Evropský vyšetřovací příkaz jako nástroj k usnadnění přeshraničního dokazování

I.

Jednotlivé členské státy na Evropskou unii – právě v návaznosti na její právní subjektivitu – přenesly část svých (svrchovaných) pravomocí, a to v rozsahu, který si samostatně a dobrovolně zvolily. 

Evropská unie, jakožto nadnárodní celek, vstupuje svým vlivem do většiny oblastí práva, ale též i běžného života. Vyšší míra právní regulace ze strany komunitárního (evropského) práva souvisí s narůstající mírou globalizace a nutnosti vzájemné kooperace v rámci evropského kontinentu. 

V souvislosti s existencí společného trhu EU a v zásadě volného pohybu osob došlo k odstranění nebo minimalizaci[2] hraničních kontrol v rámci Unie. To sice na jednu stranu výrazně usnadnilo volný pohyb občanů, zároveň s tím však jde ruku v ruce i větší možnost pro pachatele, aby se dopouštěli své trestné činnosti (bez ohledu na její charakter a závažnost) i v zahraničí. 

Právo evropské i právo vnitrostátní pak musí na takto vzniklou situaci adekvátně reagovat. Základem je přijetí náležité legislativy. To samotné však nestačí, dále je nutná i účinná kooperace mezi jednotlivými státy. Jedním z nástrojů této účinné kooperace mezi jednotlivými státy EU je mimo jiné i tzv. evropský vyšetřovací příkaz[3]. Právě tomuto instrumentu tak bude věnována pozornost v tomto článku.

Nejprve se zaměřím na výklad samotného pojmu, tedy představím, co to je evropský vyšetřovací příkaz a k čemu slouží. Zaměřím se rovněž na genezi tohoto institutu, kdy vymezím jeho právní rámec jak v rámci evropského práva, tak i v rámci práva vnitrostátního.  

V dalších pasážích textu pak budu koncentrovat svoji pozornost na praktickou stránku využívání evropského vyšetřovacího příkazu. Položím si otázku, v jakých případech může být tento nástroj využit a jaké jsou podmínky pro jeho užití, a následně pak pojednám o samotném procesu spojeném se zajištěním výkonu evropského vyšetřovacího příkazu v jiném členském státě. 

II.

V nejobecnější rovině lze evropský vyšetřovací příkaz definovat jako rozhodnutí justičního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) jednoho členského státu vydané za účelem provedení procesních (vyšetřovacích) úkonů v jiném členském státě, ve kterém se nacházejí osoby nebo věci důležité pro trestní řízení nebo ve kterém k trestnému činu došlo, a to za účelem shromáždění důkazů pro šetřenou trestní věc.[4] 

Evropský vyšetřovací příkaz je založen primárně na vzájemném uznávání, což v praxi znamená, že vykonávající orgán je povinen uznat žádost jiného členského státu EU a zajistit její výkon. Evropský vyšetřovací příkaz, potažmo požadovaný úkon, je třeba vykonat stejným způsobem a za stejných podmínek, jako kdyby byl daný vyšetřovací úkon nařízen orgánem vykonávajícího státu. Evropský vyšetřovací příkaz pak lze vydat rovněž za účelem získání (zajištění) již existujících důkazů.[5]

Pokud jde o podstatu nástroje označovaného jako evropský vyšetřovací příkaz, lze konstatovat, že z jeho zavedení do evropské, potažmo tím pádem i do vnitrostátní právní úpravy, je patrná snaha o zrychlení a zefektivnění procesu zajišťování a předávání důkazů v rámci trestního řízení mezi členskými státy. Také šlo o reakci na problémy pojící se k dřívější roztříštěnosti právní úpravy v této oblasti.[6]

Dříve byl proces zajišťování důkazů napříč evropskými státy upraven nekomplexně. K zajištění důkazů se tak užíval jak evropský zajišťovací příkaz, tak evropský důkazní příkaz. Tyto dva druhy příkazů byly nahrazeny jedním instrumentem, a to právě evropským vyšetřovacím příkazem, který je výsledkem komplexnějšího pojetí celé této problematiky. 

Evropský vyšetřovací příkaz byl do praxe zaveden směrnicí o evropském vyšetřovacím příkazu[7] ze dne 3. dubna 2014. Hlavní výhodou tohoto nástroje je sjednocení právní úpravy, které umožňuje snadnější zajišťování a předávání důkazů mezi jednotlivými členskými státy.[8] Rovněž není omezen ani druh důkazů, které lze prostřednictvím EVP zajišťovat.

Účel evropského vyšetřovacího příkazu lze v obecných rysech vyvodit již ze skutečností uvedených výše. Můžeme směle konstatovat, že za současného stavu právní úpravy, ať už evropské či vnitrostátní, slouží evropský vyšetřovací příkaz jako univerzální prostředek k získávání důkazů z jiného členského státu pro účely trestního řízení vedeného v dalším členském státě. Při značné míře zjednodušení můžeme EVP přirovnat k evropské obdobě dožádání podle platné vnitrostátní úpravy obsažené v trestním řádu.[9]  

Evropský vyšetřovací příkaz se vztahuje na všechny druhy důkazů a tím i na všechny vyšetřovací (procesní) úkony. Evropský vyšetřovací příkaz má formu rozhodnutí některého z orgánů činných v trestním řízení.[10]

Evropský vyšetřovací příkaz by se měl zaměřovat na získání (zajištění) dvou druhů důkazů. Jednak jde o ty důkazy, které má vykonávající stát k dispozici. V tomto kontextu půjde nejčastěji zejména o zajištěné věci či stopy. Dále pak lze zároveň EVP využít i k provedení vyšetřovacích úkonů, s nimiž je spojeno shromažďování důkazů v reálném čase.[11] V tomto druhém případě půjde nejčastěji o provedení výslechu některých osob či o využití některých operativně pátracích prostředků či například o zajištění informací o bankovním účtu či o zajištění prostředků na tomto účtu se nacházejících. 

Vzhledem k tomu, že je evropský vyšetřovací příkaz poměrně specifický instrument, je dána určitá subsidiarita jeho využití. To neznamená, že je jeho využití omezeno na nějaký určitý okruh případů, nýbrž je dáno pravidlo, že zajištění či provedení důkazu prostřednictvím EVP se vyžaduje až tehdy, pokud daného účelu nelze dosáhnout jinými prostředky. Vyšetřovací úkon tak musí být nezbytný, přiměřený a použitelný v obdobných vnitrostátních případech.

Jednou z mnoha výhod evropského vyšetřovacího příkazu je i to, že se tento příkaz vydává za užití standardizovaného formuláře. Rovněž je vždy před odesláním přeložen do jazyku státu, který má daný procesní úkon provádět.

III.

Jak již bylo zmíněno v předchozí části textu, evropský vyšetřovací příkaz má svůj základ ve směrnici o evropském vyšetřovacím příkazu. S ohledem na to, že se jedná o směrnici a nikoli o nařízení, je nutné tuto směrnici provést za užití prostředků vnitrostátního práva. 

Své zakotvení v rámci vnitrostátního práva nalézá evropský vyšetřovací příkaz v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.[12] V tomto předpise nalézáme úpravu EVP v jeho díle třetím, tedy konkrétně v § 374 a násl. ZMJS.

Ustanovení § 374 ZMJS je věnováno problematice vydání evropského vyšetřovacího příkazu. Zde zákon stanoví, že „Pokud je třeba provést úkon právní pomoci za účelem opatření důkazu pro trestní řízení v jiném členském státu, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce vydá evropský vyšetřovací příkaz.“ Dále zákon stanoví podmínky pro vydání EVP při diferenciaci toho, zda jej vydává soud či státní zástupce. Vydání EVP policejním orgánem není dle současné právní úpravy možné, policejní orgán však může být a v praxi také často je iniciátorem jeho vydání, kdy může dát podnět státnímu zástupci k tomuto postupu.

V § 374 ZMJS pak zákon upravuje formální náležitosti vydání EVP. Především stanoví, že se EVP vydává prostřednictvím standardizovaného formuláře. Tento formulář je přílohou předmětného předpisu. Dále zákon stanoví, že evropský vyšetřovací příkaz musí být přeložen do jazyka státu, který má daný procesní úkon provádět. Ustanovení § 374 odst. 3 ZMJS pak předkládá demonstrativní výčet toho, co může justiční orgán v EVP uvést nebo požadovat. 

Subsidiarita využití evropského vyšetřovacího příkazu pak vyplývá z ustanovení § 374 odst. 4 ZMJS. Dle zákonné dikce „evropský vyšetřovací příkaz lze vydat, pokud je jeho vydání nezbytné pro dosažení sledovaného cíle a odpovídá závažnosti skutku, v souvislosti s nímž má být vydán“. Dále zákon stanoví podmínku vzájemnosti. Evropský vyšetřovací příkaz může být rovněž vydán i na návrh obviněného nebo jeho obhájce. 

Otázce zaslání evropského vyšetřovacího příkazu do jiného členského státu se věnuje ustanovení § 375 ZMJS. V úvodu prvního odstavce zákon poukazuje na zásadu rychlosti, když stanoví, že „Justiční orgán zašle evropský vyšetřovací příkaz bez zbytečného odkladu po jeho vydání orgánu jiného členského státu.“ 

Na žádost státu, který je adresátem EVP, je požadující stát povinen poskytnout doplňující informace, které jsou podstatné pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro výkon evropského vyšetřovacího příkazu a pro účely provedení úkonu právní pomoci.

Pokud podle jiného členského státu nejsou splněny podmínky pro vydání EVP, posoudí tyto námitky státní zástupce. Pokud je shledá důvodnými, v souladu s § 376 písm. a) ZMJS vydaný evropský vyšetřovací příkaz odvolá. 

Odvolání evropského vyšetřovacího příkazu je dále možné z rozličných důvodů, kdy jejich taxativní výčet stanoví § 376 ZMJS. Evropský vyšetřovací příkaz odvolá ten orgán, který jej vydal.   

V rámci vydaného evropského vyšetřovacího příkazu je vždy stanoveno, jaký procesní úkon má být proveden, jak má být jeho provedení zadokumentováno a jaká je lhůta pro provedení tohoto úkonu. Takto stanovenou lhůtu lze v souladu s § 377 ZMJS v odůvodněných případech prodloužit, a to nejdéle o 30 dnů. 

Vymezení toho, jaký úkon má být proveden, musí být dostatečně přesné, aby nevzbuzovalo pochybnosti o jeho procesní formě. Pokud má být procesní úkon prováděn s nějakou určitou osobou, musí být rovněž v EVP obsaženy údaje umožňující ztotožnění a předvolání této osoby. Další nedílnou součástí EVP je vymezení skutku, pro který se dané trestní řízení vede, a také to, jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. Podstatná je rovněž informace, zda již bylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby, což by však mělo být splněno prakticky vždy. 

V EVP je dále obsažena zákonná dikce ustanovení vztahujícího se k předmětnému trestnému činu, které je platné a účinné ve státě, který požaduje provedení určitého procesního úkonu. Přílohou EVP pak mohou být další dokumenty, jako například určitá rozhodnutí, která je potřeba doručit osobě před započetím procesního úkonu, či například specifické formuláře pro poučení apod. 

S ohledem na charakter procesního úkonu jej pak provádí některý z justičních orgánů, resp. v našich podmínkách můžeme hovořit o orgánech činných v trestním řízení. Asi nejčastěji tyto vyšetřovací úkony provádí policejní orgán. O nutnosti jejich provedení bývá zpravidla informován státním zástupcem. Jemu pak podá zprávu o tom, že byl daný procesní úkon proveden a zašle mu veškeré dokumenty k tomuto úkonu se pojící (např. protokol o výslechu svědka apod.). 

Po provedení procesního úkonu na základě evropského vyšetřovacího příkazu je jeho výsledek – důkaz – odeslán prostřednictvím justičních orgánů do „dožadujícího“ státu, resp. do státu, který EVP vydal. 

Převzetí důkazu justičním orgánem České republiky je upraveno v § 378 ZMJS. Zde zákon stanoví, že „Orgán České republiky účastnící se provádění úkonu právní pomoci na území jiného členského státu na základě evropského vyšetřovacího příkazu je oprávněn převzít důkaz opatřený tímto úkonem, pokud je k tomu zmocněn justičním orgánem, který takový příkaz vydal.“ Dále se pak v ustanoveních § 379 a § 380 ZMJS zákon věnuje otázce regresního nároku jiného členského státu a náhradě nákladů spojených s obstaráním důkazu prostřednictvím EVP. 

Pokud jsou splněny veškeré podmínky pro provedení evropského vyšetřovacího příkazu, je v daném státě vykonán požadovaný procesní úkon. Jeho výsledek je pak ve státě, který EVP vydal, použitelný jako plnohodnotný důkaz, a to samozřejmě za předpokladu, že byly splněny všechny procesní požadavky.[13]

Komplexní úprava a do jisté míry i značná formalizovanost evropského vyšetřovacího příkazu napomáhá tomu, že jsou takto získané důkazy plně respektovány tak, jako by byly získány přímo v daném státě. Toto z mého pohledu výrazně zjednodušuje provádění důkazů v zahraničí a dochází tak i ke zvyšování právní jistoty.[14] 

IV.

S problematikou evropského vyšetřovacího příkazu se v prostředí trestního práva Evropské unie můžeme setkávat přibližně od roku 2010, kdy byl vydán návrh směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech. V českých podmínkách byla směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu implementována, resp. přesněji transponována do zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a to s účinností od 1. května 2017. 

Z toho je patrné, že doba, po niž se tento nástroj, označovaný jako evropský vyšetřovací příkaz, užívá, není nijak závratně dlouhá. Přesto lze s potěšením konstatovat, že tento nástroj do značné míry plní svůj účel, usnadňuje přeshraniční dokazování, resp. zajišťování a provádění důkazů, a je v současné praxi poměrně hojně užíván.

Obecně lze říci, že motivací pro zavedení evropského vyšetřovacího příkazu byla především chybějící komplexní úprava dokazování mezi jednotlivými členskými státy. Snahou tak bylo vytvořit určitý komplexní systém, který celý tento proces usnadní a zvýší tak i hojnost využívání důkazů zajištěných či provedených v zahraničí, resp. v tomto případě konkrétně v dalších členských státech EU. K tomu uvádí Pikna, že „zaváděné změny by měly zajistit, že zásada vzájemného uznávání v trestních věcech bude uplatněna v co nejširším okruhu rozhodnutí, které se týkají získávání důkazů“.[15] 

Já osobně jsem toho názoru, že zavedení evropského vyšetřovacího příkazu bylo pro praxi velkým přínosem. Došlo tak ke zjednodušení získávání a provádění důkazů v dalších členských státech. Touto jednotnou úpravou se také zvýšila možnost plnohodnotného procesního uplatnění takto získaných důkazů.

Evropský vyšetřovací příkaz též není příliš administrativně náročný, což vnímám jako jeho další nespornou výhodu. Také díky tomu, že je přesně stanoveno, co musí EVP obsahovat, je zjednodušeno provádění a zjišťování důkazů ze strany justičních orgánů, nejčastěji pak policejního orgánu. Zároveň ta skutečnost, že jsou pro EVP stanoveny lhůty s ne příliš velkým prostorem pro jejich prodlužování, přispívá k rychlosti a účelnosti vedeného trestního řízení. 

---