Otázky spojené s mravnostní trestnou činností - II. část

První část článku naleznete zde.

3. Základní charakteristika mravnostní trestné činnosti

Mravnostní trestné činy nelze vysvětlovat výlučně mravní otupělostí nebo je chápat jako zvýšenou dráždivost na sexuální podněty při snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti. Značný podíl na této kriminalitě totiž mají osoby zcela „zdravé“, u kterých není psychiatrickým a psychologickým vyšetřením zjištěna anomálie v podobě sexuální úchylky. Nevyvratitelným faktem však je, že podstatná část této delikvence je páchána osobami, u kterých je zjišťována sexuálně patologická motivace, jejíž predikce zasahuje mimo vývojové vady i do špatné nebo nedostatečné mravní, sexuální, obecně pak společenské výchovy.

Mravnostní trestné činy zasahují čtyři základní roviny:

1. morální vztahy ve společnosti,
2. život a zdraví člověka poškozených v důsledku protiprávního jednání ve sféře sexuálních vztahů,
3. zdravý vývoj mládeže,
4. dobré mravy v sexuálních vztazích mezi dospělými.

Mezi typické mravnostní trestné činy řadíme trestné činy uvedené v III. hlavě zvláštní části trestního zákoníku, označené jako trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (§ 185 - § 193). Z nich k nejfrekventovanějším patří trestný čin znásilnění podle § 185 trestního zákoníku a trestný čin pohlavní zneužití podle § 187.

Od poloviny devadesátých let je zaznamenán poměrně značný nárůst mravnostních trestných činů souvisejících s násilně vynucovanou prostitucí za úplatu, kdy pachatelé nutí ženy pod pohrůžkou fyzického nebo psychického násilí k poskytování sexuálních služeb za úplatu. Tato trestná činnost postupně přechází v závažnější a vysoce společensky škodlivou formu organizovaného zločinu s mezinárodním prvkem. Uvedený negativní vývoj však směřuje i do oblasti pornografie a v jejím rámci do velmi závažné formy, kterou je dětská pornografie. Prostituce i pornografie se tak staly velmi záhy významným „obchodním artiklem“ organizovaného zločinu, převážně organizovaným ze zahraničí.

K významné změně, která se projevila v nahlížení, a také v samotném právním hodnocení mravnostní kriminality došlo v roce 2001. Novela trestního zákona[1] zásadním způsobem změnila ustanovení § 241 trestního zákona (zák.č. 140/1961 Sb.) tak, že zpřesnila a rozšířila trestnost jednání, které násilným způsobem (ať již ve formě přímého násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí) nutila jinou osobu k sexuálnímu styku. Uvedená změna je významná již svým průlomem konzervativně pojímaného znásilnění jako faktického pohlavního spojení mezi mužem a ženou, neposkytující právní ochranu tímto ustanovením mužům, kteří podle předcházejícího znění nemohli být znásilněni, ale „pouze“ omezováni na osobní svobodě, případně vydíráni. Uvedená změna byla převzata i do rekodifikovaného trestního zákoníku, do skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185.

Za nejproblémovější z pohledu prokazování lze označit podle dřívější, ale i podle současné právní úpravy, trestný čin šíření pornografie (§ 191), a to zejména z pohledu absence jednoznačného obsahu tohoto pojmu i jeho právního vymezení. Názory na to co je nebo není pornografií, jsou velmi rozdílné a kontradiktorní, často se řídí „komerčními“ hledisky. Jde o problematiku právně složitou, která zasluhuje samostatné pojednání.

4. Sexuální násilí, pornografie a agrese

Dominujícím prvkem u mravnostní kriminality (ne však absolutně) je násilí. Přítomnost násilí u řady protiprávních jednání lze dovodit z řady skutkových podstat trestných činů dopadajících na mravnostní delikty, např. znásilnění, vydírání, násilí je však zastoupeno v různých formách zneužívání, v obchodu se ženami i v samotné pornografii. Násilí je často doprovázeno perverzí, tedy zvráceností a nepřiměřeností v sexuálním chování, které může přerůst až do nejkrajnějších forem násilí jako např. sadismus, týrání apod. I přes uvedené vymezení je násilí v mravnostní kriminalitě především spojováno se znásilněním, nebo s kategorií protispolečenských jednání označované jako sexuální násilí. Znásilnění z pohledu podnětu a způsobu provedení lze rozdělit do dvou základních forem. První je typická svou spontánností provedení a bezprostřední realizací sexuálního pudu po iniciaci, tedy po určitém bezprostředním podnětu. Sem lze zařadit všechny ty projevy jednání pachatelů, pro které je typické zkratové jednání, nízká úroveň sebeovládání, snížená schopnost zhodnocení situace pod vlivem alkoholických nápojů nebo jiných omamných a psychotropních látek, přítomnost určité sexuální deviace, cílevědomé vyhledávání oběti znásilnění apod. Násilí v těchto případech má brutální podobu, často je doprovázeno atakem na tělesnou integritu oběti s jediným cílem ukojit momentálně propuknuvší pohlavní pud. Násilí se v těchto případech také vyznačuje silnou brutalitou a zpravidla zanechává na oběti trvalé následky, ať již v podobě fyzického nebo psychického poškození. Mezi pachatelem a obětí zpravidla není bližší vztah, jde většinou o náhodnou, vytypovanou oběť.

Pro druhou formu sexuálního násilí, nejčastěji se projevující opět ve znásilnění oběti, je charakteristické, že pachatel se po určitou dobu snaží nenásilnými prostředky přimět, zpravidla ženu, k pohlavnímu styku, ta však soustavně odmítá a po překročení určité meze teprve přistupuje pachatel k násilnému vynucení pohlavního styku. U této formy zpravidla existuje bližší vztah (a to i citový) mezi pachatelem a obětí. K tomuto sexuálnímu násilí velmi často dochází i mezi manžely, milenci apod. Sexuální násilí v porovnání s předcházející agresivní sexuální komunikací zpravidla není tak intenzivní a agresivní. I zde je však přítomna určitá míra ztráty ovládacích schopností, pudové jednání, které však obvykle postrádá prvek organizovanosti, spontánnosti a vynucenému pohlavnímu styku nebývá zpravidla přítomna jiná osoba. Rovněž tak následky na fyzickém a psychickém zdraví nebývají zpravidla tak tragické. Scénář tohoto sexuálního násilí bývá obvykle stejný. Muž se snaží z počátku ovlivnit ženu, která váhá a projevuje neochotu k sexuálnímu vztahu vyžadovanému mužem nenásilným způsobem. Muž se tedy uchyluje k různým způsobům přemlouvání, snaží se upoutat pozornost, zahrnuje ženu různými pozornostmi, dary a snaží se před ženou sebe prezentovat v pozitivním světle a tak si získat její důvěru a vetřít se do její přízně. Pokud žena jeho snahy do určité míry akceptuje, ovšem sex stále odmítá, muž svou touhu po sexu začne prosazovat důrazněji, přičemž nátlak na ženu stupňuje, až ji přinutí k sexu násilím. Motivy jsou různé, od prostého ukojení sexuálního pudu až po „prestižní“ jednání muže směřující k posílení vlastní sociální identity. V počátku menší intenzita násilí s cílem přimět ženu k pohlavnímu styku může tedy přerůst v otevřenou formu násilí, které je však zpravidla nesrovnatelně menší než u první formy sexuálního násilí. Někteří muži se nikdy k vynucené formě sexu nesníží, pro jiné muže tato forma „získávání“ ženy k sexu dominující. Stejně tak některé ženy jakékoliv násilné vynucování sexu zásadně odmítají, jsou však i takové, které určitou míru násilí k sexu berou jako součást rituálu získávání ženy. Sexuální násilí je doménou mužů, jen nepatrné procento žen si vynucuje sex násilím. Také z pohledu obětí jsou muži zastoupeni v zanedbatelném procentu, a to především ve věznicích nebo v případech, kdy pachatelem je homosexuál.

Pro znásilnění je dále typické, že násilí u pachatelů akcelerují i snahy oběti zastrašit pachatele výhrůžkou, že jeho jednání oznámí na policii. Takové snahy oběti mají zpravidla zcela opačný, než očekávaný důsledek a intenzita násilí ještě graduje. Násilí v sexu je vysvětlováno jako snaha po dominantní roli pachatele nad obětí. Sexuální násilí je proto vysvětlováno i jako výraz touhy muže po ovládnutí ženy, který tímto jednáním dává na obdiv svou moc. Proto také někteří muži preferují přinucení jako prostředek dosahování svých cílů a očekávají, že budou muset překonávat odpor. Někteří autoři však považují znásilnění za sexuální deviaci[2], avšak současně připouštějí, že může jít i o uspokojování potřeb jiných než sexuálních. V řadě případů však příčinou vynuceného pohlavního styku je mužova chybná interpretace ženina odporu. Žena nechce muže zranit kategorickým odmítnutím, muž si nesprávně vyhodnotí ženin náznak, že by snad přivolila k sexu, muž uplatňuje rituál obvyklý pro navázání sexuálního kontaktu a pak je jen krůček k vyústění k sexuálnímu násilí.

Z kriminalistického a trestně právního pohledu se můžeme setkat s několika typickými situacemi hodnocení sexuálního násilí.

• Masochismus oběti. Jde o fakt, že některé ženy, které jsou masochisticky zaměřeny, si hrubost mužů přímo vynucují, protože je sexuálně vzrušuje. Proto násilné vynucování sexu, fyzické násilí ve formě bití, používání bičíků nebo jiných předmětů k vynucení sexu nelze brát za porušení norem.
• Podíl oběti na vině. Má se zde na mysli zejména provokující jednání oběti, žen, které svou koketností, vtíravostí, vyzývavostí, obnažováním částí těla apod. vyprovokují v muži (často i záměrně) touhu po sexu a jeho sexuální obrazotvornost. Bezprostřední příčinou znásilnění nebo obecně sexuálního násilí je pak nezvládnutí pohlavního pudu mužem, který se uchyluje k násilnému vynucení pohlavního styku. Do této kategorie lze zařadit i případy, kdy oběť v podstatě dobrovolně přivolila k pohlavnímu styku, dodatečně, z obavy z následků či reakcí jiné osoby pak v průběhu pohlavního styku nebo bezprostředně před ním jej odmítá.
• Nízký podíl viny agresora. Jde zpravidla o případy, kdy pachatel jedná pod vlivem alkoholu nebo jiné omamné či psychotropní látky a ve své podstatě je obvykle snížena jeho ovládací schopnost.
• Nadsazování následků a jejich trivializace. Jde vlastně o stejný model jako u případu, kdy na následku nese určitý podíl viny i oběť. Jde o případy, kdy poškození oběti je minimální, žena nemá žádné viditelné následky na těle, před tím již s mužem měla sexuální kontakt apod. Obvykle jde o případy, kdy má kriminalizace sexuálního aktu sloužit jako prostředek ospravedlnění se oběti před manželem, přítelem, rodiči nebo jako prostředek k řešení manželských roztržek apod.

Násilí u mravnostní kriminality může mít několik podob. K nejtypičtějším druhům násilí patří:

• Tělesné týrání. Jde o nejtypičtější druh násilí charakteristický přímým atakem na fyzickou integritu člověka, které je zpravidla úmyslného charakteru. Patří sem ovšem i ta jednání, která probíhajícímu nebo bezprostředně hrozícímu násilí nezabrání ač tak mohou učinit.
• Pohlavní týrání. Pohlavní týrání můžeme definovat jako nepřípustné vystavení oběti pohlavnímu kontaktu. U dětí pak zahrnuje i jakékoliv pohlavní dotýkání se, pohlavní styk nebo vydírání dítěte jakýmkoliv sexuálním kontaktem. Pohlavní týrání lze dále dělit na bezdotykové (např. pasivní účast na sexuálních hrátkách, obnažování těla včetně genitálií, promítání pornografického materiálu dětem apod.) a kontaktní, při kterém dochází k jakémukoli sexuálnímu kontaktu, aniž by muselo dojít k pohlavnímu styku či pohlavnímu ukojení pachatele.
• Citové týrání. Je typické zejména pro vydírání a zastrašování oběti agresorem. Citové týrání může být prováděno jednak verbálním projevem, kterým je útočeno zejména na sebevědomí oběti, u které je vzbuzován strach z následků prozrazení agresora, nebo může být prováděno různou detencí např. zamčením oběti v místnosti, omezováním jejího pohybu, omezováním potravy, ponižujícími životními podmínkami apod.
• Systémové (systematické) týrání. Lze jej charakterizovat jako zvláštní skupinu citového týrání, charakteristickou svými prostředky a jejím následným uplatňováním po předchozích druzích násilí. Systémové týrání je typické např. tím, že oběti je upíráno právo na informace, je odmítáno jej vyslyšet, vydělováním oběti ze společenství (zakazován kontakt s jinými), špatnou péčí o tělesné a životní základní potřeby, navozováním pocitu chorobného stavu oběti a na to navazujícími častými, bezdůvodnými lékařskými, často nepříjemnými prohlídkami, odpíráním pomoci apod. Systémové týrání obvykle nastupuje jako „odplata“ za prohřešek oběti vůči pachateli, který ji sexuálně zneužil, nebo oběť se úspěšně ubránila sexuálnímu ataku pachatele, který má již obavy z opětovného uplatnění agrese.

Násilí je příznačné zejména pro tzv. „tvrdou, perverzní pornografii“ hraničící až se sadismem. Pro určitou část klientely je příznačná i sadomasochistická pornografie, která k pohlavnímu ukájení používá různých mučících prostředků - přípravků, různých forem bití a agresivních způsobů vyvolávání bolesti. Většinou tedy jde o zvrácené způsoby ukájení. Pro dětskou pornografii je naopak typické skryté psychické násilí, kdy aktéři dětské hrané pornografie jsou většinou donucování k sexuálním aktivitám různými způsoby vydírání a psychického nátlaku. Pro pornografii s agresivním sexuálním stykem je typické ahumánní zacházení se ženou, která se stává předmětem mužova zvráceného nahlížení na sexualitu. Místo popisu známých způsobů agrese, které nacházíme v pornografických materiálech, v příloze je uvedena část znaleckého posudku, vypracovaného znalcem psychologem a sexuologem na některé videokazety s pornografickým obsahem. Z tohoto znaleckého posudku bude zcela evidentní charakter násilí a agrese uplatňované v pornografické produkci.

Jiný druh násilí je uplatňován při vynucované prostituci, při obchodu se ženami a při kuplířství. Obchod se ženami a na něj navazující vynucovaná prostituce jsou organizovány téměř vždy skupinou pachatelů propojených se zahraničím. Po lstivém získání žen nebo i mládeže jako potenciálních servírek, hostesek, tanečnic do nočních klubů v zahraničí a po jejich přepravě do místa určení nastupuje krutý fakt prostituování, ke kterému jsou oběti donucovány agresivními metodami. Pokud se oběť brání prostituci, je její odpor zlomen za použití všech prostředků násilí jak psychického tak i fyzického. Formy donucení k prostituci, uplatňované kuplíři mají standardní obsah:

• Odebrání pasu a s tím spojená výhrůžka, že bude oběť udána na polici pro nelegální pobyt.
• Slovní výhrůžky, nadávky až po hrozbu usmrcení ženy. Pokud ani takové výhrůžky nezabírají, je uplatňován psychický nátlak, jehož obětí by se měly stát děti.
• Omezování až zbavení osobní svobody a znásilnění oběti překupníky – pasáky opakovaně před zraky ostatních.
• Jako vyšší forma násilí pak nastupuje fyzické a psychické týrání za použití zbraní.
• Odpírání jídla a pití, snižování až odebírání omamných prostředků u drogově závislých obětí.
• Předstírané popravy nebo tzv. „ruské rulety“

Výsledkem u těch obětí, které se nechtějí ani tomuto nátlaku podvolit je psychická a tělesná degradace osobnosti, není výjimkou ani smrt.

Současná sexuální promiskuita je jevem, který zasahuje lidskou společnost ve všech jejích sférách. Nahlížení na prostituci souvisí z liberálním přístupem k této problematice, s přístupem k řešení mezilidských vztahů, s výchovou v rodině v partnerských vztazích apod. Prostituce se v posledních letech v naší republice rychle rozrostla. Mnoho dívek provozujících toto řemeslo postává na vyhlášených mezinárodních silničních tazích prakticky po celý rok. Kromě již zmíněných silnic mezinárodního významu, je prostituce vykonávána v nočních zábavních podnicích a dalších zařízeních hotelového typu se zahraniční klientelou, ale také doma v soukromí nebo pro ten účel pronajatých bytech apod. Prostitutky se především zaměřují na cizince nebo solventní podnikatele. Určitá část prostituce je zprostředkovávána „na zakázku“ tj. je předem objednávána prostřednictvím dobře fungujících „dealerů prostituce“, kteří z ní velmi lukrativně kořistí. Část prostitutek navazuje známosti s potenciálními zákazníky autostopem. Zejména tato prostituce je pak doprovázena následnými krádežemi nebo loupežemi na obětech.

Podstatou prostituce současné doby je dosažení co největšího zisku, na kterém však profitují další osoby, kuplíři, nebo tzv. bodyguardi prostitutek, které si prostitutky skutečně samy najímají, častěji však se tito „ochránci“ nominují do této role sami. Prostituce je často doprovázena majetkovou, násilnou nebo mravnostní trestnou činností. Některé prostitutky se zaměřují na podnapilé osoby, které ve vhodnou chvíli okrádají. Vyskytují se i případy loupeží na mužích, kteří jsou vylákáni prostitutkou na příhodné místo v terénu nebo do bytu, kde jsou připraveni spolupachatelé prostitutky, vydávající se např. za její druhy či manžely, kteří pak v žárlivecké scéně napadají oběť prostituce, při té příležitosti ji okradou nebo volí formu vydírání za nevěru. Typické pro tuto formu trestné činnosti jsou i známé „uspávačky“ tj. prostitutky, které podávají před samotných aktem muži nápoj, zpravidla alkoholický, který obsahuje dávku rohypnolu.

I přes různost názorů na legalitu prostituce, převažuje ve společnosti negativistický postoj a prostituce je hodnocena jako amorální jev poškozující pověst České republiky v zahraničí, negativně je vnímána i otevřenost prostituce a veřejná přístupnost na mezinárodních tazích silnic I. třídy. Bylo by však kontraproduktivní zakázat prostituci zákonným aktem. Negativní vlivy prostituce jsou obdobné jako u pornografie. Nejvíce ohroženým okruhem obyvatel jsou děti a mládež. Převládá však i nechuť podřídit provozování prostituce zákonným pravidlům, které by chránily jednak společnost, zejména však mládež, před sociopatogenními vlivy prostituce, ale i osoby před různými pohlavními chorobami. Pro tuto situaci je příznačný patový stav, ve kterém na jedné straně převládá negativistický postoj k provozování prostituce, na druhé straně však nebyla nalezena vůle prostituci regulovat zákonnými prostředky. Z právního hlediska provozování prostituce není trestné. Trestnými však mohou být související jednání např. krádeže, loupeže nebo nakažení pohlavní chorobou, ohrožení mravní výchovy mládeže v případě, že prostituce je vykonávána před dětmi, eventuelně lze uvažovat o výtržnictví a to v případě, že soulož je vykonávána veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. To jsou však hypotetické trestně právní závěry, které nejsou v praxi aktuální.

5. Základní východiska trestně právního posuzování  mravnostní kriminality.

Mravnostní trestné činy představují vysoce společensky škodlivé jednání, kterým je zasahováno do oblasti jednak osobní svobody člověka, zejména však do sféry rozhodování o sexuálních vztazích. Vysoká typová škodlivost mravnostních trestných činů je dána i negativním vlivem na zdravý vývoj dětí, obecně mládeže, jehož následek je společností vnímán jako hrubé porušování základních mravních principů. Porušení tohoto objektu ochrany dovoluje zákon postihovat velmi přísnými tresty, ovšem v kontextu se závěry Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého použití trestní sankce k potlačení tohoto vysoce společensky škodlivého jevu není možné, pokud účelu je možné dosáhnout jinými mírnějšími prostředky. Následky mravnostních trestných činů, zejména v oblasti psychiky, ale i zásahu do tělesné integrity, jsou však natolik závažné, že zpravidla mírnější forma postihu v podobě projednání přestupku nebo jiné mírnější formy mimo trestní postih, je zpravidla orgány činnými v trestním řízení neakceptovatelná.

Velmi citlivě jsou vnímána ta protiprávní jednání, jejichž obětí je dítě. Tato jednání pak vykazují velmi vysokou míru společenské škodlivosti, která se odráží i v ukládaných sankcích za spáchaný trestný čin.

Řada útoků mravnostní trestné činnosti je spáchána i za „přičinění“ samotné oběti. Jde zejména o případy vyprovokované obětí nebo počátek páchání trestné činnosti je dokonce z popudu oběti. Typické jsou sexuální zneužívání dívek ve věku blízkém 15 let, tedy věku, se kterým je spojena hranice absolutní ochrany oběti. V takto rigorózně právně definovaných případech zákon ponechává orgánům činným v trestním řízení prostor pro volné hodnocení důkazů, které se může projevit v rozdílném hodnocení skutku. V těchto případech účinek jednání postrádá výraznější poškození oběti a dále vlastní iniciativa oběti provokující nebo přímo dožadující se sexuální aktivity pachatele natolik snižuje stupeň škodlivosti jednání, že v řadě případů orgány činné v trestním řízení upouští od dalšího trestního stíhání a trestní stíhání zastavují, upouští od potrestání, zprošťují obžaloby nebo využívají některých z forem odklonů v trestním řízení (tzv. konkrétní škodlivost trestného činu).

Škodlivost činu je pojem obecný, který zahrnuje jakákoliv protiprávní jednání. Škodlivost činu pro společnost, označovaná dříve za materiáně-formálního pojetí trestného činu jako nebezpečnosti činu pro společnost, je podle Průchy[3] „…sociální kvalita spočívající ve schopnosti jednání fyzické osoby vyvolat poruchu či ohrožení určitých zájmů chráněných v dané společnosti“. Takto diferencovaná škodlivost činu pro společnost pak tvoří materiální korektiv různých typů právních deliktů. V současném novém pojetí, formálním pojetí trestného činu, hovoříme o tzv. materiální protiprávnosti. Škodlivost činu pro společnost je mimo jiné posuzována podle způsobilosti činu ohrozit či porušit zájmy chráněné trestním zákoníkem a je hodnocena u každého konkrétního činu individuálně orgánem činným v trestním řízení.

U řady trestných činů hraje velmi významnou úlohu tzv. pohnutka a motiv jednání, které obecně patří do fakultativních znaků subjektivní stránky trestného činu. Tam, kde trestný čin vyžaduje i motiv, stává se motiv obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Je logické, že motivace jednání může být značně různorodá a u identických trestných činů mohou být pohnutky jednoho a téhož pachatele zcela odlišné. U trestných činů znásilnění je pohnutka jednání evidentní a je zakódována přímo ve skutkové podstatě. Naproti tomu pohnutka u trestných činů kategorie pohlavního zneužívání již není tak evidentní a je ji potřebné velmi pečlivě zkoumat s ohledem na způsob spáchání a zejména s ohledem na vztah oběti a pachatele. 

Zájem společnosti je zajistit ničím nerušený mravní a sexuální vývoj dětí. Ta jednání, která tento zájem společnosti hrubým způsobem neakceptují, jsou postižitelná i trestně právně. Základním kritériem pro hodnocení, zda dochází či ne k porušení naznačeného objektu ochrany, je stanovení hranice, od které je přirozený sexuální kontakt beztrestný. Stanovení této hranice doznalo značných změn. Před asi 250 lety byla tato hranice velmi nízká. Dovoleno bylo mít sexuální kontakt s dívkou ve věku kolem 10 – 12 let. Vývojem se věková hranice v jednotlivých státech zvyšovala až na současné rozmezí 12 – 17 let, u nás je tato hranice 15 let. Zpočátku se věkové limity týkaly pouze dívek, později byly vztaženy i na heterosexuální styky s chlapci.

Podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv svobod může každý činit vše, co není zákonem zakázáno. Tato základní právní norma státu tak deklaruje, že každé osobě přísluší i svobodné rozhodování o svém sexuálním životě. Neexistuje žádná právní norma, která by zakazovala sexuální kontakt, pokud jím však není porušena jiná právní norma, jako je tomu např. při pohlavním styku s osobou mladší 15 let.

V trestním zákoně najdeme však celou škálu trestných činů, jejichž objektem ochrany je mimo jiné i právě ono právo na svobodné rozhodování v oblasti sexuálních vztahů. Tyto trestné činy můžeme rozdělit do dvou základních skupin, z nichž do první zařazujeme trestné činy se skutkovou podstatou, ve které jsou explicitně definována jednání v sexuální oblasti zakázaná (typické mravnostní trestné činy), druhá skupina trestných činů jsou skutkové podstaty souvisejících trestných činů, páchaných jednak v souběhu s mravnostními trestnými činy nebo trestné činy, které bezprostředně souvisí s porušením práva na svobodné rozhodování o vlastním sexuálním životě.

Do první skupiny  trestných činů patří především[4]:

• znásilnění (§ 185)
• pohlavní zneužití (§ 187)
• sexuální nátlak (§ 186)
• soulož mezi příbuznými (§ 188)
• obchodování s lidmi (§ 168 odst. 1 písm.a)
• kuplířství (§ 189)
• šíření pornografie (§ 191)
• zneužití dětí k výrobě pornografie (§ 193)
• prostituce ohrožující  mravní vývoj  dětí (§ 190)
• výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (§ 192).

Prejudiciální otázkou ve vztahu k posuzování mravnostních trestných činů je definování pornografie. Ta zatím není uspokojivě vyřešena. Jednou z možných definic pornografie je její definování jako jakýkoliv předmět, zobrazení nebo prezentaci pohlavních orgánů, pohlavního nebo jiného pohlavního styku, které veřejně, způsobem ponižujícím lidskou důstojnost a hrubě zasahujícím do dobrých mravů, obvykle vyvolávají pocit studu a ošklivosti, zvýrazňují agresi a zvláště intenzivním a vtíravým způsobem patologicky podněcují sexuální pud[5].

Závěr:

Mravnostní delikty představují velmi vážný společenský problém, který je v řadě případů bagatelizován. Nejsou vyřešeny některé systémové otázky, jako např. již zmiňovaná absence obecně uznávaného vymezení pornografie, při kterém se střetávají dva zcela protichůdné přístupy řešení a názory na její definování. Další otázkou do diskuse je vztah uměleckého ztvárnění „nahoty“ ve formě uměleckého aktu a již nepřípustného, společností obvykle odmítavého obnažování, apod. Řada těchto otázek musí být de lege ferenda ještě vyřešena.

V tomto příspěvku bylo upozorněno jenom v obecné rovině na některé otázky mravnostní trestné činnosti zejména z pohledu teoretického náhledu jako podnětu do diskuse.

 

Článek vyšel dne 28. května 2014 v časopise Všehrd.

---

[1] Srovnej zákon č. 144/2001 Sb.

[2] Srovnej ČERMÁK, I.: Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta, 1999, str. 114.

[3] Srovnej PRŮCHA, P.: Základy správního práva. Brno, MU v Brně 1992, str. 40, 138, Právní úprava přestupků. MU Brno: 1993.

[4] V podrobnostech, včetně charakteristiky jednotlivých trestných činů, srovnej Chmelík J., a kol.: Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Portál, Praha: 2002.

[5] Chmelík, J., a kol.: Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Portál, Praha: 2002, s.42 a násl.