Neurotechnologie a jejich užití jako důkazních prostředků

Úvod

Tento článek se zabývá neuroprávem,tedy zejména novými neurotechnologiemi a možnostmi jejich užití s praktickými i teoretickými dopady v rámci stávajícího právního dis­kurzu. Je zřejmé, že s rozvojem neurověd došlo k zásadnímu obratu v uvažování o svobodě vůle, což ovlivnilo samu podstatu uvažování o právu jako takovém. Vedle tohoto zásadní­ ho nabourání stávajícího teoretického paradigmatu lze mluvit i o otázkách oprávněnosti praktického využití neurotechnologických důkazů v rámci soudních řízení, případně o problémech s tím spojených.[1]

V české právní literatuře zatím není příliš mnoho odborných textů, které by se zabývaly tím, jaké neurotechnologické důkazy již byly v soudních řízeních užity (ať už v ČR nebo v zahraničí), stejně tak nejsou důkladně analyzovány otázky, které neurotechnologické důkazy by mohly být v brzké nebo vzdálenější době užívány. To, že se jejich uplatnění v praxi dá očekávat, je více než zřejmé. V tomto smyslu je nesmírně důležité klást také etické otázky o vhodnosti jejich užití v právní oblasti.[2]

Předložený text se z výše uvedených důvodů snaží v úvodu nastínit klíčové problémy související s problematikou neurověd a zaměřuje se na právní a etická úskalí spojená s potenciálním užitím tzv. neuro­důkazů (neuro-evidence) zejména v trestním řízení, včetně analýzy některých reálných případů, u nichž byly tyto technologie využity.

Je zřejmé, že s vývojem neurověd se neurotechnologické důkazy stanou nutnou součástí soudních řízení. Považujeme však za důležité podrobně sledovat kontextuální cha­rakteristiku jejich užití, neboť ta má zásadní vliv na posouzení etické oprávněnosti. Proto je nezbytné diskutovat klíčové etické otázky předtím, než se užití neurotechnologií stane běžnou součástí právní praxe.

Článek je rozdělen do čtyř částí. V první části se neurovědu a neuroprávo pokoušíme definovat a popisujeme, co rozumíme pod pojmy neurotechnologie a neurotechnologické prostředky.

V druhé části jsou představeny neurotechnologické prostředky. Nastíněna je historie užití těchto prostředků obecně a následně i v právním kontextu. Zabýváme se technologiemi, jako je EEG, MRI, CT a fMRI (která je v současné době zřejmě nejprogresivnější metodou),které přinášejí nové poznatky o fungování lidského mozku. Také krátce po­ ukazujeme na neurotechnologie, které již byly v některých soudních řízeních užity, i na ty, o jejichž užití se uvažuje v brzké nebo vzdálenější době.[3]

Ve třetí části rozebíráme dopady, které neurověda přinesla v oblasti teoretického zkou­mání práva, zejména v oblasti práva trestního. Nastiňujeme důsledky současných debat o neexistenci svobodné vůle, nově kladené dotazy, které souvisejí s otázkou odpovědnosti jednotlivce a s dalšími morálně­právními koncepty trestního práva, jako jsou zavinění a příčetnost pachatele.Ve čtvrté části se zabýváme i stručným popisem užití neurotechnologií jako důkaz­ních prostředků v rámci soudních řízení ve 20. a 21. století, a to zejména možného použití detektoru lži na bázi funkční magnetické rezonance, užití tzv. „otisků mozkových stop“ a „mapování mozku“ a hodnocení kapacity mozku, případně jeho poškození jako možných podkladů pro posouzení příčetnosti.[4]

V závěru shrnujeme současné poznatky. Spolu s řadou odborníků se kloníme k jisté opatrnosti při přijímání neuroredukcionistického modelu vztahu mozku a vnímánía s tím souvisejících dopadů do právní teorie a praxe. Řešení musí spočívat v intenzivním indi­viduálním přezkoumávání možností užití neuroprostředků, včetně nastínění možných regulativních opatření de lege ferenda. Je nebytné, aby systém práva neustále přezkou­ mával etické záruky, a tak i ospravedlňoval užití neurotechnologických prostředků v moderním právu.[5]

Neurověda a neuroprávo

Neurovědu můžeme definovat jako vědu, která se zabývá studiem mozkových struktur, funkcí, aktivit a abnormalit a konečně vývojem mozku. Činí reference ke kognitivním schopnostem lidía pracuje s kvantitativními daty týkajícími se lidského mozku. V po­sledních třech dekádách došlo v oblasti neurověd k nebývalému rozvoji, a to i díky tzv. neuroinženýrství, které zapracovává novodobé technologické vynálezy a zaměřuje se na jejich aplikaci v neurovědách. Zásadní poznatky, které se na konci 20. století a na začátku 21. století objevují, významným způsobem modifikují přístup k lidskému mozku a k lidskému jednání. Minimálně od 90. let 20. stoletíse tak dá mluvit o nových směrech v humanitních oborech, jako je právo a etika, do nichž poznatky neurověd zásadním způsobem zasahují. Není tomu tak dávno, kdy se pro tyto inovativní disciplíny vžily nové pojmy, a to neuroprávo (neurolaw)a neuroetika (neuroethics). V rámci těchto disciplín jsou konfrontovány nové poznatky o zkoumání lidského mozku, vztahu vědomí a moz­kových neuronálních spojení (včetně zkoumání dopadů technologií, které komunikují s mozkem, tzv. neurotechnologií), s tradičními normativními systémy a jejich nastave­nými pravidly.[8][7][6]

Neurotechnologie je zastřešující termín, který se obvykle používá k popisu širokého a heterogenního spektra metod, systémů a nástrojů, které vytvářejí spojovací dráhu s lid­ským mozkem, pomocí nichž lze zaznamenávat a/nebo měnit aktivitu neuronů.V sou­časné době jsou neurotechnologie na vzestupu a možnosti, jak s nimi zacházet, se stále rozšiřují.Stejně tak se rozšiřuje i účel jejich využití. Zpočátku sloužily především k infor­mování o zdravotním stavu pacienta,případně k jeho léčbě, dnes se pole působnosti pro jejich uplatnění zvětšuje. Novou oblastí se stává tzv. neuroenhancement, tj. vylepšení kognitivních schopností zdravého člověka pomocí neurotechnologií (cognitive enhancement),ať už se jedná o jeho schopnosti paměťové, či intelektuální, nebo dokonce morální (moral enhancement).Jednou ze studií, která prokazuje zvýšení schopností člověka pomocí tzv. neurostimulace je např. práce Roberta Reinharta a Johna Nguyena z Boston­ské univerzity z roku 2019.[14][13][12][11][10][9]

Pokrok v neurotechnologiích nám tedy pozvolna odkrývá nové poznatky o fungování mozku a zlepšuje i naše vědomosti o mozkových procesech a jejich propojeních s mentálními stavy člověka a jeho následným chováním. Někdy se v právu a etice mluví o nové koncepci neuro­osoby, tj. ztotožnění osoby s jejím mozkem.Činit ovšem jednostranné závěry a vyvozovat důsledky pro vědomí z toho, že dokážeme podrobněji pozorovat neurální procesy mozku, by bylo značně neopatrné.[16][15]

Co tedy znamenají nové poznatky v neurovědách a nové moderní neurotechnologie pro právní teorii a právní praxi? Proč daly v zahraničí vzniknout nové disciplíně neuro­ práva, která se v současné době stává velmi populární? Odpovědí je mnoho, ale zcela zá­ sadním impulsem byla skutečnost, že nedávné neurovědní poznatky (zejména o svobodě vůle) přispěly k novému náhledu na teorii práva a přezkoumávání některých tradičních institutů trestního i civilního hmotného práva. Kromě toho se v rámci procesního práva nabízí aplikace nových neurotechnologií jako důkazních prostředků – např. pro ověřování faktů na základě posouzení neurálních aktivit subjektu. Nové přístupy mohou být použi­ty také při posuzování způsobilosti osoby či její příčetnosti.

Ještě než se dostaneme k těmto problémům, které ovlivňují debaty o právu a etice, představíme některé zásadní neurotechnologie, jejichž aplikace je v současnosti předmě­tem výzkumu. Zejména se budeme soustředit na neurotechnologické prostředky, které mohou být, nebo již byly, použity jako důkazní prostředky v soudních řízeních.[17]

Neurotechnologické prostředky a jejich užití

Obecně lze rozlišovat zejména mezi prostředky invazivními a neinvazivními, mezi pro­středky čistě zobrazovacími (strukturálními a funkčními) a prostředky stimulujícími ner­vovou aktivitu a konečně prostředky, které zprostředkovávají komunikaci mezi neurální aktivitou mozku, a IT prostředky.Z odlišné perspektivy pak lze rozlišovat mezi prostřed­ky zdravotnickými a prostředky odlišnými, zejména komerčními,a konečně i mezi pro­středky zajišťujícími terapii a prostředky zajišťujícími enhancement (ačkoliv toto rozlišení může být problematické).[20][19][18]

Historicky prvním technickým prostředkem, který dokázal zkoumat aktivitu lidského mozku, byla elektroencefalografie (EEG), užitá poprvé v roce 1924 německým psychiatrem Hansem Bergerem. EEG se řadí mezi neinvazivní metody (tj. je používána z vnějšku), jde tu o funkční zobrazovací metodu, která zaznamenává elektrickou aktivitu mozku, když povrchovými elektrodami snímá změny v polarizaci neuronů, tj. zachycuje bioelektrické potenciály vznikající při činnosti mozku.Vzhledem k dostupnosti tohoto prostředku a s ním souvisejícího vyšetřeníse jedná o poměrně často soudem užívaný důkazní pro­středek. V právní rovině se primárně používá jako podpůrný prostředek k posouzení zdra­votního stavu dané osoby, nicméně uvažuje se, že by mohl napomoci i jako nástroj k od­ halení, zda osoba má skutečně povědomí o události související se spáchaným trestným činem (např. osobě, věci, místě, apod. – v angloamerické literatuře se používá termín guilty knowledge).Tento způsob dokazování se objevuje i u jiných neurotechnologií a bývá označován specifickým pojmem „otisky mozkových stop“ (brain fingerprinting).EEG může pomoci i při zjišťování kognitivních postižení,a tedy i jako metoda při posuzování příčetnosti pachatele.[27][26][25][24][23][22][21]

Od sedmdesátých let minulého stoletíse užívá jako zdravotnický prostředek také výpočetní (počítačová) tomografie (CT) a magnetická rezonance (MRI), další dostupné neurotechnologické přístroje. U obou se jedná o strukturální zobrazovací metodu, CT je neinvazivní radiologická vyšetřovací metoda, která pomocí rentgenového záření umožni­ la první in vivo vizualizaci mozkových struktur.Její rozlišovací způsobilost se vývojem zvyšovala. MRI je zobrazovací metoda, která se ukázala být v této oblasti ještě užitečnější. K zobrazení tkání využívá měření změn magnetických momentů atomových jader vodí­ku. Oběma metodami lze zejména posuzovat zdravotní stav člověka.[29][28]

Zřejmě nejvíce se v oblasti neuropráva diskutuje o možnostech funkční magnetické rezonance (fMRI). V souvislosti s jejím využitím se někdy mluví i o nové revoluci. Funkč­ní MRI je moderní funkční zobrazovací metoda, která poskytuje třídimenzionální obrazy (tj. mapuje) kortikální i subkortikální aktivity mozku a z toho důvodu má velký potenciál k popisu dění v mozku.Vyšetřovaná osoba je vystavena stimulaci (motorické, senzitivní, kognitivní), čímž dochází k funkčním průtokovým změnám v krevním oběhu mozku.Využívá se zatím převážně ve výzkumu.Diskuse o užití fMRI jsou v současné době velmi rozsáhlé, mluví se zejména o možnostech použití jako detektoru lži, pro testování viny,pro posuzování pravdivosti epizodické paměti (např. pro rekognici) apod. Nicméně stále je třeba brát v potaz současný stav poznání a jisté problémy s validitou testování a mírou jeho statistické spolehlivostí (reliability),což se v důsledku jeví jako problematické i pro užití metod jako důkazních prostředků v právu (k tomu více v dalším oddíle).[34][33][32][31][30]

Od devadesátých let minulého století se pak objevovaly i další techniky, jako je pozit­ronová emisní tomografie (PET), magnetoencefalografie (MEG), funkční infračervené spektroskopie (fNIRS) a jiné. Kromě toho se používají také prostředky pro intrakraniální elektrofyziologické monitorování, jako je intrakraniální elektroencefalografie (iEEG), kte­rá ovšem vyžaduje neurochirurgickou operaci. Není tedy užívána u zdravých subjektů.Kromě zobrazovacích metod se v neurovědách řeší i otázka propojení mozku s počíta­čem,zejména v oblasti komunikacea pohybové kontroly a konečně i neurostimulace (deep brain stimulation – DBS), kterou by mohlo dojít k vylepšování kognitivních a mo­torických schopností člověka – ať už pacienta, který má některý druh nemoci zhoršující tyto schopnosti, ale i v souvislosti s tzv. enhancement u zdravých lidí.[37][36][35]

Dopady užití neurotechnologií v právní oblasti – teoretické otázky

Odpovědnost, svobodná vůle a dobrovolnost jednání

Největší otřes, který neurovědy vyvolaly v právní rovině, spočívá v nabourání konceptu svobodné vůle.Současný právní diskurs, včetně pozitivněprávních úprav, vychází z in­dividuální odpovědnosti člověka za svá jednání. Člověk je svobodným aktérem, který je odpovědný za následky svých činů. Uvedený přístup plně odpovídá morálním intuicím, které v této oblasti máme.Ačkoliv ve filosofických diskusíchbyl dlouhodobě vnímán problém determinismu (v mnoha jeho podobách) a jeho slučitelnosti se svobodou vůle jedince, do právní roviny se plně promítl teprve v okamžiku zpochybnění svobodné vůle z neurovědecké perspektivy. Byť má kruciální dopady, zde se jimi budeme zabývat jen v krátkosti.[41][40][39][38]

Zásadním momentem pro zpochybnění svobody vůle a svobody rozhodování člověka v neurovědeckém diskurzu je experiment provedený psychologem Benjaminem Libetem. Libetův experiment spočíval v jednoduchém úkonu, při němž má osoba učinit pohyb rukou v okamžiku, kdy se sama rozhodne.Při měření mozkové aktivity pomocí EEG se ukázalo, že mozek vykázal aktivitu již přibližně o 350 milisekund dříve, než si pokusné osoby vůbec uvědomily své rozhodnutí rukou pohnout.Libet mluví o tzv. potenciálu připravenosti (Bereitschaftspotential).Tento experiment byl mnohokrát opakován a mo­difikován, přičemž některé výzkumydošly i k tomu, že někdy se nevědomé tendence mohou aktivovat již téměř deset vteřin před tím, než vstoupí do našeho vědomí. Podle mnoha zastánců tvrdého determinismu jsou tyto experimenty jasným důkazem toho, že svoboda vůle je pouhá iluze. Sam Harris na základě toho tvrdí:[45][44][43][42]

„Má-li naše vědomá mysl původ v nevědomí, jak potom smysluplně žít a jak připisovat lidem odpovědnost za jejich rozhodování?“[46]

Důsledky těchto vědeckých experimentů pro právní a morální teorii odpovědnosti jsou dalekosáhlé. Někteří autoři na základě toho dokonce tvrdí, že samotné pojetí našeho já a s tím spojeného aktérství (agency) je od počátku zcestné. Jak říká např. David Eagleman, v mé hlavě něco je, ale já to nejsem.Od toho pak vede jen krok k tomu, abychom opusti­li současnou koncepci viny.Obrana pachatele spočívá v tom, že zločin nespáchal zloči­nec, ale jeho mozek, který je jediným původcem jeho vědomí. Pokud bychom byli my na jeho místě, tj. narodili bychom se se stejnou genetickou výbavou, ve stejném sociálním prostředí, byli bychom vystaveni stejnému působení dalších vnějších determinant, mu­ seli bychom jednat naprosto shodně, tedy bychom také stíhaný zločin spáchali. Mozek umožňuje mysl a vědomí, mozek je fyzická entita, a protože je fyzický svět kauzálně de­ terminovaný, je také mozek determinovaný. Mozek jako podmínka mysli je tedy determi­nován, proto je determinována i mysl. Člověk nemá možnost rozhodovat se jinak, než se nakonec rozhodne; proto neexistuje svoboda vůle.[49][48][47]

Jestliže neexistuje svoboda vůle, není ovšem v trestním právu prostor ani pro koncep­ci viny a odpovědnosti, tj. odpovědnosti za zavinění.

„Pokud jsou mozek a mysl totéž a chování je zcela určováno mozkovými mikroudálostmi, které jsou z velké části (pokud ne zcela) automatické a nevědomé, pak z toho vyplývá, že vina nemá místo v moderních koncepcích trestního práva a pojetí trestního jednání.“[50]

Z toho lze dovodit několik zásadních důsledků pro trestní právo a systém trestání. Máme vůbec možnost trestat někoho, kdo nemohl jednat jinak?[51]

Jak je ze shora uvedeného zjevné, otázky o změně paradigmatu trestního práva s nástu­pem pochybností o svobodné vůli dominují. Nicméně přístup neuro­determinismu má svůj dopad i na systém práva civilního. I civilní právo totiž vychází z předpokladu exis­tence svobodné vůle. Zásadní vliv může mít na civilní právo deliktní, ale i na právo kon­traktní. O působení neurověd na oblast civilního práva se v současné době zatím příliš nediskutuje, nicméně i zde existují relevantní publikace.[52]

Zavinění a příčetnost – teoretické otázky pro praktické užití neurotechnologií

Spolu s pojetím obecné odpovědnosti, dobrovolnosti a svobodné vůle u subjektu trest­ného činu je v rovině trestněprávní doktríny zásadní také posuzování otázek subjektivní stránky trestného činu a příčetnosti subjektu. I ty jsou v důsledku neurověd podrobeny novým vědeckým pohledům. Obecně lze říci, že moderní trestní právo je tradičně posta­veno na zásadě uplatňování odpovědnosti za zavinění. Bez zavinění není trestný čin, a te­dy ani trest.Současně je pro posouzení zavinění nesmírně důležitá otázka příčetnosti, respektive nepříčetnosti člověka a s ní spojené hledisko zkoumání duševní poruchy. A právě zde nabízí neurověda své uplatnění.[53]

Článek byl publikován v časopise Právník č. 4/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

V textu dále užíváme termín „neuroprávo“, který je širší než termín „právo neurotechnologií“. Obecně by se dalo toto nové odvětví popsat jak interdisciplinární přístup zkoumající účinky objevů v neurovědě na právní normy. Rozhodli jsme se užít termínového spojení „neuroprávo“ z toho důvodu, že opis „právo neurověd“ či „neurovědecké právo“ nezní příliš dobře, „právo neurotechnologií“ pak není přesným synonymem. K použití slovního spojení „neuroprávo“ je podle nás dobrý důvod, protože tento pojem se rychle vžil i v zahraniční odborné literatuře. V roce 2013 publikoval Owen Jones s autorským kolektivem článek, ve kterém ukazuje diagram prudkého nárůstu odborných publikací užívajících termín „neuroprávo“ z jednotek na tisíce od roku 1984 do roku 2012. Tento nárůst počtu užití nepochybně v anglicky psané literatuře stále pokračuje. Podobně se v německém odborném prostředí používá termín „Neurorecht“, objevuje se i termín „Neurojurisprudenz“ (srovnej kupř. SPRANGER, Tade M. Prolegomena zu den praktischen Herausforderungen der Neurowissenschaften. Jahrbuch für Wissenschaft und Ethik. 2015, Jhrg. 19, Nr. 1, s. 61–64; SCHLEIM, Stephan et al. Von der Neuroethik zum Neurorecht? Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2009; KRUSE, Johannes. Neurojurispru- denz – Potenziale und Perspektiven. Neue Juristische Wochenschrift. 2020, Jhrg. 73, Nr. 2, 137–139; stejně jako v Nizo- zemsku (viz SCHLEIM, Stephan. ‘Neurorecht’ in Nederland: De motivering van het nieuwe adolescentenstrafrecht vanuit een neurofilosofisch perspectief. Algemeen Nederlands Tijdschrift voor Wijsbegeerte. 2019, Vol. 111, No. 3, s. 379–404. V Itálii se také používá složenina „neurodiritto“ (viz např. PICOZZA, Eugenio et al. Neurodiritto: Una introduzione. Torino: Giappichelli Editore, 2014), ve Francii se pak užívá termín „neurodroit“ (viz DESMOULIN-CANSELIER, Sonia. La France à « l’ère du neurodroit » ? La neuro-imagerie dans le contentieux civil français. Droit et Société. 2019, Vol. 101, No. 1, s. 115–135). Můžeme tedy shrnout, že tento pojem se vžil v zahraničí a je velmi pravděpodobné, že s rozvojem tohoto odvětví, např. v dokumentech mezinárodního soft law, bude nutné najít příhodný termín i v českém prostředí. Současná česká odborná literatura zatím není příliš rozsáhlá, nicméně v oněch nečetných publikacích užívá právě termín „neuro- právo“. Užití spojení „neuroprávo“ se jeví jako přijatelné i z toho hlediska, že se již běžně používají termíny „neurovědy“, „neurotechnologie“ či „neuroetika“.[1] 

UNESCO. Recommendation on the ethics of neurotechnologies. In: UNESDOC. Digital Library [online]. 1. 2. 2024 [cit. 2024-09-21]. Dostupné z: https://unesdoc.unesco.org/ark:/48223/pf0000391444.[2]

Uvedené technologie a jejich funkce jsou dále rozepsány v textu.[3] 

Tyto otázky jsou v české odborné literatuře poněkud opomíjené, přesto lze říct, že se jedná o otázky zásadní a v současné době v zahraniční literatuře opakovaně řešené. Srovnej kupř. jen některé monografie z posledních tří let, jako jsou např. D’ALOIA, Antonio – ERRIGO, Maria Chiara (eds). Neuroscience and Law. Cham: Springer, 2020; též MOORE, Michael S. Mechanical Choices. New York: Oxford University Press, 2020.[4] 

Neuroredukcionismus je přístup v neurovědách a filosofii mysli, který tvrdí, že veškeré mentální procesy – včetně vní- mání, vědomí a myšlení – lze plně vysvětlit prostřednictvím neuronové aktivity v mozku. Z filozofického hlediska bývá tento přístup kritizován s ohledem na problém subjektivní zkušenosti a kválie (např. Thomas Nagel ve svém slavném eseji “What Is It Like to Be a Bat?” kritizuje, že můžeme mít veškeré vědecké poznatky o tom, jak funguje echolokace netopýra, ale nikdy nezažijeme tento subjektivní prožitek. Srovnej NAGEL, Thomas. What Is It Like to Be a Bat? The Philosophical Review. 1974, Vol. 83, No. 4, s. 435–450.) Další kritika tohoto přístupu, kterou rozvádíme dále, vychází z toho, že mysl a vědomí se nejeví jako pouhý součet neuronálních procesů, ale jako emergentní vlastnosti, které nelze plně vysvětlit redukcí na jednotlivé neurony. Konečně lze tento přístup, který předpokládá, že mozková aktivita „před- určuje“ naše chování a rozhodování, kritizovat s ohledem na tzv. neuroplasticitu – schopnost mozku měnit se v závislosti na našich zkušenostech. Moderní výzkumy ukazují, že mozek je dynamický a že naše myšlení a učení mohou měnit i jeho strukturu. Opět o tom bude pojednáno dále v textu.[5] 

DU, Yu. The Application of Neuroscience Evidence on Court Sentencing Decisions: Suggesting a Guideline for Neuro- Evidence. Seattle Journal for Social Justice. 2020, Vol. 18, No. 2, s. 496.[6] 

Jedním z prvních, kdo začal klást odborné otázky o dopadech neurovědy na právo, byl v 90. letech Sherrod Taylor. Primárně však řešil otázku náhrady za způsobenou újmu při traumatickém poškození mozku. Srovnej TAYLOR, Sherrod J. Neuropsychologists and Neurolawyers. Neuropsychology. 1991, Vol. 5, No. 4, s. 293–305; TAYLOR, Sherrod J. Neurolaw: towards a new medical jurisprudence. Brain Injury. 1995, Vol. 9, No. 7, s. 745–751.[7] 

K zrození neuropráva srovnej kupř. D’ALOIA, Antonio – ERRIGO, Maria Chiara (eds). Neuroscience and Law. Cham: Springer, 2020, s. 6.[8] 

IENCA, Marcello. Common Human Rights challenges raised by different applications of neurotechnologies in the bio- medical field. In: Report commissioned by the Committee on Bioethics (DH-BIO) of the Council of Europe. Strassbourg [online]. 9. 11. 2021 [cit. 2024-09-21]. Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/bioethics/assessing-the-relevance- and-sufficiency-of-the-existing-human-rights-framework-to-address-the-issues-raised-by-the-applications-of-neuro technologies.[9] 

Viz HAIN, Daniel S. et al. Unveiling the neurotechnology landscape: scientific advancements innovations and major trends. Paříž: UNESCO, 2023.[10] 

K získání tzv. zdravotních biomarkerů ke konkrétní osobě, které mohou posloužit jako zdroj informací o zdravotním stavu pacienta, případně o jeho nemoci.[11] 

V ČR např. PAYNE, Jan (ed.). Dobrý, nebo lepší život?: human enhancement. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i., 2015. V zahraničí SAVULESCU, Julian – BOSTRÖM, Nick. Human Enhancement. New York, Oxford: Oxford University Press, 2010.[12] 

Poslední enhancement, který by měl zvyšovat morální kompetenci (či kapacitu) člověka, je však poměrně značně kri- tizován, a to z toho hlediska, že není jasné, zda lze lidskou morální kompetenci vůbec měřit.[13] 

REINHART, Robert M. G. – NGUYEN, John A. Working memory revived in older adults by synchronizing rhythmic brain circuits. Nature Neuroscience. 2019, Vol. 22, No. 5, s. 820–827.[14]

Mozek a mysl jsou v této koncepci totožné, mysl je pouze výsledkem materiálních mozkových mikroudálostí. Myšlen- ka já a vlastního vědomí jsou v této rovině pouhé fikce. Srovnej kupř. EAGLEMAN, David. Inkognito, aneb, Tajný život mozku. 2. vydání. Praha: Dybbuk, 2022, s. 11 an.; též HARRIS, Sam. Svobodná vůle. Praha: Dybbuk, 2015; též řada jiných. Často mají dopad na právo v tom smyslu, že podle této teorie může být mysl předvídatelná, přezkoumatelná a měřitelná.[15] 

Srovnej kupř. ERICKSON, Steven K. Blaming the Brain. The Minnesota Journal of Law, Science & Technology. 2010, Vol. 11, No. 1, s. 27–77; srov. též do češtiny přeloženou publikaci neurovědce Gazzanigy – GAZZANIGA, Michael S. Kdo to tady řídí? aneb Svobodná vůle a neurověda. Praha: Dybbuk, 2013.[16]

KRAFT, Calvin J. – GIORDANO, James. Integrating Brain Science and Law: Neuroscientific Evidence and Legal Perspec- tives on Protecting Individual Liberties. Frontiers in Neuroscience. 2017, Vol. 11, art. 621, s. 4 an.[17]

Podrobněji k tomuto rozlišení srovnej zprávu IENCA, Marcello. Common Human Rights challenges raised by different applications of neurotechnologies in the biomedical field, s. 3 an.[18] 

K jejich teoretické odlišnosti srovnej stejné doporučení. Ibidem, s. 8 an. K jejich právnímu statutu zejména v EU srovnej WARSO, Zuzanna – GASKELL, Sarah. SIENNA D3.2: Analysis of the legal and human rights requirements for Human Enhancement Technologies in and outside the EU, s. 11. In: SIENNA [online] 1. 1. 2019. [cit. 2024-09-29]. Dostupné z: https://www.sienna-project.eu/w/si/enhancement/legal-aspects/.[19] 

Srovnej DOLEŽAL, Adam. Právo a jeho regulační role v oblasti enhancement. In: PAYNE, Jan a kol. Dobrý, nebo lepší život?: human enhancement. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i., 2015; též případně SAVULESCU, Julian – BOSTRÖM, Nick. Human Enhancement. New York, Oxford: Oxford University Press, 2010.[20]

KULIŠŤÁK, Petr. Neuropsychologie. 2. vydání. Praha: Portál, 2011, s. 52.[21] 

Srovnej NOVÁK, Tomáš. Zobrazovací metody v psychiatrické praxi. Psychiatrie pro Praxi. 2009, roč. 10, č. 1, s. 14.[22] 

Tj. zejména jako podklad pro znalce, který na základě těchto materiálů hodnotí zdravotní stav.[23]

KRAFT, Calvin J. – GIORDANO, James. Integrating Brain Science and Law: Neuroscientific Evidence and Legal Perspec- tives on Protecting Individual Liberties. Frontiers in Neuroscience. 2017, Vol. 11, art. 621, s. 4.[24] 

FARWELL, Lawrence A. Brain fingerprinting: a comprehensive tutorial review of detection of concealed information with event-related brain potentials. Cognitive Neurodynamics. 2012, Vol. 6, No. 2, s. 115–154.[25] 

NOVÁK, Tomáš. Zobrazovací metody v psychiatrické praxi. Psychiatrie pro praxi. 2009, roč. 10, č. 1, s. 14.[26] 

Blíže k tomu v dalším oddíle.[27]

První klinický prototyp CT byl uveden v roce 1971, v roce 1973 americký chemik Paul Lauterbur popsal ve svém článku techniku MRI. První MRI sken mozku byl učiněn v roce 1982. Srovnej IENCA, Marcello. Common Human Rights challenges raised by different applications of neurotechnologies in the biomedical field, s. 3.[28] 

NOVÁK, Tomáš. Zobrazovací metody v psychiatrické praxi, s. 12.[29] 

KRAFT, Calvin J. – GIORDANO, James. Integrating Brain Science and Law: Neuroscientific Evidence and Legal Perspec- tives on Protecting Individual Liberties. Frontiers in Neuroscience. 2017, Vol. 11, art. 621, s. 4.[30] 

KULIŠŤÁK, Petr. Neuropsychologie. 2. vydání. Praha: Portál, 2011, s. 58.[31] 

CHLEBUS, Pavel et al. Funkční magnetická rezonance – úvod do problematiky. Neurologie pro praxi. 2005, roč. 3, s. 133.[32] 

Soubor metod a postupů používaných k posouzení, zda je obviněná osoba skutečně odpovědná za spáchaný trestný čin. V trestním řízení není vina testována přímo, ale je prokazována na základě provedeného dokazování.[33] 

GREELY, Henry T. – ILLES, Judy. Neuroscience-based lie detection: the urgent need for regulation. American journal of law & medicine. 2007, Vol. 33, No. 2–3, s. 383 an. Též KRAFT, Calvin J. – GIORDANO, James. Integrating Brain Science and Law: Neuroscientific Evidence and Legal Perspectives on Protecting Individual Liberties. Frontiers in Neuroscience. 2017, Vol. 11, art. 621, s. 5. Konečně na problémy poukazuje a nepřipravenost této technologie poukazuje i publikace z roku 2020 BEECHER-MONAS, Erica – GARCIA-RILL, Edgar. Fundamentals of Neuroscience and the Law: Square Peg, Round Hole. Cambridge: Cambridge Scholars Publishing, 2020, s. 135.[34] 

IENCA, Marcello. Common Human Rights challenges raised by different applications of neurotechnologies in the bio- medical field, s. 4 an.[35] 

D’ALOIA, Antonio – ERRIGO, Maria Chiara (eds). Neuroscience and Law. Cham: Springer, 2020, s. 273.[36] 

Řeší se např. převod vnitřní řeči osoby, která se nalézá v tzv. locked-in syndromu, aby měla propojení s vnějším světem.[37] 

V USA např. v rozhodnutí Morissette vs. United States z roku 1952 soud výslovně uvedl následující: „Víra ve svobodnou lidskou vůli, a následně schopnost a povinnost normálního jednotlivce vybírat si mezi dobrem a zlem, je univerzálním předpokladem přítomným ve všech vyspělých právních systémech.“ Morrisette v. United States, 1952. Podobně nalezneme tuto zásadu i v kontinentálním právu, kdy je na ní založena nejen koncepce trestního, ale i civilního práva, res- pektive civilněprávní i trestněprávní odpovědnosti fyzických osob. Srovnej kupř. ČERNÝ, David – DOLEŽAL, Adam – DOLEŽAL, Tomáš. Civilní odpovědnost a svobodná vůle. Otázky spojené s legitimitou současného konceptu právní odpovědnosti. Právník. 2014, roč. 153, č. 10, s. 830–847.[38] 

Srovnej kupř. NAHMIAS, Eddy (ed.). Surveying Freedom: Folk Intuitions about free will and moral responsibility. Philo- sophical Psychology. 2005, Vol. 18, No. 5, s. 561–584.[39] 

Debaty o determinismu a svobodě rozhodování jsou velmi staré. Minimálně od 3. století př. n. l., v době helénistické filosofie, se objevuje termín eleutheria překládaná jako svoboda. Nicméně její vnímání neodpovídá současnému stan- dardu. Už v té době byla řešena i otázka odpovědnosti a zavinění. Srovnej ČERNÝ, David (ed). Svoboda vůle a otázka morální a trestní odpovědnosti. Výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost. Praha: Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., pro Kancelář Akademie věd ČR, 2016, s. 5 an. V moderní filosofické literatuře lze pak v debatě o existenci svobodné vůle rozlišovat (při jistém zjednodušení) zejména následující směry: kompatibilismus, podle nějž je determinismus slučitelný se svobodou, a inkompatibilismus, který tvrdí opak, tj. svoboda vůle a determinismus slučitelné nejsou. Inkompatibilisté pak mohou být libertariáni, tvrdící, že svoboda vůle existuje, a tudíž nemůže existovat determinismus, a na opačné straně jsou tzv. tvrdí deterministé. Ti naopak předpokládají, že determinismus je pravdivý, a protože není slučitelný se svobodou vůle, musí být ta pouhou iluzí. Srovnej KANE, Robert. The Oxford Hand- book of Free Will. New York: Oxford University Press USA, 2011, s. 3 an.[40] 

O této oblasti existuje v zahraničí veliké množství odborných monografií a článků, srovnej kupř. PEREBOOM, Derk. Living without Free Will. Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2001; DENNET, Daniel C. Freedom evolves. New York: Penguin, 2004; SMILANSKY, Saul. Free Will and Illusion. New York: Oxford University Press. 2002; GAZZA- NIGA, Michael S. Kdo to tady řídí? aneb Svobodná vůle a neurověda; EAGLEMAN, David. Inkognito, aneb, Tajný život mozku. 2. vydání Praha: Dybbuk, 2022; HARRIS, Sam. Svobodná vůle. Praha: Dybbuk, 2015; viz i celá řada dalších.[41]

Podrobnější popis pokusu, jeho replikace a nedostatky viz DOMINIK, Tomáš – DOSTÁL, Daniel – ZIELINA, Martin (et al.). Libet’s experiment: A complex replication. Consciousness and Cognition. 2018, No. 65, s. 1–26.[42] 

LIBET, Benjamin, et al. Time of conscious intention to act in relation to onset of cerebral activity (readiness-potential): the unconscious initiation of a freely voluntary act. Brain. 1983, Vol. 106, No. 3, s. 623–642.[43] 

V české odborné literatuře se objevují různé překlady tohoto termínu – uvádíme zejména následující: „potenciál připra- venosti“, „předmotorický potenciál“ a „přípravný motorický potenciál“. My jsme se pro tuto publikaci rozhodli používat zřejmě nejzavedenější „potenciál připravenosti“.[44] 

SOON, Chun S. et al. Unconscious determinants of free decisions in the human brain. Nature Neuroscience. 2008, Vol. 11, No. 5, s. 543–545.[45] 

HARRIS, Sam. Svobodná vůle, s. 13.[46] 

EAGLEMAN, David. Inkognito, aneb, Tajný život mozku, s. 11. Podobně také Gazzaniga, který to komentuje následovně: „moderní stanovisko (je) takové, že mozek umožňuje mysl a že VY jste nekonečně paralelní i rozdělený mozek bez ústředního řídícího centra. V tomto stroji není žádný duch, žádná tajná hmota, jíž jste VY. Ono VY, na které jste tak hrdí, je příběh, jenž splétá váš interpretační modul […]“ GAZZANIGA, Michael S. Kdo to tady řídí? aneb Svobodná vůle a neurověda. Praha: Dybbuk, 2013, s. 101.[47] 

Pojmem viny zde míníme jeho širší pojetí, nikoliv úzké pojetí ve formě trestněprávního zavinění. V obecné podobě se rovná spíše základu právní odpovědnosti, tj. zjednodušeně systému trestného činu. Srovnej historické a teoretické vymezení: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 318–325. Podobně také KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 41–42. K dalšímu užívání pojmu viny srovnej také ROSS, Alf. On Guilt, Responsibility and Punishment. London: Stevens & Sons Limited. 1975, s. 1–13.[48] 

GAZZANIGA, Michael S. Kdo to tady řídí? aneb Svobodná vůle a neurověda, s. 118.[49] 

ERICKSON, Steven K. Blaming the Brain. The Minnesota Journal of Law, Science & Technology. 2010, Vol. 11, No. 1, s. 18. Historicky srovnej podobné myšlenky již u pozitivistické školy trestního práva – viz KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, s. 154 an.[50]

Robert Sapolsky se na základě toho zaměřuje na otázku, zda by trestní právo nemělo být vůbec zrušeno. SAPOLSKY, Robert M. Chování: biologie člověka v dobrém i ve zlém. Praha: Dokořán, 2019.[51]

Této problematice v oblasti civilního práva deliktního srovnej článek ČERNÝ, David – DOLEŽAL, Adam – DOLEŽAL, Tomáš. Civilní odpovědnost a svobodná vůle. Otázky spojené s legitimitou současného konceptu právní odpovědnosti. Právník. 2014, roč. 153, č. 10, s. 830–847. Zde je shrnuta i relevantní zahraniční odborná literatura a zásadní doktrinální otázky, V kontraktním právu je základním kritériem zaměření na problém souhlasu a slibu, přičemž se zaměřuje na neuro- ekonomii a dynamiku procesu rozhodování. Podrobněji k tomuto tématu srovnej zejména ALCES, Peter A. The Moral Conflict of Law and Neuroscience. Chicago: University of Chicago Press, 2018, s. 178 an.[52]

ŠÁMAL, Pavel (ed.). Trestní zákoník: komentář. 3. vydání, s. 325 an. [53]