláštnosti mezi výše vyjmenovanými odvětvími veřejného práva. Cílem článku je také potvrzení či vyvracení hypotézy, že ekonomické nástroje mají vedle ostatních nástrojů správního práva svou nezastupitelnou roli.

1.   Prameny a ekonomické nástroje z hlediska právní teorie a role evropského správního práva

Úvodem mám za to, že je vhodné a potřebné uvést základní teoretické vymezení pramenů právní úpravy ve vazbě na ekonomické nástroje, jak s nimi bude pracováno v předkládané práci. V případě ekonomických nástrojů budu pod pojmem pramen práva rozumět určité objektivizované pravidlo chování vyjádřené v právní (státem předepsané) formě – typicky právní normě – jehož dodržování je zajišťováno státní, příp. samosprávnou veřejnou mocí. Bude se tedy jednat o vnímání pramenů práva v objektivním a formálním slova smyslu. Prameny subjektivního práva, jimiž se rozumí právní skutečnosti, ani prameny práva v materiálním smyslu (společenské poměry, historické události, veřejné zájmy apod.) nebudou v tomto případě brány do úvahy, jelikož cílem článku je přiblížit čtenáři ekonomické nástroje jako jeden z výrazů normativní regulace, tedy jako soubor právních norem ekonomické nástroje upravující. Je třeba zdůraznit, že v podmínkách evropského kontinentálního typu právní kultury, se bude jednat o prameny toliko psané, typicky ve formě obecně závazných normativních aktů, působících ve sféře veřejné správy obsahující obecně závazné pravidlo chování, a z hlediska striktní právní teorie mezi ně neřadíme ani právní obyčeje ani právní precedenty. Jedná se tedy sensu stricto o obsáhlou množinu právních předpisů, které zasahují zpravidla současně více právních odvětví veřejného práva (zejména na průniku práva správního, práva životního prostředí a práva finančního).[3][2][1]

Ekonomické nástroje obecně pak lze vnímat jako určité prostředky působící na chování a rozhodování účastníků trhu ovlivňováním nákladů a užitků spojených s jednotlivými alternativami jejich chování. Je pak zřejmé, že v případě ekonomických nástrojů na různých úsecích bude ohnisko působení těchto nástrojů jiné – typicky v případě životního prostředí bude směřováno k jeho ochraně a prevenci jeho znečištění, obdobně např. na úseku ochrany památek, naopak na úseku správních poplatků se bude typicky jednat o hospodárný výkon veřejné správy. Společnými pojmovými znaky takto vymezených ekonomických nástrojů je pak to, že se jedná o ekonomické opatření finanční povahy (tedy o opatření, při němž dochází k akumulaci, alokaci, redistribuci a/nebo užití peněžní masy), jehož cílem je regulovat zájmy chráněné správním právem a jehož primárním účelem je buď ovlivňování chování regulovaného subjektu, nebo zajištění disponibilních prostředků k provádění dalších opatření (případně obojí), realizují se pak samostatně nebo ve spojení s jiným (typicky administrativním) nástrojem a váží se zásadně k právem dovolenému (výslovně či konkludentně) způsobu chování. Doktrína k poslednímu uvedenému znaku vedla debaty, když někteří autoři k ekonomickým nástrojům řadili také např. sankční poplatky, kompenzace či pokuty, tedy mechanismy iniciované porušením právní povinnosti. Nicméně jak uvádí Dienstbier, lze tento přístup označit za menšinový, a v případě pokut za již prakticky překonaný.[6][5][4]

Z hlediska role evropského správního práva v ekonomických nástrojích je pak patrný nezanedbatelný vliv zejména v oblasti evropského práva životního prostředí a to typicky na úseku emisního povolování, který je regulovaný právní úpravou zakotvenou ve směrnici č. 2003/87/ES, jenž byla transponována do českého právního řádu nejprve zákonem č. 695/2004 Sb., který byl poté pasivně derogován v souvislosti s přijetím nového zákona o ochraně ovzduší, novým speciálním právním předpisem, a to zákonem č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, ve znění pozdějších předpisů. Je však třeba uvést, že i přesto, že je stran provázanosti povinností monitorování, vykazování a ověřování se sankčními mechanismy, na tyto oblasti nahlíženo i v evropském kontextu jako na jeden nedílný celek, z hlediska právní teorie je za ekonomický nástroj v pravém slova smyslu (viz předchozí odstavec) považován jen samotný systém s obchodováním povolenek, nikoliv již určité sankční mechanismy ve směrnici (a souvisejícím zákoně) upravené. Tento příklad emisního obchodování uvádím z toho důvodu, že se jedná o typický projev pramene evropského správního práva (regulujícího jeden z ekonomických nástrojů) vymezeného jako právo správní spolupráce a ius commune, tedy jako komplementární zdroj práva pro správně-právní společenství ztělesněné ve formě Evropské unie. V jiných oblastech ekonomických nástrojů pak lze hovořit o evropeizovaném správním právu, tedy typicky o právu, které mělo vnitrostátní původ a bylo adaptováno pro potřeby výkonu práva EU (typicky některé „energetické“ – či chceme-li „ekologické“ – daně).[10][9][8][7]

2.   Formy ekonomických nástrojů

Na konci předchozí kapitoly jsem již uvedl některé z příkladů ekonomických nástrojů; nicméně aby byla zachována určitá systematika článku, rozdělím ekonomické nástroje do kategorií, kterým se budu dále důkladněji věnovat. Není ambicí tohoto článku (a ani to není v rámci jeho rozsahu možné) vymezit všechny ekonomické nástroje, spíše se bude jednat o určitý příkladný výčet s tím, že z hlediska kvantity bude dán největší prostor nástrojům platebním, jelikož ty jsou nejrozšířenější a troufám si tvrdit, že i z hlediska množství toku finančních prostředků nástroji nejdůležitějšími.

2.1.            Nástroje platební (daně, poplatky a cla)

Platební nástroje jsou jedny z nejtypičtějších projevů ekonomických nástrojů. Dokonce v případě daní se dá hovořit o jejich natolik velké samostatnosti, že někteří autoři dlouhodobě hledají odpověď na otázku, jestli lze berní právo považovat za samostatné právní odvětví naplňující odvětvotvorná kritéria, či se jedná o subodvětví práva finančního s vlastní metodou právní regulace a svým vlastním vnitřním systémem.Je pravdou, že spíše se odborná literatura kloní k druhé variantě, nicméně i pro potřeby tohoto článku jsou důležité mezioborové přesahy, a to jak do práva životního prostředí (již jednou zmíněné energetické či ekologické daně) a také do práva správního v užším slova smyslu (typicky úprava některých spotřebních daní). Každopádně daně jakožto ekonomický nástroj jsou určitou platební povinností, kterou stát stanoví k získání příjmů pro veřejný rozpočet, aniž přitom poskytuje zdaňovaným subjektům ekvivalentní protiplnění. Toto je jejich největší rozdíl oproti poplatkům, které se platí jako částečná úhrada nákladů spojených s činností státních orgánů nebo za oprávnění poskytovaná poplatníkovi. Daňová a poplatková soustava je pak tedy tvořena různými druhy daní a poplatků, jejichž výčet by byl jednak pro účely tohoto článku nezajímavý, ale zejména to již za mě zevrubněji učinili jiní. Každopádně co je dále pro oblast daní (na rozdíl od poplatků) důležité je ten fakt, že jejich hlavním účelem je získat peníze do státního rozpočtu (tedy jejich fiskální funkce), a že i u výše zmíněných specifických daní (energetických a spotřebních) nejsou příjmy z těchto daní účelově vázány (např. na ochranu životního prostředí), ale jsou následně redistribuovány na jiné účely (např. sociální, zdravotní, důchodové apod.). Ve vyspělých zemích má zpoplatnění častěji formu daní. Nejpodobnější situace jako v České republice je, kromě zemí střední a východní Evropy, také např. v Číně.[15][14][13][12][11]

Od daní se poplatky dále odlišují zejména jejich důrazem na motivační (stimulační) funkci a na jejich účelovou vázanost. Poplatky se pak člení na uživatelské, emisní a výrobkové. Uživatelské poplatky jsou uvaleny na užívání veřejných zdrojů, nejtypičtěji se projevující v příloze (celkem 12 částech) zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; dále také např. za využívání státních služeb v některých oblastech (z těch zajímavějších např. na úseku bezpečnostních složek jsou to poplatky za odběr vzorků, analýzy, expertízy, posudky apod.), či také typickými uživatelskými poplatky jsou koncesionářské poplatky zakotvené v zákoně č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů nebo také časový poplatek za využívání dálnice nebo rychlostní komunikace motorovým vozidlem (tzv. dálniční známky neboli vignety). Specifickou oblastí jsou pak uživatelské poplatky, které jsou uvaleny na využívání přírodních zdrojů – jedná se zejména o poplatek za odběr podzemních vod a poplatek za odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa. Poplatkovou funkci v tomto významu pak mají také tzv. odvody (odvod za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu a odvody za kácení dřevin) a také tzv. úhrady z dobývacích prostorů a z vydobytých nerostů. Jejich funkcí by mělo být prostřednictvím stanovené platby ovlivnit subjekty k šetrnému využití sledovaného přírodního zdroje. V širším slova smyslu pak lze mezi tyto uživatelské poplatky zařadit také soudní poplatky dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.[22][21][20][19][18][17][16]

Emisní poplatky se pak projeví opět nejtypičtěji v oblasti životního prostředí a to na základě principu „znečišťovatel platí“. Pro úplnost však zdůrazňuji, že se nejedená o druh sankčního nástroje, o kterých jsem dříve uvedl, že se mezi ekonomické nástroje neřadí. Emisní poplatky jsou sice uvaleny za znečišťování či jiné poškozování životního prostředí, ale využívají se, na rozdíl od sankcí, tehdy, když je toto znečišťování v rámci zákonných limitů povoleno. Tyto jsou pak uplatňovány nejčastěji ke dvěma složkám životního prostředí, a to ovzduší a vodě, jelikož tyto složky jsou nejčastěji médiem, do něhož jsou znečišťující látky vypouštěny. Mezi emisní poplatky pak řadíme také poplatky regulující ukládání odpadů na skládky, příp. radioaktivních odpadů do úložišť. Podstatou principu ekonomické stimulace u těchto druhů poplatků je určení takové výše poplatků, že se znečišťovateli spíše vyplatí investovat do výstavby a provozu zařízení ohleduplnějších k životnímu prostředí, než nést samotou poplatkovou povinnost.[23]

Posledním z druhů poplatků jsou tzv. poplatky výrobkové. V dnešní době jsou to poplatky uvalené na nakládání s látkami výrazně ohrožujícími životní prostředí nebo za jejich výrobu. Jde-li o látky či výrobky, které se při použití nespotřebovávají, může být od poplatku osvobozeno používání recyklovaných látek a výrobků. S tímto druhem poplatků také souvisí zvláště v době nedávno minulé hojně používaný pojem tzv. „šrotovného“ či také úvahy o uvalení poplatku na příliš tučné (zdraví ohrožující) potraviny (či obecně možnost jejich zdanění). Obrazem výrobkových poplatků v berním právu jsou pak především spotřební daně. S výrobkovými poplatky pak také úzce souvisí další z forem ekonomických nástrojů, a to tzv. zálohové systémy s povinností zpětného odběru. U nich je zvláštností to, že zatímco ve vztahu k odběrateli je využito ekonomické motivace (typicky systém tzv. vratných lahví – 3 Kč za skleněný obal), osoba uvádějící výrobky na trh či do oběhu je vystavena přímé právní regulaci.V Německu je tato forma ekonomických nástrojů využívána i pro PET láhve a kovové nápojové plechovky.[26] [25][24]

Dalším platebním nástrojem je pak clo. S poplatky má obsahově společnou historickou konstrukci úplaty za služby či privilegium spojené se vstupem zboží na území příslušného státu nebo s jeho opuštěním. Funkčně však zejména v současné době přechází clo spíše do oblasti daňové, stává se součástí ceny dováženého (příp. vyváženého) zboží a působí tedy stejně jako tzv. nepřímé daně. Z hlediska evropského správního práva je důležité, že celní problematika je zcela harmonizována a to prostřednictvím Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 450/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se stanoví celní kodex Společenství (modernizovaný celní kodex), který vytváří nové, elektronické celní prostředí. Zahrnuje společné celní postupy členských států a zároveň posiluje konvergenci informačních systémů 28 celních orgánů. V oblasti ekonomických platebních nástrojů je pak clo z hlediska harmonizace a evropského práva ve vývoji suverénně nejdále.[27]

2.2. Fondy (veřejné fondy a povinné soukromé zajišťovací fondy)

Zatímco předchozí kapitola pojednávala o takových ekonomických nástrojích, jejichž cílem je výběr finančních prostředků od právních subjektů, a to jak za účelem předem daným (vázané finanční prostředky) s očekávanou „protislužbou“ ze strany státu, tak na jiné výdaje státu (příjmy do veřejných rozpočtů nemající jednoznačné rozpočtové určení), tato kapitola bude pojednávat o možnosti soustřeďovat (akumulovat) finanční prostředky určené (alokované) pro různé, předem dané účely, které však na rozdíl od některých, zejména uživatelských, poplatků neslouží k poskytnutí jakékoliv služby ze strany státu přímo danému poplatníkovi. Takováto účelová sdružení finančních prostředků nazývá finanční teorie fondy. Státní (a jiné veřejné) fondy tedy slouží účelovému financování v rámci soustavy veřejných rozpočtů. Okruh financování může být vymezen relativně široce (ochrana životního prostředí, podpora kinematografie či dopravní infrastruktury) nebo úžeji (nakládání s autovraky či rozvoj bydlení). Příjmy jsou zpravidla zajišťovány účelovým rozpočtovým určením některých daní či poplatků (např. odvod za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu je z 15 % příjmem rozpočtu Státního fondu životního prostředí). Prostředky fondu pak mohou být využívány buď pro samotnou činnost orgánů veřejné správy, nebo jsou (nejčastěji v rámci určitých programů) poskytovány dalším subjektům, a to typicky ve formě dotací či grantů. Přehled státních fondů (a to jak aktuálně činných, tak těch již zrušených) uvádím v poznámkovém aparátu, vedle nich se pak nacházejí ještě další veřejné fondy, a to fondy územně samosprávných celků či fondy netržní.[31][30][29][28]

Zajímavým fenoménem ekonomických nástrojů jsou pak zajišťovací a další fondy zřizované jako samostatné právnické osoby veřejného práva zapsané do veřejného rejstříku. Účelem těchto fondů je pak vytvářet určitou rezervu prostřednictvím vybírání povinných příspěvků od právnických osob, jejichž platební neschopnost by mohla výrazně narušit ekonomickou stabilitu na celostátní úrovni – jedná se tedy o pojištění rizika zvláštního druhu. Důležitým faktem je, že tyto fondy nevyvíjejí svou činnost jako podnikatelé a jejich cílem není dosažení zisku. V České republice se jedná o Fond pojištění vkladů, Zajišťovací fond zdravotních pojišťoven, Garanční fond obchodníků s cennými papíry, Energetický regulační fond a Vinařský fond. Finanční rezerva je pak také používána jako nástroj ochrany životního prostředí, a to jednak v oblasti skládkování odpadu, a také v horním právu.  [38][37][36][35][34][33][32]

2.3. Trhy s obchodovatelnými kvótami a další výdaje z veřejných rozpočtů (přímé výdaje; finanční podpory)

Jak jsem se již v krátkosti zmínil výše, jedním z moderních ekonomických nástrojů v oblasti ochrany životního prostředí současnosti, který našel své uplatnění na úrovni evropského správního práva, je trh s obchodovatelnými povolenkami. Celý systém je jak mezinárodně, tak vnitrostátně, řízen a spravován prostřednictvím přidělování a následného obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (zejména oxidu uhličitého). Jejich celkové množství pro příslušný rok navrhuje členská země a schvaluje Evropská komise s tím, že náklady se redistribuují na jednotlivé znečišťovatele, přičemž se jí celkově zajišťuje úhrnná emisní suma. V současnosti se však v odborných kruzích hojně debatuje účelnost tohoto systému a odborná literatura označuje za hlavní důvod neefektivity daného systému především přebytek povolenek způsobený ekonomickou krizí a bezplatným přidělováním těchto povolenek během prvního a druhého obchodovacího období (tedy v letech 2005-2012). Evropská komise pak navrhla dlouhodobá i krátkodobá opatření, jak tento stav řešit s tím, že v případě zachování status quo by se daná úprava nestala definitivně ničím jiným, než nákladným a neefektivním mechanismem, což by vzhledem ke skutečnosti, že je obchodování s povolenkami vnímáno jako jeden z klíčových nástrojů environmentální politiky Evropské unie pro řešení klimatické změny, bylo poněkud nešťastné. Nicméně z hlediska teorie stále platí, že se jedná o jednu z forem ekonomických nástrojů, která by měla být, alespoň teoreticky, jednou z nejúčelnějších, o čemž svědčí i její využití mimo území Evropské unie, a to například v oblasti ochrany vod (Nutrient Trading – USA), půdy (Salinity Trading – Austrálie) nebo dokonce biodiverzity (Mitigation Banking of Wetland and Endangered Species – USA; Tradable Native Vegetation Obligations – Brazílie).[42][41][40][39]

Posledním z ekonomických nástrojů, kterým se budu v krátkosti věnovat, jsou přímé výdaje a finanční podpory, a to z prostředků státního či místních rozpočtů, účelových fondů a také z institutu tzv. strukturálních fondů Evropské unie. V českém právním řádu těchto nástrojů můžeme nalézt povícero – např. v ustanovení § 16 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, ve formě příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky; nebo pro akademickou obec tolik důležitý příspěvek ze státního rozpočtu pro vysoké školy na vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost [ustanovení § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů]; či dále celá řada přímých výdajů na ochranu životního prostředí, a to např. v otázce sanace tzv. starých ekologických zátěží, či v investicích do výstavby nových zařízení k ochraně životního prostředí a do dalších opatření. Finanční podpory jsou pak hojně poskytovány právě z úrovně tzv. strukturálních fondů Evropské unie v rámci tzv. operačních programů – např. do roku 2013 se jednalo o programy „Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost“ nebo „Výzkum, vývoj a vzdělávání“. V programovém období pak 2014–2020 byly pro Českou republiku vyčleněny prostředky ve výši téměř 24 miliard eur. V této souvislosti je však třeba připomenout, že v otázkách přímých podpor je nutné dodržovat opatření v rámci zachování rovné hospodářské soutěže a dodržovat evropskou legislativu.[45][44][43]

Na úplný závěr je pak kromě výše zmíněných ekonomických nástrojů vhodné ve výčtu uvést příklady některých zbývajících nástrojů, kterými jsou např. environmentální pojištění, v krátkosti již výše zmíněné zálohové systémy či také některé nepřímé finanční podpory (tedy např. úvěry, záruky za komerční úvěry, cenové garance apod.)[46]

Závěr

Tento článek se zaměřil na problematiku právních pramenů ekonomických nástrojů ve veřejném právu. Jak je patrné již z dílčích závěrů a celkového přehledu právních pramenů uvedených zejména v kapitole druhé, musím potvrdit vyřčenou hypotézu z úvodu článku, že využívání ekonomických nástrojů ve správním právu, právu životního prostředí i právu finančním, je v dnešní době natolik hojně rozšířené, že se dá bezpochyby konstatovat, že se ekonomické nástroje řadí na roveň ostatním nástrojům využívaných ve veřejném právu a častokrát s nimi i velmi úzce souvisejí (zejména s nástroji administrativními). Článek pro mě osobně také přinesl zajímavé poznání v tom ohledu, že mnohé ekonomické nástroje mají podle mého názoru zcela zřejmý nedoceněný ekonomický potenciál a to zvláště jako nástroje ochrany životního prostředí – mám zde na mysli zejména oblast obchodovatelných práv a trhů s nimi a také problematiku stále nedořešených energetických (ekologických) daní a související environmentální daňové reformy. Nezbývá však, než souhlasit s F. Dienstbierem, že základním rysem ekonomických nástrojů „je schopnost sladit ekonomická, sociální a environmentální kritéria hodnocení a rozhodování, a to zejména (avšak nejen) v oblasti hospodářských aktivit. […] Tento úkol však mohou v právním státě s tržním hospodářským systémem splnit jedině za podmínky jejich náležité právní úpravy.“[47] Základní přehled právní úpravy ekonomických nástrojů pak byl hlavním cílem tohoto článku. Jak se jej povedlo docílit zejména v kapitole druhé, nechám na laskavém posouzení čtenářům.

 


Srov. PRŮCHA, P. Správní právo. 7. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2007. 420 s. ISBN: 978-80-7239-207-0. S. 87-89. A dále srov. SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 464 s. ISBN: 987-80-7357-382-9. S. 45-47.[1]

PRŮCHA, P. POMAHAČ, R. Lexikon – Správní právo. Ostrava: Sagit, 2002. 684 s. ISBN: 80-7208-314-7. S. 338-339.[2]

Ibid.[3]

SOBOTKA, M. Právní a ekonomické nástroje ochrany životního prostředí. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. Praha: Univerzita Karlova, 2001. č. 3-4. S. 146.[4]

DIENSTBIER, F. Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí – otázky právní [online]. 2006. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Milan Pekárek. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/6045/pravf_d/>. S. 18.[5]

Ibid.[6]

CAJCHANOVÁ, A. Systém obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve společenství. In České právo životního prostředí. Praha, 2008. č. 24/2008. S. 62.[7]

Pozn.: upravený v Nařízení Komise (EU) č. 389/2013 ze dne 2. 5. 2013, o vytvoření registru Unie podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES.[8]

POMAHAČ, R. HANDRLICA, J. Evropské správní právo. Praha: C. H. Beck, 2012. 158 s. ISBN: 978-80-7400-437-7. S. 28 a 33.[9]

Myšleno v tom ohledu, že např. „v Norsku se představa daní jako centrálního prostředku environmentální regulace objevila koncem 80. let 20. století a to formou nařízení a kontrol a podpor znečišťujícímu smyslovému odvětví, to vše zaváděných s cílem změnit používané technologie a postupy směrem k šetrnějším. […] Naproti tomu se ve Velké Británii diskutuje problematika environmentálního zdanění již od počátku 70. let 20. století. V průběhu let byla diskuze o environmentálních daních v Británii ovlivněna zaváděním uhlíkových daní ve Skandinávii.“ Tato vnitrostátní úprava v některých členských státech se pak projevila např. ve směrnici Rady č. 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se měnila struktura unijních rámcových předpisů o zdanění energetických produktů a elektřiny. Srov. MLEJNKOVÁ, M. Ekologické daně [online]. 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Michal Radvan. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/107913/pravf_m/>. S. 62-63.[10]

RADVAN, M. Je berní právo samostatným odvětvím práva? In Dny práva - 2008 - Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 295-304. ISBN 978-80-210-4733-4.[11]

Srov. např. SVÁTKOVÁ, S. Spotřební a ekologické daně v České republice. Praha: Wolters Kluwer, 1. vydání, 2009. 463 s. ISBN 978-80-7357-443-7.[12]

Srov. např. BAKEŠ M., KARFÍKOVÁ, M., KOTÁB, P., MARKOVÁ, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. 520 s. ISBN 978-80-7400-440-7. S. 154.[13]

VÍCHA, O. Princip „Znečišťovatel platí“ z právního pohledu. 1. vyd. Praha: Linde, 2014. 240 s. ISBN 978-80-7201-947-2. S. 30.[14]

DIENSTBIER, F. op. cit. S. 33.[15]

Srov. ustanovení § 21 a násl. zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.[16]

Srov. ustanovení § 88 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů.[17]

Srov. ustanovení § 17 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění pozdějších předpisů.[18]

Srov. ustanovení § 11 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů.[19]

Srov. ustanovení § 9 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.[20]

Srov. ustanovení § 32a zákona č. 44/1988, horní zákon, ve znění pozdějších předpisů.[21]

VÍCHA, O. op. cit. S. 29.[22]

VÍCHA, O. op. cit. S. 28.[23]

Srov. zejména ustanovení § 37f a násl. zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, a související vyhlášku MŽP č. 352/2005 Sb., o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady.[24]

DIENSTBIER, F. op. cit. S. 32.[25]

DIENSTBIER, F. op. cit. S. 51.[26]

BAKEŠ M., KARFÍKOVÁ, M., KOTÁB, P., MARKOVÁ, H. a kol. op. cit. S. 93.[27]

BAKEŠ M., KARFÍKOVÁ, M., KOTÁB, P., MARKOVÁ, H. a kol. op. cit. S. 118.[28]

DIENSTBIER, F. op. cit. S. 36.[29]

„Fond národního majetku České republiky“ – zřízen § 4 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb. a zrušen zákonem č. 178/2005 Sb.; „Fond dětí a mládeže“ – zřízen zákonem č. 113/1993 Sb. a zrušen zákonem č. 364/2000 Sb.; „Státní fond rozvoje bydlení“ – zřízen zákonem č. 211/2000 Sb.; „Státní fond dopravní infrastruktury“ – zřízen zákonem č. 104/2000 Sb.; „Státní fond kultury České republiky“ – zřízen zákonem č. 239/1992 Sb.; „Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie“ – zřízen zákonem č. 241/1992 Sb.; „Státní fond životního prostředí České republiky“ – zřízen zákonem č. 388/1991 Sb.; „Státní zemědělský intervenční fond“ – zřízen zákonem č. 256/2000 Sb.; „Státní fond pro zúrodnění půdy“ – zřízen zákonem č. 77/1969 Sb. a zrušen zákonem č. 94/2005 Sb.; „Pozemkový fond České republiky“ – zřízen zákonem č. 569/1991 Sb. a zrušen zákonem č. 503/2012 Sb. k 31. prosinci 2012 a jeho zbytková agenda byla nahrazena „Státním pozemkovým úřadem“. Rada Asociace krajů České republiky v květnu 2008 navrhla zřídit „Státní fond obnovy vodohospodářské infrastruktury“, tento návrh nebyl schválen. V roce 2002 pak Poslanecká sněmovna PČR zamítla poslanecký návrh na zřízení „Státního fondu rozvoje lesního hospodářství ČR“, vláda návrh posléze také odmítla.[30]

BAKEŠ M., KARFÍKOVÁ, M., KOTÁB, P., MARKOVÁ, H. a kol. op. cit. S. 123-124.[31]

BAKEŠ M., KARFÍKOVÁ, M., KOTÁB, P., MARKOVÁ, H. a kol. op. cit. S. 125.[32]

Zřízen zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách.[33]

Zřízen zákonem č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách.[34]

V současnosti upraven zákonem č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.[35]

Zřízen zákonem č. 458/2000 Sb., energetický zákon.[36]

Zřízen zákonem č. 321/2004 Sb., zákon o vinohradnictví a vinařství.[37]

DIENSTBIER, F. op. cit. S. 41.[38]

DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo životního prostředí. Praha: C. H. Beck, 2010. 680 s. ISBN 978-80-7400-338-7. S. 274.[39]

VÍCHA, O. op. cit. S. 105-106.[40]

CAJCHANOVÁ, A. op. cit. S. 63.[41]

DIENSTBIER, F. op. cit. S. 50.[42]

DIENSTBIER, F. op. cit. S. 53.[43]

Srov. Evropské strukturální a investiční fondy. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Dostupné z: <http://www.strukturalni-fondy.cz/cs/Fondy-EU/2014-2020>. [44]

Srov. článek 107 Smlouvy o fungování EU: „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.“.[45]

[46] DIENSTBIER, F. op. cit. S. 26.

[47] DIENSTBIER, F. op. cit. S. 171.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články