Právo poškozených na náhradu nákladů trestního řízení při podmíněném zastavení trestního stíhání pachatele

I. senát Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 29. 9. 2020 (sp. zn. I. ÚS 825/2020) dospěl k závěru, že poškozený v trestním řízení má právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce i v případě, kdy trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno dle § 307 TŘ.

advokátní koncipient, Advokátní kancelář JUDr. Aleny Němcové, Ph.D., advokáta
Foto: Fotolia

Nebyly-li náklady zahrnuty do škody v pojetí TŘ, jejíž úhrada, dohoda o její úhradě či opatření k úhradě je předpokladem pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je třeba náhradu takových nákladů poškozenému přiznat analogicky dle § 154 a § 155 odst. 4 TŘ.

V uvedené věci Ústavní soud rozhodoval o případě stěžovatele, který byl v roce 2015 fyzicky napaden vedlejším účastníkem, v důsledku čehož utrpěl otřes mozku, zhmoždění a blok páteře. Proti vedlejšímu účastníkovi bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu v souběhu s přečinem výtržnictví. Vedlejší účastník se k činu doznal, nahradil pojišťovně náklady ošetření, poškozenému se omluvil a nahradil mu ušlou mzdu po dobu pracovní neschopnosti. Trestní stíhání vedlejšího účastníka bylo podmíněně zastaveno dle § 307 TŘ se stanovením zkušební doby 20 měsíců a stěžovatel byl se svým nárokem na náhradu bolestného a nemateriální újmy ve výši 239.633,- Kč odkázán na občanskoprávní řízení, přičemž jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta.

Stěžovatel následně navrhl, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit mu škodu vzniklou přibráním zmocněnce dle § 154 odst. 1 ve spojení s 155 odst. 4 TŘ. Obvodní soud však podání vyhodnotil jako civilní žalobu a vyzval stěžovatele ke sdělení, zda je jeho návrh civilní žalobou či návrhem dle trestního řádu. Stěžovatel uvedl, že trvá na svém návrhu ve smyslu trestního řádu. Obvodní soud návrh postoupil státnímu zastupitelství s tím, že je příslušné k rozhodnutí dle § 151 odst. 3 TŘ, státní zástupce však návrh vrátil soudu s tím, že o nákladech stěžovatele může rozhodnout pouze soud. Soud poté stěžovatele poučil o tom, že se jedná o škodu vzniklou v příčinné souvislosti s trestným činem a měla by být uplatněna v civilním řízení. Stěžovatel tak vzal svůj návrh zpět a nárok uplatnil žalobou v civilním řízení. Nalézací soud však stěžovatelovu žalobu zamítl s tím, že se jedná o nárok dle trestního řádu, který je ve vztahu k náhradě škody dle OZ úpravou speciální a nárok tak nelze přiznat v civilním řízení. Dále uvedl, že náhradu nákladů trestního řízení lze přiznat pouze v případě, je-li ve věci rozhodnuto pravomocným rozsudkem, tedy nikoliv v případě podmíněného zastavení trestního stíhání a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil.

Stěžovatel ve své stížnosti poukázal na nesprávnost postupu Obvodního soudu pro Prahu 5, který stěžovatele odkázal na civilní řízení, ve kterém byl nárok stěžovatele zamítnut s odkazem na trestněprávní ustanovení a judikaturu. Stěžovatel dále v napadených (civilních) rozhodnutích shledal porušení práva na právní pomoc, neboť takový postup fakticky zakládá nerovnost stran v trestním řízení v neprospěch poškozeného, v důsledku čehož by se poškození zdráhali přibrat advokáta jako zmocněnce z obavy, že v případě odklonu budou muset nést náklady na zastoupení advokátem sami.

Ústavní soud ve svém nálezu poukázal na to, že se k problematice nákladů řízení staví konstantě spíše rezervovaně, neboť takový spor zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv. Současně však poukázal na svůj nález ze dne 28. 7. 2020 (sp. zn. IV. ÚS 3555/19) dle kterého se na náklady poškozeného neuplatní omezení ústavního přezkumu ve věcech bagatelních či „nákladových“, neboť tyto náklady nepředstavují pouze příslušenství pohledávky, jež je v adhezním řízení uplatňována, nýbrž samostatný nárok poškozeného, který slouží k zajištění jeho veřejného subjektivního práva.

Ústavní soud dále poukázal na publikovaný názor Krajského soudu v Hradci Králové, podle něhož povinnost k náhradě nákladů poškozeného nelze uložit obviněnému, u kterého bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání. Podle Krajského soudu takové rozhodnutí totiž nevylučuje možnost, že bude později rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání, a pokud by další řízení skončilo odsuzujícím rozsudkem, pak by nic nebránilo tomu, aby odsouzenému byla uložena povinnost k náhradě nákladů poškozeného. Krajský soud rovněž upozornil na možnost poškozeného uplatnit náklady v dohodě o náhradě škody s pachatelem. Nejvyšší soud však náklady poškozeného vzniklé přibráním zmocněnce označil za majetkovou újmu sui generis, která netvoří součást škody způsobené trestným činem dle § 307 TŘ. K podmíněnému zastavení trestního stíhání tak může dojít i v případě, kdy dohoda poškozeného s pachatelem náhradu nákladů poškozeného neobsahuje, příp. dohoda není uzavřena vůbec.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je důvodná a rozhodl, že poškozený má právo na náhradu nákladů řízení vzniklých přibráním zmocněnce, byť trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno dle § 307 TŘ. Nebyly-li náklady zahrnuty do škody v pojetí TŘ, jejíž úhrada, dohoda o její úhradě či opatření k úhradě je předpokladem pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je třeba náhradu takových nákladů poškozenému přiznat analogicky dle § 154 a § 155 odst. 4 TŘ. Nesl-li by totiž poškozený v případech podmíněného zastavení trestního stíhání automaticky náklady vzniklé přibráním zmocněnce sám, pozbyla by jeho účast v řízení svoji satisfakční funkci.

V odůvodnění výroku Ústavní soud zdůraznil, že užití tzv. odklonů může mít sice pozitivní vliv na postavení poškozeného, který se nemusí svého nároku domáhat často složitou, finančně i časově náročnou cestou, nelze z nich však bez dalšího vyvozovat neexistenci práva poškozeného na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Jak totiž Ústavní soud připomíná, předpokladem pro podmíněné zastavení trestního stíhání není souhlas poškozeného. K odklonu tak může dojít i bez možnosti poškozeného ovlivnit výši náhrady škody a zahrnout do ní rovněž náklady na právní zastoupení. Pokud tak poškozený nemůže na začátku trestního řízení předvídat (a do jisté míry ovlivnit), jakým způsobem bude daná věc vyřízena, nelze po něm požadovat, aby sám nesl náklady zastoupení v případě podmíněného zastavení.

K podmínce odsouzení dle § 154 TŘ

Ústavní soud se rovněž zabýval podmínkou odsouzení, resp. prokázání spáchaní skutku obviněným vůči poškozenému, kterou stanoví § 154 TŘ. Tuto podmínku považuje v případě podmíněného zastavení trestního stíhání za splněnou, neboť jeho předpokladem je, že se pachatel k činu dozná a soud nemá pochybnosti o tom, že se obviněný vůči poškozenému skutku dopustil. Doznání obviněného znamená jeho dobrovolné převzetí odpovědnosti za spáchání trestného činu a v takovém případě nelze náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce poškozenému považovat za nepřiměřenou.

Zákon141/1961 Sb. Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád)
§ 154

Povinnost k náhradě nákladů spojených s účastí poškozeného v trestním řízení

(1) Byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.

(2) Soud i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení ani zčásti, rozhodne na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení (§ 155 odst. 4), nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného. Z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu přiměřeně sníží; přitom vezme v úvahu zejména povahu trestného činu, osobní a majetkové poměry poškozeného a odsouzeného. Snížení nelze provést, jde-li o úmyslný trestný čin.

(3) Odsouzený je povinen nahradit státu náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného. Jde-li o nedbalostní trestný čin, soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu přiměřeně sníží; přitom vezme v úvahu zejména povahu trestného činu a osobní a majetkové poměry odsouzeného.


Zobrazit celý dokumentvčetně souvisejících dokumentů a komentářů

K mezitímní povaze rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání

Ústavní soud přisvědčil názoru vyjádřenému Krajským soudem, že podmíněné zastavení trestního stíhání má povahu mezitímního rozhodnutí, neboť v případě, že se obviněný neosvědčí, může řízení pokračovat, kdy může dojít k odsouzení i zproštění obviněného. Na existenci práva poškozeného však ani taková podmíněnost rozhodnutí nemůže mít vliv, neboť při rozhodování o těchto nákladech je třeba vycházet z aktuální situace, kdy podmíněné zastavení trestního stíhání v dané fázi řízení vůči poškozenému představuje reálné vyústění trestního řízení.

V případě, že se obviněný neosvědčí a bude následně soudem odsouzen, vznikne poškozenému nárok na náhradu nákladů dle § 154 TŘ. V takovém případě soud rozhodne o nákladech poškozeného a již uhrazené náklady do tohoto nároku „započte“, případně přizná pouze náklady vzniklé po usnesení o pokračování řízení a problém dvojího zaplacení nákladů nenastane.

V případě, že se obviněný neosvědčí a následně bude obžaloby zproštěn, odpadne původní důvod pro přiznání nákladů. Taková situace se však nikterak neliší od situace, kdy obviněný uhradil poškozenému škodu před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání, neosvědčí se a následně je obžaloby zproštěn. Oba případy lze vyřešit za pomocí pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

K pravomoci soudů

Jak bylo uvedeno výše, náhrada nákladů řízení je pro poškozeného škodou sui generis, která slouží k zajištění jeho veřejného subjektivního práva. Tento nárok je akcesorickým k účasti poškozeného v řízení a nelze jej posuzovat izolovaně, tedy zahajovat kvůli němu nové „meritorní“ řízení. Pravomoc civilních soudů je navíc dle § 7 OSŘ omezena na spory, které vyplývají z poměrů soukromého práva. V daném případě se však jedná o veřejné subjektivní právo a pravomoc civilních soudů je tak vyloučena.

Ústavní soud dále polemizuje nad možností pravomoci státního zástupce analogicky dle § 151 odst. 3 TŘ, neboť takový postup by navázal plynule na příslušnou fázi řízení a odpovídal nejlépe struktuře trestního řádu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit náklady poškozenému má ale potenciál zasáhnout do jeho práva na soudní ochranu ve smyslu ust. § 36 LZPS, v případě rozhodování státním zástupcem by došlo k vyloučení soudního přezkumu, neboť o případné stížnosti obviněného by rozhodoval nadřízený státní zástupce. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že příslušným k rozhodnutí o návrhu bude předseda senátu soudu prvního stupně, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který trestní stíhání podmíněně zastavil.

Závěrem

Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud nalézacím soudům vytkl, že ve věci meritorně rozhodly i přes nedostatek pravomoci (v přímém rozporu s § 7 OSŘ) a nikterak se věcně nezabývaly uplatněným nárokem stěžovatele, když jej naopak zahnaly do slepé uličky tím, že popíraly svou odpovědnost k rozhodnutí o jeho nároku, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 LZPS a čl. 6 EÚLP. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články