Několik poznámek k trestu propadnutí majetku Zdroj: AdobeStock

Několik poznámek k trestu propadnutí majetku

V dnešní době máme v české justici a médiích možnost sledovat stále více trestních kauz závažné úmyslné, nezřídka dlouhodobě páchané a mnohdy i organizované trestné činnosti mimo jiné například z oblasti nakládání s veřejnými prostředky, evropských fondů či dotací. Často se přitom týkají nesmírně vysokých částek, které přinášejí pachatelům rozsáhlé zisky představující na druhou stranu újmu společnosti a státu.

Veronika Kováčiková

Veronika Kováčiková

Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Veronika Kováčiková

Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Zvlášť v takových případech je zájem občanů na spravedlivém odstranění nepříznivých dopadů daného trestného činu a nápravě vzniklé škody o to znatelnější. Tuto restorativní funkci trestu v českém právním pořádku naplňuje i trest propadnutí majetku, který do majetkového práva pachatele zasahuje nejznatelněji. Zároveň se v něm odráží i čím dál aktuálnější požadavek preventivního působení na pachatele závažné trestné činnosti, který má za cíl po výkonu trestu a odsouzení znemožnění pokračování v jejich kriminální kariéře za užití předem, a navíc nelegálně, získaného kapitálu. Na jedné straně tak tento trest představuje přetavení obecně uznávané zásady, že nikdo nemá mít z trestné činnosti majetkový prospěch, a na straně druhé výjimku z ústavně chráněného práva na vlastnictví majetku a jeho nedotknutelnost, zakotveného v článku 11 Listiny základních práv a svobod.[1] I proto jsou podmínky, za kterých zákon soudům umožňuje tento trest ukládat, značně restriktivní. Jak souběžně uplatňovat oba tyto aspekty, v dnešní společnosti čím dál více nabývající na významu, bez toho, aby se navzájem vylučovaly? A je to vůbec možné? Vyhovuje současná právní úprava trestu propadnutí majetku aktuálně kladeným požadavkům?

Účelem následujícího příspěvku je stručně nastínit problematiku stávající právní úpravy tohoto institutu jak v České republice, tak ve srovnání se zahraničím, jeho vývoj, jakož i zamyslet se nad využitím a efektivitou trestu propadnutí majetku v současnosti.

Trest propadnutí majetku, současná právní úprava, podmínky jeho uložení

Konsekvence uložení trestu propadnutí majetku upravuje trestní zákoník (dále jen „TZ“)[2] v ustanovení § 66. Spočívá v odnětí buď celého majetku pachatele nebo jeho určené části, přičemž tento přechází na stát. Z výkonu tohoto trestu však bude vyňata ta část majetku, která je nezbytně potřebná a opodstatněná k uspokojení životních potřeb odsouzeného pachatele nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je podle zákona povinen pečovat. To platí i v případě jen částečného propadení majetku odsouzeného. I z výše uvedeného důvodu pak bude míra citelnosti v každém konkrétním případě odlišná, neboť bude záviset na individuálních majetkových poměrech daného pachatele. Rozdílný následek bude proto mít tento trest u odsouzeného, který vlastní převážně pouze obvyklé vybavení domácnosti, než v případě pachatele, kterého majetek je mnohem větší, sestávající například hned z několika nemovitostí, obnosu cenných papírů či rozsáhlého obchodního závodu. 

K uložení trestu propadnutí majetku může podle § 66 odst. 1 a odst. 2 TZ dojít v následujících případech:

a) vedle výjimečného trestu, přičemž z podstaty věci jde fakticky o trest vedlejší[3]

b) při odsouzení za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, kdy o majetkový prospěch půjde i v případě, že v důsledku tohoto činu nevznikl úbytek na majetku pachatele nebo jiné osoby, ke kterému by jinak nutně muselo dojít (např. případ zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 3 TZ)[4]

c) za ty trestné činy, u nichž to TZ ve zvláštní části za konkrétní spáchaný trestný čin výslovně dovoluje, a to buď jako trest samostatný nebo vedle jiného s ním slučitelného druhu trestu (např. § 168 odst. 3, 4, 5 TZ, § 189 odst. 3, 4 TZ, § 283 odst. 2, 3, 4 TZ), když jako trest samostatný může být uložen za předpokladu, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, jakož i k osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.[5]

Nutno však poznamenat, že jelikož jde o trest představující tak notný zásah do v konečném důsledku nejenom majetkové sféry odsouzeného, ale i jeho rodiny a dalších osob, je zapotřebí, aby soud při jeho ukládání zvlášť pečlivě zvážil vedle okolností spáchaného činu, osoby, závazků a poměrů pachatele, a to zvláště rodinných a majetkových, a rovněž i jeho zpětný dopad do těchto sfér. Nesmí taktéž opomínat oprávněný zájem poškozených na náhradě vzniklé škody.[6]

V případě ukládání trestu právnické osobě se ustanovení § 66 odst. 2 část věty za středníkem neuplatní, poněvadž podle § 15 odst. 3 TOPO[7] lze právnické osobě uložit tresty a ochranná opatření v odst. 1 a 2 TOPO samostatně nebo vedle sebe, a to bez jakýchkoli dalších omezujících podmínek.[8]

Zároveň je třeba připomenout ustanovení § 53 odst. 1 TZ, podle kterého trest propadnutí majetku nelze uložit vedle peněžitého trestu. V úvahu rovněž nepřipadá současné uložení trestu propadnutí majetku vedle propadnutí nebo zabrání věci, která přísluší do téhož majetku.

Podle § 66 odst. 3 postihuje trest propadnutí majetku buď celý majetek, který patří odsouzenému, nebo takovou jeho část, kterou určí soud, který tak může učinit stanovením poměrného dílu nebo specifikací konkrétních věcí, případně majetkových hodnot do daného majetku náležejících. V případě propadnutí celého majetku pachatele nebo jeho části určené poměrným dílem se vymezení majetku pachatele, jakož i jeho součástí, na které bude trest dopadat, uskuteční až následně ve vykonávacím řízení. Naopak, u částečného trestu propadnutí majetku bude předpokladem takového výroku zjištění vlastnického nebo odpovídajícího majetkového práva ve vztahu k jednotlivým součástem majetku pachatele již rozhodujícím trestním soudem, neboť toto právo přechází výrokem o uložení tohoto trestu na stát.[9] Na tomto místě je však vhodné upozornit na skutečnost, že při přechodu vlastnictví na stát na něj závazky bývalého vlastníka propadlého majetku nepřecházejí. Výrok rozsudku o propadnutí majetku a jeho zákonem stanovené důsledky nelze vázat na žádnou podmínku, tedy ani na podmínku, jejímž cílem by mělo být splnění závazků bývalého vlastníka majetku.[10] Samozřejmě, v případě, že otázka vlastnictví k věci nebo majetkového práva byla již pravomocně rozhodnuta, je soud podle § 9 odst. 1[11] tímto rozhodnutím vázán.

Samotný výkon daného trestu pak bude postihovat takový celek nebo jeho část, kterou měl pachatel ve vlastnictví v den nabytí právní moci rozsudku o uložení tohoto trestu, na majetek později nabytý se tedy nevztahuje. Dále je zároveň také třeba mít na paměti, že majetek, kterého se trest propadnutí majetku týká, musí náležet pachateli, přičemž v případě věcí půjde o takové, ke kterým má pachatel vlastnické právo, u majetkových práv bude tato podmínka splněna, pokud bude pachatel z daného majetkového práva oprávněný. Pokud jde o věci ve spoluvlastnictví pachatele a dalších osob, může trest postihnout pouze spoluvlastnický podíl pachatele, spoluvlastnického podílu jiných osob se dotýkat nikterak nesmí.[12]

Jelikož trestným činem není možné nabýt žádného majetkového, tudíž ani vlastnického práva, majetkem pachatele, a tedy ani způsobilým předmětem trestu propadnutí věci, není ta majetková hodnota, kterou pachatel získal trestnou činností.[13]

Jak již bylo uvedeno výše, výkon trestu propadnutí majetku se nebude vztahovat k takovým věcem nebo prostředkům, které jsou nezbytné k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený povinen podle zákona pečovat. Takovým zákonem bude potom především občanský zákoník, konkrétně jeho druhá část, která upravuje rodinné právo a stanoví různé druhy vyživovací povinnosti. Míra, v jaké budou uvedené věci z tohoto trestu vyňaty, musí být pokaždé velmi pečlivě individualizována soudem, protože majetková a rodinná situace bude u každého pachatele odlišná a odvislá od různých faktorů. Rozsah vynětí pak bude konkretizován zejména na základě velikosti majetku odsouzeného pachatele, rozsahu jeho vyživovací povinnosti, počtu osob, vůči kterým tuto povinnost má, potřebných nákladů apod. Přitom však soud musí zároveň přihlížet k oné nezbytnosti jako ke hranici, po kterou z výkonu trestu vyňaté prostředky ještě budou moci dané životní potřeby naplňovat. 

V případě životních potřeb půjde o odůvodněné potřeby občana na současné hmotné a kulturní úrovni. Inspiraci pro konkrétnější vytyčení nabízí vymezení okruhu věcí nepodléhajících výkonu rozhodnutí v ustanovení § 322 občanského soudního řádu.[14] Do této skupiny tak lze zařadit především přiměřené množství peněz, ošacení, předměty denní potřeby, obvyklé vybavení domácnosti, zdravotnické potřeby či nástroje nutné k výkonu povolání.[15] Jelikož hmotná a kulturní úroveň je v současné společnosti u každého jednotlivce relativní a variuje, povaha a rozsah věcí sloužících k nezbytnému uspokojení životních potřeb budou odvislé mimo jiné od osobních poměrů těchto osob, celkové životní situace, věku, zdravotního stavu či povolání. Samozřejmě ale zároveň třeba mít na paměti výrazný sankční význam tohoto trestu jakožto nejcitelnějšího majetkového postihu.

Nelze opomenout ustanovení § 66 odst. 4 TZ, podle kterého v okamžiku právní moci rozsudku, kterým došlo k uložení trestu propadnutí majetku, přímo ze zákona automaticky zaniká společné jmění manželů. Děje se tak i za předpokladu, že trest propadnutí majetku byl uložen pouze ve vztahu k určité části majetku pachatele. Zániku jiných společných práv manželů (například společného nájmu bytu) se toto ustanovení nedotýká, může mít ovšem vliv na jejich další trvání.[16]

Vývoj trestu propadnutí majetku (zejména) na našem území

Historie trestu propadnutí majetku na našem území sahá až do doby stavovské monarchie, kdy upravovalo jak městské, tak stavovské právo konfiskaci celého majetku odsouzeného i jeho dědiců ve prospěch státu, resp. panovníka.[17] Přestože jde tedy o trest historicky tradiční, v majoritě evropských trestních systémů si své místo do dnešní doby neudržel, například v pruském trestním zákoně byla sankce konfiskace majetku zrušena v roce 1851. Avšak, ač byl ve Francii v roce 1789 tento trest zrušen, poněvadž byl považován za nehumánní porušení soukromého vlastnictví, ve 20. století byl znovu zaveden. V Rusku byl po Říjnové revoluci ukládán ve snaze po potlačování politických odpůrců protivícím se sovětské moci a komunistické ideologii, především statkářům a kapitalistům odmítajícím zrušení institutu soukromého vlastnictví. Tento trest byl rozšířen také do dalších socialistických států.[18]

Trestní zákon č. 117 z roku 1852 ř. z., který se stal základem rakouského a následně československého trestního práva, propadnutí majetku nezahrnoval. Na území České republiky bylo ukládat trest zabavení jmění nebo jeho části bylo umožněno až zákonem č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, avšak pouze za trestnou činnost směřující proti republice.[19] Výsledkem právnické dvouletky v období komunistického režimu byl trestní zákon č. 86/1950 Sb., podle kterého bylo tento trest možné uložit pouze jako trest vedlejší ve dvou, poměrně kontrastních případech, a to při odsouzení k trestu smrti nebo za úmyslný trestný čin k odnětí svobody převyšující dvě léta, přičemž na otázku majetkového prospěchu brán zřetel vůbec nebyl. Novela v roce 1956 měla následně za důsledek větší důraz na individualizaci trestu s ohledem na osobu pachatele a došlo také ke změně trestu propadnutí z obligatorního na fakultativní. Až v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. bylo podmínkou jeho uložení odsouzení pachatele k výjimečnému trestu nebo k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž získal, nebo se snažil získat majetkový prospěch. Tento trest připadal v úvahu v případě závažnějších trestných činů spáchaných z nepřátelství k socialistickému zřízení nebo ze zištnosti. Po roce 1989 došlo v zákonné úpravě k vymezení podmínek uložení trestu propadnutí majetku takovým způsobem, aby jím byla postihována nejzávažnější trestná činnost, zvláště organizovaná. Účelem trestu propadnutí majetku tak má být především znemožnění pachatelům nejzávažnější trestné činnosti v jejím pokračování za pomoci předem takto získaného kapitálu.[20]

Zahraniční právní úprava

Jak již bylo uvedeno výše, oproti většině právních úprav evropských států jde o institut v takové podobě, v jaké je upraven v České republice, nepříliš rozšířený, přesto však možno podobný přístup k majetkovému postihu pachatelů organizované kriminality nalézt i v zahraničí. 

Německý trestní zákon umožňuje odebrat zisk z organizovaného zločinu zabráním a propadnutím blízkým českému trestu propadnutí věci nebo ochrannému opatření zabrání věci. Německá právní úprava zná také institut trestu na majetku, který je však obsahově spíše formou peněžitého trestu limitovaného výší majetku pachatele. 

Nový ruský trestní zákon z roku 1996 zpočátku trest propadnutí majetku obsahoval, v roce 2003 byla tato kontinuita liberalizací ruského trestního zákona přetržena, a to jeho nahrazením fakultativním uložením vysokého peněžitého trestu. Z důvodu intenzivního tlaku a odporu ze strany ruských konzervativců byl však v roce 2006 trest propadnutí majetku opětovně zaveden, a to zákonem o boji proti terorismu, avšak v nové podobě, která je obsahově podobná například německé úpravě, nikoli ve formě trestu. Přestože si ruský trestní zákon kvůli obavě z kritiky konzervativních sil zachoval původní označení tohoto institutu, ve skutečnosti jde o specifické opatření trestněprávního charakteru, které postihuje prospěch z trestného činu a producta et instrumenta sceleris.[21]

Ve francouzské právní úpravě je konfiskace majetku sice obsažena, tento trest je možné uložit pouze jako trest vedlejší a za striktně konkretizovaných okolností. Trest konfiskace jednotlivé věci, který lze přirovnat k trestu propadnutí věci podle českého trestního zákoníku, lze uložit jenom za takové situace, že jde o věc, na kterou se nahlíží jako na nebezpečnou nebo škodlivou, například tedy v případě zbraně, peněžitého obnosu pocházejícího z drogové kriminality nebo padělků. Ve většině případů je konfiskována věc, která byla užita ke spáchání daného trestného činu. V případě dopuštění se trestného činu spáchaného v souvislosti s automobilem existuje možnost konfiskace taktéž takového vozidla, z čehož se, zdá se, stal ve Francii účinný nástroj prevence. Pokud jde o konfiskaci obecnou, postižen může být pouze majetek odsouzeného a pouze ve zvláštních případech zločinů proti lidskosti, nakládání s omamnými látkami nebo terorismu. 

Podobné pojetí lze spatřovat i ve švýcarském trestním zákoníku, přestože v této souvislosti nelze hovořit o trestu, ale o opatření. V případě, že určitý předmět sloužil nebo byl určen ke spáchání trestného činu nebo byl trestným činem získán, a za předpokladu, že tento předmět ohrožuje bezpečnost lidí, mravnost nebo veřejný pořádek, soud může dokonce i před vynesením konečného rozsudku ve věci nařídit jeho zabrání. Stejně tak soud nařídí zabrání majetkové hodnoty nabyté trestným činem nebo určené k jeho spáchání nebo jako odměna za něj, to však pouze za předpokladu, že nedojde k jejich vydání poškozenému za účelem znovuobnovení právního stavu. K ochraně třetí osoby slouží ustanovení, podle kterého je takové zabrání vyloučeno, pokud tato dané majetkové hodnoty získala bez znalosti důvodů pro jejich zabrání a zároveň za ně poskytla protiplnění ve stejné hodnotě, nebo by zabrání vůči ní představovalo tvrdost jinak nepřiměřenou. Také ve švýcarské právní úpravě připadá v úvahu v případě absence původní majetkové hodnoty, která podléhá zabrání, stanovení hodnoty náhradní, která pak bude představovat pohledávku státu. Pokud by však třetí osoba získala majetkové hodnoty, aniž by znala důvody pro zabrání a pokud za ně poskytla stejně hodnotné protiplnění, nebo by zabrání vůči ní představovalo jinak nepřiměřenou tvrdost, zabrání je vyloučeno. Za zmínku stojí také speciální ustanovení, které umožňuje rozhodnout o zabrání všech majetkových hodnot, které jsou v dispozici kriminální organizace, přičemž se má až do předložení protidůkazu za to, že majetková hodnota osoby, která se na činnosti této organizace účastnila, je v dispozici kriminální organizace. Za inspirativní z hlediska české právní úpravy de lege ferenda by snad bylo možno shledávat ustanovení, podle kterého lze od náhradní pohledávky zcela nebo částečně upustit v situaci, jestliže by tato byla pravděpodobně nedobytná, tedy reálně jenom obtížně vykonatelná, nebo by bylo ve skutečnosti zabráněno znovuzačlenění dotčeného. 

Význam a využití trestu propadnutí majetku v praxi

Jelikož trest propadnutí majetku představuje ze všech majetkových trestů zásah do základních práv jednotlivce nejvýraznější a nejvíce patrný, jsou i podmínky jeho uložení vymezeny striktně a úzce. I z toho důvodu je ve srovnání s těmito ostatními tresty v praxi za využití soudního uvážení využíván velmi opatrně a nepříliš často. V konečném důsledku jsou tak číselné údaje o zaznamenaných případech trestné činnosti potenciálně splňující podmínky zákonné úpravy výrazně vyšší a nekorespondující s počtem reálně uložených trestů propadnutí majetku. 

Otázkou, zda a do jaké míry stávající zákonná úprava trestu propadnutí majetku vyhovuje požadavkům na reálné naplnění jeho úkolů, se zabýval ve svém článku i Král. Odpověď přitom hledal i za její konfrontace s pojmy spravedlivého trestání, účelu trestu a naplnění mezinárodních závazků.[22] Nízkou četnost ukládání tohoto trestu lze kromě výše uvedených příčin nalézt v existenci nedostatků umožňujících pachatelům vyhnout se mu úplně nebo zřetelně zmírnit jeho následky. Taková situace nastane například v momentu, kdy pachatel převede dotčený majetek na jiné osoby, obvykle na příbuzné. Řešení a zkvalitnění současné právní úpravy autor nabízí v umožnění uložení trestu propadnutí majetku taktéž tomu, kdo od pachatele majetkové hodnoty pocházející z trestné činnosti nebo pořízené z jejího výtěžku přebírá, přičemž v případě osoby trestně odpovědné by bylo třeba vztahovat zavinění i k tomuto hledisku. Nevyhnutelným předpokladem by rovněž byla i společenská škodlivost mající svůj původ především v rozsahu objemu těchto majetkových hodnot a délce užívání třetí osobou. Domnívám se však, že v takových případech by pak bylo v zájmu ochrany třetích osob nutností pečlivé šetření opravdového původu takového majetku se zdrojem pramenícím v trestné činnosti zjištěným s určitostí a bezesporu, nikoli na úrovni pouhé pravděpodobnosti nebo předpokladu. Na druhou stranu, nedostatek stávající právní úpravy spočívající v eventuálním přímém nebo nepřímém postižení i nevinných osob mírní institut vyloučení věcí. 

Konečně nelze pominout ani mezinárodní dokumenty usilující o potlačování organizovaného zločinu a jejich požadavek směřující nejenom k obecné snaze po odčerpávání výnosů z trestné činnosti, ale také apelující na potřebu ukládání trestu propadnutí majetku i za předpokladu, kdy je nepochybné, že pachatel významný majetkový prospěch nabyl, ale nedošlo k jeho úspěšnému dohledání.[23] Na tomto místě by však bylo ale zároveň zapotřebí operovat s problematikou skutečně realizovatelné vykonatelnosti takového trestu. 

Závěrem si, i vzhledem k výše uvedenému, lze položit několik otázek. Například, za jaké situace lze dospět k uložení propadnutí například veškerého majetku a lze se k takovému rezultátu vůbec dostat objektivním způsobem? Je možné za určité situace, třeba s ohledem na některé nedávné medializované kauzy a vyjádření soudů, označit uložení takového trestu za drakonické? Nebyla by důkladněji propracovaná zákonná úprava zřetelnějším vyjádřením jejího souladu se základní trestněprávní zásadou nulla poena sine lege? Lze se domnívat, že takový krok by snad poskytl soudům při ukládání tohoto trestu větší jistotu, a tak by zároveň došlo k jeho hojnějšímu a současně spravedlivějšímu využívání. 

Za současného stavu pravděpodobně nezbývá než každou nastalou situaci poměřovat individuálně s ohledem na její různorodá specifika. Snad právě v těchto případech bude možno, a patrně ještě více než jinde, řešení spatřovat právě ve spojení exaktnosti, nestrannosti a přiměřenosti práva s prostou spravedlivou lidskostí.


Tento text byl zpracován v rámci projektu studentského vědeckého výzkumu „Finance a informační technologie jako hybatelé právní regulace v zemích Evropské unie a jejich trestněprávní aspekty“ realizovaného v letech 2017 – 2019 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, SVV 260 360/2017.


[1] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod.

[2] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[3] TZ ve vymezených ustanoveních zvláštní části výslovně stanoví, že trest propadnutí majetku se uloží „popřípadě vedle tohoto trestu“, v takových případech má tento trest povahu vedlejšího trestu i ve vztahu ke kratšímu trestu odnětí svobody a nebude ho zároveň možné uložit jako trest samostatný (např. § 309 odst. 1, § 310 odst. 1,2, § 314 odst. 1, 2, 3, § 341 odst. 4, § 342 odst. 4).

[4] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 877.

[5] Je tak potřeba vycházet z obecných ustanovení o stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 TZ. 

[6] Tamtéž, s. 875-876 s odkazem na R 35/1987, a také s. 877 s odkazem na R 46/1961.

[7] Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob.

[8] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 879.

[9] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 880-881 s odkazem na R 2/1953-I a R 2/1953-II.

[10] R 41/1981.

[11] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

[12] Tamtéž, s. 880 s odkazem na R 69/1953.

[13] R 3/1976-III.

[14] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

[15] NOVOTNÝ, F. a kol. Trestní zákoník 2010. 1.vyd. Praha: EUROUNION Praha, 2010, str. 168. 

[16] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 882.

[17] MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. 4. vyd. Praha: Leges, 2010, 
str. 142, str. 190. 

[18] SOLNAŘ, V.; FENYK, J.; CÍSAŘOVÁ, D.; VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva. 1.vyd. Praha: Novatrix, 2009. Část třetí, Tresty a ochranná opatření, str. 132. 

[19] Tamtéž, s. 132-133.

[20] Král, V.: K podmínkám ukládání trestu propadnutí majetku a k účinnosti zajištění majetku v trestním řízení, Trestněprávní revue 2002, č. 10, s. 281.

[21] SOLNAŘ, V.; FENYK, J.; CÍSAŘOVÁ, D.; VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva. 1.vyd. Praha: Novatrix, 2009. Část třetí, Tresty a ochranná opatření, str. 133-134. 

[22] KRÁL, V. K podmínkám ukládání trestu propadnutí majetku a k účinnosti zajištění majetku v trestním řízení. Trestněprávní revue, 2002, č. 10, str. 281-284. 

[23] Např. Evropská konvence proti praní špinavých peněz, Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu.

trestní právo trestní odpovědnost majetek skutková podstata

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotilo 9 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články