Trestní odpovědnost ve sportu

Trestněprávní odpovědnost za sportovní úrazy

Dle platných zákonů bezesporu lze úrazy způsobené při sportu posuzovat jako trestné činy, pokud dojde k naplnění veškerých znaků charakteristických pro spáchání trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky trestného činu. V případech trestných činů proti životu a zdraví je tak zcela reálné, že určitá jednání vedoucí k způsobení sportovního úrazu je možné pod tyto trestné činy podřadit. Ze strany orgánů činných v trestním řízení je naopak mnohdy viditelná určitá zdrženlivost při nahlížení na sportovní úrazy z trestně-právního pohledu – jako např. na usmrcení z nedbalosti či (těžké) ublížení na zdraví.

K jistým specifikům při nahlížení na sportovní úrazy jako na trestné činy přispěla i řada teorií, jejichž zastánci trestní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy z mnoha různých důvodů často zpochybňují. Například podle tzv. teorie nešťastné náhody je podstatou vyloučení trestní odpovědnosti předpoklad, že hlavním cílem sportovce je dosažení určitého sportovního výsledku, a nikoliv zranění soupeře – tudíž případná zranění jsou pouhé „nešťastné náhody“, za které sportovec nemůže nést odpovědnost.

Naopak podle tzv. teorie přípustného sportovního rizika (eventuálně též obdobně dle tzv. teorie souhlasu poškozeného) akceptuje sportovec určitou míru sportovního rizika a tím i možnost vzniku sportovního úrazu. Pokud podle této teorie způsobí jeden sportovec druhému sportovní úraz, není za své jednání odpovědný z důvodu akceptace tohoto sportovního rizika druhým (poškozeným) sportovcem. Uplatnění poslední zmíněné teorie si teoreticky lze představit u profesionálního sportu, jelikož zde jsou sportovci zpravidla velmi dobře informování o veškerých možných rizicích, které svou účastí ve sportu podstupují. Na amatérské úrovni, kde bývají sportovci o rizicích daného sportu dostatečně informování jen velmi zřídka, se však tato teorie poněkud míjí účinkem.

V neposlední řadě můžeme zmínit také tzv. teorii nedostatku zavinění, podle níž je základ vyloučení odpovědnosti za sportovní úrazy spatřován v předpokladu či domněnce, že sportovcům není možné za způsobená zranění přičítat jakékoliv zavinění, a to ani ve formě nedbalosti. Proti tomu lze však jednoduše namítat, že pouhá účast ve sportu sama o sobě nemůže zavinění sportovce (ve formě úmyslu či nedbalosti) vyloučit. Zajímavou teorií je rovněž tzv. teorie dodržení sportovních pravidel, jenž dovozuje beztrestnost sportovce za způsobený úraz. Tato teorie je do značné míry přijímána právě v tom, že jednou z podmínek trestní odpovědnosti sportovce za sportovní úraz je právě porušení pravidel daného sportu. Všechny tyto teorie pokládají určitý právní základ pro rozhodování soudů ve věcech trestní odpovědnosti sportovců – jelikož je ovšem nezbytné každý případ posuzovat individuálně, nepředstavuje ani jedna z nich komplexní soubor pravidel pro posuzování trestní odpovědnosti sportovců a konkrétní mantinely musí nastavit až soudní praxe.

Judikatura českých soudů v oblasti trestní odpovědnosti ve sportu

Rozhodování o trestní odpovědnosti sportovců se české soudy dlouhou dobu úspěšně vyhýbaly. Je tak pro každého asi velkým překvapením, že vůbec první české rozhodnutí, které se vztahuje k trestní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, je z roku 2002. Od té doby se ovšem české soudy osmělily a této oblasti se vyhýbají už o poznání méně. Soudní judikatury tak v posledních letech přibylo, přesto, že se stále jedná pouze o několik málo rozhodnutí, která rozhodně nestačí pro utvoření robustnějších pravidel na úrovni trestního soudnictví. Pojďme si tedy nastínit závěry alespoň některých z nich, jenž se mohou stát základem pro budoucí rozhodovací praxi českých soudů v dané oblasti.

Ve svém historicky prvním trestně-právním rozhodnutí v oblasti sportu ze dne 11. prosince 2002 (sp. zn. 5 Tdo 997/2002) Nejvyšší soud ČR vyslovil souhlas se závěry soudu nižšího stupně, podle nichž byl hokejista uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví, kterého se dopustil tím, že při hokejovém utkání udeřil hokejkou do obličeje ležícího soupeře, který v tom momentě vůbec nemanipuloval s pukem. Nejvyšší soud ČR v uvedeném rozhodnutí dovodil, že trestní odpovědnost při sportu vzniká „po překročení hranice rizika ze hry, které každý hráč při hokeji podstupuje.“ Odkázal tak do jisté míry na teorii přípustného rizika – s přihlédnutím k povaze ledního hokeje jako výrazně kontaktního sportu. Jelikož tedy zranění protihráče bylo způsobeno překročením hranice tohoto přípustného rizika ze hry, které každý hokejista podstupuje – avšak které Nejvyšší soud nikterak blíže nedefinoval – došlo ke spáchání trestného činu.

Dalším důležitým rozhodnutím v oblasti sportu bylo usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 418/2015, ze dne 10. června 2015, podle něhož byl rovněž hokejista po fyzickém napadení protihráče hokejkou odsouzen ke spáchání přečinu ublížení na zdraví, a to proto, že „zcela vybočil z herních pravidel hokejové hry a surově zaútočil na protihráče v době, kdy nešlo o herní akci, ale mimo ni.“ I v tomto případě Nejvyšší soud ČR posoudil jednání sportovce (hokejisty) jako trestný čin, a to především z toho důvodu, že se jednalo o úmyslné jednání zjevně vybočující z pravidel hry daného sportu. I v tomto případě soud přihlížel ke specifikům hokeje jako nadměrně kontaktního sportu, při kterém v zápalu hry pravidelně dochází ke zraněním protihráčů.

Závěr

Posuzování trestní odpovědnosti u sportovců za sportovní úrazy je, jak je vidět z dosavadní rozhodovací praxe českých soudů, stále ještě v plenkách. Na druhou stranu je ovšem dobrým signálem, že se soudy touto problematikou začínají zabývat intenzivněji než dříve a začínají nastavovat konkrétní pravidla a mantinely pro budoucí rozhodování v této oblasti. Z jejich přístupu je však už nyní jasné, že úplná beztrestnost sportovců za sportovní úrazy není ve společnosti akceptovatelná.