Rekognice v trestním řízení

Rekognice v trestním řízení

Rekognice je jedním ze zvláštních způsobů dokazování. Následující článek se zaměří na trestněprávní a také kriminalistické aspekty využití tohoto institutu.

Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Policejní akademie ČR
Rekognice v trestním řízení

Pojem rekognice

Institut rekognice nachází svoji zákonnou úpravu v ustanovení § 104b tr. řádu a je tak včleněn mezi některé zvláštní způsoby dokazování v trestním řízení. Ve zkratce lze říci, že smyslem rekognice je znovupoznání osob či věcí, zároveň se zpravidla jedná o neopakovatelný úkon. Rekognice se koná tehdy, je-li pro trestní řízení důležité, aby byla určitá osoba nebo věc znovu poznána. Při splnění podmínek § 160 odst. 4 tr. řádu může být rekognice neodkladným nebo neopakovatelným úkonem a proto je možné ji provést i před zahájením trestního stíhání. Z kriminalistického hlediska se jedná o samostatnou metodu, respektive jednu z forem kriminalistické identifikace (osob nebo věcí).

Druhy rekognice

Rekognici je možné dělit podle charakteru předváděných objektů nebo podle způsobu předvádění těchto objektů.[1]

Podle charakteru předváděných objektů rozeznáváme rekognici osob (ať již živých nebo zemřelých) a rekognici věcí (movitých či nemovitých).

Podle způsobu předvádění objektů se pak jedná o rekognici in natura, kdy je poznávaná osoba přítomna úkonu či kdy je poznávaná věc předvedena ve své hmotné podobě, a o rekognici podle fotografií. Obecně je preferována rekognice in natura a teprve tehdy, kdy nemůže být takto provedena, přistoupí se k rekognici podle fotografie. Zároveň také fotografie může být nahrazena jiným způsobem vyobrazení dané osoby nebo věci, může se jednat například o kresbu či plastiku. 

Podmínky provedení rekognice

Nyní se zaměřím na zákonné požadavky na provedení rekognice a na možná úskalí v praxi, která mohou provedení tohoto úkonu zkomplikovat a případně mohou vyloučit jeho použitelnost jako důkazu v trestním řízení.[2]

Jak již bylo uvedeno výše, rekognice se koná, je-li pro účely trestního řízení významné, aby podezřelý, obviněný (případně i obžalovaný) či svědek znovu poznal konkrétní osobu (osoby) nebo věc (věci) a to za účelem jejich identifikace.

Hned v první odstavci § 104b tr. řádu zákon stanoví požadavek, aby byla k provedení rekognice vždy přibrána jedna osoba, která není na věci zúčastněna. Osobou nezúčastněnou na věci nemůže být například policejní orgán či státní zástupce, ale nemůže jí být také ani obhájce obviněného.  Pokud bude v daném případě rekognice prováděna jako neodkladný a neopakovatelný úkon (například tehdy, kdy má být poznána podezřelá osoba a na základě výsledku rekognice má být později rozhodnuto o zahájení trestního stíhání této osoby a případně i o uvalení vazby), potom bude rekognice provedena dle § 158a tr. řádu na návrh státního zástupce za účasti soudce. V takové případě soudce odpovídá za zákonnost provedení úkonu a za tímto účelem může i do jeho průběhu zasahovat.

Zákon141/1961 Sb. Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád)
§ 104b

Rekognice

(1) Rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna.

(2) Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.

(3) Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi.

(4) Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.

(5) Má-li být poznána věc, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ve skupině věcí pokud možno téhož druhu.

(6) Pro rekognici jinak platí ustanovení o výpovědi obviněného a svědka.

(7) Podle povahy věci lze rekognici provést tak, aby se poznávající osoba bezprostředně nesetkala s poznávanou osobou. Provádí-li se rekognice za účasti osoby mladší než osmnáct let, užije se přiměřeně § 102. Rekognici za přítomnosti svědka, jehož totožnost se utajuje z důvodů uvedených v § 55 odst. 2, lze za podmínek utajení jeho podoby a osobních údajů provést, pokud je svědek poznávající osobou.

(8) Po provedení rekognice se podezřelý, obviněný nebo svědek vyslechnou znovu, je-li třeba odstranit rozpor mezi jejich výpovědí a výsledky rekognice.


Zobrazit celý dokumentvčetně souvisejících dokumentů a komentářů

Průběh rekognice je třeba vždy náležitě zadokumentovat a to v souladu s ustanovením § 55 odst. 3 tr. řádu. O provedené rekognici se tak musí sepsat protokol.

Nejdůležitější podmínky, které musí být při správném provedení rekognice vždy naplněny potom stanoví druhý odstavec. První podmínkou je, že „podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. “ Zákon tedy vyžaduje, aby byla poznávající osoba před samotným provedením rekognice vyslechnuta a to o okolnostech, za kterých danou osobu nebo věc vnímala svými smysly a také by se měla poznávající osoba vyjádřit k podstatným znakům dané osoby nebo věci, podle nichž je možné ji identifikovat (např. „pachatel měl jizvu na pravé tváři“ apod.). Zároveň musí být dodržena obecná pravidla pro vedení výslechu, tedy že se má daná osoba nechat nejprve vypovídat sama (monologická fáze) a až poté je možno klást doplňující otázky (fáze dialogu). Případné doplňující otázky pak nesmí být sugestivní (například „pachatel na jednu nohu kulhal, že?“) či kapciózní (otázky, které jsou klamavé, lstivé a mohou vyslýchanou osobu dezorientovat).

Další, neméně důležitou, podmínkou je naplnění pravidla, že osoba nebo věc, která má být poznána, nesmí být poznávající osobě před provedením rekognice ukázána. Pokud by tato podmínka nebyla naplněna, mohlo by dojít ke zmaření účelu rekognice (mohlo by se například jednat o situaci, kdy by byla poznávaná osoba přivedena do místnosti, v níž bude rekognice probíhat, v poutech a to právě před zraky poznávající osoby). Odlišná praxe pak funguje například ve Spojených státech, kde je často užívána tzv. taktika náhodného setkání. Jedná se o určitý „experiment“, kdy za dozoru vyšetřovatelů dojde k náhodnému setkání poznávající a poznávané osoby (například v čekárně) a je zaznamenávána jejich vzájemná reakce. Dle mého názoru však není takovýto prostup pro moderní trestní řízení vhodný, neboť jeho prostřednictvím může dojít k tzv. sekundární viktimizaci. Přitom jedním z účelů moderního trestního řízení je mimo jiné právě vyvarování se způsobení dalších útrap oběti trestného činu.

Zajímavou otázkou je, zda bude podmínka toho, že poznávaná osoba nebo věc nesmí být poznávající osobě před provedením rekognice ukázána, naplněna i tehdy, kdy si poznávající osoba například vyhledá fotografii domnělého pachatele na sociálních sítích. Dle mého názoru toto nebude překážkou pro řádné provedení rekognice a využití jejího výsledku jako důkazu v trestním řízení, neboť zákon cílí především na to, aby poznávaná osoba nebo věc nebyla poznávajícímu ukázána policejním orgánem bezprostředně před rekognicí. V praxi se také často stává, že spis obsahuje fotografie některých podezřelých osob nebo věcí (typicky zbraní), které byly nalezeny u podezřelého apod. Pokud je poznávající osoba z okruhu těch, kteří mají právo nahlížet do spisu, nemůže být vyloučeno, že se již dříve právě ve spisu nesetkala s fotografií poznávané osoby, případně i věci. Ani to dle mého názoru nevylučuje možnost řádně provést rekognici a její výsledek případně uplatnit v řízení před soudem.

Způsob provedení rekognice

Pokud jsou splněny výše uvedené podmínky, je možné přistoupit k samotnému provedení rekognice. Pokud jde o rekognici osoby provedenou ve formě in natura, postupuje se podle ustanovení § 104b odst. 3 tr. řádu. Ten stanoví, že má- li být pozanána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují“. Ze zákonné dikce je zřejmé, že minimální počet přizvaných osob jsou tři (v součtu s poznávanou osobou musí tedy poznávající osoba vybírat nejméně ze čtyř jednotlivců), přičemž maximální počet těchto osob není zákonem omezen. Ten zpravidla vyplývá z konkrétních okolností prováděné rekognice, roli tedy mimo jiné hraje to, kolik se policejnímu orgánu podaří sehnat „výrazně se neodlišujících“ osob a významná je také velikost místnosti, ve které bude rekognice prováděna. Obecně kriminalistická nauka hovoří o nejvýše osmi osobách, v praxi se jedná nejčastěji o skupinu tří až pěti osob.[3]

Důraz musí být kladen na to, aby se osoby, z nichž bude poznávající osoba vybírat, skutečně výrazně nelišily. Z kriminalisticko-taktického hlediska je také významné provedení rekognice za okolností, za nichž původně poznávající osoba poznávaného vnímala, tedy například pokud měl brýle či čepici, měly by takto být vybaveny i všechny poznávané osoby při provádění rekognice. Mimořádně nevydařeným pokusem o rekognici by byla situace, kdy by například byl takovýmito doplňky vybaven pouze obviněný a ostatní poznávané osoby nikoli. Ač by se jednalo o typově (věk, výška, barva pleti, vlasů apod.) podobné osoby, při takto provedené rekognici by nebyla naplněna zákonná podmínka, že se poznávané osoby od sebe nemají výrazně odlišovat.

Poznávaná osoba má možnost vybrat si pozici ve skupině ukazovaných osob. Poznávající osoba má právo žádat, aby kterákoli z osob přistoupila blíže nebo aby například udělala několik kroků, pokud to bude lépe odpovídat podmínkám, za kterých takovou osobu vnímala. Zákon také výslovně připouští možnost rekognice podle hlasu, přičemž poznávané osobě se opět umožní, aby hovořila v rámci skupiny v libovolném pořadí. Dle judikatury nemůže být poznávaná osoba k hlasovému projevu nucena, neboť Ústavní soud shledal v takovém postupu rozpor s právem neobviňovat sám sebe.[4] Osoba tak může být sice k hlasovému projevu vyzvána, ale zároveň musí být i poučena, že jej může odmítnout. Vynucování hlasového projevu poznávané osoby pomocí ukládání pořádkové pokuty je s přihlédnutím k výše uvedené judikatuře Ústavního soudu protiprávní.  

Pokud není možné provést rekognici osoby in natura, provede se podle fotografie.  Postup je přitom obdobný, dle § 104b odst. 4 tr. řádu se fotografie poznávané osoby ukáže poznávající osobě spolu s nejméně třemi dalšími fotografiemi jiných osob, přičemž opět musí být splněna podmínka, že se tyto osoby od sebe nesmějí významněji odlišovat. Je na místě upozornit, že tento postup nesmí být pouhou předehrou samotné rekognice in natura, neboť tím by byla hrubým způsobem porušena podmínka dle § 104b odst. 2 tr. řádu.

Pokud má být poznána věc a je možné provést rekognici in natura, ukáže se věc podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ve skupině věcí, které by měly být, pokud možno stejného druhu. Zákon výslovně nestanoví nejmenší ani největší možný počet takto předložených věcí, proto se bude postupovat vždy ad hoc podle vlastnosti věci, která má být poznána. Obecně se lze přiklonit k názoru, že opět by mělo být vybíráno ze souboru věcí, čítajícího přibližně tři až pět kusů druhově stejných předmětů.

Pokud nemůže být provedena rekognice věci in natura, například proto, že by bylo jen velmi obtížně možné obstarat více věcí stejného druhu, proběhne rekognice podle fotografie. V praxi budou zpravidla předkládány různé katalogy, například vozidel či zbraní.

Specifickou formou rekognice, která je zároveň podřaditelná pod rekognici osob in natura, je znovupoznání zemřelé osoby. Dříve bylo pravidlem, že u zemřelých osob, které se staly obětmi násilného trestného činu nebo jejichž totožnost nebyla známa, se prováděla rekognice in natura, tedy tak, že tělo zemřelého bylo ukázáno někomu, o němž se předpokládalo, že zemřelého dobře znal a bude proto schopen jej identifikovat. Pro tento postup platila výjimka z pravidla, že poznávaná osoba má být ukázána mezi nejméně třemi výrazně se neodlišujícími osobami, neboť by toto nebylo v praxi reálně proveditelné a zároveň by takový postup vzhledem ke smyslu rekognice zemřelého nebyl nutný. Dnes se již k rekognici zemřelé osoby in natura přistupuje zcela minimálně. S ohledem na stále se rozvíjející možnosti kriminalistické identifikace, zejména pak na možnost uplatnění metod daktyloskopie či analýzy DNA, není ani takovýto postup nutný. To lze kvitovat s výrazným povděkem, neboť již samotná skutečnost ztráty blízké osoby je velmi traumatizující a nemusí být ještě umocněna tím, že pozůstalý bude muset tuto osobu identifikovat. Také je třeba mít na paměti, že ne všechna těla obětí násilných trestných činů jsou ihned nalezena, a proto se na pitevní stůl často dostávají ve výrazně pokročilé fázi rozkladu.

Kriminalistické aspekty

Rekognici zpravidla provádí policejní orgán, byť se tak často stane na návrh státního zástupce a za účasti soudce, viz § 158a tr. řádu. Jak již bylo také uvedeno výše, rekognice je jednou z forem kriminalistické identifikace.

Policejní orgán má na starosti přípravu provedení rekognice, včetně výslechu poznávající osoby. V rámci přípravy rekognice musí být poznávající osoba řádně poučena, především by jí měla být vysvětlena podstata rekognice a naznačen její průběh. Pokud tomu budou nahrávat okolnosti, může poznávající osoba požádat o provedení tzv. skryté rekognice, tedy takové, kdy se poznávající osoba s osobou poznávanou bezprostředně nesetkají. I na toto musí policejní orgán při přípravě reagovat. V rámci přípravy musí být také zajištěn soubor osob nebo věcí, mezi nimiž bude poznávající osoba vybírat. Rovněž musí být zajištěny shodné podmínky s těmi, za nichž poznávající subjekt vnímal poznávaný objekt. Nesmí být také opomenuta dokumentace. Důležité je učinit vše pro to, aby rekognice nemusela být opakována, což zpravidla není ani přípustné.

Co se týče taktických doporučení, je na místě zdůraznit význam přípravy rekognice a také náležitého poučení osob, které se jí budou účastnit. Také musí být zajištěny vhodné podmínky pro provedení rekognice, tedy například musí být nalezen vhodný poměr mezi velikostí místnosti, v níž rekognice probíhá a počtu osob, které se jí budou účastnit. Neméně důležité je navození, pokud možno nestresující atmosféry, takže poznávající osobě by měl být dán dostatek času a také by mělo být vyhověno jejím požadavkům, pokud je to možné (například pokud osoba požádá, aby poznávaný přistoupil blíže, udělal několik kroků apod.). Velmi často se v rámci dokumentace rekognice pořizuje fotodokumentace nebo videozáznam.

Použitelnost pro trestní řízení

Jak již bylo několikrát zmíněno, o průběhu rekognice se dle § 55 odst. 3 tr. řádu sepisuje protokol. Tento protokol pak lze v hlavním líčení přečíst jako důkaz za podmínek ustanovení § 207 odst. 2, resp. § 211 odst. 1 až 4 tr. řádu. Protokol o rekognici nebude přečten jako listinný důkaz ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 tr. řádu.[5]

Pokud je prováděna rekognice podle fotografií, je zákonnou podmínkou, aby všechny fotografie (případně jejich kopie), z nichž poznávající osoba vybírala, byly součástí spisu.

Závěr

Rekognice je velmi důležitým prostředkem k identifikaci určité osoby anebo věci. S ohledem na skutečnost, že se často jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, musí být o to větší důraz kladen na kvalitu jejího provedení. Základní zásadou je, že rekognice by měla být provedena tak, aby již nemusela být opakována. Trestněprávní nauka (na rozdíl od té kriminalistické) obecně opakování rekognice sice připouští, ale dle mého názoru se takto výrazně snižuje hodnota důkazu, který má být rekognicí získán. Otázkou také je, zda při opakování rekognice v krátkém časovém sledu nebude porušeno pravidlo, že osoba nebo věc, která má být poznána, nesmí být poznávající osobě před rekognicí ukázána.

Vždy musí být naplněny kumulativně všechny zákonem stanovené podmínky, aby rekognice proběhla řádně a její výsledek byl použitelný pro účely trestního řízení. Není žádným pravidlem, že výsledek rekognice bude uplatněn jako důkaz v hlavním líčení, ale může mít velký význam i pro přípravné řízení, kdy výsledek rekognice může být podnětem pro zahájení trestního stíhání určité osoby či uvalení vazby.


[1] Srov. ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 413.

[2] K možným problémům při provedení rekognice srov. např. PROTIVINSKÝ, M. Vady rekognice a její procesní důsledky. Bulletin advokacie, 1997, č. 2.

[3] K tomu srov. CHMELÍK, J. a kol. Rukověť kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 140.

[4] Nález Ústavního soudu, svazek 47, roč. 2007, č. 159 Sb. n. a u.

[5] ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. Trestní právo procesní, s. 414.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu