K otázce doznání v trestním řízení

Při použití obou těchto institutů je vyžadováno mimo jiné doznání pachatele. Za doznání pak selský rozum velí, lze považovat prohlášení pachatele činu, že se jednání dopustil.

V tomto smyslu lze hovořit o určitém problému. Pachatel konkrétního činu totiž nemá v případě svého doznání i splnění zákonem stanovených podmínek jistotu, že skutečně dosáhne žádaného použití shora uvedených ustanovení trestního řádu. Ke splnění zákonných podmínek se však musí ještě přidat názor soudu a v neposlední řadě i státního zástupce, který má právo opravného prostředku v případě, že by soud i obhajobě vyhověl.

Jako typický příklad použití shora uvedených ustanovení trestního řádu lze uvést většinovou soudní agendu Obvodního soudu pro Prahu 2, který řeší veškeré trestné činy spojené s dopravními nehodami, které byly spáchány na území hlavního města Prahy.

V lednu 2014 se odehrálo hlavní líčení pod sp. zn. 6 T 105/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 2, kde byla podána obžaloba pro spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění, dále jen „tr. zákoník“. Skutkový děj spočíval ve střetu poškozené s vozem obžalovaného při zcela minimální rychlosti na samém okraji přechodu v nepřehledné situaci. Na straně obžalovaného byly nesporně dány veškeré polehčující okolnosti, když navíc bezodkladně přivolal lékařskou pomoc a poskytl první pomoc na místě a k činu se doznal. A zcela upřímně jej litoval. Zranění poškozené – naštípnutá kost v ruce – si vyžádalo dvě neděle, tedy na samé hranici zákonem požadované intenzity následku. Obžalovaný uzavřel s poškozenou smlouvu, na základě které jí zaplatil na všech náhradách 15.000,- Kč. Tato skutečnost přesto soudci nebránila ve vyvolání podivného procesu, kde byl obžalovaný doslova vydírán a donucován ke zvýšení tohoto odškodnění na částku 50.000,- Kč s tím, že jinak trestní stíhání podmíněně zastaveno nebude. Jediným argumentem soudce bylo neustálé poukazování na odsouzení obžalovaného v minulosti, které však bylo již před mnoha lety zahlazeno a nesmí mu být předestíráno. Nehledě na to, že se týkalo zcela jiné věci.

V jiném případě, kdy obžalovaný, vysoký státní úředník, se v roce 2010 dopustil nepozornosti při uzavírání smlouvy, kdy mu policií ani státním zastupitelství nebyl nikdy předestírán ani úmysl, a je obžalován pro nedbalostní přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, to vše při absenci jakéhokoliv následku, kdy dotyčný svůj přehmat v plném rozsahu přiznal, je dána skutečnost, že odvolací Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 7 To 185/2014 vyhověl opravnému prostředku státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně o podmíněném zastavení trestního stíhání s tím, že údajně „Podmínky § 307 odst. 1 tr. řádu pro podmíněné zastavení trestního stíhání (zejména podmínka, že obžalovaný s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasí, a dále, že se obžalovaný doznal) nebyly splněny. (…) Obžalovaný se k trestné činnosti, jak to má na zřeteli ustanovení § 307 tr. řádu, nedoznal. Zákon vyžaduje, aby se obžalovaný k činu doznal. Po obsahové stránce se musí doznání vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného trestného činu (přečinu), tedy i zavinění a protiprávnost. Doznání obžalovaného se musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a musí být podporováno ostatními důkazy. Nestačí tedy, pokud se obžalovaný dozná ke skutkovým okolnostem, ale (skutkově) popřel úmyslné (nebo nedbalostní) zavinění, které je vyžadováno ohledně předmětného přečinu.“ Dlužno dodat, že skutkově se jednalo o podpis smlouvy o dílo, ve které byla zjevně omylem vyšší cena, než která byla vysoutěžena, kdy dotyčný byl ředitelem projektu pouze dva měsíce po jeho několikaletém trvání, smluv byla podepisována celá řada, nikdy nikdo nepožadoval takové zvýšené plnění a uvedeného přehmatu si nevšiml nikdo z odpovědných členů projektového týmu, ani sjednaná advokátní kancelář.

Ze shora uvedených případů jednoznačně vyplývá, že zůstává hlubokou otázkou při současné právní praxi v justici, jak moc jsou obecné soudy ochotny akceptovat nejen doznání obžalovaného, ale zároveň aplikovat za shodných okolností shora uvedená ustanovení o podmíněném zastavení trestního stíhání a narovnání.

Zůstává skutečně otázkou, je-li v zájmu občanů i v úmyslu zákonodárce, aby rozhodovací pravomoc soudů byla až takto široká, kdy soudům je ponecháno v podstatě plně na vůli rozhodování o použití předmětných ustanovení trestního řádu. Je třeba mít v tomto smyslu na mysli, že hlavním smyslem předmětných ustanovení není prostý názor konkrétního soudce, ale zároveň zájem státu na nekriminalizování osob, které se snad i trestné činnosti dopustily, ale lze u nich s vysokým stupněm pravděpodobnosti předpokládat, že není potřeba přistoupit k jejich odsouzení. Pokud takové osoby naplní zákonem požadované znaky, nemělo by být na libovůli soudce bez dalšího tuto skutečnost ignorovat či subjektivně vykládat. Je třeba si uvědomit, že prioritou je zde výchovný účel a odškodnění poškozeného. Tedy nikoliv ego soudce zasvěcené do vágních odůvodnění rozhodnutí. Tato skutečnost na druhé straně pak logicky vede i k prostorům pro korupční jednání, jak se mimo jiné stalo u Obvodního soudu pro Prahu 2, ve věci známé aféry okolo soudce Havlína.