Kritika soukromé žaloby v trestním řízení

Ačkoliv práce na novém trestním řádu započaly, stále jsme v současné době svědky pro trestní právo ne příliš příznivého stavu, stavu tzv. „poloviční rekodifikace“, kdy bojujeme na poli trestního práva s novým trestním zákoníkem z roku 2009 na jedné straně a trestním řádem z roku 1961 (ač mnohokrát novelizovaným) na straně druhé.

AT
advokátka; Katedra trestního práva Policejní akademie ČR v Praze
Foto: Fotolia

I přes tuto situaci však strany trestního řádu zdobí již kupříkladu institut předběžných opatření, se kterým, stejně jako se soukromými žalobami v trestním řízení, počítal ještě věcný záměr nového trestního řádu v roce 2008 a ke znovuzavedení tohoto institutu, jež by umožňoval poškozenému podat v určitých zákonem vymezených případech žalobu proti pachateli, tuto žalobu před soudem zastupovat, a to vše bez jakékoli součinnosti se státním zástupcem, tedy soukromou žalobu, se prozatím přiklání i Komise pro nový trestní řád.

Když jsem se tázala svých kolegů, spolustudentů, na jejich názor, týkající se soukromé žaloby, byla jsem překvapena, kolika z nich je tento institut institutem neznámým. V případě, že někteří věděli, oč se jedná, jejich názory na tuto problematiku se, přirozeně a tak, jako je tomu i v kruzích odborných, dosti lišily. Rozhodla jsem se proto pro krátký článek, který se právě soukromé žaloby v trestním řízení týká, a protože jsem, popravdě řečeno, spíše než jejím příznivcem, odpůrcem, zaměřím se v následujících řádcích především na její případná negativa a nevýhody, které v ní spatřuji.

Soukromá žaloba v našich právních dějinách a její zahraniční úprava

Kdo by si byl myslel, že je soukromá žaloba výdobytkem moderní doby, který úspěšně funguje v zemích, jako jsou Německo, Rakousko nebo Polsko, mýlil by se. Trestní kodexy v těchto státech jako soukromožalobní delikty pojímají např. pomluvu, urážku na cti, ublížení na zdraví, jestliže porucha zdraví trvala kratší dobu (např. 7 dnů), nekalou soutěž apod. V těchto případech lze tedy podle subjektu oprávněného k podání obžaloby rozlišovat dva základní druhy žalob, tj. žalobu veřejnou, kterou podává veřejný žalobce (státní zástupce, prokurátor), a žalobu soukromou, kterou podává poškozený.

Podíváme-li se do právních dějin České republiky a jejich předchůdců, zjistíme, že soukromá žaloba v moderním pojetí měla své místo v rakouském trestním řádu z roku 1873. Stát prostřednictvím institutu veřejné žaloby de facto prohlašoval, že nemá nijakého zájmu anebo jen zájem zcela nepatrný a podřízený v tom, aby byly dané činy trestně stíhány, avšak uznává takový zájem příslušné osoby soukromé, jíž zároveň zůstavuje, aby jako žalobce soukromý tomuto svému zájmu zjednala platnost. Soukromou žalobu mohl podat (soukromý) žalobce u deliktů, u nichž trestní zákon z roku 1852 stanovil, že se stíhají z návrhu osoby soukromé za podmínky, že jí bylo v jejich právech ublíženo. Tento trestní řád byl v roce 1918 recipován do právního řádu samostatné Československé republiky a institut soukromé žaloby byl zrušen až v roce 1950 socialistickým trestním řádem. Ačkoliv důvodová zpráva mlčí, pátrání po příčině není obtížné. Důvod je nutné spatřovat v kontextu nastalých změn po únoru 1948. V politickém režimu vlády lidu v čele s dělnickou třídou jako jejím předvojem stojí zájem lidu nad zájmem jednotlivce a soukromá žaloba jako jakési privilegium jednotlivce nemá v socialistické společnosti místo. Institut soukromé žaloby na našem území tedy existoval až do roku 1950, kdy v rámci rekodifikací trestního práva hmotného a procesního z tehdy účinných kodexů vymizel a my na něj až do dnešního dne nenavázali. Je však nutné navazovat? Je nutné následovat výše zmíněné zahraniční úpravy? Představa o tom, že pokud se tento institut uchytil fantasticky v těchto zemích, pak musí fungovat přece i u nás, je dle mého názoru celkem scestná. Tato skutečnost přece automaticky neznamená, že bychom se soukromou žalobou mohli či dokonce měli bez dalšího inspirovat, a to ať jde o soukromou žalobu jako takovou anebo její jednotlivé prvky (případy jako je bezplatné právní zastoupení, otázka nákladů řízení apod.). Pro to, abychom mohli takto přejímat instituty cizích právních řádů do právního řádu našeho, ač soukromá žaloba, jak bylo již dříve zmíněno, v našem právním řádu existovala, je nutné posuzovat logicky nejen to, jak se v té které zemi uchytila, nýbrž i současné právní prostředí země naší. To, co se jeví být v Německu a jiných zemích účelné, skvěle fungující, nemusí fungovat u nás a naopak. Vždyť hleďme, už dnes jsme svědky sporů o výklad různých ustanovení Nového občanského zákoníku. Nemůže být tato situace způsobena i tím, že se, jak známo, Nový občanský zákoník celou řadou institutů inspiroval právě v zahraničí a nyní nevíme, co s nimi?

Bourání základních zásad trestního řízení

České trestní řízení je vybudováno na zásadě legality. Stát si prostřednictvím této zásady přisvojil monopolní právo stíhat všechny trestné činy a tím (myslím, že dosti rozumně) omezil, resp. zbavil občany práva vzít spravedlnost do svých rukou. Občané se tedy vzdali práva vykonávat spravedlnost sami a toto oprávnění přenesli výsostně na stát. Právo trestat se tak stává atributem státní moci, je projevem suverenity, vnitřní svrchovanosti státu. Stát se tímto aktem pak recipročně zavázal, že bude stíhat všechny trestné činy (k tomu viz III.ÚS 221/08. Uplatnění této zásady pak zprostředkovaně naplňuje ústavní princip níže blíže zmiňované rovnosti před zákonem.

Nejvýznamnější zásah se však zcela jistě dotýká zásady oficiality a zásady vyhledávací. Obě zásady zůstávají plně aplikovatelné totiž pouze u veřejnožalobních deliktů. Na obecné úrovni postupuje v případě deliktů soukromožalobních soud ex officio po podání žaloby, včetně zachování povinnosti doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Policejní orgány však z úřední povinnosti nepostupují. Pokud tak policejní orgán zjistí, že se jedná o soukromožalobní delikt, osobu oprávněnou k podání soukromé žaloby jen vyrozumí a zároveň poučí o možnosti podání žaloby ve stanovené lhůtě, jinak věc odloží.

Domnívám se tedy, že soukromá žaloba v trestním právu procesním, jakožto právu veřejném, bourá některé jeho zásady. Jednou z jejich funkcí je funkce normotvorná. Zákonodárce by je měl tedy vždy v souvislosti se zaváděním nového institutu do právního řádu respektovat. V poslední době však směřujeme ke zjednodušování trestního procesu, a to právě na úkor některých jeho zásad. Proč je ničit? Proč je shazovat? Nač do trestního práva zavádět prvky soukromoprávního rázu? Už samotná dohoda o vině a trestu představovala jisté zásahy do základních zásad trestního řízení a nyní se nad námi vznáší „nebezpečí“ dalšího podobného prvku jeho privatizace. Znamená to snad, že si budeme tímto tempem za dvacet let žalovat sami i vraždy? Samozřejmě, že zde zacházím už příliš do extrému, jen bych si osobně dala rozhodně větší pozor na to, že soukromá žaloba představuje, dle mého názoru, celkem dosti nebezpečný precedent. Nerada bych, aby se z trestního práva stalo tímto způsobem postupem času právo nikoli veřejné, ale právo „sui generis“.

Příznivější postavení osoby poškozeného?

Častým argumentem pro soukromou žalobu jsou pak i ty případy, kdy je osobě (kupříkladu) odcizeno jízdní kolo ze suterénu a ta když se později odebere na policii, nedočká se ničeho jiného než reakce, že se to děje vlastně každý den a nic moc se s tím bohužel dělat nedá. Laik by si mohl říci, jak by bylo skvělé, mít tu možnost, aby v případě, že by k něčemu podobnému došlo a zrovna tato situace by spadala pod soukromožalobní delikty, nemusel by vůbec na policii a jednoduše by podal soukromou žalobu. Osoby práva ne příliš znalé však již netuší, že takovým odmítnutím ze strany policie to vůbec skončit nemusí. Policie i státní zastupitelství mají podle § 158, odst. 2 trestního řádu povinnost trestní oznámení přijmout. Pro případ, že dojde k odložení věci, můžeme proti tomuto usnesení brojit stížností. Takovou výhodu by tedy soukromá žaloba poškozenému, ač se tak na první pohled může jevit, nepřinesla.

Navíc – v případě, že by soukromá žaloba do trestního řádu zakotvena byla, dokáže si poškozený vůbec pomoci sám? Poškozený není závislý na radách či na pomoci advokáta. To, zda se jím nechá zastoupit, či nikoli, je (až na, v zahraničních trestních řádech uvedené, výjimky) čistě na něm. Mohlo by tak dojít k tomu, že se zde na straně jedné snaží bránit proti osobě obviněného sám poškozený, a to například i z toho důvodu, že si advokáta jednoduše dovolit nemůže, na straně druhé pak stojí obviněný, zastoupený advokátem. Pokud by ten byl navíc z vyšších sociálních vrstev, jistě by si mohl dovolit advokáta, řekněme, lepšího. V trestním řádu (nejen) německém pak ovšem existuje možnost bezplatného právního zastoupení poškozeného (či zastoupení za sníženou odměnu), pokud to ospravedlňuje jeho sociální situace. Tato možnost může do jisté míry vyrovnat nerovnováhu mezi jednotlivými sociálními vrstvami, zmenšit potenciální propast mezi „chudými“ a „bohatými“. Na kolik však, to už je otázka – neměli bychom tak nad institutem soukromé žaloby zauvažovat (a zapochybovat) i v tomto směru? Nemělo by státní zastupitelství i nadále fungovat jako doposud, a to právě z důvodu vyjádření jakési rovnosti před zákonem? Rozhodně bych si nepřála, aby se z trestního řízení stala v důsledku zavedení tohoto institutu jen jedna velká komedie, abychom byli svědky událostí, kdy by nešlo ani tak o pravdu a spravedlnost, ale o peníze. O to, vyhrát pro svého klienta. Pro klienta, který nám za to zaplatí.

V této souvislosti bych pak rovnou zmínila i ten fakt, že jednou z činností státního zastupitelství je zabezpečování výkonu spravedlnosti ve stadiu trestního řízení do podání žaloby (ve smyslu zachování zákonnosti v řízení přípravném). Jednotlivá oprávnění státního zástupce nalezneme v § 157, odst. 2 a § 174. Kde bude, prosím pěkně, tato jeho péče obsažena? Kde ji najdeme v případě soukromé žaloby? Trestní řády zemí, v nichž institut soukromé žaloby existuje, upravují situace, kdy státní zástupce do daného případu intervenuje, funguje tedy jako jakási brzda. Může buď sám trestní stíhání zahájit anebo ho převzít, a to v případech, kdy byl „intenzivněji“ zasažen veřejný zájem. Problém je ovšem v pojmu onoho „veřejného zájmu“. Ten tkví v různosti názorů a do značné míry v subjektivním vnímání jednotlivých autorů vždy z úhlu jimi zkoumané problematiky. Vykládáno čistě gramaticky, nenalezneme jednotnou definici veřejného zájmu. Už prvorepublikový Masarykův slovník naučný uvádí, že jde o pojem „těžko definovatelný, jehož všeobecné definice nezná ani zákon, ani teorie, ani praxe". Podle čeho tedy takové situace posuzovat? Jaké je měřítko veřejného zájmu? Nepřinese to akorát zmatek?

Měla by policie a státní zastupitelství skutečně méně práce?

Tvrzení, že soukromá žaloba přinese ulehčení práce policii či státnímu zastupitelství, bych neshledávala až tolik samozřejmým. V zahraničních úpravách jakož i ve věcném návrhu nového trestního řádu z r. 2008 se hovoří pouze o úzkém okruhu těchto soukromožalobních deliktů (trestný čin pomluvy, porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti, poškozování spotřebitele, porušení práv k ochranné známce a jiným označením, porušení chráněných průmyslových práv). V konečném důsledku by tedy zavedení soukromé žaloby k toliko opěvované situaci toho, že by se policie a státní zastupitelství mohly více zabývat těmi závažnějšími trestnými činy, realisticky nahlíženo, zřejmě nevedlo. Mou domněnku nadto dokazuje i samotná povaha některých z takto navrhovaných soukromožalobních deliktů. Podívejme se například na trestný čin pomluvy podle § 184 trestního zákoníku, který by měl být, jak výše zmíněno, jedním z těch deliktů, u nichž by bylo na rozhodnutí osoby poškozené, zda žalobu podá, či nepodá a bude ji dále sama zastupovat. Před soudem skončí ve skutečnosti jen málo z takto stíhaných pomluv, řeší se jako přestupky. I kdyby tomu tak nebylo, pak uvažme situaci, že by se v České republice institut soukromé žaloby zavedl. Znamenalo by to snad častější souzení pro „hlouposti“? Nevedla by tato situace v rozporu s jedním ze sledovaných účelů této žaloby vlastně naopak k tomu, že bude česká justice přetížena žalobami, jež budou vznikat ze situací, kdy naplní osoba pachatele v očích poškozeného skutkovou podstatu tohoto kterého trestného činu a ten podá v každém druhém případě bez dalšího žalobu anebo k ještě většímu zatížení justice kvůli (v rámci institutu soukromé žaloby přípustným a v řízeních podávaným), vzájemným žalobám?

Zamysleme se též nad trestným činem křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku, podle kterého se „křivého obvinění dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu“. I ten celému systému rozhodně neulehčí, ba naopak snad ještě více přitíží. Nepřichází zde v úvahu situace, kdy soud vynese zprošťující rozsudek nad osobou obviněného a ten podá následně trestní oznámení na ve věci původně poškozeného právě pro tento trestný čin? Další nápad případů, další dokazování, další čas, další peníze. Konečně snad jen to, že pokud jde o přípravné řízení ve věcech soukromožalobních deliktů, to zde není vůbec konáno. V případě potřeby však může dojít k zajištění důkazů a provádění neodkladných a neopakovatelných úkonů, a to na návrh soukromého žalobce učiněného u soudu, který o návrhu bezodkladně rozhodne. Rozhodnutí pak provádí policejní orgán. Finálně a fakticky se pak tedy jak policii a státnímu zastupitelství, tak soudu přílišně „neuleví“. 

§ 163 trestního řádu

Dnes účinný trestní řád upravuje ve světě jinak ojedinělý (s výjimkou Slovenské republiky) a často, především co do výčtu trestných činů, kritizovaný institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním. Na rozdíl od soukromé žaloby se jedná pouze o právo poškozeného nedat v zákonem vymezených případech souhlas s trestním stíháním, popř. ho vzít zpět. Trestní stíhání se však vede z úřední povinnosti a obžalobu podává a před soudem zastupuje veřejný žalobce.

Někdy je tedy navrhováno jaksi „poupravit“ některé trestné činy, resp. jejich okruh, vymezený v § 163 trestního řádu, kde se k zahájení trestního stíhání anebo pokračování v něm vyžaduje souhlas poškozeného, pokud jím je v zákoně uvedená osoba, pozměnit (ať už jde o jeho zúžení či rozšíření). Jak u souhlasu k zahájení trestního stíhání, tak i tady, u soukromožalobních deliktů, je čistě na vůli poškozeného, zda se daným trestným činem, zjednodušeně řečeno, zabývat, či nezabývat. Stejně tak může, v paralele ke zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním, vzít poškozený u soukromožalobních deliktů zpět svou žalobu. Finálně se tedy ocitneme v takřka identické situaci. Proč postupovat stylem „z bláta do louže“? Proč se raději nezaměřit na tento paragraf a rozumně ho nepřepracovat?

Závěr

Zabývat se problematikou soukromé žaloby, zavádět něco nového, ač odzkoušeného, někam, kde nejsou, jak se domnívám, (nejen) státní zastupitelství a justice zcela zdrávy, není asi to nejrozumnější. Samozřejmě si snad nikdo, včetně mne, nepřeje, aby trestní proces ustrnul na jednom místě, nijak se nemodernizoval, nikam nepostupoval. Jen snad – co se nejprve zaměřit na řešení aktuálních palčivých problémů a až poté, co bude vše (v rámci možností) v pořádku, přicházet s novinkami? Kdo argumentuje ulehčením práce státním zástupcům – co nejprve vytvořit nový, kvalitní zákon o státním zastupitelství a ne se vrhat po hlavě do novot, které vytvoří zmatek, chaos a právní nejistotu? Tak nebo tak, vzhledem k tomu, že v současné době situace ohledně rekodifikace trestního práva procesního opět ožila, nezbývá mi nic jiného, než v prvé řadě popřát nám, těm, kterým na novém kodexu trestního práva procesního záleží, žádné zbytečné průtahy jeho tvůrců, a těm pak co možná nejčistší finální práci.


Zákon č. 40/2009, trestní zákoník.

Zákon č. 141/1961, o trestním řízení soudním.

Kolektiv autorů. Rekodifikace trestního práva procesního (aktuální problémy). Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta. 1. vydání, 2008, s. 30-35.

Tomáš Gřivna. Soukromá žaloba v trestním řízení. Karolinum 2006, s. 12-14, 16-19, 22-24, 49-57, 73-79, 85-86, 105.

F. Storch. Řízení trestní rakouské. ASPI 2011.

http://www.spawec.profitux.cz/yblog_pravo.php?id=107

http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=251

http://www.epravo.cz/top/clanky/vecny-zamer-trestniho-radu-55061.html

http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=2452

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články