Trestní odpovědnost v souvislosti s rozhodováním kolektivních orgánů Zdroj: Fotolia

Trestní odpovědnost v souvislosti s rozhodováním kolektivních orgánů

S trestní odpovědností konkrétních osob v souvislosti s rozhodováním kolektivních orgánů složených ze dvou nebo více fyzických osob, které jsou členy takového orgánu a bezprostředně se podílí na přijetí určitého rozhodnutí, se můžeme v poslední době poměrně často setkat i v trestním právu.

JUDr. František Púry, Ph.D.

Nejvyšší soud

JUDr. František Púry, Ph.D.

Nejvyšší soud

V článku se po úvodním teoretickém přístupu autoři zabývají zejména s přihlédnutím ke konkrétní judikatuře jednak trestní odpovědností fyzických osob za důsledky rozhodnutí přijatého kolektivním orgánem v souvislosti s rozhodováním kolektivních orgánů obchodních společností a družstev nebo kolektivních orgánů územních samosprávných celků, a to z hlediska objektivní a subjektivní stránky zvažovaného trestného činu, a jednak trestní odpovědností právnických osob jako pachatelů trestného činu za jednání fyzických osob, které jim lze přičítat podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.


Přitom zdůrazňují, že ani po zavedení trestní odpovědnosti právnických osob nezná trestní právo tzv. kolektivní odpovědnost více fyzických osob za trestný čin v tom smyslu, že by bez dalšího byly jeho pachatelem všechny tyto fyzické osoby působící v rámci právnické osoby nebo jejich určitý okruh, aniž by se zkoumalo, zda každá z takových fyzických osob individuálně naplnila všechny znaky konkrétního trestného činu a zda tak učinila zaviněně. Právnická osoba totiž nese trestní odpovědnost jako samostatný subjekt práva, nikoli jako souhrn všech nebo některých fyzických osob v ní působících. Trestní odpovědnost právnické osoby pak neznamená ani rezignaci na trestní odpovědnost těch fyzických osob, které přivodily trestní odpovědnost právnické osoby nebo samy spáchaly trestný čin v rámci činnosti právnické osoby, anebo dokonce jej spáchaly jako její spolupachatelé či účastníci.

Úvodem

Ve svém příspěvku se tentokrát budeme věnovat možné trestní odpovědnosti v těch případech, když určité rozhodnutí, které může mít důsledky významné i pro trestní právo, činí kolektivní orgán složený ze dvou nebo více fyzických osob, které jsou členy takového orgánu a bezprostředně se podílejí na přijetí daného rozhodnutí. S rozhodováním kolektivních „těles“ se můžeme setkat v mnoha oblastech společenského života, počínaje třeba Parlamentem České republiky složeným z Poslanecké sněmovny a Senátu, přes vládu České republiky, Ústavní soud i obecné soudy České republiky (vyjma rozhodování samosoudců), orgány územní samosprávy, orgány profesní i zájmové samosprávy, až po kolektivní orgány obchodních společností, družstev a jiných právnických osob soukromého i veřejného práva.

V dalších částech se však soustředíme jen na ty případy, kde v praxi nejčastěji přichází v úvahu trestní odpovědnost za důsledky rozhodnutí přijatého kolektivním orgánem, resp. kde již došlo k odsouzení a jsou k dispozici i některá judikatorní rozhodnutí, popřípadě kde lze očekávat nové zkušenosti s uplatňováním trestní represe. Jde tedy jednak o spáchání trestné činnosti v souvislosti s rozhodováním kolektivních orgánů obchodních společností a družstev nebo kolektivních orgánů územních samosprávných celků a jednak o právnické osoby jako pachatele trestného činu. Zároveň bychom rádi hned úvodem zdůraznili, že ani po zavedení trestní odpovědnosti právnických osob zákonem č. 418/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012 nezná trestní právo tzv. kolektivní odpovědnost více fyzických osob za trestný čin v tom smyslu, že by bez dalšího byly jeho pachatelem všechny tyto fyzické osoby působící v rámci právnické osoby nebo jejich určitý okruh, aniž by se zkoumalo, zda každá z takových fyzických osob naplnila všechny znaky konkrétního trestného činu a zda tak učinila zaviněně. Právnická osoba totiž nese trestní odpovědnost jako samostatný subjekt práva, nikoli jako souhrn všech nebo některých fyzických osob v ní působících. Trestní odpovědnost právnické osoby pak neznamená ani rezignaci na trestní odpovědnost těch fyzických osob, které přivodily trestní odpovědnost právnické osoby nebo samy spáchaly trestný čin v rámci činnosti právnické osoby, anebo dokonce jako její spolupachatelé či účastníci.

V dalším textu vycházíme převážně již z nové trestněprávní úpravy podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „TrZ“), ale částečně ještě i v návaznosti na původní zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zák.“). Z hlediska mimotrestní právní úpravy respektujeme úpravu zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ale pokusili jsme se už upozornit i na souvislosti s novým zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále ve zkratce „NObčZ“), a zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále ve zkratce „ZOK“).

Trestní odpovědnost v případě rozhodnutí kolektivních orgánů obchodních společností a družstev 

Obecné problematice trestní odpovědnosti určitých fyzických osob za důsledky rozhodnutí učiněných osobami jednajícími jménem nebo v zastoupení obchodních společností a družstev jsme se věnovali už v minulosti,[1] a to i v reakci na tehdejší polemiku o tom, zda, proč a v jakých případech mohou spáchat takové fyzické osoby trestný čin v souvislosti s působením právnických osob, zejména jako podnikatelů.[2] Proto v podrobnostech můžeme odkázat na citovanou nebo i na další aktuální odbornou literaturu.[3] Zde byl zaujat a je akceptován názor, že stávající trestní i mimotrestní právní úprava umožňuje za použití obvyklých metod výkladu dovodit trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, která spáchala trestný čin jednáním učiněným jménem právnické osoby, v jejím zastoupení nebo v rámci činnosti právnické osoby. Platí to nejen ohledně těch trestných činů, kde se vyžaduje tzv. konkrétní či speciální subjekt (viz § 114 odst. 1, 2 TrZ), ale též v případě jiných trestných činů, které spočívají v neplnění povinností uložených právnickým osobám nebo k jejichž spáchání dojde fyzickými osobami v souvislosti s činností právnických osob. Trestně odpovědnou fyzickou osobou pak nemusí být vždy jen statutární orgán, resp. člen kolektivního statutárního orgánu právnické osoby (§ 163, 164 NObčZ), ale kromě něj nebo místo něj i jiný člen, pracovník nebo zástupce právnické osoby (§ 166430, § 436 a násl. NObčZ).

Není ovšem vyloučeno, aby iniciátorem určitého rozhodnutí, jehož uskutečnění (vykonání) znamená spáchání trestného činu, byla fyzická osoba, která je členem jiného kolektivního orgánu právnické osoby, např. valné hromady akciové společnosti, valné hromady společnosti s ručením omezeným, členské schůze družstva, dozorčí rady akciové společnosti, dozorčí rady společnosti s ručením omezeným, kontrolní komise družstva apod., byť taková osoba nemá výkonnou pravomoc k realizaci určitého rozhodnutí.

Proto trestní odpovědnost spojená s provedením (realizací) rozhodnutí přijatého v rámci obchodní společnosti nebo družstva přichází v úvahu zpravidla u fyzické osoby, jejímž prostřednictvím se uvedená právnická osoba projevuje navenek a činí právní úkony ve vztahu k jiným právnickým nebo fyzickým osobám. Takovou fyzickou osobu jednající jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení nelze činit trestně odpovědnou za jakékoli jednání přičitatelné právnické osobě, ale jen za naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty. Zde bude nutno zkoumat zejména podíl jednání odpovědné fyzické osoby na vzniku následku a její zavinění. Podle toho může být uvedená fyzická osoba trestně odpovědná jako přímý nebo nepřímý pachatel trestného činu (§ 22 TrZ), spolupachatel (§ 23 TrZ) nebo účastník na trestném činu jiného (§ 24 TrZ). Spočívá-li trestná činnost v realizaci rozhodnutí kolektivního orgánu právnické osoby, podle konkrétních okolností může být trestně odpovědná fyzická osoba, která byla iniciátorem takového rozhodnutí, nebo osoba, která ho schválila, anebo konečně i osoba, která se podílela na realizaci tohoto rozhodnutí.

V praxi pak činí řadu rozhodnutí dovnitř nebo navenek určité obchodní korporace zejména kolektivní statutární orgán obchodní společnosti nebo družstva, jímž je typicky představenstvo akciové společnosti, více jednatelů společnosti s ručením omezeným nebo představenstvo družstva. V souvislosti s tím byl v praxi zaujat právní názor, podle něhož platí, že pokud rozhodlo např. představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých členů takového kolektivního orgánu, kteří se podíleli na zmíněném rozhodnutí, tj. na jeho přijetí (schválení). To vyplývá z konstrukce trestní odpovědnosti, jež je založena – ponecháme-li zatím stranou trestní odpovědnost právnických osob – na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci právnické osoby. V praktickém životě bude přicházet v úvahu především trestní odpovědnost s přihlédnutím k povaze a závažnosti případu zejména u iniciátorů takového kolektivního rozhodnutí, u členů kolektivního orgánu, kteří se prokazatelně podíleli na vydání tohoto rozhodnutí (hlasovali pro jeho přijetí), a poté i u realizátorů kolektivního rozhodnutí, jimiž jsou zpravidla členové statutárního orgánu nebo další osoby činné u příslušné akciové společnosti. To se týká zejména tzv. vrcholových manažerů, které nemůže zavazovat nezákonné, resp. protiprávní rozhodnutí kolektivního orgánu obchodní společnosti, jímž jsou dokonce naplněny znaky trestného činu. Naproti tomu trestní odpovědnost zpravidla nebude dána u tzv. pomocných realizátorů, např. u podřízených zaměstnanců, kteří provádějí jen dílčí úkoly při zajišťování provedení takového rozhodnutí porušujícího pravidla podnikání či jiné právní normy.[4]

Podobně bylo judikováno, že pachatelem trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., resp. nyní zvýhodnění věřitele podle § 223 TrZ, může být jen dlužník. Je-li dlužníkem osoba právnická, může být pachatelem i její statutární orgán (např. jednatel společnosti s ručením omezeným) nebo osoba pověřená zastupovat právnickou osobu navenek. Je-li statutární orgán kolektivní, mohou být pachateli všichni členové tohoto orgánu.[5]

Jde-li o kolektivní statutární orgán nebo o jiný kolektivní orgán obchodní společnosti nebo družstva, trestní odpovědnost tedy nemohou nést paušálně všichni jeho členové jako fyzické osoby, ale vždy musí být zjištěno a konkretizováno, které fyzické osoby se podílely na iniciování, přijetí (schválení) a realizaci určitého rozhodnutí, jehož důsledkem je spáchání trestného činu. K tomu by měl posloužit především zápis ze zasedání či jednání takového kolektivního orgánu, v němž by měly být obsaženy i výsledky jeho hlasování, ovšem obchodní zákoník to výslovně stanoví jen ohledně představenstva akciové společnosti: V zápisu z jednání představenstva musí být jmenovitě uvedeni členové představenstva, kteří hlasovali proti jednotlivým usnesením představenstva nebo se zdrželi hlasování. Pokud není prokázáno něco jiného, platí, že neuvedení členové hlasovali pro přijetí usnesení (§ 440 odst. 3 ZOK, § 157 odst. odst. 1 NObčZ). V ostatních případech je proto třeba opatřit i další podklady, které umožní specifikovat, kdo z kolektivního orgánu navrhl či prosadil určité rozhodnutí a podílel se na jeho přijetí (schválení) či realizaci. Takovými podklady by mohly být svědecké výpovědi členů kolektivního orgánu nebo i jiných osob, různé písemnosti a záznamy související s jednáním kolektivního orgánu, podání učiněná vůči státním a jiným orgánům, záznamy o komunikaci s jinými fyzickými a právnickými osobami apod.

Jestliže trestný čin spáchali všichni členové kolektivního orgánu nebo více z nich a jde-li o úmyslný trestný čin, lze u nich uvažovat o spolupachatelství ve smyslu § 23 TrZ, takže každý člen odpovídá, jako by spáchal trestný čin sám. Pak se zde uplatní i obecné závěry vyplývající z dosavadní judikatury ke spolupachatelství, které vyžaduje jednak společné jednání více pachatelů a jednak jejich shodný úmysl směřující ke spáchání trestného činu společným jednáním (tzv. společný úmysl). O spáchání trestného činu společným jednáním (tj. o společné naplnění znaků příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákoníku) jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, nebo též v případě, když každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, anebo konečně i za situace, pokud jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, ale ve svém souhrnu představují takové jednání popsané v určitém ustanovení zvláštní části trestního zákoníku.[6] Ke spolupachatelství ve smyslu § 23 TrZ není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou určitého děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání.[7]

Společný úmysl spolupachatelů ve shora uvedeném smyslu pak nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která se zde nevyžaduje, a případně postačí i konkludentní dohoda. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a musí být s tím pro tento případ alespoň srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 TrZ]. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý spolupachatel svým přispěním napomáhal činnosti ostatních.

Spolupachatelství je tedy možné, jak vyplývá z výše uvedeného, jen u úmyslného trestného činu, proto u trestného činu spáchaného z nedbalosti (např. u trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 221 odst. 1 TrZ) se mohou vyskytnout pouze případy podobné spolupachatelství.[8] Protože v důsledku určitého rozhodnutí kolektivního orgánu lze spáchat i nedbalostní trestný čin, může zde být použitelná judikatura k míře odpovědnosti více pachatelů za následek, který zavinili jen z nedbalosti, třebaže se v ní neřešila trestní odpovědnost kolektivního orgánu.

Nejvyšší soud totiž učinil závěr, že byl-li nedbalostní trestný čin spáchán v tzv. souběžném pachatelství více pachateli, lze každému z pachatelů přičítat podle okolností odpovědnost za celý následek, jakoby jej způsobil sám, přestože všichni zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoli jako spolupachatelé. Není proto vyloučeno, aby každý z více pachatelů např. trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 TrZ odpovídal za celou škodu, kterou všichni pachatelé způsobili z nedbalosti na cizím majetku, jestliže každý z pachatelů měl povinnost opatrovat nebo spravovat celý tento majetek a jejich jednání, jímž na něm vznikla škoda, se navzájem prolínalo, časově i věcně souviselo, takže všichni přispěli ke způsobení celého škodlivého následku.[9]

Trestní odpovědnost v případě rozhodnutí kolektivních orgánů územní samosprávy

Rozhodování kolektivních orgánů je charakteristické i pro výkon územní samosprávy, kde zejména zastupitelstvu obce (města) a radě obce (města) jsou svěřeny významné pravomoci při správě záležitostí obce [viz zejména ustanovení § 84, 85102 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o obcích“], které tyto orgány realizují mimo jiné přijímáním rozhodnutí určitou (někdy kvalifikovanou) většinou členů zastupitelstva nebo rady obce (§ 87§ 101 odst. 2 zákona o obcích). Podobně je tomu v případě zastupitelstva kraje a rady kraje [§ 31 a násl., § 57 a násl. zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Obce a kraje ovšem nemají nějaký kolektivní (ani individuální) statutární orgán, jak je tomu v případě obchodních společností a družstev, proto se zde uplatní některé odlišnosti.

Na rozdíl od trestní odpovědnosti fyzických osob, které jednají v rámci činnosti obchodních společností a družstev, se orgány činné v trestním řízení nesetkávají příliš často s případy trestných činů spáchaných určitým rozhodnutím, které přijal (učinil, odhlasoval) kolektivní orgán obce nebo kraje. Jednu z takových výjimečných trestních věcí řešil nedávno v dovolacím řízení i Nejvyšší soud a jeho rozhodnutí[10] využijeme k tomu, abychom upozornili na to, jaké jsou zde možnosti trestní odpovědnosti, zejména pokud jde o porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek obce a o zavinění členů zastupitelstva obce, kteří rozhodli o schválení prodeje pozemků za cenu, jež byla mnohem nižší, než obvyklá cena, jakou bylo možno dosáhnout v daném místě a čase. Tato trestní věc byla navíc komplikovaná i tím, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, který shledával státní zástupce ve skutku obviněných, byl spáchán ještě v roce 2007, tj. za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, přičemž soudy prvního a druhého stupně o něm rozhodovaly v roce 2011, tj. již za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Ve zmíněné trestní věci bylo stíháno a obžalováno celkem 23 členů zastupitelstva jednoho statutárního města, kteří – zjednodušeně vyjádřeno – na zasedání zastupitelstva města, jemuž je podle § 85 písm. a) zákona o obcích vyhrazeno rozhodování o převodu nemovitých věcí z majetku obce, v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákona o obcích hlasovali pro prodej pozemků v majetku města za kupní cenu ve výši 875,Kč/m2 za jeden pozemek a ve výši 350,Kč/m2 za druhý pozemek, tj. celkem za částku 1 499 575,Kč, přičemž vědomě zcela pominuli námitky některých členů zastupitelstva vznesené v předchozí diskusi, kteří upozornili na nezdůvodněný rozdíl v cenách obou pozemků a na to, že cena byla konzultována s realitními makléři a podle jejich názoru je příliš nízká, a obvinění se naopak spolehli na zpochybněné podklady vypracované magistrátem města, odborem rozvojových projektů, který běžně podobné převody nepřipravoval, přičemž z těchto podkladů nebylo zřejmé, zda se stanovením ceny v čase a místě obvyklé někdo zabýval; nebylo zde uvedeno vysvětlení zjevného nepoměru mezi cenami obou pozemků, ani to, jaké je jejich přesné určení podle územního plánu, a k ceně zde bylo uvedeno pouze tolik, že byla určena podle interního předpisu města ke stanovení cen pozemků, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2004 a nikdy nebyl novelizován. Hlasy všech obviněných pak zastupitelstvo přijalo usnesení, kterým byl prodej pozemků schválen, a na základě tohoto usnesení byla mezi městem a nabyvateli uzavřena kupní smlouva, kterou byly předmětné pozemky převedeny na nabyvatele za kupní cenu ve výši 1 499 575,Kč, ačkoliv obvyklá cena obou těchto pozemků činila v době převodu minimálně 1500,Kč/m2, celkem tedy 5 016 000,Kč, a městu tak převodem pozemků vznikla škoda ve výši nejméně 3 516 425,Kč.

Soud prvního stupně podle § 314c odst. 1 písm. b) TrŘ za použití § 188 odst. 1 písm. c) TrŘ[11] a z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ zastavil trestní stíhání všech obviněných členů zastupitelstva, protože podle jeho názoru u obviněných nelze dovodit hrubou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 2 TrZ, kterou nyní vyžaduje ustanovení § 221 odst. 1 TrZ. Obvinění se totiž nedopouštěli posuzovaného jednání opakovaně a prodej pozemků neschvalovali za situace, kdy by opomíjeli cenově výhodnější návrhy jiných zájemců nebo konkrétní podklady svědčící o odlišné ceně pozemků obvyklé v daném místě a čase, ačkoli by měli poznatky o tom, že se jejich ceny liší od cen uvedených v interním předpise. Podle přesvědčení soudu prvního stupně zvýšenou opatrnost obviněných nemusela vyvolat ani skutečnost, že návrh prodeje předmětných pozemků předkládal jiný a věcně nepříslušný odbor magistrátu města. Soud druhého stupně pak zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch všech obviněných s poukazem mimo jiné na to, že u nich lze dovodit hrubou nedbalost, přičemž soudy nižších stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce přístupu obviněných k požadavku náležité opatrnosti, která má podstatný význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, jehož spáchání bylo obviněným kladeno za vinu.

Nejvyšší soud zde dospěl mimo jiné k následujícím závěrům. Pokud jde o argumentaci soudu prvního stupně, jeho zmíněné požadavky na zavinění obviněných z vědomé (resp. i hrubé) nedbalosti odpovídají spíše tomu, co je nezbytné k zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák., § 15 odst. 1 písm. b) TrZ], pokud zde soud prvního stupně dovozuje nutnost opakovaného jednání obviněných, jejich konfrontování s konkrétními podklady o možné odlišné ceně pozemků od ceny obvyklé, ignorování návrhů na odkoupení pozemků za vyšší cenu, opakované odmítnutí odložení rozhodnutí do doby doplnění podkladů, vědomost obviněných o odlišnosti obvyklých cen od navrhovaných cen a schválení nekompletně zpracovaných návrhů na prodej nemovitostí atd. Kdyby totiž obvinění jednali za těchto okolností, podle názoru Nejvyššího soudu by už bylo možné uvažovat o jejich srozumění s následkem významným pro trestní odpovědnost v podobě škody na cizím spravovaném nebo opatrovaném majetku, a tedy o úmyslném zavinění. Obviněným však bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., k němuž postačovala (v době činu) vědomá nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., tj. vyžadovalo se, aby pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Prakticky stejné vymezení vědomé nedbalosti obsahuje nyní i ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) TrZ. Na rozdíl od nepřímého úmyslu, u něhož je nezbytný kladný vztah pachatele k poruchovému nebo ohrožovacímu následku alespoň v podobě srozumění (nyní včetně smíření s ním ve smyslu § 15 odst. 2 TrZ), v případě vědomé nedbalosti se ovšem předpokládá negativní vztah pachatele k takovému následku, protože si ho pachatel sice nepřeje, ale jeho spoléhání na to, že relevantní následek nenastane, je nepřiměřené s ohledem na charakter jednání pachatele, jeho postavení a na další okolnosti činu.

Jak přitom vyplývá v posuzované věci ze skutkových zjištění obsažených v podané obžalobě, která převzal i soud prvního stupně do popisu skutku ve svém usnesení, byly zde vyjádřeny okolnosti, jež mohou odůvodnit závěr o tom, že obvinění věděli o možnosti prodeje předmětných pozemků za ceny nikoli obvyklé v rozhodné době a na daném místě, tedy se způsobením škody na majetku města, a že bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že takový následek nezpůsobí. Podle popisu skutku totiž všichni obvinění mimo jiné „…vědomě zcela pominuli námitky některých členů zastupitelstva vznesené v předchozí diskusi, kteří upozornili na nezdůvodněný rozdíl v cenách obou pozemků a na to, že cena byla konzultována s realitními makléři a podle jejich názoru je příliš nízká, a naopak spolehli se na zpochybněné podklady vypracované magistrátem města, odborem rozvojových projektů, který běžně podobné převody nepřipravoval, přičemž z těchto podkladů nebylo zřejmé, zda se stanovením ceny v čase a místě obvyklé někdo zabýval …“. Soud prvního stupně dokonce ponechal v tomto popisu i konstatování, podle něhož si obvinění takto počínali jako členové zastupitelstva města „… v rozporu s § 39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích …“. Přitom soudy nižších stupňů nezpochybnily spáchání žalovaného skutku včetně výše citovaných okolností – ostatně bez provedení důkazů v hlavním líčení se od nich ani nemohly odchýlit – a dospěly k odlišnému závěru jen ohledně právního posouzení skutku, který na rozdíl od obžaloby nepovažovaly za trestný čin. Aniž by tedy Nejvyšší soud předjímal rozhodnutí o vině všech obviněných, nemohl se ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů, pokud za uvedeného stavu vyloučily možnost zavinění obviněných z vědomé nedbalosti.

Úvahy o této formě zavinění pak bylo nutné učinit i v kontextu s tím, o čem obvinění rozhodovali a jaké postavení při tom zastávali. V daném případě totiž obvinění svým hlasováním přímo rozhodovali o schválení prodeje nemovitého majetku města v podobě dvou pozemků. Přitom podle § 38 odst. 1 zákona o obcích, majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Podle § 38 odst. 2 zákona o obcích musí být majetek obce chráněn před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím. Podle § 38 odst. 6 zákona o obcích je obec povinna chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle § 39 odst. 2 zákona o obcích se při úplatném převodu majetku obce cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem. Odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna. Význam citovaných ustanovení určených k ochraně majetku obce, která byli povinni respektovat i všichni obvinění, je pak zdůrazněn zejména dvěma skutečnostmi. Jednak záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek obce, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku musí obec zveřejnit způsobem uvedeným v § 39 odst. 1 zákona o obcích; pokud obec takto nezveřejní svůj záměr, je právní úkon od počátku neplatný. Dále je zde podstatné, že smlouva o úplatném převodu obecního majetku za cenu podstatně nižší, než je cena v místě a čase obvyklá, je bez náležitých důvodů pro tuto odchylku neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 odst. 2 zákona o obcích).[12]

Z hlediska postavení obviněných je v souvislosti s jejich zaviněním významné, že při posuzovaném schvalování prodeje pozemků byli všichni členy zastupitelstva města, což je nejvyšší orgán obce, který ztělesňuje podstatu obecní samosprávy a jemuž je svěřeno rozhodování o nejdůležitějších otázkách týkajících se obce (§ 84 a násl. zákona o obcích). Proto je také zastupitelstvu obce vyhrazeno i rozhodování o určitých majetkoprávních úkonech, které jsou výsostnou záležitostí zastupitelstva, a to mimo jiné o nabytí a převodu nemovitých věcí podle § 85 písm. a) zákona o obcích. Žádný jiný orgán obce tedy nemůže rozhodovat o prodeji nemovitého majetku obce, takže hlasování všech obviněných jako členů zastupitelstva obce nebylo jen nějakým formálním schvalujícím aktem rutinní povahy, ale mělo zásadní právní význam a důsledky. Bez rozhodnutí zastupitelstva obce o schválení prodeje pozemků nebylo možno uzavřít kupní smlouvu, resp. i kdyby snad došlo k jejímu uzavření, byla by neplatná.

Případné trestní odpovědnosti každého z obviněných pak nebrání ani skutečnost, jestliže v dané věci rozhodovali jako členové kolektivního orgánu obce, tj. zastupitelstva města. Ke schválení prodeje předmětných pozemků se totiž vyžadoval souhlas nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva města (§ 87 zákona o obcích), takže všichni členové zastupitelstva představující tuto většinu, bylo-li jí dosaženo, se bezprostředně podíleli na přijetí takového rozhodnutí zastupitelstva města, přičemž každý z nich měl stejný hlas. Proto i trestní odpovědnost za schválení a důsledky rozhodnutí přijatého zmíněnou většinou, pokud bylo učiněno v rozporu s povinností členů zastupitelstva města řádně spravovat majetek města (§ 38 a násl. zákona o obcích), mohou nést všichni obvinění, kteří hlasovali pro schválení určitého rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda na majetku města. V žádném případě zde nejde o nějakou kolektivní odpovědnost, protože je zřejmé, jak každý z obviněných hlasoval, přičemž bez souhlasného vyjádření všech obviněných by nemohlo být dosaženo potřebné většiny pro přijetí schváleného rozhodnutí.

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 11, 2013. Pokračování článku dostupné zde.


[1] Viz např. PÚRY, F. – ŠÁMAL, P. Ještě k trestní odpovědnosti osob jednajících za právnické osoby. Trestní právo. 1996, č. 9, s. 12; PÚRY, F. – ŠÁMAL, P. K diskusi o trestní odpovědnosti fyzických osob jednajících za právnické osoby. Trestní právo. 1997, č. 5, s. 9; ŠÁMAL, P. K trestní odpovědnosti osob oprávněných jednat za právnickou osobu. In: Sborník VI. Karlovarské právnické dny. Praha: Linde Praha 1996, s. 109; ŠÁMAL, P. Ještě k trestní odpovědnosti osob působících v právnických osobách (obchodních společnostech a družstvech). In: Sborník XIV. Karlovarské právnické dny. Praha: Linde Praha 2004, s. 165.

[2] K těmto polemickým názorům viz např. TERYNGEL, J. K trestní odpovědnosti právnických osob a osob za ně jednajících. Trestní právo. 1996, č. 1, s. 15; TERYNGEL, J. Ještě k rozlišení odpovědnosti právnických a fyzických osob. Trestní právo. 1996, č. 12, s. 9.

[3] Z dalších publikací viz např. ŠÁMAL, P. – PÚRY, F. – SOTOLÁŘ, A. – ŠTENGLOVÁ, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 263; NOVOTNÝ, O. – VANDUCHOVÁ, M. – ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 182; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1275; z mimotrestních např. VÍTEK, J. Odpovědnost statutárních orgánů obchodních společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012.

[4] Jde o rozhodnutí publikované pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr., které pochopitelně sice vychází ještě z právního stavu platného před zavedením trestní odpovědnosti právnických osob, ale je nadále aktuální, protože ani případný trestní postih právnické osoby nemá vliv na trestní odpovědnost fyzické osoby jednající jako člen kolektivního orgánu v rámci činnosti právnické osoby.

[5] Jedná se o rozhodnutí publikované pod č. 47/2001 Sb. rozh. tr.

[6] Viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.

[7] Viz rozhodnutí pod č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.

[8] Viz rozhodnutí pod č. 50/1968-I. Sb. rozh. tr.

[9] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1466/2008, publikované pod č. T 1163. v sešitě 53 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2009.

[10] Jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 827/2012; text je dostupný na www.nsoud.cz. Rozhodnutí bylo publikováno v časopise Trestněprávní revue, 2013, č. 6, s. 147.

[11] Zkratku „TrŘ“ používáme pro označení zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

[12] Viz rozhodnutí pod č. 86/2011 Sb. rozh. obč.

trestní odpovědnost územní samospráva subsidiarita trestní represe kolektivní statutární orgán kolektivní orgán hlasování

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články