Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 10 Afs 140/2018-32 věnoval uplatnění srážkové daně u příjmu vypláceného mezi dvěma českými daňovými rezidenty na základě uzavřené sublicenční smlouvy.
Ruská nerezidentní společnost poskytla licenci české společnosti A. Ta na základě sublicenční smlouvy dále zajistila výrobu u české společnosti B. NSS ve svém rozhodnutí došel k závěru, že česká společnost A, která inkasovala licenční poplatky, byla ve skutečnosti pouze mezičlánkem, jímž příjem protekl a že skutečným vlastníkem licenčních poplatků byla ruská společnost.
Osvobození od srážkové daně je závislé na prokázání skutečného vlastníka příjmu a jeho daňového rezidenství. Jak je vidět z rozsudku, daňová správa se rozhodně nespoléhá jen na čestné prohlášení a skutečného vlastníka příjmů fakticky prověřuje. NSS argumentoval tím, že podle českého zákona o daních z příjmů zodpovídá česká společnost B jako plátce příjmů za sražení a odvedení daně ve správné výši. Protože bylo společnosti B známo, že skutečným vlastníkem licenčních poplatků je nakonec nerezidentní společnost z Ruska, a nikoliv česká společnost A, měla srazit a odvést 10% srážkovou daň v souladu se smlouvou o zamezení dvojímu zdanění.
Při výplatách příjmů do zahraničí z titulu úroků, licenčních poplatků, dividend apod. většina plátců skutečného vlastníka zjišťuje. Z judikátu je však zřejmé, že je potřeba skutečného vlastníka řešit i u tuzemských plateb, zejména pokud jsou pochybnosti o tom, zda je ten, kdo příjmy obdržel na bankovní účet, i jejich skutečným vlastníkem.
Je skutečný vlastník příjmů vždy až ten na úplném konci řetězce dané transakce nebo je potřeba jít ještě dál? Věnujte pozornost vypláceným příjmům a strukturujte transakce tak, aby Vaše společnost nebyla jako plátce daně vystavena riziku doměrku.
Zdroj: bnt journal
Diskuze k článku ()