K otázce zásady procesní legality a oportunity v trestním řízení

Je stále zásada legality vůdčí zásadou? Co je a co není oportunita? Měla by oportunita platit v trestním řízení proti právnickým osobám, zatímco by pro trestní řízení vůči fyzickým osobám platila určující zásada procesní legality?

advokát, odborný asistent katedry trestního práva Právnické fakulty UK
Paragraf, zákony, právní otázky
Foto: Fotolia

Úvodem

V souvislosti s připravovanou rekodifikací podstatné části trestního práva procesního je připomínáno, že stávající trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., dále též „tr. řád“) prošel větším počtem novelizací, které měly za následek narušení celkové jednoty tohoto kodexu, případně nevedly k očekávaným důsledkům (snaha o aktivitu procesních stran). Novelizace se nevyhnuly ani základním zásadám trestního řízení, které byly postupně prolamovány řadou výjimek.[1] Lze tak vysledovat otázky nad recentní validitou těchto zásad. 

Příspěvek[2] se zabývá zásadami procesní legality a oportunity, což jsou iniciační zásady trestního řízení. Obě zásady, které byly dříve chápany jako přísná kontradiktorní opozita a dnes jsou chápány jako zásady komplementární, pak determinují, zda má veřejný žalobce (státní zástupce) při rozhodování o zahájení a následném vedení trestního stíhání zkoumat jen existenci zákonných (právních a důkazních) předpokladů trestního stíhání (zásada procesní legality), nebo zda má zjišťovat i existenci veřejného zájmu na realizaci trestně procesního nároku státu (zásada oportunity).[3] Ještě než přejdeme k oběma zásadám, nelze opomenout hmotněprávní dimenzi tématu.

Procesní nebo hmotně-právní problém?

Byť se problematika zásady procesní legality a oportunity může prima vista jevit jako problematika ryze procesní, nelze ji však řešit bez klíčové otázky základů trestní odpovědnosti, kterou je pojem a pojetí trestného činu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“ Citované ustanovení obsahuje formální definici trestného činu, v důsledku existence zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 ve spojení s § 39 odst. 2 tr. zákoníku) jako určitého hmotněprávního korektivu, jde o tzv. materializované formální pojetí trestného činu. 

Vedle hmotněprávního korektivu máme také korektiv procesní, který je vyjádřen v ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, přičemž přednost má hmotněprávní korektiv. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ Na toto navazuje ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění, a jeho pohnutkou, záměrem nebo cíle.  

Ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu stanoví, že „Státní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k: významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.“

Jde totiž o to, že na základě téměř totožných kritérií – srov. § 12 odst. 2 ve spojení s § 39 odst. 2 tr. zákoníku; § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu – lze dospět k odlišným závěrům (nejde o trestný čin; jde sice o trestný čin, ale je zde důvod pro odložení věci, resp. zastavení trestního stíhání).

Zásada procesní legality

Zásada procesní legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu; něm. „Legalitätsprinzip“, angl. „principle of mandatory prosecution“) je specifickou zásadou trestního práva procesního. Je potřeba ji odlišovat od zásady vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 1 tr. řádu (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).[4] Pojem „legalita“ lze chápat jako udržení legálního stavu (právního smíru ve společnosti). Opakem zásady legality je zásada oportunity. Zatímco zásada procesní legality vychází z absolutní teorie trestání, zásada oportunity vychází z relativní teorie trestání.[5] Základem zásady procesní legality je zásada oficiality (§ 2 odst. 4 tr. řádu). Zásada oficiality je dále konkretizována v otázce zahájení trestního řízení jako zásada legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu), v otázce dokazování pak jako zásada vyhledávací (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Důsledkem zásady oficiality je dále zásada rychlosti řízení (§ 2 odst. 4 tr. řádu).[6]

Zásada legality je typickou zásadou pro země kontinentálního typu trestního procesu, které jsou orientovány na právní dogmatiku a právně-teoretická východiska. Je úzce spjata, jak již bylo uvedeno, se zásadou oficialitykterá byla vlastní inkvizičnímu řízení stricto sensu.[7] Explicitní vyjádření zásady procesní legality v ústavním pořádku České republiky nebo mezinárodních smlouvách chybí. Je tomu tak z důvodu, že trestní politika státu je stále věcí vnitřní suverenity toho či onoho státu. Jde také o odraz toho, že si stát přisvojil monopol stíhat všechny trestné činy. Jednotlivé osoby se vzdaly práva vykonávat spravedlnost samostatně a přenesly toto oprávnění na stát, který následně vytvořil specializovaný orgán veřejné žaloby a v zákoně mu stanovil povinnost stíhat všechny trestné činy, čímž dal najevo, že monopol ve stíhání trestných činů znamená pro něj nejen výlučné právo stíhat, ale také povinnost stíhat. Uvedená myšlenka je důvodem neexistence soukromé a subsidiární trestní žaloby.[8] Tradičně se uvádí, že zásada procesní legality má dvě složky, a sice složku iniciační (stíhací) a složku akuzační (obžalovací).[9] Hlavní význam spočívá v právní jistotě, rovnosti před zákonem a předvídatelnosti práva (atributy demokratického právního státu). Spojována s existencí tzv. skutkových a právních podmínek trestního stíhání (Storch, Miřička, Prušák, Solnař).[10]

Shrneme-li naše úvahy, tak zásada procesní legality zjednodušeně řečeno znamená povinnost veřejného žalobce stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, jsou-li pro to splněny zákonné (právní a důkazní) podmínky trestního stíhání. 

Žalobní politika založená na vůdčí zásadě legality má na našem území velmi dlouhou tradici (příkladem jsou trestní řády z let 1873, 1950, 1956 a 1961). Určitou zajímavostí může být to, že trestní řád z roku 1956 koncipoval zásadu procesní legality v ustanovení § 2 odst. 1, tedy zařadil ji hned na první místo v systému základních zásad trestního řízení. Podíváme-li se na stále platný trestní řád z roku 1961 (zákon č. 140/1961 Sb.), tak ten zásadu legality koncipoval v § 2 odst. 3 tr. řádu tak, že: „Prokurátor je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dověděl; výjimky jsou přípustné jen podle zákona.“ V roce 1980 došlo k doplnění o „vyhlášených mezinárodních smluv“, coby dalšího okruhu výjimek z této zásady. V roce 1994 ke změně označení primárního orgánu činného v trestním řízení (z „prokurátora“ na „státního zástupce“, který je vázán touto zásadou. V období let 1995 – 2019 zůstalo znění § 2 odst. 3 tr. řádu prakticky nezměněno.[11] Od roku 2019 je znění § 2 odst. 3 tr. řádu následující: „Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak“. Pro úplnost lze dodat, že podle výkladového ustanovení § 12 odst. 5 tr. řádu se státním zástupcem „rozumí i evropský pověřený žalobce, evropský žalobce a evropský nejvyšší žalobce v rozsahu jejich působnosti“.

Pokud jde o výjimky ze zásady legality,[12] ty mohou být (z hlediska zdroje) stanovené zákonem (nejen v trestním řádu), dále přímo použitelným předpisem EU a rovněž i vyhlášenou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána. Mezi výjimky ze zásady procesní legality jsou tradičně řazeny případy, kdy státní zástupce stíhat nesmí (výsady a imunity - § 10 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání - § 11 TŘ; institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného - § 163 a § 163a tr. řádu), případy, kdy státní zástupce stíhat nemusí (může, ale nemusí), zejména jde o fakultativní zastavení trestního stíhání (§ 172 odst. 2 tr. řádu) a tzv. odklony (např. podmíněné zastavení trestního stíhání, schválení narovnání), a konečně případy dočasného odložení trestního stíhání (§ 159b odst. 1; § 159b odst. 3, § 159c tr. řádu).[13]

Zásada oportunity

Zásada oportunity (něm. „Oportunitätsprinzip“, angl. „discretionary prosecution“ či „principle of expediency“) je typickou zásadou pro angloamerický trestní proces, kde je užití diskreční pravomoci jen velmi málo ohraničeno, zatímco v systému založeném na principu legality je omezeno jen na zákonem stanovené výjimky. Lze říci, že uplatnění oportunity v common law systému se o trochu liší od oportunity v kontinentálním systému. Zatímco v kontinentálním systému se používají spíše procesní důvody pro její uplatnění, v systému common law jsou kritéria veřejného zájmu na stíhání pachatele určeny jak procesněprávními, tak i hmotněprávními skutečnostmi.[14] V českém trestním řízení se zásada oportunity de lege lata projevuje toliko omezeně, přičemž všechny prvky zásady oportunity byly do našeho trestního práva procesního zavedeny „ze shora“, tedy cestou novelizace příslušného právního předpisu (tr. řádu).

Pokud jde o důvody pro zavádění oportunity, těch je dlouhá řada.[15] Otázkou samozřejmě je to, co je a co není zásadou oportunity. Lze vysledovat různá členění oportunity. Touto otázkou se v naší literatuře zabývala především Kandová, která uvádí tři pojení principu oportunity a upozorňuje na možná úskalí této klasifikace. Oportunitu tak lze chápat jako protiklad zásady legality (tedy, vše, co není zásadou legality je projevem zásady oportunity), jako každý převzatý prvek common law (vše, co bylo převzato z tohoto systému je projevem oportunity), a nebo oportunitou je každé diskreční oprávnění veřejného žalobce.[16]

Zásada oportunity a proměnlivost veřejného zájmu

Zásada oportunity je bytostně spojena s posuzováním veřejného zájmu.[17] Veřejný zájem v trestním řízení je zájmem zvláštním, neboť je proměnlivé (resp. pohyblivé) povahy. Obecně jistě platí, že zájmy obviněného a jeho obhájce (zájmy soukromé), tak zájmy společnosti (zájmy veřejné) představované veřejným žalobcem, nesou určitou míru jednostrannosti, neboť proti zájmům jednotlivce stojí zájem veřejnosti a úkolem nestranného a nestranného soudce je, aby tyto dva zájmy posoudil. Soudce má tak určitý vyvažující aspekt – vyvažuje zájmy veřejné a zájmy soukromé. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Jde totiž o to, že původní zájem žalobce na odsouzení během trestního řízení může vzhledem ke skutkovým a právním okolnostem přerůst (proměnit se) v zájem na zproštění, a tak se se zájmem obviněného ztotožnit, což se projevuje nejen aplikací zásady oficiality a vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. řádu), ale i právem a povinností podáním opravného prostředku ve prospěch obviněného tam, kde to považuje za správné. Proto má také státní zástupce např. nejširší možnost odvolacího práva [pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného - § 246 odst. 1 písm. a), § 247 odst. 1 a 2 tr. řádu]. Jde totiž o naplnění odpovědnosti veřejného žalobce za spravedlivé odsouzení (nikoliv pouze za odsouzení), neboť státní zástupce si, jako státní orgán, ostatně ani jinak počínat nesmí.[18] Zjednodušeně řečeno, tedy zásada oportunity znamená oprávnění veřejného žalobce nestíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a to i navzdory splnění zákonných (právních a důkazních) podmínek trestního stíhání, pokud není současně dán veřejný zájem na samotné realizaci trestního stíhání.

Místo závěru: Možnosti a perspektivy dalšího zkoumání

Je stále zásada legality vůdčí zásadou? Co je a co není oportunita? Měla by oportunita platit v trestním řízení proti právnickým osobám, zatímco by pro trestní řízení vůči fyzickým osobám platila určující zásada procesní legality? Měla by oportunita platit i pro policejní orgán, nebo by to mělo být doménou pouze státního zástupce?  Pokud by byly rozšířeny oportunní prvky státního zástupce, kdo by ho měl hlídat? V mnoha případech však vzniká problém „kdo ohlídá hlídače veřejného zájmu“. Mohl by onu roli hlídače plnit např. poškozený? Jak by tomu bylo za situace, pokud by nebyl „bezprostřední“ poškozený (tzv. victimless crime – typicky drogové trestné činy)? Měla by být cestou subsidiární trestní žaloba poškozeného? V obecnějším rámci se zabýváme otázkou další privatizace trestního řízení. Je tato privatizace vhodná? Tyto otázky ohledně zásady procesní legality a oportunity nás pochopitelně vedou k prvotní otázce, zda není v této souvislosti (o rozsahu a korekci trestního bezpráví) lepší návrat k materiálnímu pojetí trestného činu. Každopádně to znamená, že zásadu procesní legality a oportunity nelze promýšlet bez náležité vazby na ostatní základní zásady trestního řízení (základní zásady trestního řízení tvoří, resp. by měly tvořit ucelený a podmíněný systém), ale také na hmotné právo. O těchto otázkách však někdy příště.


[1] Touto otázkou se zabýváme v aktuálním článku: MULÁK, Jiří; PROVAZNÍK, Jan. Dopady novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. na základní zásady trestního řízení. Bulletin advokacie, 2021, č. 11, str. 37 – 46.

[2] Příspěvek je redakčně upraveným příspěvkem, který autor přednesl v rámci akce „Noc Fakulty 2021“, konané online formou dne 24. 11. 2021 (https://nocfakulty.cz/program-2021/)

[3] Otázkou zásady procesní legality a oportunity jsem se blíže zabýval v monografii MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2021, str. 139 an. 

[4] V nauce je označována jako zásada řádného zákonného procesu, zásada zákonnosti, zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, zásada nullus processus criminalis sine lege (není trestního řízení bez zákona).

[5] Srov. KANDOVÁ, Katarína. Trestně procesní zásady legality a oportunity ve světle trestních teorií. Právník, 2018, č. 7, str. 582 – 596.

[6] GŘIVNA, Tomáš. Zásada rychlosti v trestním řízení, právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a některé důsledky jejich porušení. In: FENYK, Jaroslav. Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha: Lexis Nexis CZ, 2007.

[7] Základní idea je tato: obligatorní stíhání je nejlepším prostředkem, jak zabránit zneužití pravomoci státních úředníků, a je proto nejúčinnější zárukou rovnosti občanů před zákonem, z čehož na druhé straně logicky vyplývá, že je dán menší prostor pro uvážení se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. Krajní varianta této myšlenky znamená nemožnost rozhodovat, které trestné činy budou stíhány a které nikoliv.

[8] Monograficky zpracováno v GŘIVNA, Tomáš. Soukromá žaloba v trestním řízení. Praha: Karolinum, 2006.

[9] PIPEK, Jiří. Oficiální nebo dalekosáhle privatizované trestní řízení. Právník. 2000, č. 12, str. 1152.

[10] MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2021, str. 146 - 147.

[11] „Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak“.

[12] MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2021, str. 154 an.

[13] Např. GALOVCOVÁ, Ingrid. Rozhodnutí o nestíhání podezřelého - (ne)důvodný zásah do standardního trestního procesu? Kriminalistika, 2019, č. 2, str. 83 – 99.

[14] Fenyk mezi rozeznává kritéria procesní (vyšetřování by bylo příliš složité; trestní stíhání vyžaduje vysoké náklady; trestní stíhání by trvalo dlouhou dobu; trestní stíhání trpí nedostatkem důkazů; obviněný odstranil způsobenou škodu) a kritéria specifická (zásady trestní politiky odvozené z veřejného zájmu; uplynula dlouhá doba mezi spácháním činu a rozhodnutím soudu; trestní stíhání má negativní vliv na fyzické a duševní zdraví oběti; čin vyšel najevo s velkým odstupem času; politické důvody na straně státu; rodinné prostředí obviněného; vliv  trestného  činu  na  veřejný  pořádek  a  morálku  a  veřejné  mínění  o  výkonu spravedlnosti; čin je velmi rozšířen ve společnosti; probíhající trestní řízení může poškodit mezinárodní vztahy) – viz FENYK, Jaroslav. Zásada legality nebo oportunity v novém trestním řízení? In: Dny práva  2010, Brno: Masarykova univerzita, 2010.

[15] MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2021, str. 162 an.

[16] KANDOVÁ, Katarína. O zásadě oportunity trochu jinak. In: FRYŠTÁK, Marek; HRUŠÁKOVÁ, Milana; VALDHANS, Jiří (eds.). Meze a možnosti inspirace trestního řízení angloamerickými prvky. Brno: MUNI, 2016.

[17] SKÁLA, Karel. Studie o veřejném zájmu v právu trestním. Příspěvek k moderní reformě práva trestního. Praha: Nakladatel I. L. Kober, 1919.

[18] FENYK, Jaroslav. In: GŘIVNA, Tomáš, ŠIMÁNOVÁ, Hana (eds.) Přípravné řízení dnes a zítra. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, str. 29 an.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články