Na druhou stranu je zřejmé, že zákonná pravidla upravující postup orgánů činných v trestním řízení se na případy, kdy jsou tyto důkazy opatřeny a předloženy soukromými osobami, neuplatní, a to ani analogicky.[1]
Z hlediska použitelnosti důkazů obsahem soukromých nahrávek je tak třeba vycházet z obecných zásad a soudních rozhodnutí, která hrají v posuzování podmínek přípustnosti soukromých záznamů klíčovou roli. Vzhledem k tomu, že výše nastíněná otázka použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení je a současně bude vždy aktuální, jakož i k avizované dlouhé řadě s ní souvisejících soudních rozhodnutí, jsme se rozhodly pro zpracování uceleného, přehledného shrnutí této problematiky.[2]
Právní stav do konce roku 2018
Podíváme-li se na literu zákona, samotná přípustnost pořízení zvukové či obrazové nahrávky soukromou osobou pro účely dokazování v trestním řízení vyplývá z obecné formulace ust. § 89 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), které umožňuje využití v zásadě neomezeného okruhu důkazních prostředků. Pořízení zvukového či obrazového záznamu soukromými osobami není a priori nepřípustným důkazem, jak plyne ze závěrů vyslovených Ústavním soudem, „jiná situace může nastat pouze, když skryté operativní prostředky použijí orgány státní moci způsobem, kterým obcházejí zákon a vyhnou se tak přísnějším podmínkám v ustanoveních trestního řádu shora naznačeným“.[3] Tento právní názor je podpořen též judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).[4] Např. ve věci Van Vondel proti Nizozemsku dospěl ESLP k závěru, že porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) přichází v úvahu právě tehdy, pokud by národní orgány činné v trestním řízení podstatným způsobem přispěly k realizaci soukromého odposlechu s vidinou jeho využitelnosti v trestním řízení.[5]
Citované názory tak jasně vypovídají o tom, že záznam obstaraný na základě postupu orgánů činných v trestním řízení, kterým by se tyto orgány pokusily obejít ustanovení trestního řádu, bude důkazem absolutně neúčinným a není možné k němu v trestním řízení vedeném proti obviněnému nijak přihlížet (zejména půjde o případy, kdy by policejní orgán s cílem získat doznání podezřelé či obviněné osoby, popř. za účelem ji jinak usvědčit, požádal anebo vyzval soukromou osobu, aby důkaz obstarala, popř. jí k tomu dokonce poskytl potřebné technické prostředky či jinou součinnost – nasazení odposlouchávacího zařízení soukromé osobě apod.).
Tuzemská judikatura
Další podmínky použitelnosti záznamů obstaraných soukromými osobami z vlastní iniciativy bez součinnosti orgánů činných v trestním řízení vyplývají z judikatury. Obecně se české soudy v rámci své rozhodovací činnosti k možnostem a mezím využití soukromých nahrávek jako důkazu v trestním řízení vyjádřily postupně v několika rozhodnutích.
Prvně je třeba připomenout, že rozhodnutí o přípustnosti důkazu obsahem soukromé nahrávky předložené stranami trestního řízení náleží v konečném důsledku soudu a otázku, zda se jedná o důkaz přípustný, či nikoli, bude nutné posoudit v každém případě individuálně.
Za jedno z nejznámějších rozhodnutí připouštějících použití soukromé nahrávky jako důkazu v trestním řízení lze považovat usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ve kterém Nejvyšší soud konstatuje, že „s ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost použití zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou i bez souhlasu ostatních účastníků takového jednání, byť je nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat i v rámci respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (…), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (…) i ochrany osobnosti upravené v zákoně č. 40/1964, občanském zákoníku (…).“V navazující části rozhodnutí se Nejvyšší soud zabývá podmínkami, za kterých je možné k provedení důkazu soukromou nahrávkou předloženou stranami trestního řízení přistoupit, a stanoví základní kritéria, kterými je nezbytné se při zvažování přípustnosti takového důkazu zabývat, když uvádí, že „významnou okolností v takových případech bude především to, zda takový důkaz stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazem.“[6]
Další limity přípustnosti důkazu obsahem soukromých nahrávek nalezneme v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2425/09, jehož předmětem bylo posouzení přípustnosti usvědčujícího důkazu kamerovým záznamem, který předložil poškozený. Ústavní soud dospěl k závěru, že „při posuzování námitky porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy (…). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutné zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití, či měl být dostupný široké veřejnosti (…).“ V daném případě však „poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.“[7]
Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 803/2009. dále plyne, že důležitým aspektem při posuzování limitů použitelnosti soukromých záznamů bude též povaha konkrétního trestného činu, pro který se trestní stíhání vede, a obsah záznamu ve vztahu k trestné činnosti, která má být objasněna. Zároveň zde Nejvyšší soud potvrdil názor vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 459/2007, a sice že významným kritériem při posuzování přípustnosti soukromé nahrávky jako důkazu je existence jiných důkazů, které jsou způsobilé trestnou činnost objasnit. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že předložené nahrávky jsou plně procesně relevantním důkazem, a shrnul, že „poškozený nezasáhl nepřípustně do soukromí obviněné tím, že pořídil shora uvedený záznam týkající se výlučně útoků obviněné na jeho osobu“.[8]
Další kritéria, která mají vliv na přípustnost důkazu soukromou nahrávkou, lze dovodit z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/06, který připustil, že důležitým hlediskem při posuzování přípustnosti důkazu soukromou nahrávkou bude též význam chráněného zájmu, který je trestným činem dotčen, když uvedl, že „kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena (…), bude mít rozhodující význam pro konečné posouzení věci i význam posuzovaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující tuto informaci k dispozici k tomu, aby získal uvedené informace jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby“.[9]
Za povšimnutí stojí také názor vyslovený Krajským soudem v Hradci Králové, jehož rozhodnutí bylo v tomto případě předmětem přezkumu Nejvyššího soudu ve shora uvedené věci sp. zn. 3 Tdo 803/2009.[10] Odvolací soud při posuzování opravného prostředku obviněné uvedl, že „nelze naopak pominout, že právě obžalovaná uplatnila v rámci své obhajoby skutečnosti, které výrazně zasahují do soukromí poškozeného (…)“.[11] Tyto teze naznačují, že nemalý význam při posuzování přípustnosti důkazu soukromou nahrávkou mohou mít prostředky k uplatnění práv zasahující do práva na soukromí, které užila v řízení protistrana.
Pohled ESLP
Podíváme-li se na přípustnost důkazu obsahem soukromých záznamů z pohledu ESLP, zjistíme, že pravidla pro posuzování zákonnosti důkazů ve světle čl. 8 Úmluvy se zdají být aplikovatelná pouze na důkazy získané porušením práva na soukromí ze strany orgánů státu.[12] K požadavkům na zajištění spravedlnosti řízení podle čl. 6 Úmluvy v případech, kdy jedním z důkazů je soukromá nahrávka, se ESLP vyjádřil ve věci Schenk proti Švýcarsku,[13] kde posuzoval případ, kdy nahrávku pořídila soukromá osoba sama z vlastní inciativy a tato nahrávka byla základním usvědčujícím důkazem. Ve věci obviněného z návodu k trestnému činu vraždy pořídil nahrávku nájemný vrah, přitom obsahem tohoto záznamu, který byl předložen příslušnému orgánu, bylo zachycení jeho vlastní konverzace s obviněným. ESLP v tomto případě neshledal důvod porušení čl. 6 Úmluvy a řízení považoval jako celek za spravedlivé, přičemž své tvrzení opřel o dvě zásadní skutečnosti: 1. nahrávka nebyla jediným usvědčujícím důkazem a 2. práva obhajoby spočívající v možnosti vyjádřit se k takovému důkazu a zpochybnit jeho pravdivost byla dodržena. Z dalších rozhodnutí lze dovodit, že významným faktorem při posuzování spravedlivosti řízení jako celku může být i význam zájmu, který je trestným činem dotčen.[14] V tomto duchu posuzoval ESLP použitelnost soukromých záznamů i v dalších případech,[15] nicméně v jeho rozhodnutích nenalezneme jediný případ, kdy v použití důkazů v souvislosti se zásahy do soukromí jednotlivce shledal porušení čl. 6 Úmluvy.[16]
Závěry z tuzemské i zahraniční judikatury
Na základě výše představené judikatury českých soudů a ESLP lze učinit následující závěry:
- pro posouzení přípustnosti zvukových a obrazových nahrávek předložených soukromými osobami jako důkazu není a priori rozhodným kritériem to, zda byly pořízeny v souladu se zákonem, nebo protiprávně;
- byly-li záznamy získány v rozporu se zákonem, neznamená to, že by byly automaticky procesně nepoužitelné.
Proto důkaz získaný porušením práva na ochranu osobnosti, i přesto, že byl získán protiprávně (jedná se např. o přestupek), nepřiměřeným zásahem do základních práv jedince není a bude důkazem procesně použitelným, pokud takové porušení zákona bude proporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli.[17] Při posuzování limitů přípustnosti soukromých nahrávek jako důkazu v trestním řízení není totiž možné se omezovat pouze na jejich přínos ve vztahu k zájmu společnosti na objasnění trestné činnosti a na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů.
Tomuto závěru ostatně odpovídá i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k použitelnosti magnetofonového záznamu rozhovoru jako důkazu v trestním řízení č. 2/2004 ze dne 13. 5. 2004. V něm se uvádí, že jde-li o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita. I když z povahy takto získané informace vyplývá, že takto získaný záznam nemůže být a priorivyloučen jako důkaz v trestním řízení (podle obecného pravidla, podle něhož v rámci trestního řízení lze použít každou skutečnost jako důkaz – srov. ust. § 89 odst. 2 tr. řádu, a proto, že tu nebylo porušeno žádné z pravidel pro získávání důkazů ze strany státu), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil; samotný zájem na náležitém zjištění skutkového stavu věci však zásadně takovým převažujícím zájmem není. (…) Přitom se bude přihlížet i k okolnostem, za nichž došlo k zachycení hlasového projevu, a nepochybně se též zohlední, pokud by zjevně došlo při takovém postupu k porušení zákona – např. pokud by bylo shledáno, že šlo o zjevnou provokaci k protiprávnímu chování, o nahrávku záměrně upravovanou, o použití skrytě nahraného projevu osoby (která se posléze stala obviněným) v její neprospěch, tedy za situace, kterou by bylo možné označit za donucování k doznání nebo za obcházení zákona, nebo že by byly použity takto získané informace od osoby, které jinak zákon přiznává právo nevypovídat a která v průběhu řádného procesu toto právo ohledně takto získaných informací využila, atd. (…) Vždy musí být proto součástí hodnocení takové informace vedle toho, jaké skutečnosti má objasnit, i hodnocení toho,
- jakými prostředky byla nahrávka pořízena;
- za jakých okolností (včetně místa a doby) byla nahrávka získána;
- kým a proč, z jakého důvodu a pro jaký účel se tak stalo.
(…) Ačkoli tedy nelze žádný jednoznačný závěr o jejich použitelnosti či nepoužitelnosti učinit, platí, že by měly být používány jen zcela výjimečně, a to nikoli (tolik) s ohledem na to, o čem jsou (tzn. jaké skutečnosti mají objasnit), ale zejména s ohledem na to, zda jejich získání za cenu narušení soukromí osoby, jejíž projev byl utajeně nahrán, bylo v daném případě jedině možné, přiměřené zájmu, který se má tímto způsobem chránit, např. zda takto získané informace nebylo možné dokumentovat či doložit jinak.
V zásadě lze označit za nepřípustné, aby si soukromá osoba nahrávala utajeným způsobem hlasový projev jiného cíleně jen za tím účelem, aby jej vzápětí použila jako důkaz v trestním (či jiném) řízení. Pokud má být takto získaná informace v rámci trestního řízení jako důkaz použita, musí být tento postup odůvodněn zvláštními okolnostmi případu, z nichž lze odvodit důvodnost porušení práva na soukromí jiného. Tento zásah musí být vyvážen závažností zájmu, jenž má být takovým (a právě jen takovým) postupem chráněn. (…) Bude-li orgánům činným v trestním řízení tato nahrávka nabídnuta (nebo pokud ji získají jiným postupem v souladu s trestním řádem), pak bude jen na nich, aby posoudily, do jaké míry je využitelná. Posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelná jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita.
Pokračování článku na Právním prostoru naleznete zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 229/2008.
[2] Následující text tohoto příspěvku vychází převážnou měrou z monografie P. Zaoralové Procesní použitelnost důkazů v trestním řízení a její meze, Leges, Praha 2018, 320 stran.
[3] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06.
[4] Rozsudky ESLP ze dne 8. 4. 2003 ve věci M. M. proti Nizozemsku, č. 39339/98, či ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, č. 38258/03.
[5] Rozsudek ESLP ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, č. 38258/03.
[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007.
[7] Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09.
[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009.
[9] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06.
[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009.
[11] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 14 To 379/2008.
[12] J. Nejedlý: Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2013, str. 78.
[13] Rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 1998 ve věci Schenk proti Švýcarsku, č. 10862/84.
[14] Rozsudek ESLP ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas proti České republice, č. 5935/02.
[15] Srov. např. rozsudky ESLP ze dne 25. 9. 2001 ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, či ze dne 5. 11. 2002 ve věci Allan proti Spojenému království, č. 48539/99.
[16] Op. cit. sub 12, str. 96.
[17] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09.
Diskuze k článku ()