Chci se alespoň stručně, jak rozsah tohoto článku dovolí, věnovat případům, které asi nebudou méně časté, ale pozornost médií a aktivistů přitahují jen skrovně. Totiž situacím, kdy rodina ví, že jeden z nich připravuje či páchá závažnou trestnou činnost, ale oběťmi, poškozenými nejsou příbuzní, ale někdo vně rodiny.
Z hlediska trestního práva považuji za potřebné se věnovat celkem pěti ustanovením, která v situaci shora zmíněné jsou reálně možná a jejichž právní úpravě by ti, kterých se mohou týkat, měli věnovat zvýšenou pozornost.
První oblastí je základní procesní právo pro osoby blízké, právo odepřít výpověď, které upravuje § 100 trestního řádu:
(1) Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.
(2) Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
Znalci trestního procesního práva vědí, že toto ustanovení má ještě třetí odstavec, leč pro náš informativní text je jeho rozbor nadbytečný.
To, co upravují první dva odstavce je jistě i mezi laiky obecně známé, ostatně jde o časté situace zpracované v detektivních filmech a seriálech. Co však možná každý neví je, že z tohoto práva odmítnout vypovídat se odvíjí i stejný postup u procesních úkonů, které jsou zvláštními formami výslechu svědka, jako jsou konfrontace dle § 104a trestního řádu a rekognice dle § 104b téhož zákona, ale i podání vysvětlení podle § 158 odst. 8 trestního řádu.
Takového svědka dokonce nelze nutit k výpovědi i při jiných úkonech trestního řízení, třeba při vyšetřovacím pokusu dle § 104c trestního řádu nebo při rekonstrukci podle § 104d trestního řádu. Povědomí o těchto právech je o to důležitější, že tyto procesní situace nastávají obvykle při prvním zásahu policie buď na místě činu, či v bydlišti podezřelého, což u řady trestných činů bývá totožné. Na místě policejního zásahu jsou tak často rodinní příslušníci, spolubydlící, kteří jsou ihned osloveni orgány činnými v trestním řízení s výzvou ke spolupráci. Policie totiž dobře ví, že nejdůležitější informace ji přinese právě prvotní zásah a moment překvapení jak u pachatele, tak u osob kolem něj. Ti v nastalém stresu nejsou schopni se navzájem domluvit, přirozená reakce jim velí, byť jsou řádně poučeni o svých právech, policii začít vše vysvětlovat a neuvědomí si, že i z drobných zmínek a odpovědí dokáže policie analyzovat řadu indicií a možných důkazů pro další vyšetřování.
Přirozeným důsledkem práva nevypovídat při vyšetřovacím pokusu či při rekonstrukci je pak i to, že osoby požívající takové právo ani nemohou být ani nuceny k účasti na těchto úkonech.
U jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném, než uvedených výslovně v ustanovení § 100 odst. 2 tr. řádu pak při úvaze o právu odmítnout vypovídat vůči jinému musí být zkoumán konkrétní příbuzenský nebo jiný vztah mezi takovými osobami, přičemž nezbytnou podmínkou je, aby újmu jedné z osob právem pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. Může tomu tak být mezi osobami sešvagřenými, snoubenci, bratranci, mezi strýcem a synovcem, mezi osobami vychovanými ve společné domácnosti apod. (srov. i R 52/1986 a B 3/1986-41). Existenci poměru těchto jiných osob i důvodnost pociťované újmy je třeba opřít o objektivní skutečnosti, které musí orgán činný v trestním řízení ověřit, zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob. Přitom uvedený poměr příbuzenský, rodinný nebo obdobný musí existovat v době, kdy by mělo dojít k výslechu takového svědka, bez ohledu na to, zda existoval i předtím, tedy v době, kdy došlo k události, o níž má svědek vypovídat.[1]
Pokud ale takový svědek výpověď neodepře, pak je povinen vypovídat pravdu!
Druhým a třetím okruhem, které budeme zkoumat, jsou dva trestné činy, které jsou si blízké svým obsahem, zařazením v trestním zákoníku, a i právem chráněnými zájmy.
Pokud jde o trestný čin Nepřekažení trestného činu dle § 367 tr. zákoníku ( Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin ……..a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí), tak ten na první pohled týká každé osoby, vycházíme-li z prvního odstavce, ovšem pro naše téma je klíčový odstavec druhý: Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, není trestný, nemohl-li trestný čin překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. Uvedení osoby blízké v nebezpečí trestního stíhání však nezbavuje pachatele trestní odpovědnosti, týká-li se nepřekažení trestného činu vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), účasti na teroristické skupině (§ 312a), financování terorismu (§ 312d), podpory a propagace terorismu (§ 312e), vyhrožování teroristickým trestným činem (§ 312f), sabotáže (§ 314), vyzvědačství (§ 316), genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), agrese (§ 405a), přípravy útočné války (§ 406), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411), válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v prostoru válečných operací (§ 414) a zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3.
Pokud se vám tučně zvýrazněné trestné činy, kde i osoba blízká je bez výjimky povinna překazit pachateli jeho úmysl spáchat trestný čin, zdají exotické a v současnosti v naší vlasti nepoužívané, tak vězte, že naši státní občané bojující na straně Ruska útočícího na Ukrajinu byli za teroristický útok odsouzeni a minimálně jeden byl odsouzen i za účast na teroristické skupině, když Rusům pomáhal s hlídkovou službou, ale přímá účast v boji mu prokázána nebyla[2]. Věděli o jejich odchodu do Ruska jejich nejbližší?
Trestný čin Neoznámení trestného činu (Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal trestný čin … a takový trestný čin neoznámí bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu nebo místo toho, jde-li o vojáka, nadřízenému…) obsahuje odstavec druhý, který osoby blízké naopak chrání bez výjimky: Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, není trestný, nemohl-li oznámení učinit, aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.
Ač to s naším tématem přímo nesouvisí, nepřehlédněte, že oznamovací povinnost podle odstavce 1 nemá advokát nebo jeho zaměstnanec, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe. Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Oznamovací povinnost trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 a zbavení osobní svobody (§ 170) nemá též osoba poskytující pomoc obětem trestných činů (odstavec třetí téhož ustanovení).
Jinak ustanovení o trestnosti Neoznámení je vykládáno soudy spíše široce, jak dokládá R 1/2000: Beztrestnost činu založená ustanovením § 368 odst. 2 TrZ se vztahuje i na toho, kdo se hodnověrným způsobem dozví o rozhodných skutkových okolnostech trestného činu spáchaného sice osobou, která není vůči němu osobou blízkou ve smyslu § 125 TrZ, ale případné oznámení takového trestného činu by nepochybně vedlo k nebezpečí trestního stíhání i osoby oznamovateli blízké, a to např. proto, že trestný čin, který spáchala osoba blízká, bezprostředně souvisí s trestným činem osoby, která není osobou blízkou.
Snad je na místě upozornit, že vyloučena u osob blízkých je pouze trestnost, nikoli protiprávnost v širším slova smyslu, takže nelze vyloučit například vymáhání náhrady škody v rámci občanskoprávního řízení!
Jak nepřekažení, tak neoznámení trestného činu jsou obecně trestné jen u přímo v trestním zákoníku u každé z těchto skutkových podstat definovaných zločinů, které zákonodárce považuje za společensky nejškodlivější. Například Neoznámení trestného činu se vůbec netýká nejběžnějších majetkových deliktů, krádeže, podvodu či zpronevěry.
Čtvrtým ustanovením, na které bych rád upozornil, je Nadržování dle § 366 tr. zákoníku (kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu…) obsahuje ochrannou úpravu pro osoby blízké v odstavci druhém: Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve prospěch osoby sobě blízké, není trestný, ledaže by tak učinil v úmyslu
a) pomoci osobě, která spáchala trestný čin vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), agrese (§ 405a), přípravy útočné války (§ 406), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411), válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v prostoru válečných operací (§ 414) nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 415), nebo
b) opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch.
Zatímco výjimečné trestné činy pod písmenem a) bychom asi v zákoně očekávali, ziskuchtivost u osoby blízké upravená pod písmenem b) je možná překvapující. Přitom sdílení bohatství jednoho člena z rodiny ostatními je jedním ze základních znaků klasického soužití.
To, že zákonodárce považuje za protiprávní, aby, byť jde o osobu blízkou, někdo kořistil na trestné činnosti páchané jinou osobou, nejlépe dokumentuje páté ustanovení trestního práva, jemuž se budeme věnovat, Legalizace výnosů z trestné činnosti. Ta je dle druhu zavinění upravena ve dvou ustanoveních trestního zákoníku, § 216 a 217. U obou žádná výjimka pro osoby blízké není, ale obě obsahují tutéž pasáž, která je trestána, totiž, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou…
Pokud by tedy někdo „jen“ věděl či alespoň vědět měl a mohl, že užívá plody trestné činnosti osoby blízké, dopouštěl by se trestného činu podle těchto ustanovení. To, že policie se podobným případům věnuje, dokumentují dva mediálně sledované případy[3] [4].
Tolik tedy k pěti zastavením v trestním právu, která by měla napovědět osobám žijícím s osobou páchající trestnou činnost, co je možná čeká.
Psáno pro časopis Rodina č. 1/24, str. 29 a násl., přetištěno se souhlasem vydavatele (Stálá konference českého práva)
[1] Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 4700 s.
[2] https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3189534-spoluprace-s-povstalci-na-ukrajine-byla-ucasti-ve-zlocinecke-skupine-nikoli
[3] https://www.lidovky.cz/domov/krejcirova-manzelka-dostala-podminku.A090623_000017_ln_noviny_sko
[4] https://www.novinky.cz/clanek/domaci-smoulimu-mestu-ve-zline-kde-alkohol-tekl-proudem-zvoni-umiracek-40450946
Diskuze k článku ()