Dva různé postupy před a při zahajování hlavního líčení, zejména v řízení o přečinu, a který z nich je vlastně lepší?

Druhý postup, který ale zase není nějak úplně ojedinělý, spočívá v tom, že si soudce před samotným, procesně účinným zahájením hlavního líčení, „zavolá z chodby“ pouze obhájce a státního zástupce, kterým sdělí svůj předběžný právní názor na věc. Při té příležitosti, zpravidla dovozeno z reakcí státního zástupce a obhájce na názor soudu a jejich názory navzájem, je ihned jasnější, jaký má každý z těchto procesních subjektů na věc názor, nebo je zcela jasné, že jeden z procesních subjektů svůj názor přinejmenším v tuto chvíli neuvede.

Zpravidla se při takovém postupu před zahájením hlavního líčení řeší, zda přichází s ohledem na obsah spisu v úvahu spíše trest podmíněný, či nepodmíněný, jestli přicházejí v úvahu také alternativní tresty, či nikoliv, za jakých okolností bude obžalovaný ochoten vzdát se na místě práva podat odvolání - a to i za osoby se samostatným odvolacím právem, a za jakých okolností zároveň s ním státní zástupce, eventuálně poškozený, tj. zda věc bude v podstatě doručením nebo vyhlášením rozhodnutí pravomocně skončena.

Konkrétně v trestních věcech (mimo zvlášť závažné zločiny, kde se koná rozšířené vyšetřování a svědky je nutno vyslýchat na protokol), ve kterých je část důkazů v přípravném řízení pořízena formou úředního záznamu, který je ale potom bez souhlasu obžalovaného v hlavním líčení jako důkaz nepoužitelný, se jednání o „malé dohodě o vině a trestu“ zpravidla týkají také toho, zda bude věc vyřízena v jednom hlavním líčení, či zda se bude odročovat, když - je-li předvoláno k jednání zpravidla okolo 4-5 osob a více v jiném postavení než obhájce, obžalovaný a státní zástupce - je velmi vysoká pravděpodobnost, že alespoň jedna z nich nedorazí, tj. zde je předpoklad minimálně dvou dalších jednání.

Autor tohoto článku tento postup před zahájením hlavního líčení pracovně označuje jako jednání o „malé dohodě o vině a trestu“, když jednáním o „velké dohodě o vině a trestu“ rozumí pro účely tohoto článku institut dohody o vině a trestu zakotvený v trestním řádu.

Tato praxe, kdy soudce jedná se státním zástupcem a obhájcem, je typičtější pro anglosaský systém. Ostatně, i zde pravděpodobně pramenily snahy zákonodárce dosáhnout „dohody“ mezi stranami trestního řízení, aby soudní řízení bylo rychlejší, pro účastníky předvídatelnější, pro stát levnější. „Velká dohoda o vině a trestu“ našla uplatnění v zákoně a nikoli v praxi, „malá dohoda o vině a trestu“ v praxi žije, zejména u tzv. bagatelní trestné činnosti, dávno, v zákoně chybí.

Aby se autor tohoto článku vyjádřil jednoznačně, jakýkoli předběžný názor soudu učiněný s implicitně všemi přijatou výhradou teprve v budoucnu prováděných důkazů a možnostmi doplnit tvrzení, vyjevený soudem za společné přítomnosti obhajoby a obžaloby, je pro advokáta samotného, ale mnohonásobně více pro klienta advokáta - a to ostatně ve věci jakékoli povahy, nikoli pouze trestní - velmi cennou informací a její znalost na straně účastníka je téměř vždy způsobilá racionalizovat procesní postup, lapidárně řečeno proto, protože účastník řízení vidí, jak se asi věc vyvine.

V civilních věcech pak jasně artikulovaný předběžný názor soudu bývá ne zcela ojediněle ultimativním spouštěčem mimosoudních jednání mezi protistranami a následně uzavření mimosoudní hmotněprávní dohody, která následně vede k zastavení řízení.

Ze zkušenosti autora tohoto článku se pak tento postup neformálního jednání o „malé dohodě o vině a trestu“ při zahájení hlavního líčení objevuje spíše u přečinů, někteří soudci jej volí častěji, u některých se s tímto postupem autor článku ještě nikdy nesetkal, někteří jej volí výjimečně.

Autor článku také zcela rozumí důvodům, pro které nelze u rozsáhlých věcí, kde jsou obvinění stíhání pro kvalifikace ve vysokých odstavcích, spis čítá tisíce, či desetitisíce stran, nebo obecně řečeno, kde se jedná o věc v prvním stupni krajskosoudní, „předzahajovat“ takto hlavní líčení. Autor článku si na základě svých zkušeností dovoluje zobecnit – o co tzv. „bagatelnější“ trestnou činnost se jedná, o to více se tento postup směřující „k malé dohodě o vině a trestu“ objevuje.

Pokud však zákonodárce vložil do zákona „velkou“ dohodu o vině a trestu, nevyjádřil vůli po tom, aby se procesní subjekty i trestního řízení pokusily dohodnout? A neměl a nemohl by být per analogiam legis prostor pro tuto „malou“ dohodu o vině a trestu? A ještě jedna otázka - je správně, pokud určitý soudce takový postup volí relativně pravidelněji, dle svého vlastního uvážení, ale pokud iniciuje toto jednání o „malé dohodě o vině a trestu“ po výslechu obviněného v průběhu hlavního líčení obhájce, pak je na něj pohlíženo, jako by obhájce navrhl něco zcela nepatřičného, co patří v lepším případě do nějakého ADR řízení, v horším případě na koňský trh? Ačkoli začátek možného jednání o „velké“ dohodě o vině a trestu umístil zákonodárce hluboko do přípravného řízení, kdy je spis zpravidla výrazně důkazně tenčí, tedy zpravidla výrazně důkazně méně jednoznačný?