Zbytečná svázanost při rozhodování o rozkladu? Několik poznámek k náhledu správních soudů

Článek pojednává o jediném, ale dosti problematickém, zákonném ustanovení a navazuje na několik soudních případů, kde se ukázala jeho značná nepraktičnost. Autor usiluje nikoli jen o přiblížení těchto rozhodnutí, ale především o možné zobecnění (nejen) jejich závěrů do budoucna.

JF
doktorand na katedře správní vědy a správního práva PrF MU
Dědictví, trestný čin
Foto: Fotolia

Jak již název naznačuje, tímto ustanovením je § 152 odst. 6 správního řádu[1]. Toto ustanovení vymezuje, jakým způsobem může být rozhodnuto o rozkladu, tedy o řádném opravném prostředku proti prvostupňovým rozhodnutím ústředních správních úřadů, u kterých pro absenci nadřízeného orgánu nepřichází v úvahu podání odvolání. Ačkoli nelze hovořit o naprosté výjimečnosti tohoto institutu, správní řád mu věnuje právě jediný paragraf. Toto ustanovení upravuje, kdo o rozkladu rozhoduje, stanovuje povinnost projednání v rozkladové komisi či nároky na složení takovéto komise. Bližší a konkrétní procesní pravidla rozkladového řízení však neobsahuje, když v odstavci pátém odkazuje na přiměřené použití ustanovení správního řádu o odvolacím řízení. Současně však obsahuje právě i odstavec šestý, a tedy úpravu možností rozhodnutí o rozkladu. Podle tohoto odstavce, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, lze v řízení o rozkladu rozhodnutí zrušit nebo změnit, pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili souhlas [písm. a)], nebo rozklad zamítnout [písm. b)].

Citované písm. a) ovšem není převzato z úpravy rozhodování o odvolání (§ 90 správního řádu), ale – a to doslovně – z úpravy autoremedury (§ 87 správního řádu), což na první pohled odpovídá povaze rozkladu, jenž nemá devolutivní účinek. Ústřední správní úřad je totiž jedinou instancí v obvyklém procesním smyslu[2], přezkum v rozkladovém řízení se tak teoreticky shoduje s tím, když správní orgán I. stupně na základě podaného odvolání přezkoumává své rozhodnutí a případně může přistoupit k jeho změně nebo zrušení podle § 87 správního řádu. A přesně taková byla zjevně i původní představa při formulaci podmínek rozkladu, tj. aby možnosti rozhodování byly omezenější a přednost by tak dostala ochrana v rámci správního soudnictví. Ustanovení § 152 odst. 6 písm. a) správního řádu ovšem přes jeho shodnou formulaci nelze vykládat stejně.[3] Z praktického hlediska je rozklad nahlížen jako zvláštní forma odvolání, čemuž nasvědčuje i samotný správní řád v § 152 odst. 5. Proto se ostatně běžně objevují názory, že při existenci výslovného odkazu na ustanovení o odvolání je odstavec šestý vlastně úplně zbytečný.[4] Ostatně i starý správní řád (zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení soudním) neznal zvláštní úpravu způsobu rozhodování o rozkladu, v § 61 odst. 3 stanovil, že se na řízení o rozkladu přiměřeně použije úprava odvolacího řízení.

Není rovněž sporu o tom, že legislativní řešení upravující samostatně způsoby rozhodování o rozkladu a pomíjející praktickou dvouinstančnost (nikoli tedy autoremeduru) rozhodování vyvolává určité nejasnosti a problémy. Ihned po přijetí správního řádu tak byl zvolený způsob podrobován kritice ze strany odborné veřejnosti.[5] Kupříkladu vyvstaly otázky ohledně postupu po zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť to § 152 odst. 6 písm. a) správního řádu neupravuje; těmito otázkami se podrobně zabýval poradní sbor ministra vnitra.[6] Z tohoto pohledu by se tedy výklad a aplikace předmětného ustanovení mohl již zdát vyjasněn. Správní orgány se také od striktních pravidel rozhodování o rozkladu částečně odchylují, což potvrzuje i komentářová literatura.[7] Uvedené tvrzení se ovšem vztahuje zejména na zrušení rozhodnutí, u něhož vedle stanoviska poradního sboru ministra vnitra i judikatura Nejvyššího správního soudu postupně dovodila shodný výklad příslušného ustanovení; i Nejvyšší správní soud se v této souvislosti přiklonil k analogickému použití pravidel pro rozhodování o odvolání.[8] Takto jednoznačné závěry ovšem nelze vztahovat i na podmínky pro změnu rozhodnutí. Přestože § 152 odst. 6 písm. a) správního řádu již v poslední době není předmětem doktrinálních sporů, i nyní vyvolává jisté aplikační a výkladové problémy, a to právě pokud jde o podobu stanovených podmínek pro změnu rozhodnutí; ty jsou hlavním předmětem tohoto článku. Opakovaně se lze totiž setkat s případy (v případě autora v rozhodovací praxi Krajského soudu v Brně), na které uvedené ustanovení zcela nepamatuje.

Předně, podmínky pro změnu rozhodnutí v řízení o rozkladu stanoví správní řád výslovně a zdánlivě jednoznačně: prvostupňové rozhodnutí je možné změnit, jen pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili souhlas; tyto podmínky jsou nadto stanoveny kumulativně, vždy proto musí být naplněny všechny. Vzhledem k jednoznačnému vymezení podmínek si nelze obdobně jako v případě zrušení rozhodnutí bez dalšího pomoci úpravou rozhodování o odvolání [odvolací orgán může napadené rozhodnutí změnit, ledaže by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se (§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu)]. S ohledem na popsaná východiska lze proto říci, že možnost změny rozhodnutí je v řízení o rozkladu formálně značně omezená, v rozkladovém řízení tak z hlediska výslovné právní úpravy vlastně převažuje kasační princip.

Důvodová zpráva ke správnímu řádu skutečně vycházela z premisy, že rozklad jako procesní institut by měl být pokud možno omezován, přičemž tam, kde bude možnost nápravy omezena, bude možné domáhat se ochrany u správního soudu.[9] Takový přístup ovšem nemá věcné opodstatnění, daleko efektivnější (pokud již institut rozkladu zůstal zachován) se jeví případné vady napravit co nejrychleji v řízení před správními orgány. Svázanost předmětného ustanovení ostatně vede k vyloučení jeho použití v mnoha zvláštních předpisech[10], přičemž v některých je současně vyloučeno i použití omezení stanoveného pro změnu rozhodnutí v § 90 odst. 1 písm. c) či odst. 3 správního řádu (zákaz změny napadeného rozhodnutí z důvodu ztráty možnosti odvolat se, resp. zákaz změny napadeného rozhodnutí v neprospěch odvolatele).[11] Z toho je zřejmá snaha o co největší volnost rozkladového orgánu při nápravě vad prvostupňového rozhodnutí.

Změna rozhodnutí totiž může v mnoha případech představovat daleko rychlejší a rozumnější způsob nápravy případných vad prvostupňových rozhodnutí, a proto zvláštní zákony tento postup usnadňují. V této souvislosti lze upozornit i na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, jenž v případě těchto zvláštních právních úprav k námitkám porušení zásady dvouinstančnosti správního řízení setrvale judikuje, že správní řízení tvoří jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí, a že tedy v zásadě není vyloučeno, aby odvolací (rozkladový) správní orgán napravil vady řízení před správním orgánem prvého stupně. V těchto případech soud hovoří o tom, že řízení o rozkladu je založeno na principu apelačním, který umožňuje, na rozdíl od principu kasačního, odvolacímu (rozkladovému) správnímu orgánu rozhodnout o věci samé v případě, že shledal pochybení správního orgánu I. stupně. Změna rozhodnutí by měla být odvolacím (rozkladovým) orgánem preferována před zrušením rozhodnutí a vrácením věci k novému projednání, mimo jiné z hlediska hospodárnosti řízení.[12] Pokud již hovoříme o zásadě dvouinstančnosti, nelze rovněž nezmínit často citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 2 As 22/2008-151, podle kterého tato zásada „v praxi znamená, že řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, a nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven první instancí a následně a vždy aprobován instancí vyšší.“ Tentýž soud rovněž judikoval, že ani Listina základních práv a svobod, ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod negarantují základní právo na dvoustupňové rozhodování ve správním řízení.[13]

V ostatních případech je ovšem nutno postupovat podle obecné úpravy rozkladu, tj. podle § 152 odst. 6 písm. a) správního řádu, jenž prozatím od přijetí správního řádu žádnou změnou neprošel a je tak otázkou, do jaké míry by bylo možné v rámci shora popsaných podmínek uplatňovat volnější přístup rozkladových orgánů, resp. správních soudů. V případě obecné úpravy rozhodování o rozkladu totiž neexistuje jediné rozhodnutí, jež by komplexně modifikovalo zákonné podmínky, resp. je vyložilo způsobem, jenž by umožňoval pružnější změnu rozhodnutí v rozkladovém řízení. Naopak, podle právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 63/2016-40, je nutné přednostně uplatnit zvláštní právní úpravu limitující možnost změny rozhodnutí na tam uvedené podmínky. V daném případě Městský soud v Praze zrušil[14] rozhodnutí předsedy rady Českého telekomunikačního úřadu ve věci úpravy poplatků za přidělené radiové kmitočty (aniž by zrušil prvostupňové rozhodnutí), protože dovodil, že námitky této účastnice jsou částečně důvodné. Podstata kasační stížnosti úřadu spočívala v tom, že předseda úřadu není schopen následovat právní názor soudu, protože nemůže o poplatku nově rozhodnout, aniž by porušil zásadu dvouinstančnosti (mj. namítal, že prvostupňové rozhodnutí sán nemůže změnit). Nejvyšší správní soud uzavřel, že na místě bylo prvostupňové rozhodnutí jedině zrušit a věc vrátit, když zamítnutí ani změna nebyla možná. A právě v této souvislosti soud zdůraznil, že možnost změny je limitovaná obdobně jako u tzv. autoremedury. Připomenul, že ani přes dříve přiznanou nevhodnost a nepraktičnost úpravy rozkladového řízení nelze analogicky uplatnit úpravu pro odvolací řízení a je potřeba vycházet z úpravy zvláštní.

Obecné mantinely jsou i s ohledem na shora citované rozhodnutí šestého senátu Nejvyššího správního soudu nepřekročitelné, současně lze ale kvitovat, že v případě dílčích otázek se soudní judikatura nad touto problematikou zamýšlí i z praktického hlediska – způsobem, jak lze ne zrovna šťastnou úpravu do jisté míry racionalizovat. To je možné ilustrovat na níže popsaných rozhodnutích.

Prvou otázkou, již si je ovšem potřeba položit, je, co vlastně znamená pojem změna rozhodnutí. Tento termín je na první pohled zcela jasný (změnou rozhodnutí se chápe změna výroku, tj. závazné a vykonatelné části správního aktu[15]), nicméně si lze klást otázku, zda podmínky pro změnu rozhodnutí nedopadají jen na skutečně podstatné úpravy provedené rozkladovým orgánem. Příkladem takového přístupu by mohl být rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2016, č. j. 30 Af 42/2014-71, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“)[16]. Tímto rozhodnutím předseda Úřadu změnil výrok prvostupňového rozhodnutí o spáchání správního deliktu (konkretizoval jej co do specifikace jednání zakládajícího porušení právní povinnosti, neboť chtěl napravit dílčí nedostatky popisu skutku), a to přestože účastník podávající rozklad nic takového nepožadoval a ani s tím nevyslovil souhlas. V uvedeném rozsudku Krajský soud v Brně připustil, že z formálního hlediska nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí stanovené v § 152 odst. 6 písm. a) správního řádu, nicméně na zákonnost rozhodnutí tato otázka vliv mít nemohla. Svůj závěr opíral o skutečnost, že šlo o pouhou precizaci výroku – skutkové věty a nikoli o změnu či dokonce rozšíření skutku či jeho právní kvalifikace. Z tohoto pohledu pak žalobci ani nemohla být způsobena žádná skutečná újma, neboť jeho postavení nebylo nijak změněno. Předmětný rozsudek pak byl potvrzen i Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 3. 4. 2017, č. j. 5 As 173/2016-24.

Krajský soud se ovšem v citovaném rozsudku zamýšlel dokonce i nad povahou změny rozhodnutí, resp. zda vlastně takto dílčí úpravu výroku považovat za změnu rozhodnutí. Nakonec nezašel tak daleko, že by dovodil, že úprava rozhodování o rozkladu dopadá jen na takové změny, jež mění podstatu rozhodnutí (v tomto případě tedy kupříkladu změnu či dokonce rozšíření skutku či jeho právní kvalifikace) a nikoli na změny formální – např. dílčí úpravy formulace výroku včetně jazykových nedostatků, které nelze podřadit pod zjevné nesprávnosti – překlepy aj. (§ 70 správního řádu). Takový přístup by přitom měl jistou logiku v tom, že by nijak nezasahoval účel podmínek pro změnu přezkoumávaného rozhodnutí, jímž je primárně ochrana účastníka řízení před překvapivými rozhodnutími správních orgánů.[17] Na účastníky totiž takové nevýznamné změny žádný faktický dopad nemají. Zrušení prvostupňového rozhodnutí je z tohoto pohledu čistě formalistické. V praxi přitom jistě nastávají případy, kdy je výrok rozhodnutí podle rozkladového orgánu v zásadě správný, trpí jen dílčími nedostatky, jež na jeho podstatě nic nemění, jeví se ovšem žádoucí tyto nedostatky napravit. Vyvozovat takové závěry z uvedeného rozsudku ovšem není zcela přesné, protože soud v předmětném rozsudku tento argument nastolil spíše jako obiter dictum či jako otázku do další diskuse; své rozhodnutí o něj neopřel. Nejvyšší správní soud se ostatně v potvrzujícím rozsudku k této části rozsudku krajského soudu nijak nevyjádřil, citoval shora popsaný rozsudek šestého senátu a jednoznačně hovořil o porušení ustanovení o rozkladu (předseda ÚOHS nepostupoval stricto sensu dle § 152 odst. 6 písm. a) správního řádu); to však nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť šlo o pouhé upřesnění, nikoli změnu skutku – nemohla mu proto vzniknout jakákoliv újma. Ani podle autora není možné překlenout jednoznačně vymezený pojem změny rozhodnutí a bez novelizace právní úpravy jej vykládat jinak, než jako jakoukoli změnu výroku prvostupňového rozhodnutí. Na druhou stranu se ovšem zdá, že povaha či intenzita změny má zásadní význam z hlediska posuzování dopadu případné procesní vady na zákonnost celého rozhodnutí; je zřejmé, že správní soudy nemají zásadní problém z hlediska zákonnosti akceptovat nepodstatné změny prvostupňového rozhodnutí a tolerovat tak efektivnější – byť formálně nesprávný – postup rozkladových orgánů. Tyto orgány by se proto i ve vlastním zájmu vždy měly ve svých rozhodnutích důkladně zabývat také povahou provedené změny z pohledu jejího významu pro daný případ a pro postavení účastníků řízení, neboť i v případě, kdy bude shledáno porušení příslušných podmínek pro její provedení, může tato úvaha posloužit pro posouzení dopadu pochybení na zákonnost rozhodnutí.   

Jak dílem vyplývá i z předchozí části příspěvku, ona povaha (či intenzita) změny rozhodnutí je úzce spojena také s možnou újmou, jež účastníkům řízení změnou rozhodnutí může vzniknout. Nezpůsobení újmy žádnému z účastníků (ledaže s tím všichni souhlasí) je přitom současně jednou ze dvou kumulativních podmínek pro změnu rozhodnutí. Pro dopad na zákonnost rozhodnutí je právě možná existence újmy tou klíčovou otázkou, již soudy posuzují.[18] Logicky nemá smysl bránit takové změně, jež účastníkům nemůže přivodit újmu; z tohoto pohledu je tudíž podmínění změny rozhodnutí nezpůsobením újmy žádnému z účastníků (ledaže s tím všichni souhlasí) pochopitelné. Lze tedy dovodit, že změny, jež nemohou způsobit účastníkům újmu, jsou změny nepodstatné (okrajové), jež budou v soudním přezkumu tolerovány a vice versa. Co vše je ovšem nutné pod pojem újma podřadit? Odborná literatura se shoduje, že újmou, která by mohla být způsobena účastníkovi řízení, se rozumí jednak újma ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, tedy újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se, jakož i újma podle § 90 odst. 3, tedy změna rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.[19] Prakticky půjde právě o shora zmíněnou úpravu či doplnění výroku, jež ovšem nebude mít dopad na jeho podstatu.[20]

Konečně poslední podmínkou pro změnu rozhodnutí je plné vyhovění rozkladu. Vzhledem k tomu, že v mnoha případech nelze dovodit možnou újmu účastníků řízení, je to právě tato podmínka, jež představuje hlavní překážku pro změnu výroku. Někdy bývá považováno za sporné, resp. nejasné, co přesně znamená skutečně plné vyhovění rozkladu, zda to znamená vyhovění byť jen jediné rozkladové námitce, či námitkám všem. Na tuto otázku je zpravidla odpovídáno tak, že za plné vyhovění rozkladu je potřeba považovat vyhovění požadavku účastníka (např. snížení pokuty) bez ohledu na to, zda byly uznány všechny námitky, které měly podle rozkladu toto snížení odůvodňovat.[21] Tento závěr je dle autora jediný možný; jinak by byl institut rozkladu skutečně zkostnatělým nástrojem nápravy vad rozhodnutí. Jiná otázka ovšem je, pokud je vyhověno rozkladové námitce, nicméně ne způsobem, který rozklad požadoval. V rozsudku ze dne 29. 9. 2014, č. j. 30 Af 83/2012-95 se takovou situací zabýval Krajský soud v Brně. V daném případě totiž (opět) předseda ÚOHS změnil prvostupňové rozhodnutí ÚOHS, a to proto, že vyhověl klíčové rozkladové námitce. Rozklad přitom (v petitu) výslovně požadoval toliko zrušení rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že plné vyhovění znamená vyhovění podstatě rozkladu. Podstatou rozkladu v této věci byl požadavek, aby ÚOHS rozhodl, že vyloučení žalobce ze zadávacího řízení bylo v souladu se zákonem. A předseda ÚOHS v tomto rozkladu plně vyhověl. Soud mj. argumentoval tím, že správní řízení je nepochybně méně formalizované než řízení soudní, kde je soud obecně petitem vázán. Je přitom zřejmé, že účastník dosáhl toho, čeho chtěl fakticky dosáhnout. Zrušit napadené rozhodnutí by proto podle soudu bylo přehnaně formalistické a iracionální, když účastníku bylo bezpochyby v materiálním smyslu plně vyhověno. Takový závěr, kde není kladen důraz na formální stránku věci, ale na stránku věcnou, lze podle mého považovat za zcela správný. Přednost by jistě mělo dostat to, co účastník podávající rozklad skutečně chce, nikoli způsob, jak se k tomu dostat. Přestože nelze zcela pominout, že takový výklad plně nerespektuje vyslovenou vůli účastníka rozhodnutí zrušit, bylo by však jistě absurdní trvat na zrušení rozhodnutí, pokud se účastníku i jeho změnou dostane stejného uspokojení. Tuto dílčí otázku lze proto uzavřít konstatováním, že plné vyhovění rozkladu znamená vyhovění jeho podstatě, jinak řečeno – klíčové námitce rozkladu či tomu, co účastník fakticky požadoval. Rozhodující proto není ani celkové množství námitek ani petit samotného rozkladu.

Již jen z těchto několika příkladů je zřejmé, že přísné podmínky pro změnu rozhodnutí v řízení o rozkladu přináší praktické problémy. Rozkladové orgány přitom změnu rozhodnutí jistě volí často z důvodu efektivity – rychlosti a hospodárnosti správního řízení; aby nedocházelo ke zdlouhavému vrácení věci k prvostupňovému rozhodování následovanému opakovaným řízením rozkladovým, když k tomu často není věcný důvod. Také dle názoru autora je vhodnější vycházet z toho, že s ohledem na rychlost a hospodárnost správního řízení je žádoucí, aby vedoucí ústředního správního úřadu napravil pochybení svého úřadu sám, pokud to jen trochu jde. Přestože se však (nejen) z tohoto pohledu úprava § 152 odst. 6 písm. a) správního řádu jeví jako nadbytečná a nekoncepční, nelze ji samozřejmě ignorovat. Proto je žádoucí, že správní soudy k celé této problematice přistupují co možná nejrozumněji tak, aby ještě zajistily naplnění hlavního účelu celého ustanovení (ochrany účastníka před přijímáním překvapivých rozhodnutí), ale aby současně co možná nejvíce umožnily efektivní rozhodování a vedení správního řízení. S ohledem na popsané problémy se ale jako skutečně žádoucí jeví příslušnou právní úpravu novelizovat, resp. vést debatu o tom, zda i co do způsobu rozhodování nepostupovat výhradně podle úpravy odvolacího řízení (za použití § 152 odst. 5 správního řádu); tak, jako tomu bylo ve starém správním řádu a jak je tomu nyní např. v daňovém řádu.[22] Použití pravidel pro autoremeduru v případě, když prvostupňové rozhodnutí fakticky přezkoumává zpravidla jiný organizační článek (či lépe osoba), než ten, kdo rozhodoval v prvním stupni, autor jednoduše nepovažuje za přiléhavé. Přísnější podmínky změny rozhodnutí oproti odvolání nemají žádné praktické odůvodnění.


[1] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Průcha, P., Opravné a dozorčí prostředky deset let po nabytí účinnosti správního řádu. In Právo a bezpečnost, ř. 1 ročník 2016 ISSN 2336−5323, s. 67.

[3] K tomu viz VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: BOVA POLYGON, 2012. ISBN 978-80-7273-166-4, s. 1203 - 1204.

[4] Např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 730 – 739.

[5] Blíže in MATES, Pavel, Řízení o rozkladu. Právní rádce, 2007. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/c1-21660640-rizeni-o-rozkladu

[6] Poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu dospěl i s ohledem na § 152 odst. 5 správního řádu k logickému závěru, že pod pojmem zrušení rozhodnutí je třeba s ohledem na smysl a účel rozkladového řízení, rozumět jednak zrušení rozhodnutí nebo jeho části a zastavení řízení (§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu), jednak zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání (§ 90 odst. 1 písm. b) téhož zákona). V tomto stanovisku poradní sbor odpovídal i na další sporný bod předmětného ustanovení, a to, zda se podmínky komplikovaně uvedené v písm. a) vztahují na změnu nebo i na zrušení rozhodnutí. Přiklonil se k výkladu, podle kterého se tyto podmínky vztahují pouze ke změně rozhodnutí. Viz Závěr č. 21 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 5. 12. 2005

[7] srov. Vedral, op. cit., s. 1203

[8] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 3 As 28/2012-21

[9] Důvodová zpráva k vládní předloze správního řádu (tehdy § 126). Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=201&CT1=0

[10] Např. § 46c zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů

[11] Srov. kupř. § 45 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, § 25a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.

[12] Např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2014, č. j. 7 As 44/2013-26 nebo ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Afs 7/2011-799.

[13] Rozsudek NSS ze dne ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 63/2016 – 40.

[14] Rozsudek ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 A 31/2011-100.

[15] Viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Afs 7/2011-799.

[16] Rozhodnutí ze dne 10. 4. 2014, č. j. ÚOHS-R197/2013/VZ-7683/2014/310/LPa.

[17] K tomu např. právě rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 63/2016-40.

[18] Jako argument pro „marginalizaci“ provedené změny ji použil v citovaných rozsudcích jak Krajský, tak Nejvyšší správní soud.

[19] Např. Vedral, J., op. cit, s. 1206. Shodně pak také Závěr č. 21 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 5. 12. 2005.

[20] Příkladem může být např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 6/2013-33. Stejně tak lze uvažovat např. o doplnění ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, pokud je z okolností zřejmé (zejména z odůvodnění), že podle něj postupováno bylo a že si toho účastník musel být vědom.

[21] Jemelka, L., op. cit., s. 738.

[22] § 108 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články