Dohoda o vině a trestu uzavřená v hlavním líčení - Qui bono?

Obecně není institut dohody o vině a trestu žádnou novinkou, avšak do relativně nedávné doby byl spojován výhradně s anglosaskou právní kulturou. V těchto zemích bývá institut označován jako plea bargaining či plea guilty. Postupem času však nachází uplatnění i na evropském kontinentu, a to především od počátku 21. století.

Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Policejní akademie ČR
Dohoda o vině a trestu
Foto: Fotolia

Do českého právního řádu se však tento institut, na rozdíl od většiny nám právně blízkých států, dostává poměrně pozdě, a to až na základě novely trestního řádu č. 193/2012 Sb., která se stala účinnou dne 1. 9. 2012. Přijetí této novely však nebylo bleskem z čistého nebe, neboť mu předcházelo dlouhé vyjednávání o možnosti uplatnění tohoto institutu u nás. Před přijetím výše zmíněné novely byly dokonce dvakrát předloženy obdobné návrhy Parlamentu ČR, avšak ty nebyly přijaty.[1] Inspirací pro nás může být také Slovenská republika, kde tento institut úspěšně užívají již od roku 2006.

Dohadování o vině a trestu lze charakterizovat jako postup, při kterém obviněný slíbí, že se vzdá práva na projednání své věci před soudem, a obžaloba výměnou slibuje, že požádá soud o mírnější trest. Po uzavření této dohody obviněný doznává svou vinu a soudní řízení tak neproběhne.[2] Ač s výhradami některých autorů, bývá tento institut řazen mezi odklony v trestním řízení.

Dohoda o vině a trestu byla novelou zařazena jako oddíl šestý trestního řádu, konkrétně se pak jedná o ustanovení §§ 175a a 175b. Na základě této zákonné úpravy může státní zástupce vést s obviněným jednání o dohodě o vině a trestu buď ze svého vlastního podnětu nebo na základě návrhu obviněného. V zákoně je tento institut řazen mezi zvláštní způsoby řízení, a to především s ohledem na to, že dohodu o vině a trestu schvaluje odsuzujícím rozsudkem soud.

Podnět k zahájení jednání o dohodě o vině a trestu může dát sám státní zástupce nebo i obviněný. Z fakultativní povahy tohoto institutu však vyplývá skutečnost, že na něj není právní nárok. Proto vždy závisí pouze na úvaze státního zástupce, zda přistoupí k jednání o této dohodě či nikoli. Otázkou je, zda mohou dávat podněty ke sjednání dohody o vině a trestu i jiné subjekty, jako například soud či policejní orgán, pokud se jim takovýto postup zdá vhodným. Dle mého názoru tato situace přípustná je, neboť právě fakultativní povaha dohody o vině a trestu způsobuje to, že nakonec vždy záleží pouze na úvaze státního zástupce, zda ji bude chtít sjednat či ne, proto není až tak podstatné, od koho návrh na její sjednání vzešel. Navíc v některých případech bude takovýto postup více než vhodný, například tehdy, pokud soud po předběžném projednání obžaloby sezná, že jde o skutkově jednoduchý a jasný případ, kde by sjednání této dohody vhodnější než rozhodování o věci přímo v hlavním líčení.

Novela trestního řádu

Výraznější změny pro uplatňování tohoto institutu v praxi přinesla novela trestního řádu provedená zákonem č. 333/2020 Sb. Tato novela nabyla účinnosti dne 1. 10. 2020.

Asi dvěma nejzásadnějšími změnami bylo upuštění od nutného zastoupení advokátem při sjednávání dohody o vině a trestu (čímž ale zároveň zůstává nedotčena nutnost účasti advokáta, pokud jsou splněny podmínky nutné obhajoby dle § 36 TrŘ) a dále také umožnění sjednat dohodu o vině a trestu o všech trestných činech, tedy včetně zvlášť závažných zločinů.

Následující článek se však bude zabývat jinou změnou, která může mít rovněž praktický dopad a dle názoru autora se jedná spíše o „přešlap“ zákonodárce než o cílenou právní úpravu.

Dohoda o vině a trestu uzavřená v hlavním líčení

Výše zmíněná novela totiž rovněž umožnila sjednat dohodu o vině a trestu i po nařízení hlavního líčení, a dokonce i v jeho průběhu. Novelou byly do trestního řádu totiž rovněž vloženy §§ 206a – 206d, které se této otázce věnují.

Dle dikce ustanovení § 206a odst. 1 „[m]á-li předseda senátu vzhledem k okolnostem případu za to, že by bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu, poučí obžalovaného o možnosti takového postupu a o důsledcích s tím spojených. Poté zjistí stanovisko obžalovaného, státního zástupce a poškozeného, je-li přítomen, k takovému postupu. Vyjádří-li se státní zástupce a obžalovaný, že mají zájem jednat o dohodě o vině a trestu, předseda senátu hlavní líčení na nezbytnou dobu přeruší za účelem jejího sjednání mimo hlavní líčení; je-li to s ohledem na okolnosti zapotřebí, hlavní líčení odročí. Návrh na sjednání dohody o vině a trestu může podat i státní zástupce nebo obžalovaný, předseda senátu není povinen takovému návrhu vyhovět.“ 

Jak bylo již uvedeno výše, obecně platí, že iniciativa sjednat dohodu o vině a trestu je výhradně na straně státního zástupce. Sice mu může být učiněn v tomto směru podnět (typicky obviněným či jeho právním zástupcem), na ten však státní zástupce nemusí nijak reagovat. Sjednání dohody o vině a trestu „proti vůli“ státního zástupce není možné, což také nepřímo vyplývá z účelu tohoto institutu – zefektivnění trestního řízení ve skutkově jednodušších věcech. Dohoda o vině a trestu by měla být úsporou času a mnohdy i energie pro všechny zúčastněné subjekty – státního zástupce, obviněného a soud, který musí tuto dohodu schválit.

Z ustanovení § 206a odst. 1 je zřejmé, že podnět ke sjednání dohody o vině a trestu může dát v hlavním líčení i předseda senátu. Zpravidla tak učiní na začátku hlavního líčení a bude přitom vycházet především z poznatků, které nabyl studiem spisového materiálu. I za této situace může státní zástupce učinit rozhodnutí, že o sjednání dohody o vině a trestu nestojí a poté musí být pokračováno v hlavním líčení.

Zajímavým a také pro praxi možná problematickým bodem je to, že v průběhu hlavního líčení může státní zástupce i obviněný podat návrh na uzavření dohody o vině a trestu. Zákon zde neomezuje časový moment, kdy se tak může stát, což je dle mého názoru pochybením. Je totiž možné si představit situaci, kdy bude provedeno dokazování, na jehož základě obviněný sezná, že důkazy jsou dostatečné a jeho zproštění viny tak nepřipadá v úvahu. V této chvíli dle současné zákonné úpravy může stále obviněný učinit návrh na sjednání dohody o vině a trestu, přičemž bude veden pouze jediným cílem – zmírněním trestu, který mu hrozí. Pravdou je, že takovýto návrh nemusí soud ani státní zástupce reflektovat. Dle mého názoru by jej ani reflektovat neměli, neboť by tím došlo k upozadění smyslu institutu dohody o vině a trestu a z jeho uplatnění by tak těžil pouze obviněný.

Pokud státní zástupce bude souhlasit se sjednáním dohody o vině a trestu po zahájeném hlavním líčení, nebo jej dokonce sám navrhne, soud dle § 206b odst. 2 TrŘ hlavní líčení přeruší nebo jej dokonce odročí. Zde shledávám další problematický moment. Pokud dojde k přerušení hlavního líčení, musí být nějak vyřešeno to, že při sjednávání dohody o vině a trestu může být přítomen pouze státní zástupce, obviněný, případně jeho obhájce. Sjednávání dohody o vině a trestu se může účastnit rovněž poškozený, je-li přítomen. Sjednávání se však v žádném případě nesmí účastnit soud, proto musí být zajištěna místnost, kde může ke sjednání dohody o vině a trestu dojít. Z praxe jsou známé dvě varianty, ani jedna z nich však příliš nedbá na důstojné konání trestního řízení. V prvním případě může soudce (případně senát) opustit jednací místnost a tu přenechá subjektům dohody o vině a trestu k jejímu sjednání. Vždy záleží na možnostech konkrétního soudu, ale může nastat situace, kdy bude celý senát čekat na chodbě před vlastní jednací síní, což důstojnosti soudcovského stavu příliš neodpovídá. Další variantou je prakticky opačná situace, kdy soudce (senát) zůstane v jednací místnosti a ke sjednávání dohody o vině a trestu tak dojde někde v prostorách soudu, zpravidla opět na chodbě, jak se již v praxi také stalo.  Ani takovýto postup však není příliš důstojný.

Pokud bude hlavní líčení za účelem sjednání dohody o vině a trestu odročeno, dojde opět k popření účelu tohoto institutu. Dle mého názoru je využití dohody vhodné především v přípravném řízení, kde se jedná o skutkově jednodušší případy a je tak evidentní, že není nutné věc projednávat v hlavním líčení, kde se povede rozsáhlé dokazování. Pokud již bylo hlavní líčení jednou nařízeno, mělo by s ohledem na zásadu efektivnosti pokud možno proběhnout bez odročení. Pokud bude odročeno za účelem sjednání dohody o vině a trestu, přičemž k jejímu sjednání nakonec ani dojít nemusí, bude toto hlavní líčení pouze zbytečně prodlouženo, přičemž účel institutu dohody o vině a tresu zůstane nenaplněn. Také může být rovněž ohrožena zásada bezprostřednosti, pokud již bylo započato s dokazováním.

Závěr

Výše jsem se pokusil nastínit některé problematické aspekty nově zavedené možnosti sjednat dohodu o vině a trestu i v průběhu hlavního líčení. Dle mého názoru tato nová úprava není příliš vhodná, neboť pokud bude dohoda o vině a trestu sjednána až v průběhu hlavního líčení, nebude naplněn jeden z hlavních cílů tohoto institutu, související s ekonomií trestního řízení. Namísto toho, aby byla trestní věc vyřízena rychle a efektivně v průběhu přípravného řízení sjednáním dohody o vině a trestu, dojde naopak k prodloužení celého trestního řízení.

Jsem zastáncem toho přístupu, kdy by měla být dohoda o vině a trestu sjednána především v přípravném řízení, nikoli v hlavním líčení. Vhodné by bylo umožnění jejího sjednání i po podání obžaloby, avšak ještě předtím, než bude ve věci nařízeno hlavní líčení. Jak jsem se snažil již poukázat výše, se sjednáváním dohody o vině a trestu v průběhu hlavního líčení je spojeno mnohem více nevýhod než výhod.  Především je problematické to, že zpravidla nejsou zajištěny odpovídající prostory, kde by mohlo dojít ke sjednání této dohody při přerušeném hlavním líčení. Navíc pokud dojde k odročení hlavního líčení, vzniknou tak v dané věci pouze zbytečné průtahy, neboť na sjednání dohody o vině a trestu byl prostor v průběhu celého přípravného řízení.

Pokud nebylo využito možnosti sjednat dohodu o vině a trestu v přípravném řízení, shledávám v návrzích obviněného na její sjednání až v průběhu hlavního líčení pouze zištné důvody. Především je problematické to, že obviněný může učinit návrh na sjednání dohody i po provedeném dokazování, což považuji za nevhodné. Pokud by chtěl zákonodárce i nadále ponechat možnost sjednat dohodu o vině a trestu i v průběhu hlavního líčení, měl by zákonnou dikci upravit tak, že lze sjednání dohody navrhnout pouze před započetím s dokazováním.

V názvu jsem si položil klasickou trestněprávní otázku Qui bono? ve vztahu uplatnění tohoto institutu v hlavním líčení. S ohledem na vše výše uvedené docházím k závěru, že jediným subjektem, který může těžit z dohody o vině a trestu sjednané v průběhu hlavního líčení je pouze obviněný. To však zcela neodpovídá smyslu tohoto institutu, jehož uplatní by mělo být přínosné především pro orgány činné v trestním řízení a výhody z něho plynoucí pro obviněného jsou pouze „odměnou“ za to, umožněním sjednání této dohody ulehčil práci orgánům činným v trestním řízení.


[1]     ŠČERBA, Filip a kol. Dohoda o vině a trestu a další prostředky racionalizace trestní justice. 1. vydání. Praha: Leges, 2012. s. 10.

[2]     ŠČERBA, F. op. cit., s. 18.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu