Dohoda o vině a trestu ve světle účelu a základních zásad trestního řízení

Úvod

Podstata dohody o vině a trestu spočívá v jakési formě výměnného obchodu, který mezi sebou uzavírají státní zástupce a obviněný, přičemž soudce tuto dohodu schvaluje. Výměnný obchod ze své podstaty znamená, že jedna i druhá strana musí mít co nabídnout. To, co může „nabídnout“ obviněný, je, že prohlásí, že spáchal skutek, což nepochybně urychlí, zjednoduší a zlevní trestní řízení. „Protiplnění“, které může nabídnout státní zástupce, se v konečném důsledku musí projevit v druhu a výši trestu. O tom, jak v praxi funguje tento výměnný obchod, svědčí případ, který byl zveřejněn v médích v roce 2023 [1]. Skutkově šlo o pohlavní zneužití a znásilnění šesti chlapců ve věku 10 až 14 let. V jednom z šesti případů se tak dělo na letním táboře, kde pachatel působil jako vedoucí. Za sexuální zneužití šesti nezletilých Krajský soud v Brně uložil pachateli tříletý trest s podmíněným odkladem na pět let. Důvod, proč byla tato kauza přetřásána v médiích, spočívá právě v kritice „využití“ dohody o vině a trestu k uložení mírného trestu. 

Aby ke snížení trestu došlo, jsou však myslitelné a ve Spojených státech amerických i prakticky realizované tři možné cesty. Přímá cesta spočívá v tom, že je úplně a dostatečně zjištěn skutkový stav a s ohledem na doznání obviněného je uložen mírnější trest. Dále je také možné „vyjednávat“ o spáchaném skutku, tj. vyjednávat například o tom, kolik útoků bylo spácháno. Kromě toho je ale možné smlouvat též o skutkových okolnostech, které mají vliv na výši trestu. To vyvolává otázku, zda zejména poslední dvě uvedené  formy dohody nejsou v přímém rozporu s dosavadním chápáním trestního řízení tak, jak jej známe v našem právním řádu. Lze si proto položit otázku, zda platný trestní řád umožňuje, aby státní zástupce a obviněný smlouvali o tom, jaký skutek byl spáchán a do jaké míry je takový postup v souladu se základními zásadami českého trestního řízení. Konkrétně se budu zabývat tím, zda je dohoda o vině a trestu v souladu se zásadou materiální pravdy, se zásadami dokazování, zásadou veřejnosti a zejména též se zásadou zajištění práv poškozeného. Vzhledem k tomu, že dohoda o vině a trestu je tzv. právním transplantátem, který nemá v našem právním řádu žádnou tradici, je třeba pochopit kontext a důvody, které jsou příčinou toho, proč dohoda o vině a trestu existuje v zemích common law, respektive v zemi, která je její kolébkou, tj. ve Spojených státech amerických. V této souvislosti si proto nejprve položím otázku, na jakých zásadách je postaveno ukládání trestů ve Spojených státech amerických, jakým způsobem je dokazována vina a v čem spočívají základní odlišnosti ve východiscích české právní úpravy a zahraniční právní úpravy.

Pohled do zahraničí

Ve Spojených státech amerických končí dohodou o vině a trestu před federálním soudem více než 95 % trestních kauz a před státními soudy tvoří dohoda o vině a trestu přibližně stejné procento usvědčení [2]. V Anglii a Walesu se prostřednictvím uznání viny vyřizuje 77 % trestních kauz projednávaných před magistrátními soudy a 71 % trestních věcí před korunními soudy [3]. Shora uvedená čísla vedou k zamyšlení, co způsobilo, že dohodovací řízení prakticky nahradilo klasické soudní řízení. Při bližším zkoumání právní úpravy zjistíme, že rozmach dohody o vině a trestu v zemích common law je důsledkem odlišné koncepce trestního procesu, který je pojímán jako „souboj dvou stran s protichůdným zájmem, kde o vině rozhoduje porota a kde soud je pouze garantem zákonnosti“ [4]. Pokud jde o rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného, po dokazování provedeném v hlavním líčení je úkolem soudu sdělit porotě, jaké je právo a jak jej aplikovat na skutkové okolnosti, o kterých musí porota rozhodnout, a připomenout jí stěžejní důkazy o těchto okolnostech. V právních otázkách je porota vázána instrukcemi soudu. Co se týká skutkových otázek, rozhodují pouze členové poroty. Je na porotě, aby rozhodla, které důkazy akceptuje a jaké důkazy odmítne nebo kterými si není jista [5]. V právních řádech, v nichž o vině či nevině obžalovaného (a v některých jurisdikcích i o ukládání trestu [6]) rozhoduje výlučně laický aparát, je pro státního zástupce výhodnější uzavřít dohodu o vině a trestu, a mít tak jistotu odsouzení obžalovaného, než aby riskoval zproštění viny obžalovaného porotou. Navíc mnoho trestních kauz obsahuje nejednoznačné právní prvky, jako úmysl a nedbalost, které může být pro státního zástupce obtížné prokázat u soudu. K tomuto problému je třeba přidat okolnost, že ve Spojených státech je dokazování v trestním řízení ovládáno poměrně přísnými pravidly, která mohou vyloučit některé důkazy. Pro ilustraci lze uvést doktrínu nepřípustnosti nezákonně získaných důkazů, která je v americkém trestním procesu založena na Čtvrtém dodatku k ústavě. Podle této doktríny důkazy, které jsou získány protiústavní prohlídkou nebo zajištěním, jsou u soudu nepřípustné. Pokud se doktrína aplikuje, vylučovací pravidlo brání, aby byl jako důkaz připuštěn jakýkoli předmět, přiznání nebo věc, kterou policie získala protiústavním způsobem. Judikatura došla k závěru, že účelem čtvrtého dodatku je omezit aktivity suverénní autority a neomezovat nikoho jiného než vládní orgány [7]. Získá-li soukromá osoba nezákonně důkaz a poté jej předá policii, může být připuštěn. Osoba najatá nebo oprávněná pomáhat policii je považována za zástupce vlády, a proto se na její jednání vztahuje vylučovací pravidlo [8]. Vylučovací pravidlo se aplikuje na primární důkazy, tedy důkazy, které jsou přímým výsledkem nezákonné prohlídky nebo zajištění. Je možné, že takové primární důkazy mohou vést policii k dalším důkazům. Předpokládejme, že policisté dostali z bankovního lupiče přiznání. V tomto přiznání obžalovaný řekne policii, kde ukryl odcizené peníze. Přiznání je primárním důkazem a podle vylučovacího pravidla je nepřípustné. Peníze (poté, co je získá policie) jsou sekundárním nebo odvozeným důkazem. Takový důkaz je známý jako ovoce z otráveného stromu a je také nepřípustný. Obecně platí, že důkazy, které jsou „poskvrněny“ předchozím nezákonným jednáním, jsou nepřípustné. Pravidlo nečiní všechny důkazy později získané orgány činnými v trestním řízení nepřípustnými. V některých případech mohou být důkazy přípustné, protože příčinná souvislost mezi nezákonně zajištěnými důkazy a následně získanými důkazy je marginální [9] . Rozsah výjimek z vylučujícího pravidla (a ovoce z otráveného stromu) se od doby jeho existence stále rozšiřoval, nicméně dosud převažují přístupy směřující k omezení nikoliv nahrazení doktríny [10]. Naproti tomu český trestní řád až na výjimky (např. § 89 odst. 3) neobsahuje výslovné obecné ustanovení, které by stanovilo procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení, pokud jde o použitelnost důkazu [11]. V případě jiných porušení procesních ustanovení o dokazování se kolize zásady zákonnosti a zásady materiální pravdy řeší prostřednictvím zásady volného hodnocení důkazů. Nezákonnost důkazu nemá vždy stejný účinek. Nezákonný důkaz je buď absolutně či relativně neúčinný, anebo je účinný, protože vada, ke které došlo, není podstatná [12]. Použitelnost důkazu je nutno hodnotit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatní též ve vztahu k hodnocení zákonnosti a použitelnosti důkazů získaných nebo odvozených z nezákonně zajištěných důkazů. 

Při výpočtu nabídky o vině státní zástupce zvažuje možnost odsouzení, včetně jeho schopnosti vyhrát slyšení v přípravném řízení, které může vyloučit některé důkazy. To je také důvod, proč se ve Spojených státech uplatňuje poněkud jiný koncept dohodovacího řízení. Na federální úrovni je dohoda o vině a trestu upravena v pravidle 11 federálních pravidel trestního řízení.[13] Obdobný koncept dohody o vině a trestu, který vedle přiznání viny připouští (se souhlasem soudu) nolo contendere,[14] nalézáme např. ve státu Florida,[15] nicméně právní úprava dohody o vině a trestu na úrovni států se může i značně lišit.[16] Z pravidla 11 federálních pravidel trestního řízení se podává, že se uplatňují pouze dva typy dohod, a sice dohoda o obvinění a dohoda o trestu. Literatura však uvádí, že se neoficiálně uplatňuje ještě třetí typ dohody, a to dohoda o skutkových okolnostech.[17] V praxi tedy dohoda o vině a trestu (Plea Agreement) zahrnuje celkem tři oblasti vyjednávání, při­čemž v konkrétním případě se může uplatnit jeden typ dohody nebo se mohou jednotlivé oblasti vyjednávaní kombinovat. Zatímco v dohodě o trestu (Sentence Bargaining) obviněný uznává vinu výměnou za mírnější trest, dohoda o obvinění (Charge Bargaining) záleží v nestíhání závažnějšího trestného činu nebo upuštění od některých bodů obžaloby výměnou za uznání viny ve vztahu k méně závažnému trestnému činu nebo zbývajícím bodům obžaloby. Podstatou třetího typu dohody (Fact Bargaining) je doznání obvi­něného výměnou za dohodu se státním zástupcem o nezmínění určitých skutečností před soudem, které mají vliv na výši trestu. Typicky se bude jednat o zamlčení skutečného rozsahu škody, počtu obětí, množství distribuovaných drog, či použití zbraně při útoku.[18] O co se konkrétně jedná, lze demonstrovat na příkladech z praxe. V kauze People v. String­ ham[19] se státní zástupce s obviněným dohodl, že obviněný uzná vinu za únos a zabití poškozeného výměnou za upuštění od stíhání obviněného za vraždu a související trest­né činy (napadení, zbavení osobní svobody). V jiné trestní věci[20] byla podána obžaloba pro sedm bankovních loupeží, přičemž obviněný se doznal ke dvěma žalobním bodům a k dalším dvěma loupežným přepadením, ve vztahu k nimž nebylo vzneseno obvinění, výměnou za upuštění od stíhání 5 zbývajících loupeží. V návaznosti na shora uvedené typy dohod o vině a trestu a příklady z praxe ve Spojených státech se nabízí otázka, zda by tento postup byl v souladu s trestním řádem. Po mém soudu by vyjednávání o vině (Charge Bargaining), jakož i skutkových okolnostech (Fact Bargaining), bylo v rozporu s ustanovením § 175a odst. 1, 3 tr. ř. Lze proto souhlasit s Josefem Kuchtou,[21] že naše práv­ ní úprava má ze tří shora uvedených typů Plea Bargaining nejblíže k prvnímu typu – Sen­ tence Bargaining, i když lze nalézt i podstatné odlišnosti vyplývající z odlišného charak­teru zásad, jimiž je ovládáno trestní řízení.

Při porovnání obou právních úprav nalézáme podstatné odlišnosti i v oblasti sankcio­nování souběhu trestných činů, které mají význam z hlediska sjednávání dohody o vině a trestu. Na rozdíl od trestního zákoníku, který vychází především ze zásady absorpční, se ve Spojených státech uplatňuje zásada kumulační. Odsuzuje-li soud pachatele za dva a více trestných činů, může uložit souběžný výkon trestů odnětí svobody (Concurrent Sentences) nebo tresty odnětí svobody, které budou vykonávány jeden po druhém (Con­ secutive Sentences). Prakticky to znamená, že v případě souběžného výkonu trestů odsou­zený, jemuž byly uloženy dva pětileté tresty, stráví ve skutečnosti ve vězení jen pět let. Budou­-li tresty po sobě jdoucí, stráví obžalovaný ve vězení celkem 10 let.[22] Podle federál­ních[23] i státních zákonů mají soudci poměrně širokou diskreční pravomoc při rozhodování, zda pachateli uložit úhrnný nebo kumulativní trest, nicméně zákon může stanovit obligatorní uložení kumulativního trestu nebo faktory ovlivňující rozhodnutí soudu uložit spíše kumulativní trest. Tak podle ustanovení 4.425. písm. a) soudního řádu Kalifornie faktory ovlivňující rozhodnutí soudu uložit spíše po sobě jdoucí tresty než souběžné, jsou:

1) trestné činy a jejich cíle byly na sobě převážně nezávislé, 2) trestné činy zahrnovaly samostatné násilné činy nebo výhrůžky násilím, 3) trestné činy byly spáchány v různých časech nebo na různých místech, spíše než aby byly spáchány v blízké časové a místní souvislosti, která by naznačovala jediné období aberantního chování. Příkladem obligatorního uložení kumulativního trestu je ustanovení 667.6. písm. d) trestního zákoníku Kalifornie, podle kterého soud uloží kumulativní trest odnětí svobody u sexuálních trest­ných činů (znásilnění, sexuální útok, pohlavní zneužití), jestliže je pachatel spáchal vůči různým obětem, anebo vůči stejné oběti, ale k sexuálnímu trestnému činu dojde při růz­ných příležitostech.[24] Právní úprava jednotlivých států se v podmínkách pro uplatnění kumulační nebo absorpční zásady, resp. jejich kombinace, samozřejmě liší. V důsledku aplikace kumulační zásady ve Spojených státech má státní zástupce při sjednávání dohody o vině a trestu flexibilnější postavení v tom směru, že nevyšetření všech skutků neznamená vzdání se nároku na spravedlivé potrestání obviněného. I při upuštění od stíhání některých trestných činů (Charge Bargaining) lze při uplatnění kumulační zásady dosáhnout uložení přiměřeného trestu, což by podle české právní úpravy založené na absorpční zásadě nebylo možné. Vrátíme­li se k českému příkladu pohlavního zneužití a znásilnění šesti nezletilých dětí, podle právní úpravy Kalifornie může soud za sexuální delikt spáchaný na nezletilém uložit pachateli trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 15 let. Jelikož pachatel se dopustil sexuálních trestných činů vůči různým obětem, soud by obligatorně ukládal kumulativní trest odnětí svobody s horní hranicí trestní saz­ by 90 let. Kdyby pachatel uznal vinu např. ve vztahu k polovině případů znásilnění, při­ čemž u ostatních skutků by došlo k upuštění od trestního stíhání, je i nadále ohrožen poměrně citelným trestem, v daném případě až do výše 45 let. Kumulační zásada se pro­ jevuje při uzavření dohody o vině a trestu tak, že při vyjednávání o trestu se vychází z cel­ kové výše kumulativního trestu, který by pachateli mohl být uložen v soudním řízení. Podle českého trestního práva by tento postup nebyl možný, neboť slevy z trestu se ode­ čítají z úhrnného trestu. Odsuzuje­li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, ulo­ ží úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný (§ 43 odst. 1 tr. z. věta první). V daném případě bylo nejpřísněji trestné znásilnění dítěte mladšího patnácti let s trestní sazbou 5 až 12 let (§ 185 odst. 3 tr. z.), které pohltilo tresty mírnější, konkrétně trest za pohlavní zneužití (§ 187 tr. z.). Z toho důvodu bylo možné při uzavření dohody o vině a trestu za použití mimořádného snížení trestu odně­tí svobody (§ 58 odst. 3 tr. z.) uložit tříletý podmíněný trest.

Článek byl publikován v časopise Právník č. 6/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

[1] Dostupné z: https://www.echo24.cz/a/HGvq9/zpravy-domaci-za-znasilneni-sesti-chlapcu-dostal-taborovy-vedouci-podminku-rozsudek-pobouril-politiky.

[2] BROWN, D. K. Judicial Power to Regulate Plea Bargaining. William & Mary LawReview. 2016, No. 4, s. 1228.

[3] Crown Prosecution Service Annual Report and Accounts 2022–2023. Dostupné z: https://www.cps.gov.uk/sites/default/files/documents/publications/CPS-ARA-2022-23.pdf.

[4] KRISTKOVÁ, A. Adverzární, inkviziční a smíšený trestní proces – koncepce a širší souvislosti. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, č. 3, s. 373.

[5] HALL, D. E. Criminal Law and Procedure. Sixth Edition. New York: DELMAR, 2012, s. 536; WELCH, P., H. Criminal Litigation And Sentencing. Sixth Edition. London: Cavendish Publishing, 2004, s. 419.

[6] HALL, D. E. Criminal Law and Procedure, s. 518; srov. např. článek 37.07. trestního řádu Texasu. Dostupné z: https://statutes.capitol.texas.gov/Docs/SDocs/CODEOFCRIMINALPROCEDURE.pdf.

[7]  NETT, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 16. 

[8]  HALL, D. E. Criminal Law and Procedure, s. 347. 

[9]  HALL, D. E. Criminal Law and Procedure, s. 349.

[10]  NETT, A. Plody z otráveného stromu, s. 22.

[11]  JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vyd. Praha: Leges, 2023, s. 419.

[12]  NETT, A. Plody z otráveného stromu, s. 42.   

[13] Podle pravidla 11 písm. c) odst. 1 federálních pravidel trestního řízení, pokud obžalovaný přizná vinu nebo nolo contendere k žalovanému trestnému činu nebo k méně závažnému nebo souvisejícímu trestnému činu, dohoda o vině a trestu může specifikovat, že státní zástupce:

1. nevznese další obvinění nebo upustí od ostatních obvinění;

2. doporučí, nebo souhlasí s tím, že nebude odporovat žádosti obžalovaného, že konkrétní trest nebo trestní sazba je přiměřená nebo že konkrétní ustanovení pravidel pro ukládání trestů, programového prohlášení, nebo polehčující nebo přitěžující okolnost se bude nebo nebude aplikovat (takové doporučení nebo žádost soud nezavazuje).

3. souhlasí, že konkrétní trest nebo trestní sazba je přiměřená nebo že konkrétní ustanovení pravidel pro ukládání trestů, programového prohlášení, nebo polehčující nebo přitěžující okolnost se bude nebo nebude aplikovat (takové doporučení nebo žádost zavazuje soud, jestliže schválí dohodu o vině a trestu). Dostupné z: https://uscode.house.gov/view.xhtml?req=granuleid:USC-prelim-title18a-node35-node54-rule11&num=0&edition=prelim.

[14] Obžalovaný nepřipouští obvinění ani nepopírá a nemá v úmyslu se bránit. Nolo contendere má stejné důsledky jako uznání viny v tom směru, že obžalovaný je odsouzen a potrestán. V mnoha státech výhoda nolo contendere spočívá v tom, že takové prohlášení obžalovaného nemůže být použito jako důkaz odpovědnosti v souvisejícím civilním řízení, v němž se projednává nárok na náhradu škody poškozeného.

[15] Srov. pravidlo 3.170. a 3.171. pravidel trestního řízení Floridy. Dostupné z: https://floridarules.net/rule-3-171-plea-discus sions-and-agreements/.

[16] Pokud jde o prohlášení nolo contendere, tak např. v Kalifornii se obžalovaný tímto prohlášením nevyhne uznání viny v souvisejícím civilním řízení. Kalifornská pravidla umožňují civilnímu žalobci předložit důkaz z prohlášení nolo contendere, pokud jde o trestný čin, který by mohl být potrestán jako zločin. Srov. § 1300 California Evidence Code. Dostup- né z: https://leginfo.legislature.ca.gov/faces/codes_displayText.xhtml?lawCode=EVID&division=10.&title=&part=& chapter=2.&article=10.

[17] GUIDORIZZI, D. D. Should we Really Ban Plea Bargaining?: The Core Concerns of Plea Bargaining Critics. Emory Law Journal. 1998, No. 2, s. 753–784.

[18] PIZZI, W. T. Fact-Bargaining: An American Phenomenon. Federal Sentencing Reporter. 1996, No. 6, s. 336.

[19] USA. California. 1st District Court of Appeal. Rozhodnutí odvolacího soudu Kalifornie ze dne 29. 11. 1988. In: Sbírka rozhodnutí odvolacích soudů Kalifornie, 206 Cal.App. 3d 184 (1988).

[20] United States v. Castro-Cervantes. USA. United States Court of Appeals, 9th Circuit. Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 8. 1990. In: Sbírka rozhodnutí odvolacího soudu 927 F. 2d 1079 (1990).

[21] KUCHTA, J. In: ŠÁMAL, P. – MUSIL, J. – KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 750.

[22] HALL, D. E. Criminal Law and Procedure, s. 566.

[23] Podle § 3584 hlavy 18. zákoníku Spojených států, který kodifikuje trestní zákony na úrovni federace „je-li obžalované- mu uloženo více trestů odnětí svobody současně nebo je-li trest odnětí svobody uložen obžalovanému, který již vy- konává trest odnětí svobody, mohou tyto tresty běžet souběžně nebo po sobě. Vícenásobné tresty odnětí svobody uložené ve stejnou dobu běží souběžně, pokud soud nenařídí nebo zákon nestanoví, aby tyto tresty běžely po sobě. Vícenásobné tresty odnětí svobody uložené v různých časech běží po sobě, pokud soud nenařídí, aby tresty běžely souběžně“. Dostupné z: https://uscode.house.gov/view.xhtml?req=granuleid:USC-prelim-title18-section3584&num=0 &edition=prelim.

[24] Srov. ust. 667.6. písm. d) trestního zákoníku Kalifornie. Dostupné z: https://leginfo.legislature.ca.gov/faces/codes_display Text.xhtml?lawCode=PEN&division=&title=16.&part=1.&chapter=&article=.