Skutečnost, že úplatkářství doprovází lidstvo od jeho vzniku až po současnost však nesmí v žádném případě vést k nerozvážnému jednoznačnému závěru, že se jedná o jev zcela přirozený a nezbývá než se s ním smířit. Naopak, nesmířit se s úplatkářstvím a neakceptovat jej jako všední součást našich životů představuje jediný správný přístup nejen občanské společnosti, ale i státu, který může vést i k jeho účinné eliminaci.
Ze shora uvedených důvodů je tedy nezbytné pokusit se o změnu právní úpravy takovým způsobem, aby působila co nejvíce preventivně, snižovala motivaci potenciálních pachatelů, a trestných činů úplatkářství se tak dopouštělo co nejméně osob.
Následující tři články se budou zabývat aktuálními problémy a pro část právní obce snad i kontroverzními otázkami spojenými s instituty, které by dle mého názoru mohly představovat řešení právě k omezení úplatkářství, a mohly by tak napomáhat jeho úspěšnému odhalování, vyšetřování, případně by mohly mít nezanedbatelný preventivní efekt. Kromě stručného popisu daných institutů, který je nepochybně pro celkové pochopení problematiky nezbytný, vyjádřím současně své úvahy de lege ferenda týkající se v současné době velice často diskutovaného institutu účinné lítosti, kontroverzní tzv. řízené policejní provokace a s ní úzce související zkoušky spolehlivosti. Vlastní návrhy de lege ferenda v rámci této série budou rovněž zmíněny v souvislosti s institutem spolupracujícího obviněného, jehož současná úprava skýtá v českých trestněprávních předpisech podle mého názoru mnoho nedokonalostí.
1.1 Institut účinné lítosti v oblasti úplatkářství
V dříve platném trestním zákonu č. 140/1961 Sb., který byl účinný do 31. 12. 2009, bylo zakomponováno ustanovení § 163 o účinné lítosti ve věcech úplatkářství. Jeho smyslem bylo zvýšit efektivnost při odhalování korupce ve veřejném životě, a to zejména tím, že motivoval k okamžitému oznámení trestné činnosti ty občany, kteří úplatek poskytli nebo jej slíbili, protože o něj byli požádáni. Zákonodárce tehdy formuloval podmínky beztrestnosti následujícím způsobem: „Trestnost podplácení (§ 161) a nepřímého úplatkářství (§ 162) zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně bez odkladu oznámení prokurátoru nebo bezpečnostnímu orgánu.“
Dané ustanovení prošlo od roku 1962 dvěma změnami. K první novelizaci došlo zákonem č. 290/1993 Sb., účinným od 1. 1. 1994, který změnil označení orgánů, jimž lze učinit oznámení. Jednalo se o novelizaci nepodstatnou a v zásadě pouze terminologickou.
Druhá změna, provedená zákonem č. 122/2008 Sb. s účinností od 1. 7. 2008, již byla podstatně významnější. Reagovala jednak na problémy s interpretací slovního spojení „bez zbytečného odkladu“, jednak na doporučení GRECO a OECD. Přidáním slov „vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům“ před slova „bez zbytečného odkladu“ došlo ke zdůraznění skutečnosti, že zákonem požadovaná bezodkladnost je tak vázána rovněž na osobní poměry pachatele, nikoliv jen na objektivní okolnosti.
Z hodnotících zpráv GRECO, jež byly vypracovány vůči jiným hodnoceným státům, vyplývá, že v případě zvláštního případu účinné lítosti v korupčních trestných činech, který byl účinný do 31. 12. 2009, by mohla být jako sporná vnímána skutečnost, že k zániku trestní odpovědnosti docházelo automaticky, obligatorně a bez kontroly a rozhodnutí soudu.[1] Skupina hodnotitelů GRECO (GET – GRECO Evaluation Team) ve své zprávě uvádí, že § 163 trestního zákona může zacházet až příliš daleko jako možný nástroj umožnění stíhání trestných činů korupce, kde by se jinak obtížně získávaly důkazy. GET je totiž toho názoru, že správný postup osoby, které byl nabídnut úplatek, nebo jež byla o úplatek požádána, je odmítnout takové jednání a danou událost oznámit.[2]
Pracovní skupina OECD pak ve své hodnotící zprávě o podplácení v mezinárodních podnikatelských transakcích uznala, že institut účinné lítosti představuje důležitý nástroj ke zvýšení oznamování tuzemského úplatkářství. Ovšem jeho využití v případech zahraničního podplácení by mohlo mít podle ní za následek zmaření účelu Úmluvy OECD o boji proti podplácení veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích.
Z toho důvodu bylo České republice doporučeno upravit svou legislativu způsobem, který v případech podplácení zahraničních veřejných činitelů vylučuje obhajobu „účinnou lítostí“. Pracovní skupina argumentovala tím, že v případě tuzemského podplácení může Česká republika stíhat svého veřejného činitele, který požadoval úplatek, zatímco v případě zahraničního podplácení takové stíhání, ať v zahraničí nebo v České republice, není zaručeno.[3] Tomuto požadavku bylo vyhověno doplněním věty za středníkem.
Novelizované ustanovení tak znělo následovně: „Trestnost podplácení (§ 161) a nepřímého úplatkářství (§ 162) zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně a vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům bez zbytečného odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; to neplatí, byl-li úplatek poskytnut nebo slíben v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele uvedeného v § 162a odst. 2 písm. a) až c) nebo písm. d), jde-li o veřejného činitele zastávajícího funkci v podniku, v němž má rozhodující vliv cizí stát.“
Trestní zákoník však institut účinné lítosti nepřevzal, a již záhy po nabytí jeho účinnosti se objevily názory, podle nichž by mělo být zvláštní ustanovení o účinné lítosti do trestního zákoníku znovu zavedeno. To se však nepodařilo prosadit ani přes návrhy skupiny poslanců v roce 2011, se kterými vláda ve svém stanovisku jasně vyjádřila nesouhlas. Důvodem byla skutečnost, že se tato úprava stala předmětem kritiky orgánů mezinárodních organizací pověřených kontrolou plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv v oblasti boje proti korupci, zejména z Trestněprávní úmluvy o korupci a z Úmluvy o boji proti podplácení veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích. Vláda argumentovala rovněž nedostatečným využitím institutu v praxi.
V této souvislosti nepochybně stojí za pozornost analýza institutu účinné lítosti v korupčních kauzách,[4] jež byla svěřena Ministerstvu vnitra ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti. Daná analýza tento názor s vládou sdílí a vyslovuje, že počet využití zvláštního ustanovení o účinné lítosti byl velice nízký, a to i v porovnání s jinými způsoby získávání poznatků o korupci. Navíc autoři analýzy uzavírají, že dané ustanovení nesplnilo svůj účel a nevedlo ke zjednodušení postihu korupce.
Přesto se domnívám, že uvedené důvody pro nezačlenění účinné lítosti do trestního zákoníku nejsou dostatečně přesvědčivé.
K prvnímu argumentu vlády považuji za nezbytné podotknout, že žádná z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, nevylučuje aplikaci účinné lítosti. Navazuji tak na to, co již bylo zmíněno výše, tedy že OECD nedoporučovala úplné vyloučení účinné lítosti u trestných činů podplacení a nepřímého úplatkářství, nýbrž vyloučení jen v případech zahraničních veřejných činitelů. Ani Trestněprávní úmluva o korupci nezavazuje k vyloučení možnosti účinné lítosti u korupčních trestných činů. Jestliže by tomu tak skutečně bylo, považuji za zcela nepochopitelné, proč nebylo dané ustanovení vypuštěno z trestního zákona již v roce 2002.
Pro úplnost doplním, že ani třetí z nejvýznamnějších mezinárodních smluv na poli boje proti korupci, tedy Úmluva OSN proti korupci, neobsahuje žádné ustanovení zakazující aplikaci účinné lítosti. Ba právě naopak, ve svém čl. 30 odst. 9 stanovuje, že „žádná ustanovení této Úmluvy se nedotýkají zásady, že popis příslušných zákonných důvodů pro snížení či vyloučení odpovědnosti patří do výlučné úpravy vnitrostátního práva státu, smluvní strany.“
V souvislosti s druhým argumentem vlády, tedy sporadickým využitím institutu účinné lítosti v praxi, se pozastavuji nad otázkou, zda je nízká frekvence aplikace ustanovení opravdu podstatným důvodem pro jeho vypuštění ze zákona.
Rovněž neplnění účelu, jak bylo již v citované analýze institutu účinné lítosti nadneseno, nepovažuji za jednoznačné a bezrozporné. Ztotožňuji se samozřejmě s názorem, že primárním smyslem ustanovení bylo zvýšení efektivity při postihu korupce. Ovšem nedomnívám se, že daný institut má pouze jediný účel. Dle mého názoru došlo k naprostému opomenutí hlediska prevence, jinými slovy považuji za podstatné rovněž preventivní působení ustanovení vůči těm osobám, které měly v úmyslu spáchat daný trestný čin. Vzhledem k velmi vysoké latenci daného druhu kriminality je dle mého názoru naprosto nezbytné zachovávat takové instituty, jež mohou napomáhat nejen k jejímu odhalování, ale mohou také přispívat k odrazování potenciálních pachatelů od jejího páchání.
Za další z důvodů proti zařazení účinné lítosti do trestního zákoníku je považována možnost snadného zneužití. K tomu ale musím uvést, že i některá jiná ustanovení, která si kladou za cíl motivovat k oznámení trestného činu ze strany podplácejícího, mohou být velice snadno zneužita, a o jejich efektivitě tak lze vést dlouhé debaty.
1.2 Závěrem
Vypuštění institutu účinné lítosti v oblasti úplatkářství z trestněprávních předpisů považuji za jedno z klíčových pochybení zákonodárce, jelikož nejen že jeho důsledkem bylo snížení již tak velice nízké, takřka nulové, motivace pachatelů k oznámení této trestné činnosti, ale v souvislosti s tím dochází také, a to zejména, k podstatnému zkomplikování práce orgánů činných v trestním řízení.
Jak jsem již uvedla výše, uvedené argumenty pro vypuštění zvláštního ustanovení o účinné lítosti u podplácení a nepřímého úplatkářství považuji z hlediska účinného boje proti korupci za naprosto liché. Jednak žádná z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, nevylučuje aplikaci tohoto ustanovení, jednak nezastávám názor, že daný institut neplnil svůj účel – zvýšit efektivitu při postihu úplatkářství. Za stěžejní považuji naopak dopad preventivní, jelikož právě z důvodu vysoké latence úplatkářství je nanejvýš potřebné a vhodné zachovávat v našem právním řádu takové instituty, jež disponují potenciálem odrazovat případné pachatele od spáchání trestné činnosti.
Za nejvhodnější řešení pokládám převzetí znění ustanovení § 163 dříve účinného trestního zákona po novelizaci provedené zákonem č. 122/2008 Sb., a to zejména z toho důvodu, že nejen plně respektuje doporučení OECD, ale zároveň nijak nerozporuje závazky vyplývající pro Českou republiku z uzavřených mezinárodních smluv.
Jediným problémem může být dle mého názoru výklad pojmu „bezodkladnost“, jenž působí poněkud vágně, a proto odkazuji na autory Gřivnu a Horníka,[5] kteří uvádějí, že v zahraničních úpravách většinou požadavek bezodkladnosti absentuje. Otázka časového hlediska je vyřešena tak, že dobrovolné oznámení příslušnému orgánu oprávněnému k trestnímu stíhání je nutné učinit dříve, než se o trestném činu tento orgán dozvěděl. Jednalo by se nepochybně o časový okamžik mnohem určitější. Jsem tedy toho názoru, že při debatách o znovuzavedení daného institutu by neměla být opomenuta ani varianta shora popsané definice, se kterou se zcela ztotožňuji.
[1] PŘEPĚCHALOVÁ, K.; FOREJT, P.; RŮŽIČKA, M. Účinná lítost ve věcech úplatkářství do právního řádu ČR?. Právní rádce. 2011, roč. 19, č. 12, s. 41 - 48
[2] GRECO: DEPARTMENT OF CRIME PROBLEMS. Evaluation Report on the Czech Republic – Greco Eval I Rep, 11E Final [online]. 2002. Dostupné z: http://www.coe.int/t/dghl/monitoring/greco/evaluations/round1/GrecoEval1%282002%2911_CzechRepublic_EN.pdf
[3] OECD: DIRECTORATE FOR FINANCIAL AND ENTERPRISE AFFAIRS. Czech republic: phase 2, Report on the application of the convention on combating bribery of foreign public officials in international business transactions and the 1997 recommendation on combating bribery in international business transactions [online]. 2006, s. 37. Dostupné z: http://www.oecd.org/daf/anti-bribery/anti-briberyconvention/37727436.pdf
[4] Analýza institutu účinné lítosti v korupčních kauzách ze dne 1. 2. 2012 [online]. 2012. Dostupné z: http://www.korupce.cz/assets/protikorupcni-strategie-vlady/na-leta-2011_2012/A2a---analyza-ze-dne-1--unora-2012---predlozeno-vlade.pdf
[5] GŘIVNA, T.; HORNÍK, J. Využití účinné lítosti pro korupční trestné činy. Trestněprávní revue. 2012, roč. 11, č. 7 - 8, s. 157 - 164
Diskuze k článku ()