Trestní zřízení zemské v praxi

Je skutečně hlubokou otázkou, k čemu přispěje nové dělení trestných činů na přečiny a zločiny, když smysl úpravy přečinů v předlistopadovém výkladu nebyl obnoven nebo zaměnění termínů společenská nebezpečnost za společenskou škodlivost.

Stejně tak je otázkou, proč je dána potřeba i pro letité zkušené právníky neustále studovat čísla paragrafů trestných činů, když předmětné přečíslování lze přirovnat k celkem biblickému zmatení jazyků. Možná byla logickou příčinou v tomto případě snaha legislativce opticky zatajit neustále přibývání nových a nových skutkových podstat trestných činů. Lze si v tomto smyslu položit otázku, jak že jsme mohli bez těchto desítek nových trestných činů vůbec fungovat!

Tématem však zůstává současný stav trestního řízení v českých zemích. Po novele trestního řádu je ze strany orgánů činných v trestním řízení, v tomto případě policie a státního zastupitelství, dán velmi paradoxní přístup. Na jedné straně zde máme dokonce Vrchní státní zastupitelství, které nechává zatýkat pracovníky Úřadu vlády za pomoci psů a po zuby ozbrojených policistů přímo na jejich pracovišti. Naskýtá se samozřejmě otázka, proč nebyli jmenovaní zadrženi například doma, když byli dlouhodobě sledováni anebo nebyli prostě předvoláni k výslechu na polici, když u předmětných osob je dána silná pravděpodobnost, že by se k výslechu dostavily. Podobný postup se stává smutnou módou, kdy byl před lety takto zadržen na dálnici, za pomoci vrtulníku (!), kontroverzní podnikatel Starka, čímž byla téměř způsobena rozsáhlá dopravní nehoda, to vše s nulovým výsledkem, který již policisty mediálně prezentován nebyl. Takto má dnes policie potřebu prezentovat jakékoliv své „slavnější“ zatýkání, bývalého náměstka MPSV, Šišku, nevyjímaje. Vše by se dalo ještě pochopit, kdyby pak nebyla Vrchním státním zastupitelství v Olomouci prezentována snaha podat obžalobu zvědavostí státního zastupitelství na rozhodnutí tzv. nezávislého soudu!

A to vše za situace, kdy v jiných závažných případech je téměř nemožné přesvědčit Policii ČR či státní zastupitelství třeba pouze k formální činnosti, například ke studiu materiálů či výslechu podstatných svědků. Ale to je téma až na příští samostatný článek, ba možná i články. Zde náhle zcela mizí deklarovaná zvědavost orgánů činných v trestním řízení na názoru nezávislého soudu. Dále se objevují argumentace na subsidiární úlohu trestního řízení a orgány policie za přispění státního zastupitelství zůstávají v hluboké nečinnosti. Téměř se nabízí otázka, zda je dána vůbec ochota šetřit kauzy, kde není dána mediální odezva, zejména spojená s korupcí či zneužitím pravomoci veřejného činitele. Při srovnání takové neochoty k provedení alespoň základních vyšetřovacích kroků, stojí vedle sebe kauzy jako v případě bývalého policejního prezidenta Lessyho, kde ochota vyšetřovat jeho osobu hraničila se zbožným přáním a revolučním nadšením.

Neméně silnou kapitolou jsou úniky z vyšetřovacích spisů. Na jednu stranu lze pochopit snad i oprávněnou zvědavost novinářské obce na novinky z vyšetřování, které jsou následně předestírány zbytku republiky, na straně druhé je nepřijatelný nyní tak oblíbený postup policie, kdy se můžeme v novinách dočítat z policejních odposlechů pikantní novinky z osobního života například bývalého premiéra České republiky! Autor článku zdůrazňuje, že není fanouškem pana Nečase, ani členem žádné politické strany. Zůstává pouze otázkou, kdo bude příště na řadě a o kom zase si budou podobné pikanterie ostatní číst.