Trestní právo | JUDr. Jakub Matocha | 02.10.2017 Také v kategorii:
Pracovní právo

Sebezaměstnání ředitele příspěvkové organizace a trestněprávní odpovědnost Zdroj: Fotolia

Sebezaměstnání ředitele příspěvkové organizace a trestněprávní odpovědnost

Za poměrně rozšířenou praxi mezi řediteli příspěvkových organizací, zejména školských zařízení, lze považovat tzv. sebezaměstnání v podobě uzavírání pracovních smluv mezi ředitelem jako statutárním orgánem organizace a zároveň jako zaměstnancem.

JUDr. Jakub Matocha

JUDr. Jakub Matocha

právní čekatel

JUDr. Jakub Matocha

právní čekatel

Jakkoliv je tato činnost hodná posouzení zejména z pohledu soukromého práva, nelze rovněž pominout její případný trestněprávní dosah, neboť i v dnešní době se vyskytuje zřejmá nevědomost o nezákonnosti uvedeného jednání, na které kupř. upozornilo i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ve svém stanovisku. Následující text si proto klade za cíl analyzovat, zejména optikou judikatorních závěrů, tuto mnohdy zavedenou praxi a upozornit na její možné trestněprávní důsledky. 

(Bývalá) praxe

V nedávné minulosti se v souvislosti s poměrně běžnou praxí ředitelů příspěvkových organizací vyskytly otázky, zdali ředitel školy coby statutární zástupce právnické osoby může uzavřít se svojí osobou jako zaměstnancem pracovněprávní vztah např. pro jinou pracovní náplň. Typicky se mohlo jednat o dohodu o provedení práce s pracovní náplní jako vychovatel na škole v přírodě, jako manažer projektu, administrace specifické činnosti atd. Nezřídka tak docházelo k situacím, kdy ředitelé škol dohody sami se sebou uzavírali, mnozí jistě vedeni dobrým úmyslem, z důvodu, kdy jimi vykonávaná práce coby ředitele školy nepokrývala činnosti obsažené ve „vedlejších“ dohodách. Tedy, sebezaměstnání ředitelé učinili v situacích, ve kterých se při uvedených činnostech považovali za řadové zaměstnance. Možným impulsem pro uvedené jednání se, kromě výše uvedené diferenciace náplně práce, mohly rovněž stát zisky z tzv. vedlejší činnosti školy, které mohou být chápány jako finanční prostředky navíc, a tudíž z části jako odměna pro osoby, které se o ně zasloužily.

Ať již byl důvod či motivace pro uzavření dohody či pracovní smlouvy ředitele „sám se sebou“ jakýkoliv, bylo otázkou, zdali je tento postup v souladu se zákonem. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (dále jen „MŠTM“) proto k uvedené problematice vydalo stanovisko ze dne 14. 9. 2015 (dále jen „Stanovisko“)[1], ve kterém v návaznosti na konstantní judikaturu vyšších soudů dospělo k závěru, že  ředitel, statutární zástupce právnické osoby, nemůže zastoupit zaměstnavatele při právním jednání se sebou jako zaměstnancem.

S ohledem na uvedené, jakož i níže citovanou judikaturu, bude do jisté míry „nerozhodné“, zdali ředitel za příspěvkovou organizaci uzavřel se svojí osobou jako zaměstnancem dohodu o provedení práce či jinou smlouvu na tutéž práci nebo práci obsahově jinou[2]; zdali si udělil odměny vyplývající např. ze zisků z vedlejší činnosti či se sám zaměstnal; a zda práci skutečně vykonával či nikoliv. Jakkoliv primárně nemůže ředitel školy právní jednání vůči své osobě učinit, mohou být nastíněná kritéria velmi důležitá pro posouzení míry jeho zavinění, jakož i ve vztahu k soukromoprávním[3] či veřejnoprávním důsledkům.[4]

Legislativní a judikatorní východiska

Při odpovědi na výše položenou otázku je zřejmé, že v případě sebezaměstnání bude bez dalšího dán rozpor zájmů ředitele coby statutárního orgánu na jedné straně a ředitele jako zaměstnance na straně druhé. V rámci subsidiární aplikace občanského zákoníku[5] lze v tomto ohledu upozornit na ust. § 437 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Důsledkem porušení uvedeného ustanovení bude možné takové jednání zástupce považovat za relativně neplatné podle § 580 občanského zákoníku.[6]  

Citovanému ustanovení předchází, jakož i doplňuje bohatá a jednoznačná judikatura Nejvyššího soudu, kdy např. z jeho rozsudku ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, vyplývá, že „z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti“, přičemž „rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že  objektivně vzato  chtějí sjednat smlouvu (dohodu) pro sebe co nejvýhodnější a nic na tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná; lze proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem (současně) hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.“[7]

Problematikou ředitele základní školy v souvislosti s prodloužením smlouvy se rovněž zabýval i Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 3 Ads 6/2007 konstatoval, že „ředitel základní školy je podle § 131 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, statutárním orgánem této školské právnické osoby. Jako zaměstnanec jmenovaný zřizovatelem školy do funkce ředitele na dobu neurčitou však nemůže platně uzavřít dohodu o změně trvání pracovního poměru na dobu určitou sám se sebou jako učitelem, jehož pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou.“

Ve vztahu ke vlastnímu odměňování je dále nutné konstatovat § 122 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který stanoví, že „vedoucímu zaměstnanci, který je statutárním orgánem zaměstnavatele, nebo který je vedoucím organizační složky státu nebo územního samosprávného celku (dále jen "vedoucí organizační složky"), určuje plat orgán, který ho na pracovní místo ustanovil, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak“, přičemž jak dodává komentářová literatura, tato úprava eliminuje možnost, aby si vedoucí zaměstnanci mohli sami stanovit plat, případně v této souvislosti zneužít svého postavení.[8]

Obdobné znění zákoníku práce nezřídka obsahuje i zřizovací listina či jiné vnitřní předpisy příspěvkové organizace např. v podobě organizačního řádu školy, které stanoví odměňování ředitele organizace pouze prostřednictvím zřizovatele, a to i navzdory skutečnosti, kdy odměňování a zaměstnávání dalších osob je plně v kompetenci ředitele. Jinými slovy, zřizovací či jiné listiny obecně stanoví, v souladu se zákoníkem práce, odměňování ředitele pouze zřizovatelem, a to právě z důvodu, aby nedocházelo k sebezaměstnání či vyplácení si odměn bez vědomí zřizovatele.

Uvedená zásada byla potvrzena judikaturou Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že „pokud byla obviněná statutárním orgánem v pozici zaměstnance, její mzdu, resp. plat určoval orgán, který ji do funkce ustanovil. Tuto zásadu je nutno vztáhnout na všechny složky mzdy, resp. platu, tedy i na odměny vázané na doplňkovou činnost školní jídelny“[9], přičemž „byla-li doplňková činnost školní jídelny zdrojem mimorozpočtových příjmů školní jídelny, nemohla žalovaná použít takto získané prostředky školní jídelny na svévolné vyplacení svých odměn, o kterých nerozhodl zřizovatel.“[10]

Poslední citované závěry Nejvyššího soudu se dotýkají problematiky tzv. vedlejší činnosti, kdy se v některých případech ředitelé škol domnívali či mohou domnívat, že příjmy z vedlejší činnosti organizace mohou být užity pro vyplacení odměn. V této souvislosti je nutné upozornit na zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, který v § 28 odst. 8 stanoví, že „pokud příspěvková organizace vytváří ve své doplňkové činnosti zisk, může jej použít jen ve prospěch své hlavní činnosti; zřizovatel může organizaci povolit jiné využití tohoto zdroje.“ Rozhodující v tomto ohledu proto bude znění zřizovací listiny či jiného dokumentu, na základě kterého by zřizovatel organizace akceptoval jiný způsob nakládání s finančními prostředky.

Trestněprávní dopad

Na základě předestřené judikatury je zřejmé, že v minulosti existovaly různorodé případy, ve kterých ředitelé příspěvkových organizací porušili zákon prostřednictvím sebezaměstnání či vyplácením si odměn bez schválení zřizovatele. V některých případech proto bylo či je nutné tato porušení řešit prostředky trestního práva. V úvahu připadají v zásadě dva trestné činy, a to konkrétně porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku (resp. i § 221 tr. zákoníku v jeho nedbalostní formě) a zpronevěra podle § 206 tr. zákoníku, jak naznačil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1164/2015, podle kterého si „obviněný přisvojil peněžní prostředky náležející poškozené, kteréžto použil k výplatě neoprávněných odměn, přičemž mu tyto peněžní prostředky byly svěřeny z titulu jeho funkce ř. školy coby statutárního orgánu poškozené, kdy v rámci své pravomoci mohl rozhodnout o jejich proplacení, resp. dát k jejich proplacení pokyn.“[11]

Právní kvalifikace, resp. samotná trestnost činu bude vždy záležet na individuálních skutkových okolnostech případu spočívajících např. v tom, zda došlo k samovyplacení odměn ředitelem školy či se tento sám zaměstnal, zda uvedené jednání bylo učiněno s vědomím nebo bez vědomí zřizovatele příspěvkové organizace, zda s finančními prostředky mohlo být nakládáno ve prospěch ředitele s ohledem na zřizovatele a původ těchto prostředků, zda sjednaná práce byla skutečně vykonávána či nikoliv, zda sjednaný obsah práce odpovídal již sjednané činnosti v rámci jiné pracovní smlouvy či se pracovní náplň lišila, zda se jednalo o jednorázové sebezaměstnání či vyplácení si odměn nebo šlo o opakované a dlouhodobé zaměstnávání se, atd.

V souvislosti s vyplacením si odměn poté bude pro posouzení trestněprávní odpovědnosti rovněž klíčové znění zřizovací listiny či dalších norem, kterými se řídí jednotlivá příspěvková organizace, jakož i skutečný důvod a obsah právního jednání, neboť v minulosti se např. vyskytly situace, kdy uzavřením pracovněprávního vztahu bylo kryto udílení si odměn. K takovému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 380/2012, když konstatoval, že „účelem uzavření dohod a následného vyplacení finančních prostředků nebyla potřeba zajistit těmito osobami dohodnuté práce (úklid keramické dílny, resp. údržba zeleně), ale těmito zajistit finanční prostředky jako kompenzaci jejich jiné činnosti, v tomto případě již skutečně vykonávané, a to vedení zájmových kroužků.“ 

Závěr

S ohledem na nízké právní povědomí v oblasti sebezaměstnání se v minulosti vyskytovaly případy, kdy ředitel školy coby statutární zástupce právnické osoby uzavřel se svojí osobou jako zaměstnancem pracovněprávní vztah, popř. si schválil a vyplatil odměny, a to bez vědomí zřizovatele. Na základě představených judikatorních závěrů vyšších soudů, jakož i identifikovaných právních norem, je zřejmé, že ředitel příspěvkové organizace musí veškeré právní jednání směřující vůči jeho osobě činit prostřednictvím zřizovatele, neboť vůči své osobě nemůže učinit právní jednání z důvodu střetu zájmů. Na uvedeném závěru nic nezmění ani skutečnost, kdy zřizovací listina nebo jiný dokument upravující vztah zřizovatel-příspěvková organizace umožňuje vyplácení odměn z tzv. vedlejší činnosti a tyto budou vyplaceny bez vědomí zřizovatele. V některých případech může v důsledku uvedeného jednání dojít až k trestněprávnímu postihu, přičemž případná trestní odpovědnost ředitele se bude odvíjet od mnoha proměnných skutečností naznačených výše v představeném textu. V tomto ohledu je nutné upozornit na posuzování skutečné povahy a obsahu právního jednání ředitele vůči své osobě, tj. např. i pokusy o „samoodměny“ vykazované jako odměna z dohod konaných mimo pracovní poměr. Jakkoliv byla praxe sebezaměstnání ředitelů příspěvkových organizací v minulosti rozšířená, s ohledem na jednoznačné znění právní norem, judikatorní závěry, jakož i Stanovisko MŠTM ji v současné době již nadále nelze akceptovat.


[1] Obsahově dostupné na Školský portál Pardubického kraje (https://www.klickevzdelani.cz/Management-%C5%A1kol/%C5%98editelna/Legislativa-pro-%C5%A1koly/ID/26610/MSMT-Jednani-reditele-jako-zastupce-zamestnavatele-vuci-sve-osobe)

[2] Srov. § 34b zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

[3] Např. neplatnost pracovněprávního vztahu.

[4] Např. pokuta od inspektorátu práce za obsahově stejnou náplň práce.

[5] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[6] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1660 – 1661.

[7] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3053/2010. Obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4540/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4866/2014.

[8] Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015,s. 692 – 695.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 7 Tdo 113/2014.

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2481/2014.

[11] K nemožnosti právní kvalifikace podvodu podle § 209 tr. zákoníku srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1164/2015.

judikatura sebezaměstnání příspěvková organizace

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotili 2 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články