Státnímu zastupitelství se věnují i některé mezinárodní dokumenty, které mají jen doporučující charakter: Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy o postavení prokuratury v systému trestního soudnictví,[1] Pravidla o úloze prokurátorů z 8. Kongresu OSN o prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli. Doporučení Výboru ministrů i Pravidla o úloze prokurátorů výslovně přiznávají právo svobody projevu.[2] Doporučení dále stanoví, že při hierarchické nadřízenosti v prokuratuře má mít prokurátor právo požádat o odnětí věci, je-li pokyn nadřízeného v rozporu s právem nebo s jeho právním názorem.[3] V případě, že je prokuratura nezávislá na vládě, doporučení požaduje opatření proti zneužití této nezávislosti.[4] Pravidla o úloze prokurátorů stanoví i svobodu sdružování pro prokurátory.[5]
Též je nutné rozlišovat odlišnost organizačního a funkčního pojetí. Z organizačního hlediska je prokuratura řazena do moci výkonné či do moci soudní. V širším slova smyslu, tam lze zařadit i její zcela samostatné postavení (Slovensko). Z hlediska funkčního lze řadit prokuraturu spolu se soudy do justičních orgánů, protože se přímo podílí na výkonu trestního i jiného soudního řízení. Navíc je obvyklé, že pro výkon funkce soudce a prokurátora jsou požadovány stejné kvalifikační podmínky (právnické vzdělání, odborná praxe a zkouška). Obdobné je i jejich platové ohodnocení.
O dobré správě věcí veřejných, kam patří i veřejná žaloba, z hlediska dnešního pojímání materiálního liberálního demokratického státu více než právní charakteristika jednotlivých orgánů veřejné moci, rozhoduje politický režim ve státě. Nelze nevidět, že veřejná žaloba se podílela na justičních zločinech v letech 1948-52, a to ve své právní podobě vzniklé za poměrně svobodomyslného a právního státu rakouského v 2. polovině 19. st. a tak existovala po celou dobu demokratické první Československé republiky. V totalitním státě se ale trestní stíhání stalo nástrojem politické represe. Naopak prokuratura založená po sovětském vzoru zákony přijatými v době nejhorší totality 1952 dokázala po pádu totality v organizačně nezměněné podobě fungovat v rámci demokratického státu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do roku 1993 a na Slovensku či v Maďarsku dodnes. Platí zde slova Klementa Gottwalda, že naplní staré měchy novým vínem. Význam monokratické a centralizované prokuratury pro totalitní sovětský stát dokazuje to, že sám Vladimír I. Lenin vstoupil do diskuze o prokuratuře při jejím formování a ostře odmítl námitky proti monokracii a centralizaci prokuratury a požadavky zavedení dvojí podřízenosti, nejen centru, ale i místním orgánům moci - radám (sovětům).[6]
Výsledek určité činnosti složky státní moci, včetně činnosti veřejné žaloby, není dán právně organizační úpravou, ale podstatou státního režimu, je-li demokratický či diktátorský, totalitní nebo despotický. Pokud se však zamyslíme nad možnými změnami právního zakotvení postavení státního zastupitelství, můžeme vysledovat tři základní okruhy změn, a to jednu formální - ústavní či zákonné zakotvení, a dvě obsahové – rozpočtová a personální správa.
Samotní státní zástupci volají po vyšší autonomii na moci výkonné a obecně na politických orgánech, jakými jsou vláda a parlament. Nicméně v Evropě je připouštěna omezená ingerence ministra spravedlnosti, zejména pokud jde o správu a pokyny obecné povahy. Jde-li o pokyny ministra spravedlnosti v konkrétní věci v zemích, které to umožňují, je obvyklá zejména:[7]
- písemná forma pokynu s odůvodněním s tím, že pokyn bude součástí spisu, kde se s ním může seznámit obviněný i soud,
- pokyny budou transparentní a budou podléhat veřejné kontrole i odpovědnosti ministra vůči parlamentu, a to i speciální odpovědnosti právní, která však u nás neexistuje (možnost žalovat či soudit ministra ve speciálním řízení),
- v řízení před soudem může státní zástupce svobodně okomentovat pokyn, včetně vyjádření jiného názoru na věc.
Systém prokuratur (veřejné žaloby, státního zastupitelství) je v evropských státech velmi rozmanitý v závislosti na historickém vývoji. (Pozn. red: O tom již ale v následujícím příspěvku.)
[1] Rec (2000) 19.
[2] Bystrík Šrámel: Prokuratúra SR vo svetle medzinárodnoprávnych dokumentov. Justičná revue 2/2012, ISSN 1335-6461, s. 211, 213, 219.
[3] Op. cit. sub. 2, s. 211.
[4] Op. cit. sub. 2, s. 213.
[5] Op. cit. sub. 2, s. 217, 219.
[6] VLADIMÍR ILJIČ LENIN: O dvojí podřízenosti a zákonnosti. Nadiktováno 20. 5. 1922, Sebrané spisy sv. 45, 2. vydání 1989, s. 232-236.
[7] Konference Rule of Law 23. - 24. 6. 1997 v Noordwijku pořádaná nizozemským předsednictvím EU. Závěrečná zpráva Expertního výboru Rady Evropy pro úlohy prokuratury v systému výkonu trestní justice z 29. 11. 1999. Gottfried STRASSER: Samostatnosť štátneho zastupitelstva z európskeho pohľadu. Justičná revue 11/2002, ISSN 1335-6461, s. 1313-1314.
Diskuze k článku ()