Obvinění ze znásilnění a vraždy nezletilé dívky představuje jeden z nejzávažnějších zločinů, kterých se může člověk dopustit. Začal trestní proces, na jehož konci lze s největší pravděpodobností očekávat odsouzení pachatele. Jaký trest je v takovém případě přiměřený? 30 let? Doživotí? Tento druh zločinu, který je ve společnosti vnímán jako extrémní, vždy ve veřejnosti znovu oživí volání po uložení trestu smrti. Jedná se o požadavek do značné míry logický, neboť dle této úvahy si nejvyšší zlo žádá nejvyšší trest. Tyto výkřiky vždy po nějaké době utichnou a žádná skutečně hluboká diskuse ve veřejném prostoru neproběhne. Občas slyšíme, že nemá smysl o této otázce diskutovat, protože to nejde změnit. Jsme vázáni mezinárodními smlouvami, které nám přijetí trestu smrti zakazují. Takové řešení je sice časově pragmatické, ale brání osobnostnímu a společenskému růstu. Brání společnosti a jednotlivcům znovu prožít konflikt, který tu kdysi byl, který může mít v mnoha směrech pozitivní vliv. Každá generace si musí své hodnoty objevovat, zakoušet a osvojovat, ne je jen bezhlavě přijímat.
Trest smrti podle současné právní úpravy nehrozí, ale to neznamená, že o něm nemáme diskutovat. Současná právní úprava totiž klade na člověka poměrně složitou výzvu, která spočívá v tom, že člověk je povinen bezvýhradně a bez jakýchkoliv podmínek vždy respektovat právo na život jiného člověka, i když tento člověk sám toto právo nerespektuje. Problémem je v tomto případě střet hodnot, a to hodnot většinové společnosti a příslušného pachatele. Je to střet hodnot uvnitř společnosti sebe sama, kdy většinová společnost chápe právo na život, jako hodnotu nedotknutelnou a absolutní.
Nicméně tato hodnota není zase až tak důsledně respektována, pokud společnost čelí vnější agresi jiné společnosti, která považuje za legitimní např. prosazovat své zájmy násilím. Je zřejmé, že při takovém střetu, ať už se jedná o Al-Kaidu, Islámský stát apod., dochází ke ztrátě lidských životů na obou stranách. To se však v demokratických společnostech, které odmítají trest smrti, v podstatě toleruje. To není kritika. Ostatně jak jinak by se mohla společnost efektivně bránit násilné agresi?
Ačkoliv trest smrti není totéž, co usmrcení protivníka v boji, v obou se projevuje tatáž hodnota – úcta a respekt k lidskému životu. Tuto bipolaritu ve vnímání práva na život v demokratické společnosti považuji za přirozený a nutný projev, jímž se snaží společnost reagovat na mnohonásobně vyšší nebezpečí jejího nepřípustného zasažení či zničení ze strany jiné společnosti, uznávající jiné hodnoty, než je tomu v případě jednotlivců, kteří nejsou dostatečně organizováni a nemají patřičnou sílu. Jinými slovy bezvýhradná ochrana absolutního práva na život je v případech závažných celospolečenských či celosvětových konfliktů relativizována.
Úcta a respekt k lidskému životu není jen otázka délky životy, ale i jeho kvality. Nehledě na to, že smrt není jen fyzické ukončení existence, ale smrt může být i společenská (zamezení kontaktu s ostatními lidmi) či psychologická (např. Alzheimerova choroba). Hledíme-li na úctu k životu z hlediska jeho kvality, může být trest doživotí trestem mnohem krutějším, než je trest smrti. Nezřídka jsme svědky úspěšných či neúspěšných pokusů o sebevraždu, kdy obvinění či odsouzení raději dobrovolně volí smrt nedůstojným způsobem (např. oběšením na teplácích v cele), než zbytek života ve věznici. Co je humánnější a spravedlivější? Doživotí nebo trest smrti? Evropský soud pro lidská práva si je vědom toho, že ukládání trestu doživotí bez možnosti propuštění je považováno za kruté zacházení, a tudíž jej nepovažuje za slučitelné se základními lidskými právy garantovanými Evropskou úmluvou, jejíž signatářem je i ČR. Proč trvat na trápení a deziluzi? Jaké trápení je přiměřené a snesitelné a jaké už není? Kdo to může posoudit, když do hlavy nikdo nikomu nevidí? Pokud je odsouzený nenapravitelný a společnosti nebezpečný, neměl by odsouzený mít možnost volby, zda vykoná výjimečný trest nebo raději přijme trest smrti?
* Autorem příspěvku je Mgr. Aleš Grulich, advokátní koncipient v AK Gřivna.
Diskuze k článku ()