Je skutečně hlavním smyslem právních předpisů, aby byly dodržovány a tato skutečnost byla úspěšně vynutitelná. Od toho se odvíjí i možné sankce a postihy pro delikventy. Zároveň je však třeba připomenout, že s obecně závaznými právními předpisy by měla souhlasit většina osob na území dané jurisdikce a přinejmenším by tato kvalifikovaná většina měla takovým předpisům i rozumět. Lze nesporně konstatovat, že tomu tak v naší legislativě, zaplavené potřebou neustálých novelizací a zákonných změn, mnohdy ještě před nabytím účinnosti původního předpisu, rozhodně není.
Leč k dané problematice. Vskutku neutěšená situace z let devadesátých ohledně dodržování dopravních předpisů musela nutně vést k navýšení sankcí, kdy zejména pro movitější osoby nebyly sankce původní v podstatě žádnou překážkou. Proto byly opuštěny pokuty v řádech desítek korun a posunuly se o mnohé řády výše, apod. Potud je stav naprosto pochopitelný a logický.
Ministerstvo vnitra lze z legislativního pohledu vnímat jako instituci neustále posilující pravomoci státu, kdy jeho legislativní oddělení opakovaně a neúnavně předkládá v tomto duchu legislativní návrhy, nejprve vládě a potom zákonodárným sborům. A zdaleka se to netýká pouze přestupkové a trestně-právní agendy v dopravě! V tomto snažení je pak vysoce úspěšné, neboť když příslušný návrh neprojde po desáté, po jedenácté se to podaří. A tak jsme tzv. salámovou metodou dospěli do současného stavu.
V roce 2006 byl zaveden tzv. bodový systém. Dozvěděli jsme se, od koho jiného než Ministerstva vnitra, že je to potřebný bič na tzv. piráty silnic. Přes jeho dlouhodobou přípravu musel být předmětný bodový systém do současnosti opakovaně měněn a doplňován, kdy z bodového systému musely být vyňaty podobné, s prominutím, pitomosti jako nesprávné parkování s tím, že se dosud jedná o nedokonalou normu s kontroverzními výsledky. V žádném případě totiž nesnížil nehodovost na ulicích a ani úmrtnost při dopravních nehodách. A to máme dnes díky němu několik desítek tisíc řidičů bez řidičského oprávnění.
Následně přišla na řidiče motorových vozidel, kteří neplatí výživné, další chytrost ze stejné dílny, a to zabavování jejich řidičských oprávnění. Tento populistický krok nemající ničeho systémově společného s právním nastavením při absenci příčinné souvislosti, může sice vykazovat jisté výsledky, ale v zásadě svědčí pouze o bezradnosti státu řádně a systémově zajišťovat dodržování zákonů a jeho snahu řešit tuto neschopnost náhradním způsobem, jako např. zákonnými pokusy o přenesení odpovědnosti za přestupky na provozovatele vozidla, pokud nebude zjištěn viník. Doufejme, že až dospěje čas, Ústavní soud vykáže tento předpis do patřičných míst.
A máme zde zabavování vozidel. Dle dlouhodobě trvající trestně-právní legislativy bylo vždy možno uložit trest propadnutí věci soudem. A to za splnění následujících podmínek:
- jedná se o věc, které bylo užito k spáchání trestního činu,
- jedná se o věc, která byla k spáchání trestného činu určena,
- jedná se o věc, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj,
- kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod bodem 3), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod bodem 3) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná.
- Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit, jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli.
Myšlenka zabavování takových vozidel, která však nejsou ve vlastnictví či právním vztahu s pachatelem, je velmi silně kontroverzní a jde jednoznačně ruku v ruce s realizovanými úvahami o přenesení postihu v přestupkovém řízení na provozovatele vozidla. Stát si takto zajišťuje rukojmí bez právního titulu a příčinné souvislosti, o prokazování viny nemluvě, a to pouze z toho důvodu, že jako náhradního nositele důsledku sankcí označí vlastníka věci. Podobnou nehoráznost nezvládli za sedmdesát let existence ani socialistické právní systémy. Zde už se nejedná o třídní právo, ale bohapusté bezpráví. Snad jen kolektivní odpovědnost uplatňovaná třetí říší by mohla být, byť nepřesným, přirovnáním. Nic nemůže podobný postup zhojit, ani případný strach z možného postihu ze strany pachatelů přestupků či trestných činů. V Iráku také dokážou snadno zatočit se zloději, když jim useknou ruku. Ale tam se alespoň snižují k prokazování viny. Bylo by možná dobré se zamyslet nad smyslem existence státu a jeho právních předpisů a vrátit se k řádné vynutitelnosti obecně závazných právních předpisů, se kterými bude dán většinový souhlas jím rozumějících osob ve většině.
Diskuze k článku ()