Menu

Články

K trestní odpovědnosti soudních exekutorů a jejich vykonavatelů jako úředních osob - část I.

ČlánkyTrestní právoJUDr. Zbyněk Žďárský18.10.2018
JUDr. Zbyněk Žďárský18.10.2018

Posouzení konkrétních parametrů jednání podezřelých pachatelů v postavení úředních osob z hlediska trestního práva hmotného bývá nezřídka problematické a v teorii i praxi se na něj vyskytují rozdílné názory.

O to spíše je třeba trvat na tom, aby orgány činné v trestním řízení v typově shodných případech dostatečně a pokud možno již před zvažovaným zahájením trestního stíhání důsledně rozlišovaly situace, kdy konkrétní osoba formálně podřaditelná pod některou z kategorií úředních osob uvedených v § 127 odst. 1§ 334 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), v době před 1. 1. 2010 uvedených v § 89 odst. 9 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), měla spáchat trestný čin v souvislosti s její pravomocí a odpovědností, a je u ní tudíž splněna jedna z podmínek trestní odpovědnosti podle § 127 odst. 2 trestního zákoníku, respektive podle § 89 odst. 9 trestního zákona, od situací, kdy tomu tak není. Profesní skupina soudních exekutorů, a – jak bude rozvedeno dále, též vykonavatelů soudních exekutorů, není v tomto směru výjimkou. 

Specifické postavení soudního exekutora a limity jeho trestní odpovědnosti jako úřední osoby 

Postavení soudního exekutora je upraveno zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“). Soudním exekutorem je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem (§ 1 odst. 1 exekučního řádu). V rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů, včetně zřizování exekutorského zástavního práva (dále jen „exekuční činnost“), a další činnost podle tohoto zákona (§ 1 odst. 2 exekučního řádu). Exekuční činností se podle § 1 odst. 2 exekučního řádu rozumí pouze činnosti při nuceném výkonu rozhodnutí, nikoli též další činnosti podle exekučního řádu (například poskytování právní pomoci oprávněnému nebo povinnému po vydání exekučního titulu, jakož i v souvislosti s exekuční a další činností, sepisování exekutorských zápisů, činnosti při provádění autorizované konverze dokumentů, při sepisování listin apod.; viz § 74 až § 86 exekučního řádu). Při výkonu exekuční činnosti a další činnosti je exekutor povinen používat označení „soudní exekutor“. Označení „soudní exekutor“ nebo „exekutorský úřad“ a od nich odvozené tvary ani označení způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s uvedenými označeními není oprávněna používat jiná osoba (§ 4 odst. 1 exekučního řádu). 

Soudní exekutor je orgánem sui generis – fyzickou osobou, na kterou stát delegoval část svých mocenských práv, která jinak přísluší soudům. Exekutor vykonává činnost jako svobodné povolání a, jak bude rozvedeno dále, má postavení tzv. úřední osoby (dříve veřejného činitele). Jeho zákonné postavení má tedy smíšenou povahu – jednak vykonavatele nucených výkonů soudních a jiných rozhodnutí a zároveň osoby oprávněné k další činnosti v rozsahu zákona. Stát na exekutory přenesl část svých mocenských pravomocí a zákonem stanovil, jakým způsobem je bude exekutor vykonávat, a také stanovil, jakým způsobem a prostřednictvím kterých subjektů bude stát kontrolovat, zda jsou pravomoci exekutorovi dané vykonávány v souladu se zákonem. Exekutor je tedy soukromá osoba vykonávající z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice. Podle § 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují za úkony soudu. Uvedené ustanovení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých subjektů.

Soudní exekutor je tedy soukromá osoba vykonávající z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice; podle § 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují za úkony soudu. Uvedené ustanovení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých subjektů. Exekutor však není správním orgánem, nelze tedy v jakékoli jeho činnosti, ať zákonné, nebo nezákonné, spatřovat zásah správního orgánu, který by bylo možné přezkoumávat ve správním soudnictví podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů.[1]

Z postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako nositele delegované státní moci plyne, že vztah mezi ním a účastníky exekučního řízení (oprávněným, povinným, plátcem mzdy, vydražitelem, přihlášeným věřitelem) není vztahem soukromoprávním, neboť pro soukromoprávní vztahy je charakteristické, že jejich účastníci mají rovné postavení. Nemůže tak být pochyb o tom, že činnost exekutora při provádění exekuce stejně jako soudu při výkonu rozhodnutí podle § 251 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, představuje výkon státní moci.[2]

Tento specifický status soudního exekutora ovšem neznamená, že jeho činnost nemůže být zcela nekontrolovaná a bezbřehá. Právní mechanismy kontroly a možných opatření ze strany státu vůči soudnímu exekutorovi obsahuje exekuční řád, který stanoví rovněž povinnosti soudního exekutora při výkonu své činnosti. Pokud soudní exekutor při výkonu své činnosti porušuje zákon, popřípadě stavovské předpisy, může být jeho jednání (tedy i faktický zásah při provádění exekuce) kvalifikováno jako kárné provinění (viz § 116 a násl. exekučního řádu). Odborné veřejnosti jistě není třeba připomínat, že kárné řízení ve věcech soudních exekutorů upravuje zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů.

Limity činnosti soudního exekutora stanoví i trestní právo jako ultima ratio. Prostředky trestního práva mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Tato zásada našla svůj odraz v trestním zákoníku, podle kterého lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.[3] V historickém vývoji českého práva se zásada subsidiární úlohy trestní represe uplatnila v českém právním prostředí především jako vodítko pro zákonodárce při rozsahu kriminalizace protiprávních jednání. Jako aplikační pravidlo při stanovení viny se až do nabytí účinnosti trestního zákoníku zásada ultima ratio trestního práva projevovala v používání materiálního korektivu přílišné tvrdosti formálních znaků trestného činu (společenská nebezpečnost) jak u základních, tak u kvalifikovaných skutkových podstat (§ 3 odst. 1, 2, 4§ 88 trestního zákona). Ustanovení § 13 odst. 1 exekučního řádu samo o sobě není dostatečným podkladem k trestní odpovědnosti exekutora, neboť trestní odpovědnost předpokládá splnění podmínek stanovených v trestním zákoně, a tyto podmínky se ve vztahu ke každé osobě, jejíž odpovědnost přichází v úvahu, posuzují individuálně.[4] Není přitom pochyb o tom, že trestně-právní limity výkonu soudně-exekutorské praxe souvisí právě se specifickým statusem soudního exekutora jako úřední osoby. 

Podle § 127 odst. 1 trestního zákoníku je úřední osobou a) soudce, b) státní zástupce, c) prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci, d) člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, e) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, f) soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce, g) notář při provádění úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař, h) nanční arbitr a jeho zástupce, i) fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. Každý z těchto v zákoně taxativně vyjmenovaných subjektů však může být za úřední osobu ve smyslu trestních předpisů považován pouze za splnění podmínky, že v době posuzovaného jednání plnil úkoly státu nebo společnosti a používal při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. [5] Nejen k trestní odpovědnosti, ale i k ochraně úřední osoby pak trestní zákon vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností této osoby.[6]

§ 334 odst. 2 trestního zákoníku pak vyplývá, že úřední osobou podle § 331 až 333 trestního zákoníku (tj. v případě trestných činů přijetí úplatku, podplacení a nepřímého úplatkářství) se vedle osoby uvedené v § 127 trestního zákoníku rozumí též jakákoliv osoba a) zastávající funkci v zákonodárném orgánu, soudním orgánu nebo v jiném orgánu veřejné moci cizího státu, b) zastávající funkci nebo zaměstnaná nebo pracující v mezinárodním soudním orgánu, c) zastávající funkci nebo zaměstnaná nebo pracující v mezinárodní nebo nadnárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného nebo v jejím orgánu nebo instituci, nebo d) zastávající funkci v podnikající právnické osobě, v níž má rozhodující vliv Česká republika nebo cizí stát, pokud je s výkonem takové funkce, zaměstnání nebo práce spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí. Podle § 334 odst. 3 trestního zákoníku se za obstarávání věcí obecného zájmu považuje též zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají. Komentářová literatura tuto povinnost charakterizuje jako povinnost, která má zabránit protiprávnímu poškozování (znevýhodňování) nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.[7]

Oproti předchozí právní úpravě obsažené v § 89 odst. 9 trestního zákona již soudní exekutor není úřední osobou při sepisování exekutorských zápisů, které nespadají pod exekuční činnost, ale jsou výslovně zahrnuty pod další činnosti exekutora (viz § 77 a násl. exekučního řádu), na něž se ustanovení § 127 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku nevztahuje. Podle trestního zákoníku je soudní exekutor za úřední osobu považován pouze při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce. Exekuční činností se podle § 1 odst. 2 exekučního řádu rozumí nucený výkon exekučních titulů. Z činností vykonávaných z pověření výše jmenovaných osob lze zmínit zejména doručování písemností soudu, výkon činností soudního vykonavatele či zjišťování a správu majetku, který podléhá zajištění na základě rozhodnutí vydaného v trestním řízení (§ 76 a § 76a exekučního řádu). Na ostatní činnosti, ke kterým je exekutor oprávněn (poskytování právní pomoci, autorizovaná konverze dokumentů, sepisování listin a exekutorských zápisů, provádění úschov – hlava V exekučního řádu), se § 127 trestního zákoníku nevztahuje. Případné trestné činy budou tedy posuzovány v těchto souvislostech podle příslušných skutkových podstat bez specifického přístupu k exekutorům jako úředním osobám.

V zásadě se tedy definice úřední osoby v případě soudních exekutorů v trestním zákoníku nezměnila. Došlo však k vypuštění jejich ochrany a odpovědnosti jako úředních osob při sepisování exekutorských zápisů a naopak k rozšíření o činnosti vykonávané z pověření státního zástupce. Lze souhlasit s názorem některých autorů, že rozšířené pojímání soudních exekutorů jako úředních osob je v tomto bodě pochopitelné, neboť při činnostech vykonávaných z pověření soudu či státního zástupce jde nepochybně o výkon veřejné moci. Při sepisování exekutorských zápisů jde však pouze o osvědčování skutkových dějů a stavů věci (§ 77 exekučního řádu), a nedochází zde k autoritativnímu rozhodování o právech a povinnostech subjektů čili k užití veřejné moci. Výslovné zakotvení soudních exekutorů do taxativního výčtu úředních osob obsaženého v § 127 trestního zákoníku je nezbytné, neboť je nutné stanovit hranici mezi jejich ochranou a odpovědností jako úředních osob a obecnou ochranou a odpovědností dalších kategorií osob. Způsob, jakým trestní zákoník k této diferenci přistupuje, lze přitom považovat za uspokojivý.[8]

Přečinu[9] zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci.

Zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, 2 trestního zákoníku se dopustí úřední osoba: a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému značný prospěch, b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, c) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, d) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem, e) spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného, nebo f) způsobí-li takovým činem značnou škodu.

Konečně zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchá úřední osoba: a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo b) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. 

K uvedenému zbývá dodat, že u obou zločinů zneužití pravomoci úřední osoby podle odstavců druhého a třetího je za splnění podmínek uvedených v § 20 trestního zákoníku trestná i jejich příprava. Sazby trestu odnětí svobody, který lze (kromě dalších druhů trestů) za tyto trestné činy uložit, rozlišuje trestní zákoník v rozpětí 1 rok až 5 let v případě přečinu, 3 léta až 10 let, respektive 5 až 12 let v případě uvedených zločinů. V zásadě platí, že příprava je trestná podle trestní sazby za zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala (§ 20 odst. 2 trestního zákoníku), pokus je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§ 21 odst. 2 trestního zákoníku). 

Pojďme si nyní připomenout podstatná východiska významná pro dovození trestní odpovědnosti úředních osob za jejich jednání na základě kritérií stanovených hmotným právem. 

Znakem subjektivní stránky základní skutkové podstaty podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku je tzv. druhý (speciální) úmysl pachatele – úřední osoby. Některými autory je tento úmysl označován jako samostatný znak trestného činu a je vymezován jako tzv. úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, někdy nazývaný též specifický úmysl nebo tzv. obmysl − konečný účel, cíl jednání (tzv. dolus coloratus), který spočívá v tom, že pachatel musí jednat způsobem popsaným v základní skutkové podstatě, s úmyslem − v případě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby − způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. V případě tzv. úmyslu překračujícího objektivní stránku postačuje (na rozdíl od jednání s určitým cílem či za určitým účelem) tzv. dolus eventualis (nepřímý úmysl), pokud z konkrétní formulace výslovně nevyplývá, že je třeba, aby pachatel daný následek přímo chtěl, kdy formulace „v úmyslu“ se mnohem spíše blíží spáchání činu k určitému účelu nebo s určitým cílem.[10]

Pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby je nutné, aby se úmysl pachatele − úřední osoby jako speciálního subjektu vztahoval ke všem znakům objektivní stránky trestného činu (jak k jednání, tak k následku a k příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem). Úmysl tedy musí zahrnovat i záměr pachatele způsobit škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, přičemž se nevyžaduje, aby byly splněny oba tyto znaky zároveň, avšak jeden z nich musí být vždy naplněn. Z toho plyne, že úmyslná forma zavinění musí být obsažena jak v jednání, tak musí být kumulativně vztažena též k pohnutce jednat v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.[11]Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo.[12] Musí jít o prospěch, který je neoprávněný z hlediska zákona nebo jiného obecně závazného právního předpisu.[13]

Lze si představit modelovou situaci, v níž soudní exekutor jako pachatel trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby věděl, že svým postupem může (například) překročit svou pravomoc, a byl s tím pro ten případ srozuměn, zároveň počítal i s nutným důsledkem takového postupu spočívajícího v tom, že tím jinému způsobí škodu nebo jinou závažnou újmu nebo že sobě nebo jinému opatří neoprávněný prospěch, bylo by pak možno dovodit toliko nepřímý úmysl ve vztahu k jednání, následku i příčinné souvislosti, který by se následně promítl i do onoho znaku úmyslu přesahujícího objektivní stránku základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Takový soudní exekutor pouze věděl, že může jinému způsobit svým postupem škodlivý následek nebo že může tímto postupem získat pro sebe nebo jinou osobu prospěch, přesto protiprávně jednal, neboť s tím byl srozuměn. 

Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby v jeho základní skutkové podstatě podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla anebo aby prospěch byl skutečně získán. Z hlediska pachatelem zamýšleného záměru se tedy pohnutka nikterak nemusí odrazit v objektivní realitě; postačí, pokud takovou škodu (jinou závažnou újmu) či prospěch pachatel zamýšlel, ať již následně k ní dojde či nikoli. To jinými slovy znamená, že ať již jeden či oba z těchto následků jsou znakem základní skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku pouze jako znak pohnutky (druhého úmyslu, obmyslu), tedy subjektivní stránky, nikoli jako znak následku, který je součástí objektivní stránky trestného činu. 

K otázce zavinění u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby lze uzavřít, že závěr o zavinění pachatele v době činu je závěrem právním a že musí mít, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu, dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Na zavinění a jeho formu přitom mohou orgány činné v trestním řízení usuzovat jen na základě konkrétních okolností každého případu a z tohoto hlediska významných důkazů, které je nutno v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu pečlivě hodnotit jednotlivě i v jejich souhrnu. 

Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2018


[1] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011 č. j. 5 Aps 6/2011-85 publikovaný pod č. 2482/2012 Sb. NSS.

[2] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 982/2012. Srov. též nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1331/07 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06. Postavení soudního exekutora jako nositele delegované státní moci se jistě projevuje i v širších konsekvencích, včetně odpovědnosti státu za jeho nesprávný úřední postup. Tak například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2082/2015 publikovaném pod č. 90/2017 Sb. rozh. obč., judikoval, že nepovede-li soudní exekutor v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému, jde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za který stát odpovídá.

[3] Takto je tento princip vyjádřen v § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

[4] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 72/2010.

[5] Srov. § 127 odst. 1 in fine trestního zákoníku.

[6] Srov. § 127 odst. 2 trestního zákoníku.

[7] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3176.

[8] FRYŠTÁK, M., KUCHTA, J., PROVAZNÍK, J., ČEP, D. Postavení úřední osoby v trestním právu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 32.

[9] Trestní zákoník (přesněji ve smyslu § 110 trestního zákoníku platný trestní zákon) vychází z tzv. bipartice trestných činů. Podle § 14 trestního zákoníku se trestné činy dělí na přečiny a zločiny. Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Subkategorie zvlášť závažného zločinu je pouze obdobou dříve používané kategorie „zvlášť závažný úmyslný trestný čin“ ve smyslu § 41 odst. 2 trestního zákona. Z hlediska klasfikace podle § 14 odst. 3 trestního zákoníku se sice zločiny dělí na zvlášť závažné zločiny a ostatní zločiny, přitom však i zvlášť závažné zločiny zůstávají zločiny (k tomu srov. ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník, I. § 1−139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 195 až 196, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1476/2011 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. I. ÚS 453/13).

[10] Tento názor zastávala již starší nauka − srov. například SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 247; shodně viz i SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Orac, 2003, s. 315. Podobně dolus eventualis v případě úmyslu přesahujícího objektivní stránku připouští i KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 301, kde o uvedeném úmyslu hovoří jako o motivu, pohnutce, případně speci ckém úmyslu či obmyslu. Přiměřeně k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 5 Tdo 1475/2015.

[11] Srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 4 Tdo 357/2012.

[12] K úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu a opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 25/1975 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí publikované pod TR NS 63/2010-T 1263.

[13] Srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 829/2008

JUDr. Zbyněk Žďárskýzástupce ředitele odboru trestního řízení Nejvyšší státní zastupitelství
100%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři