Služební zákon, jak to vidím já

V demokraticky uspořádaném státě není možné soustředit moc v jedněch rukou. Již filozofové John Locke a Charles Montesquieu v 17. a 18. století rozpracovali teorii dělby moci, která byla poprvé v praxi použita v Ústavě Spojených států amerických v roce 1787.

Státní moc dělíme na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Vzájemně jsou od sebe odděleny a kontrolovány prostřednictvím systému brzd a rovnovah (checks and balances). Suverénem demokratického státu je lid, který je zdrojem veškeré státní moci, a vykonává ji prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní, či přímo (čl. 2 Ústavy České republiky).

Charakteristickým rysem České republiky je zastupitelská demokracie fungující na principu voleb, kdy lid volí své zástupce, aby prosazovali jeho zájmy – zájmy suveréna. Úzké skupině lidí je tedy propůjčena moc k řízení státu, za jehož stav jsou zástupci suverénovi odpovědní.

Zde nám do hry vstupuje politika. Politiku lze chápat v mnoha směrech. Může pro nás být správou věcí veřejných, střetáváním názorů či řízením státu. V knize obrana politiky hovoří Petr Pithart o politice jako o „umění možného“. Já vnímám politiku jako ring věcí veřejných, kde probíhá boxerský souboj kandidátů reprezentujících různé názory, v kterém vyhrává silnější, a to ať už díky větší podpoře publika nebo ranou pod pás.

Volby jsou svobodnou soutěží politických stran, hnutí a v dnešní době i těžko čitelných zájmových skupin a politických projektů, sdružujících se za účelem prosazení svých zájmů, usilujících o politickou moc spojenou s mandátem, a tedy o reprezentaci lidu ve veřejných funkcích.

Občané ve volbách do poslanecké sněmovny volí svou politickou reprezentaci v dolní komoře parlamentu. Po těchto volbách pověří přímo volený prezident tzv. designovaného premiéra sestavením vlády. Je ústavní zvyklostí (avšak ne vždy dodrženou), že je jím předseda politické strany, která získala ve volbách největší podporu. Předsedu vlády poté jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Nyní jsme v bodě, kdy se celý ministerský aparát ocitá v podřízenosti vládě. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (čl. 67 Ústavy České republiky). Tedy na jedné straně máme měnící se členy vlády, politicky odpovědné premiérovi, potažmo poslanecké sněmovně, jako celý vládní sbor. Na straně druhé máme zaměstnance ministerstva, úředníky vyznačující se svou odborností, dlouholetými zkušenostmi, transparentně odpovědné zaměstnavateli za svou agendu, řízené dle dlouhodobé koncepce. Tyto dvě styčné plochy musí být zakotveny v jasných mantinelech.

Předpokladem, aby správa věcí veřejných na ministerstvech mohla být vykonávána ve veřejném zájmu, je především profesionalita, stabilita a nezávislost úřednického aparátu na politickém prostředí. Proto služební zákon. Jeho účelem je striktní oddělení politiky od chodu jednotlivých ministerstev. Jasné rozdělení na politiky a úředníky. Konec s praxí, kdy se při změně politické situace, obmění polovina zaměstnanců úřadu člena vlády.

Programové prohlášení vlády a rozvrh prací pro jednotlivá ministerstva jsou dílem politickým a v plné diskreci vlády. Jejich realizace do podoby konkrétních návrhů však začíná prací odborného aparátu. Aparátu, který je nehospodárné a proti principu dobré správy měnit jen proto, že se změnou vlády se věci budou dělat pod jiným názorovým úhlem. Úředník je profesionál, přizpůsobí se, naučí se.

Při pohledu na poslední novelu služebního zákona (sněmovní tisk 71/0 ze dne 27.12.2013 ve znění schváleném poslaneckou sněmovnou), která byla prezidentem vrácena poslanecké sněmovně, je pro mě zásadní právě rozdělení na politiky a úředníky. Nesouhlasím s § 2 odst. 1 písm. c) návrhu novely služebního zákona v uvedeném znění, jež ze služebního poměru vyjímá náměstka člena vlády a zaměstnance vykonávající činnost pro náměstka. Ti tedy zůstanou politiky. Přitom jsou to právě náměstci, jež zaštiťují odbornost v celé své gesci. Jsou to náměstci, kteří mohou nového ministra seznámit s činností úřadu, s dlouhodobou koncepcí, s rozpracovanými záležitostmi. S náměstky často stojí a padá celá práce části ministerstva. Jsou to oni, jež mají na bedrech přípravu jednotlivých zákonů a odpovídají za ně. Náměstek je ředitelem. Neřaďme ho k politikům. Neměňme s politickou garniturou i desítky náměstků. To se dle mého skutečně nemůže shodovat s veřejným zájmem. Ministerstva tím ztrácí čas, akceschopnost a především kontinuitu mezi jednotlivými vládami, kdy je mnohdy spousta rozdělané práce jednoduše smetena ze stolu.

Politika by měla na ministerstvech začínat a končit přímo u ministrů a jejich poradců. Na všechny ostatní pracovníky by se měl v plném rozsahu vztahovat služební zákon. To platí v první řadě právě pro náměstky. Stabilita ministerstev bude nadále trpět politikařením.

V tomto ohledu je pro mě služební zákon ve znění schvalované novely nedostatečný. Nereflektuje veřejný zájem na chodu ministerstev, jak by pro veřejnou správu bylo žádoucí.

* článek se umístil na 1. místě v soutěži Ukaž svou kreativitu II, pořádané CODEXIS ACADEMIA.