Počet uložených peněžitých trestů v České republice se totiž až do roku 2015, resp. poloviny roku 2016 dlouhodobě pohyboval pod hranicí 4 %.[1] Nejvyšší soud již v roce 2014 ve svém materiálu Zhodnocení praxe soudů v oblasti ukládání a výkonu vybraných trestních sankcí v letech 2010 a 2011, zpracovaném na základě rozboru konkrétní rozhodovací praxe u jednotlivých soudů v České republice, poukázal na nevyrovnanost soudní praxe při ukládání peněžitých trestů a rozdílnost v počtech uložených peněžitých trestů u jednotlivých soudů. Zdůraznil, že soudy, které tento trest neukládají nebo ho ukládají jen ojediněle, by měly svou praxi změnit.
V roce 2016 provedl Nejvyšší soud analýzu rozsudků soudů, ve kterých byly uloženy peněžité tresty, a k této problematice uspořádal společně s Nejvyšším státním zastupitelstvím tiskovou konferenci. Na tyto aktivity pak navázalo Nejvyšší státní zastupitelství a Nejvyšší soud v první polovině roku 2017, když uspořádaly odborné semináře pro soudce, státní zástupce a policisty k této problematice. Cílem těchto seminářů bylo zjistit příčiny malého využívání peněžitého trestu v soudní praxi a případné nedostatky v zákonné úpravě a její aplikaci. Současně byla zahájena diskuze s odborníky na trestní právo k této problematice. Tyto aktivity byly zaměřeny na zodpovězení otázky, jaké jsou možnosti pro nápravu dosavadního stavu praxe při ukládání peněžitých trestů, a to jak v rovině postupů orgánů činných v trestním řízení při navrhování a ukládání tohoto trestu, tak v rovině legislativní.
Na základě výsledků tohoto společného projektu byl vypracován společně Nejvyšším státním zastupitelstvím a Nejvyšším soudem návrh legislativních změn právní úpravy peněžitého trestu a jeho výkonu, který byl v únoru letošního roku předložen Ministerstvu spravedlnosti.
Před tím, než představím výsledky tohoto projektu a legislativní návrh na změnu trestního zákoníku a trestního řádu ve vztahu k ukládání a výkonu peněžitých trestů, mi nejdříve dovolte, abych se ve stručnosti zmínil o platné právní úpravě, která stanovuje podmínky ukládání peněžitých trestů.
Podmínky ukládání peněžitých trestů
Peněžitý trest je základním majetkovým trestem, který soudy mohou uložit za spáchání poměrně širokého okruhu trestných činů.
Pro ukládání peněžitých trestů platí základní pravidla obsažená v § 39 TZ. Soud je v případě stanovení druhu trestu a jeho výměry povinen obligatorně přihlédnout nejen k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy, ale i k tomu, že pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, a pokud to nevylučují majetkové nebo osobní poměry pachatele, uložit mu některý z trestů, který ho postihne na majetku (srov. § 39 odst. 7 TZ). Majetkový prospěch musí být neoprávněný, nemusí být však součástí zákonného znaku skutkové podstaty a může mít podobu zejména peněz, cenných papírů, jiných movitých věcí, nemovitostí či jiných majetkových hodnot. Peněžitý trest patří do okruhu těchto trestů vedle trestu propadnutí majetku nebo věci či jiné majetkové hodnoty. Podmínky ukládání peněžitých trestů, které jsou významnou alternativou zejména ke krátkodobým trestům odnětí svobody, jsou stanoveny v § 67 TZ. Peněžité tresty jsou základním druhem trestu i pro právnické osoby (§ 18 TOPO) a je ho možno uložit za podmínek § 27 ZSM jako trestní opatření i mladistvému, je-li výdělečně činný nebo to umožňují jeho majetkové poměry, a to i s podmíněným odkladem (§ 28 a § 29 ZSM).
Peněžitý trest je v souladu s § 67 odst. 1 TZ univerzálním trestem pro úmyslné trestné činy spáchané se zištnou pohnutkou. V případech těchto trestných činů plní peněžitý trest funkci postihnutí majetkového prospěchu, který pachatel získal z trestné činnosti. Výměra uloženého majetkového trestu musí být úměrná výši majetkového prospěchu, který pachatel získal nebo se snažil získat, nicméně nemusí mu zcela odpovídat ve smyslu ekvivalence, např. stejné výše peněžitého trestu. Může se jednat o trestné činy proti majetku – např. krádež (§ 205 TZ) či poškození věřitele (§ 222 TZ), některé trestné činy hospodářské – např. zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 TZ), ale také např. loupež (§ 173 TZ) či vydírání (§ 175 TZ).
Podle § 67 odst. 2 písm. a) TZ lze peněžitý trest uložit i v případě nedbalostních trestných činů nebo těch úmyslných trestných činů, které nebyly spáchány se zištnou pohnutkou, pokud je to stanoveno u skutkových podstat trestných činů ve zvláštní části TZ – např. u trestných činů těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 2 TZ, poškození geodetického bodu podle § 278 odst. 1 i 2 TZ, přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 3 TZ, neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 4 TZ atd. Peněžitý trest zde plní funkci zábrannou spočívající v odčerpání peněžních prostředků potřebných k dalšímu páchání trestné činnosti. Významná je také možnost ukládat peněžité tresty za každý spáchaný přečin podle § 67 odst. 2 písm. b) TZ, tj. v případech, kdy peněžitý trest není jako sankce u jednotlivých trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku výslovně stanoven, pokud soud současně neukládá nepodmíněný trest odnětí svobody vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k osobě a poměrům pachatele.
Peněžitý trest hraje v systému trestních sankcí dvojí roli. Může být uložen samostatně jako trest hlavní, v tomto smyslu představuje alternativní sankci (§ 67 odst. 3 TZ) nebo jako trest vedlejší, tj. vedle jiného druhu trestu. Jako samostatný trest může být uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Povaha a závažnost trestného činu se určuje především s ohledem na zákonné znaky konkrétní skutkové podstaty, která byla tímto činem naplněna, a dále na konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (např. jednání pachatele včetně způsobu provedení činu, jeho následek a příp. i účinek, míra zavinění pachatele, jeho pohnutka, záměr nebo cíl a další okolnosti činu). Podmínka uložení samostatného peněžitého trestu vztahující se k osobě pachatele a jeho poměrům je splněna např. v případech dosavadního řádného života pachatele, jeho chování po činu (např. snaha nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo jinak odčinit jeho škodlivé následky), nebo neztížené možnosti jeho nápravy.
Problematické aspekty ukládání peněžitých trestů a jejich řešení
Odpověď na otázku, jak je zákonná úprava peněžitého trestu aplikována v soudní praxi, podal Nejvyšší soud již ve výše zmiňovaném materiálu Zhodnocení praxe soudů v oblasti ukládání a výkonu vybraných trestních sankcí v letech 2010 a 2011.[2] Trestní kolegium dospělo k závěru, že v soudní praxi není k § 39 odst. 7 TZ dostatečně přihlíženo a doporučilo změnit přístup soudů k ukládání peněžitých trestů tak, aby ve všech vhodných případech byl pachateli trestného činu majetkové povahy uložen s přihlédnutím k výši majetkového prospěchu a dalším okolnostem případu i osobě pachatel a jeho poměrům některý z trestů, který ho postihne na majetku (§ 66 až 72 TZ). Trestní kolegium dále upozornilo na to, že je velmi málo využíváno možnosti ukládat peněžitý trest za každý spáchaný přečin podle § 67 odst. 2 písm. b) TZ jako alternativy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, tj. i v případě, že trestní zákoník peněžitý trest za některý trestný čin výslovně nestanoví a pachatel nezískal nebo se nesnažil získat majetkový prospěch. Z provedeného průzkumu také vyplynulo, že soudy nedostatečně aplikují § 67 odst. 3 TZ, podle kterého lze peněžitý trest uložit také samostatně, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. V praxi byly peněžité tresty nejčastěji ukládány vedle jiných druhů trestů, např. vedle trestu odnětí svobody nebo trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel.
Vzhledem k tomu, že ani po vydání tohoto stanoviska se praxe soudů ve vztahu k ukládání peněžitých trestů v podstatě nezměnila, rozhodli jsme se tento problém řešit v rámci zmíněného společného projektu Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství na odborných seminářích k problematice ukládání a výkonu peněžitých trestů na základě diskuse s policisty a zejména státními zástupci a soudci působících na nižších stupních justiční soustavy, kteří mají nejvíce praktických poznatků. Ve zprávě o výsledcích těchto seminářů bylo identifikováno několik příčin současného stavu ukládání nízkého počtu peněžitých trestů, a to konkrétně nastavení parametrů pro výběr druhu trestu a jeho výměry, vyšší zatížení pachatele oproti jiným alternativním trestům, nedostatečná efektivita a náročnost vymáhání peněžitého trestu, nevhodnost přeměn peněžitého trestu na jiné alternativní tresty a délka lhůt k povolení splácení peněžitého trestu. Za účelem řešení těchto problematických aspektů v rovině legislativní byl ve spolupráci Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu vypracován již zmíněný legislativní návrh změn hmotněprávní i procesněprávní úpravy peněžitého trestu.
Dovolte mi nyní, abych se blíže věnoval některým zjištěným problémům při ukládání a výkonu peněžitých trestů, které jsou příčinou současného stavu soudní praxe, a návrhům jejich řešení, jak v aplikační praxi, tak v připraveném legislativním návrhu na změnu trestního zákoníku a trestního řádu.
Výběr druhu trestu a jeho výměra (systém denních sazeb) a nevhodnost přeměn peněžitého trestu na jiné alternativní tresty
Systém tzv. denních sazeb při stanovení konkrétní výměry peněžitého trestu je hodnocen státními zástupci i soudci jako vyhovující.
Pokud jde o přeměnu peněžitého trestu na trest obecně prospěšných prací nebo trest domácího vězení podle § 69 odst. 2 TZ a § 344 TŘ, je považována v praxi jako nevhodná. Tyto alternativní tresty jsou pachateli vnímány jako výhodnější, než peněžitý trest. V praxi také dochází k tomu, že odsouzený často nevykoná ani tuto alternativu a peněžitý trest zaplatí, až když mu hrozí nařízení náhradního trestu odnětí svobody. Navíc existují různé názory na výklad tohoto ustanovení, tj. zda je možné přeměnit peněžitý trest na náhradní trest odnětí svobody v případě, kdy nebyl nejdříve využit jeden z alternativních trestů. Z těchto důvodů legislativní návrh zrušuje možnost přeměny nevykonaného peněžitého trestu v trest domácího vězení nebo obecně prospěšných prací.
Z hlediska přeměny peněžitého trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody jsme se po zvážení možných variant přiklonili ke zrušení institutu náhradního trestu odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě (§ 69 odst. 1 TZ) a zakotvení možnosti (alternativně povinnosti) při splnění zákonných předpokladů přeměnit peněžitý trest nebo jeho zbytek v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnout zároveň o způsobu jeho výkonu. Přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody, což odpovídá dvojnásobku maximálního počtu denních sazeb a maximální výši dosavadního náhradního trestu odnětí svobody v délce 4 roky.
V souvislosti se změnou trestního zákoníku a trestního řádu se ve zmíněném legislativním návrhu rovněž předpokládá obdobná změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže – zrušení náhradního trestního opatření odnětí svobody a zavedení možnosti přeměnit peněžitý trest v nepodmíněné trestní opatření odnětí svobody, a to ve dvou variantách výpočtu výměry odnětí svobody v případě nezaplacení peněžitého trestu. V první variantě je navrhován stejný systém jako u dospělých tak, že jedné denní sazbě budou odpovídat 2 dny odnětí svobody. Druhá varianta počítá se stanovením výměry tak, že jedné denní sazbě bude odpovídat 1 den odnětí svobody.
Zjišťování poměrů obviněného
Při rozhodování o uložení druhu trestu je ve vztahu k peněžitému trestu problematické zjišťování informací o osobních a majetkových poměrech obviněného, které soud potřebuje pro určení výše denní sazby peněžitého trestu (§ 68 odst. 2 TZ) a konkrétní výše peněžitého trestu, která se stanoví jako určitý počet denních sazeb (§ 68 odst. 1 TZ).
Nezbytnost zjišťování informací o osobních a majetkových poměrech obviněného již v přípravném řízení zdůraznil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016 (č. 12/2018 Sb. rozh. tr.), když konstatoval, že: „Státní zástupce je oprávněn už v obžalobě navrhnout uložení trestu propadnutí majetku (nebo jiného konkrétního druhu trestu). I když tak neučiní, je povinen zajistit, aby byly již v přípravném řízení náležitě objasněny osobní a majetkové poměry pachatele (obviněného), pokud reálně přichází v úvahu, že soud uloží trest propadnutí majetku nebo jiný trest, který pachatele postihne na majetku (§ 39 odst. 7 tr. zákoníku). V takovém případě nestačí jen zajistit majetek pachatele (obviněného) podle § 347 tr. ř.“
V návaznosti na tuto judikaturu jsme připravili legislativní návrh na úpravu ustanovení § 89 odst. 1 písm. d) TŘ, kde by měly být vedle osobních poměrů výslovně rovněž uvedeny rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele jako podstatné okolnosti, které je třeba již v přípravném řízení dokazovat. Podle společného návrhu NS a NSZ by také měla být v § 92 odst. 4 TŘ výslovně stanovena povinnost orgánů činných v trestním řízení dotazovat se při výslechu obviněného na jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry tak, aby byly zjištěny veškeré skutečnosti pro výběr druhu trestu a jeho výměru v případě rozhodnutí o jeho vině.
V rámci uvedených seminářů jsme se všichni shodli na tom, že v praxi by zjišťování těchto informací mělo probíhat formou posílení spolupráce policejního orgánu se státním zástupcem již v přípravném řízení. S ohledem na skutečnost, že jejich zjišťování je časově i personálně značně náročné, je důležité určit případy, které jsou vhodné pro uložení peněžitých trestů, a v těch pak včas zajistit podklady pro podání návrhu zástupce na uložení peněžitého trestu. Orgány činné v trestním řízení by měly zejména podrobně a cíleně vyslechnout obviněného k jeho majetkovým a výdělkovým poměrům a ve vhodných případech provést tzv. majetková šetření. Nezbytné je také využívat možností zajištění majetku podle § 79a a násl. a § 344 a násl. TŘ. Soudy by také měly více využívat možnosti podle § 68 odst. 4 TZ stanovit příjmy, majetek a výnosy pachatele na základě odhadu.
Ukládání peněžitých trestů
Peněžité tresty by měly být vždy zvažovány v případech majetkové a hospodářské kriminality, u nichž je pravidlem, že pachatel jedná ze zištných pohnutek. U závažné zejména majetkové a hospodářské trestné činnosti by měl být peněžitý trest ukládán jako trest vedlejší vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody. Proto je ve vztahu k § 39 odst. 7 TZ navrhováno, aby soud v rámci obligatorního zvažování uložení majetkového trestu prioritně zvažoval uložení peněžitého trestu.
Peněžitý trest jako trest hlavní spolu s dalšími vedlejšími tresty (např. zákazem činnosti nebo zákazem vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce) je vhodný rovněž u méně závažné trestné činnosti, a to jak u majetkových, tak i u jiných trestných činů, a to jak neúmyslných – zejména trestných činů v dopravě (např. ublížení na zdraví z nedbalosti, kde „ideální kombinace“ je uložení peněžitého trestu a trestu zákazu řízení motorových vozidel), tak úmyslných (např. ohrožení pod vlivem návykové látky, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Důraz by měl být kladen na samostatné ukládání peněžitého trestu v případech, kdy je skutečnou alternativou k trestu odnětí svobody, zvláště za méně závažné trestné činy osob dosud netrestaných, kdy podmíněný trest není často jako skutečný trest vnímán.
Náročnost vymáhání peněžitého trestu
Ve vztahu k výkonu peněžitého trestu je jako problematické vnímáno ustanovení § 343 TŘ, podle kterého je soud povinen nařídit vymáhání peněžitého trestu jako pohledávky v občanskoprávním řízení v případě, že odsouzený peněžitý trest nezaplatí. Institut vymáhání peněžitého trestu, který byl do trestního řádu opětovně zaveden v souvislosti s přijetím trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), je hodnocen jako do značné míry neefektivní a náročný z důvodu vysoké administrativní zátěže pro soudy, prodlužuje vykonávací řízení a vede k tomu, že k přeměnám na jiné druhy trestu dochází se značným časovým odstupem. K nařízení náhradního trestu je v současné době možné přistoupit až po neúspěšném vymáhání peněžitého trestu za podmínky, že nepřichází v úvahu postup podle § 344 odst. 1 a 2 TŘ (upuštění od výkonu peněžitého trestu nebo v návaznosti na novelizovaný § 69 odst. 2, 3 TZ přeměna peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest domácího vězení nebo v trest obecně prospěšných prací – viz shora), případně podle § 342 odst. 1 TŘ (odklad či splátky peněžitého trestu), a je-li zjevné, že by výkon tohoto trestu mohl být zmařen (§ 344 odst. 3 TŘ).
Po poměrně rozporuplných diskuzích společný legislativní návrh zvolil variantu řešení, která stanovuje přednost vymáhání peněžitého trestu před rozhodnutím o jeho přeměně v trest odnětí svobody, aby byl tam kde je to možné zaplacen a nedošlo k dalšímu nárůstu přeměněných nepodmíněných trestů odnětí svobody, ale nově svěřuje vymáhání tohoto trestu celním úřadům a upravuje podrobněji a jednodušeji postup při vymáhání peněžitého trestu. Pokud není z majetkových poměrů odsouzeného či jiných okolností zřejmé, že by takový postup byl bezvýsledný, předseda senátu nařídí, aby byl peněžitý trest vymáhán celním úřadem. V případě nevymožení peněžitého trestu bude možné přeměnit peněžitý trest nebo jeho zbytek v nepodmíněný trest odnětí svobody.
Další problémy výkonu peněžitého trestu
Problematické aspekty současné úpravy výkonu peněžitých trestů souvisejí také se splácením peněžitého trestu a odložením výkonu peněžitého trestu, a to konkrétně se zákonnými lhůtami stanovenými v trestním řádu pro zaplacení celého peněžitého trestu při povolení jeho splácení podle § 342 odst. 1 písm. b) TŘ a pro odklad výkonu peněžitého trestu v § 342 odst. 1 písm. a) TŘ. Legislativní návrh obsahuje ustanovení o zrušení lhůty v délce jednoho roku pro zaplacení celého peněžitého trestu při povolení jeho splácení po částkách a prodlužuje možnost odložení výkonu peněžitého trestu ze tří měsíců na jeden rok ode dne uplynutí lhůty k zaplacení peněžitého trestu, což by mělo zvýšit využitelnost tohoto institutu. Prodlužuje se také lhůta k zaplacení peněžitého trestu podle § 341 TŘ po výzvě předsedy senátu, a to z patnácti dnů na jeden měsíc. Všechny tyto úpravy mají umožnit zaplacení peněžitého trestu i méně majetným odsouzeným nebo odsouzeným, kteří se dostali do určitých majetkových problémů. Placení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách by soud mohl nově určit jen se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům. Na druhé straně se však zpřísňuje postup v případě, jestliže pomine důvod pro odložení výkonu nebo nedodržení splátek, kdy soudce bude obligatorně povinen odvolat povolení odkladu nebo splátek.
Fikce zahlazení u peněžitého trestu
Za problematické je považováno také ustanovení § 69 odst. 4 TZ, které stanoví zákonnou fikci neodsouzení u vykonaného peněžitého trestu pouze v případě, že je peněžitý trest uložen za přečin spáchaný z nedbalosti, zatímco u peněžitých trestů uložených za úmyslné trestné činy je třeba podle platné a účinné úpravy rozhodnout o zahlazení odsouzení podle § 105 odst. 1 písm. e) TZ (§ 363 a násl. TŘ). Vzhledem k tomu, že je dán zájem na tom, aby byl tento trest ukládán právě u bagatelních úmyslných trestných činů, u nichž může být pro pachatele rozhodující, zda a kdy dojde k fikci zahlazení odsouzení ze zákona, je navrhována legislativní změna. K fikci zahlazení (neodsouzení) k peněžitému trestu by nově mělo docházet v případě peněžitého trestu uloženého za jakýkoliv trestný čin.
Závěr
Problematika ukládání peněžitých trestů je dlouhodobě významným tématem v oblasti trestního soudnictví. Aktivity Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu, jejichž cílem je změnit soudní praxi a nastavit zákonnou úpravu peněžitých trestů tak, aby bylo ukládáno více peněžitých trestů, je třeba hodnotit z hlediska naplnění jejich cílů. Konkrétní pozitivní výsledky lze spatřovat ve výrazném nárůstu počtu ukládaných peněžitých trestů již na konci roku 2016 a zejména v roce 2017, kdy jejich poměr k počtu odsouzených osob činil 14,65 %.[3] Lze konstatovat, že za poslední dva roky došlo zjevně díky společné iniciativě Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství více než k zdvojnásobení počtu ukládaných peněžitých trestů.[4] Předložený společný legislativní návrh vypracovaný Nejvyšším státním zastupitelstvím a Nejvyšším soudem, jehož základním principem je zjednodušení právní úpravy ukládání a výkonu peněžitého trestu, by měl dále přispět k nastolenému pozitivní trendu a umožnit další navýšení počtu uložených peněžitých trestů, zvláště když podle mých informací byl kladně přijat Ministerstvem spravedlnosti, které ho v současné době zpracovává a hodlá ho předložit do legislativního procesu, jako vládní návrh novely trestního zákoníku a trestního řádu. Česká republika by se tak mohla přiblížit soudní praxi běžné v evropských státech, v nichž se peněžité tresty podílí na celkovém počtu uložených trestů ve velké míře, např. v Německu až více než 80 % všech ukládaných trestů tvoří peněžité tresty, v Rakousku pak tento podíl dosahuje jedné třetiny všech uložených trestů a v Nizozemí je o uložení peněžitého trestu rozhodováno ve více než 55 % rozhodnutí.[5]
Kongres Právní prostor 2018
Ve dnech 24. a 25. dubna 2018 se v Seči u Chrudimi konal již 8. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad kongresem převzal předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský a Česká advokátní komora.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.
Diskuze k článku ()