Victim impact statement – právo oběti být slyšena Zdroj: Fotolia

Victim impact statement – právo oběti být slyšena

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen „ObTrČ“) oslavil prvního srpna tohoto roku tři roky své účinnosti[1] a spolu s ním i některé instituty, které jím byly do českého právního řádu zavedeny zcela nově. Mezi nimi je i prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život, ze zahraničí známé jako victim impact statement. Úkolem následujícího příspěvku je tento institut stručně přiblížit a zamyslet se nad jeho významem.

Hana Šimánová

Hana Šimánová

Právnická fakulta UK v Praze

Hana Šimánová

Právnická fakulta UK v Praze

Úvod, právní úprava

V úvodní části článku je představena právní úprava relevantní ve vztahu k tomuto institutu, dále navazuje stručný popis toho, jak victim impact statement vznikl a vyvíjel se. Stěžejní část je věnována úvahám nad jeho významem, a to zejména s odkazem na díla kriminologů angloamerické právní kultury. Krátce pojednáno je také o tom, co takové prohlášení obvykle obsahuje, což je také v závěru článku demonstrováno na praktickém příkladu ze zahraničí.

Zákon samotný reaguje jednak na volání odborné veřejnosti a nevládních organizací po komplexní úpravě práv obětí trestných činů, jednak na požadavek práva Evropské unie sjednotit některé aspekty v této oblasti. Evropská úprava probíhá zejména formou harmonizace – prostřednictvím směrnic. Za vůdčí pramen unijního práva bývá, pokud jde o práva obětí trestných činů, označována Směrnice, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, z roku 2012.[2]

Prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život se věnuje § 22 ObTrČ. Je tak systematicky zařazeno do dílu 5 hlavy druhé – mezi instituty, které mají zabránit negativnímu jevu označovanému jako sekundární viktimizace (druhotná újma).[3] Vedle victim impact statementu zde najdeme dále např. právo oběti na to, aby byla vyslechnuta osobou stejného nebo naopak opačného pohlaví (§ 19 ObTrČ) či právo na doprovod důvěrníka k úkonům trestního řízení a podání vysvětlení (§ 21 ObTrČ).

Dle ust. § 22 ObTrČ „má oběť právo v kterémkoliv stadiu trestního řízení učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na její dosavadní život. Oběť může učinit prohlášení i písemně.“ Jako relevantní ustanovení výše uvedené směrnice lze pak ve vztahu k prohlášení oběti uvést 41. odstavec Preambule, který hovoří o tom, že „Právo oběti na slyšení by se mělo považovat za dodržené v tom případě, že obětem bylo umožněno učinit prohlášení či podat vysvětlení písemně.“

Přijetí zákona o obětech trestných činů si vyžádalo také dílčí změny v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „TŘ“). Některé z takto přijatých změn se bezprostředně dotýkají právě prohlášení oběti. Například může být ve smyslu ust. § 89 odst. 2 TŘ  v trestním řízení posuzováno jako důkaz. Dále lze zmínit § 212a TŘ, který možnost učinit toto prohlášení výslovně zakotvuje jako právo poškozeného v trestním řízení: „Poškozený, který je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, může žádat v hlavním líčení, aby mohl učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život, a to i v případě, že prohlášení učinil písemně. Předseda senátu je povinen žádosti vyhovět a umožnit ústní prohlášení nejpozději v závěrečné řeči. Ústní prohlášení poškozeného lze přerušit jen tehdy, jestliže se zřejmě odchyluje z jeho rámce.“ V této souvislosti je ale třeba upozornit na výtky, které má vůči dikci tohoto ustanovení komentář[4]: Je totiž třeba vycházet z toho, že oběť má ve smyslu ObTrČ vlastní legální definici[5], a tudíž nelze zužovat subjekty oprávněné k podání victim impact statementu pouze na osobu poškozeného v postavení oběti. Navíc, jak je uvedeno výše, má oběť právo podat toto prohlášení v kterémkoliv stadiu řízení, a neměla by být tedy omezována závěrečnou řečí v hlavním líčení.

Původ a vývoj

Původ victim impact statementu je třeba hledat v angloamerickém systému práva. První prohlášení obětí takového druhu se objevila v americkém státě California v osmdesátých letech minulého století. Americký profesor a bývalý soudce Paul Cassell ve svém díle odkazuje na to, že jejich vznik (a obecněji vznik hnutí za práva obětí trestných činů) bývá spojován s mnoha myšlenkovými proudy.[6] Pro konzervativce znamenalo jejich zavedení jistý protipól k dosavadní právní úpravě, která se soustředila pouze na práva obviněných. Hnutí za občanská práva na americkém Jihu upozorňovala na četné případy rasově motivovaných trestných činů, jejichž obětem se nedostávalo efektivní možnosti participace na trestním postihu jejich pachatelů. Mezi zastánkyněmi feminismu se objevovala kritika zacházení s obětmi znásilnění v průběhu trestního řízení. A konečně jistý podnět dali také advokáti chudších vrstev, kteří upozorňovali na nedostatečnou finanční kompenzaci za újmu spáchanou trestným činem pro jejich klienty.  Na všechny tyto impulsy začala americká právní úprava postupně reagovat. V ústavách jednotlivých amerických států se začaly objevovat dodatky, které obětem zaručovaly jejich práva – včetně práva podat prohlášení o dopadu trestného činu na jejich život. Jistou zajímavostí je, že na federální úrovni se takový dodatek nikdy přijmout nepodařilo. Namísto toho byl v USA v říjnu roku 2004 přijat souhrnný katalog práv obětí trestných činů známý jako Crime Victims‘ Rights Act.[7] Ze Spojených států se tento institut brzy rozšířil do dalších zemí angloamerické právní kultury – např. Kanady nebo Austrálie. V roce 2006 byl jako experiment představen také ve Spojeném království. Vedle starší formy, kdy takové prohlášení podává sama oběť – jednotlivec (v zahraničí známé jako personal impact statement), se postupně vyvinula i forma jakéhosi „hromadného“ prohlášení, které zahraniční literatura označuje jako family impact statement. Ta se vyskytuje zejména v případech, kdy oběť sama není s to podat takové prohlášení a dopad trestného činu tedy přechází na její rodinu (pozůstalé).[8]

Význam victim impact statementu

Otázka významu victim impact statementu se odvíjí od vnímání a postavení oběti v rámci trestního řízení, ba dokonce v rámci trestního práva samotného. Český (i další) zákonodárce již dávno opustil pojetí trestního práva jako vztahu pachatele a oběti. Toto bylo nahrazeno koncepcí, do níž se značně prolíná charakter trestního práva jakožto odvětví práva veřejného, kdy na druhé straně vztahu vůči pachateli trestného činu stojí stát.[9]

V souvislosti s tím se však nabízí otázka, zda tímto není (skutečná) oběť trestného činu jaksi upozaděna či ignorována. V angloamerickém právním prostředí probíhají na toto téma poměrně živé a zajímavé diskuze. Ti, kteří druhou z uvedených koncepcí obhajují, poukazují zejména na to, že spáchání trestného činu má vždy veřejný rozměr, neboť porušení hodnot tak důležitých, že jsou chráněny na úrovni trestního práva, se dotýká nejen oběti, ale celé společnosti. V rozsudku (v českém kontextu „jménem Republiky“), který si nakonec pachatel vyslechne, je vysloven společenský odsudek, odsudek celé veřejnosti, odsudek Republiky. Matt Matravers, americký profesor kriminologie z Univerzity v Yorku, nadto uvádí, že takové porušení hodnot (práva) má vliv na chování i jiných lidí než oběti. Skutečnost, že došlo ke spáchání trestného činu, je může přimět, aby byli opatrnější – vzdali se návštěvy určitého podniku nebo se vyhýbali místu, o němž si v novinách přečetli, že zde došlo k násilí. [10]

Vedle toho je však třeba pamatovat na to, že je to stále oběť, kdo dotčení zájmu chráněného trestními zákony pociťuje nejvíce, často jako újmu velmi citelnou. „Jestliže stát nesplnil jednu ze svých povinností a neochránil osoby pod jeho jurisdikcí před spácháním trestného činu, měl by v určité míře kompenzovat takto vzniklou újmu. (...) V trestním řízení by měla oběť mít možnost sehrát přiměřenou úlohu.“[11] Skutečnost, že se taková osoba smí ke spáchanému skutku a jeho důsledkům pro ni vyjádřit, by měla být samozřejmou. Při popisu významu victim impact statementu, bývá možnost oběti citově se vyrovnat s událostí uváděna na prvním místě.[12] Teoretický model, který tento aspekt vyzdvihuje, se označuje jako restorativní nebo také komunikační.[13] Oběť prostřednictvím svého prohlášení může komunikovat s pachatelem a se svým okolím a pomoci soudu pochopit, jaký dopad na ni trestný čin měl. To ji v řadě případů umožní, aby se se spáchaným činem vypořádala. V zemích, kde jsou victim impact statementy běžnou součástí trestního řízení již delší dobu (např. Kanada, USA), byl jejich přínos prokázán empiricky, byť to nelze říci zcela obecně u všech druhů trestných činů. Pozitivní výsledek přinesl např. Kellyův výzkum z roku 1987 ohledně ženských obětí trestného činu znásilnění[14] nebo výzkum Cattanea a Goodmana z roku 2010 u obětí domácího násilí.[15] Nejpřesvědčivěji lze pak podle Edny Erez doložit pozitivní přínos tohoto institutu díky kladné odpovědi obětí na otázku, zda by takové prohlášení poskytly znovu v případě svojí další viktimizace, položenou v rámci rozsáhlého výzkumu v USA, Kanadě a Spojeném království.[16]

Na druhém místě představuje dle komentářů prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život také příležitost pro pachatele – ten si díky němu může uvědomit, co trestným činem spáchal. Obviněný má ve smyslu práva na obhajobu také možnost vyjádřit se k takovému prohlášení, jakožto k důkazu o skutečnostech, které jsou mu kladeny za vinu. Zde je třeba upozornit na to, že oběť může být následně na tyto skutečnosti i dotazována, a to jak ze strany orgánů činných v trestním řízení, tak i ze strany obviněného či jeho obhájce.[17] Na otázku, nakolik skutečně vzbudí prohlášení oběti v pachateli soucit či jej alespoň podnítí k tomu, aby o svém činu přemýšlel, je ale těžké odpovědět. Například výzkum, který provedla v roce 2003 americká psychiatrička Judith Herman, ukázal, že někteří pachatelé mají často jen malou či dokonce nemají vůbec žádnou schopnost empatie.[18]

Konečně jako třetí významný aspekt tohoto institutu se uvádí relevance, kterou může mít pro soud při rozhodování o nároku oběti a individualizaci sankce.[19] V této souvislosti stojí za zmínku další Matraversův podnět, na němž lze ukázat, že v konkrétních případech může být na victim impact statement nahlíženo i negativně – a sice otázka významu prohlášení oběti ve vztahu k požadavku na to, aby ukládané tresty byly spravedlivé. Svoji myšlenku demonstruje na teoretickém příkladu dvou různých pachatelů obdobných trestných činů s obdobným finančním dopadem na oběť. Je-li v jednom z trestních řízení učiněno prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život a v druhém nikoliv, dá se podle Matraverse předpokládat, že v prvém případě soud, pohnut (a ovlivněn) tímto prohlášením uloží pachateli tohoto trestného činu trest vyšší než pachateli druhému.[20] Takový výsledek pak jistě s požadavkem spravedlivosti a rovnosti příliš nekoresponduje.

Ti, kdož se při hodnocení victim impact statementu soustřeďují zejména na jeho vliv na rozhodování soudu či poroty, zastávají perspektivu v teorii označovanou jako instrumentální.[21] Někteří z nich jdou v negativním hodnocení tohoto institutu ještě dál. J. Henderson se domnívá, že hlavním záměrem obětí je podněcovat nepřátelství vůči obviněným a upozorňovat na (přílišnou) mírnost systému odsuzování. [22] Andrew Ashworth dokonce píše o tom, že některé oběti mohou být i pomstychtivé, prahnoucí po uložení co nejvyššího trestu pachateli.[23] Takovýto názor byl ale výzkumem provedeným v roce 1994 v Austrálii či v roce 2008 v Kanadě spíše vyvrácen.[24]

Obsah prohlášení

Co se týče obsahu takového prohlášení, není oběť (vyjma nežádoucích hodnotících soudů o osobě pachatele či postupu orgánů činných v trestním řízení[25]) nijak limitována. Dle zákonného textu má oběť učinit prohlášení o tom, jaký měl trestný čin dopad na její život. Obsahové náležitosti zákon nespecifikuje. V komentáři k zákonu jsou tyto rozděleny do tří skupin.[26]  Za prvé by v prohlášení neměly chybět údaje formální povahy – identifikace orgánu činného v trestním řízení, jemuž je prohlášení adresováno, identifikace oběti (jméno a příjmení), trestního řízení (spisová značka), datum a místo sepsání a podpis. Stěžejní částí prohlášení je popis dopadu na život oběti: emočního – např. ovlivnění dosavadních mezilidských vztahů, životního stylu a dalších aktivit; fyzického – popis zranění, jejich vlivu, přetrvávajících zdravotních problémů či léčby; finančního – od ušlého zisku způsobeného trestným činem až po platbu léků; i jiného dopadu, který nespadá do některé z uvedených kategorií. Jako třetí běžnou náležitost victim impact statementů uvádí komentář připojení příloh, kterými mohou být např. lékařská potvrzení, různé kresby či dokumenty, které dokládají finanční dopad trestného činu.

Je třeba ale zdůraznit, že se jedná jen o jakési vodítko, které může oběti pomoci prohlášení formulovat. Jak bylo popsáno výše, konkrétní podoba a obsah prohlášení je plně v diskreci oběti. Podobně lze spatřit snahu pomoci obětem při vytváření jejich prohlášení ve formulářích, které na svých webových stránkách nabízí Policie České republiky či prostřednictvím příruček Bílý kruh bezpečí.[27]

Praktický příklad

Pro představu, jak vypadá prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život v praxi a jakým dojmem může působit, si pomozme příkladem ze zahraničí. V roce 2014 se v australském státě Victoria podělila se soudem, pachatelem a posléze i veřejností o svoje pocity Kate, která se stala obětí sexuálně motivovaného násilného trestného činu. Jak sama říká, věří, že vytváření takového prohlášení je proces, který může oběti pomoci se s tím vypořádat. Zároveň je ráda, že sdílení jejího příběhu může dodat odvahu i jiným obětem. Ve svém victim impact statementu popisuje „devastující, hluboký a rozsáhlý dopad“, který na ni spáchání trestného činu mělo. Podle jejích slov zasáhl každou sféru jejího života a každou část jejího Já:

„Ztratila jsem svůj domov. Ray Street, ulice, kde bydlím, se stala místem, kde se odehrál útok. Od té doby je pro mě tento prostor místem teroru a útrap. (…)

Přišla jsem o práci. Nejprve jsem si vzala 5 týdnů volna. Poté jsem se pokusila vrátit se do práce alespoň částečně. Brzy ale začalo být jasné, že v žádném případě nebudu s to tohle zvládnout. Vliv mého traumatu byl invazivní a všudypřítomný. Nemohla jsem vykonávat svoji práci. Pozice manažera s sebou nese odpovědnost a důležitá rozhodnutí. Je to náročná práce plná výzev, z nichž jsem kdysi mívala potěšení. Mé trauma ale způsobilo, že jsem najednou nezvládala ani základní úkoly. (…)

Každý měsíc docházím k psychiatrovi a snažím se vypořádat se symptomy posttraumatického stresu. (…)

V důsledku toho, co se mi přihodilo, jsem přišla o svoji důstojnost, autonomii a respekt k sobě samé. Zdecimovalo to moji sebedůvěru i důvěru v okolní svět. Jen těžko se mi věří tomu, že mám svým přátelům ještě co nabídnout. Nejsem ten člověk, kterým jsem byla předtím a pro to, co se mi stalo, už ani nebudu. Stěží se rozvzpomínám na dobu, kdy jsem bezpečí brala jako samozřejmost. Nyní mám problém důvěřovat lidem a komunikovat s nimi.“ [28]

Vyřknout tato slova veřejně, zvláště pak před osobou, která všechno toto utrpení způsobila, bylo podle Kate stresující a ponižující. Také ale chtěla, aby to vše bylo popsáno jejími vlastními slovy. Domnívá se totiž, že v systému, kde je, dle jejího názoru, často věnováno obětem trestných činů jen málo času a pozornosti, je třeba být vděčný za takovouto příležitost.

Závěrem

Jak již bylo uvedeno výše, victim impact statement je pro české právní prostředí pořád ještě relativně novým institutem. Nelze zcela jednoznačně říci, jak často je u nás obětmi využíván. Jednak proto, že neexistuje oficiální evidence, která by taková prohlášení soustřeďovala, jednak vzhledem k jeho bezformální povaze, kdy v konkrétních případech nemusí být projev oběti jako takové prohlášení ani jednoznačně identifikován. Některé z výše nastíněných otázek, které jej provázejí, budou možná postupem času a praxí vyřešeny či alespoň částečně objasněny. Je ale důležité, aby oběti o tomto svém právu věděly a nebály se jej využít, zejména mělo-li by jim pomoci se s dopadem trestného činu vypořádat.


[1] V případě ObTrČ hovoříme v souladu s ust. § 62 o dělené účinnosti: Jednotlivá ustanovení tohoto zákona nabývala účinnosti postupně – ve čtyřech fázích. Datum 1. srpna 2013 je spojeno s účinnost stěžejní části tohoto zákona – úpravy práv obětí. V tento den také ObTrČ nabyl účinnosti jako celek. Srov. JELÍNEK, Jiří. Zákon o obětech trestných činů: komentář s judikaturou. 2., dopl. a rozš. vyd. Praha: Leges, 2014. Komentátor. s. 257.

[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV.

[3] „K sekundární viktimizaci dochází tehdy, jestliže je oběti po ukončeném trestném činu způsobena další újma. Jejím zdrojem může být pachatel, sociální prostředí, či orgány činné v trestním řízení.“  MUSIL, Jan. Oběť trestného činu. In GŘIVNA, Tomáš a kol. Kriminologie. 4., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014. s. 120.

[4] JELÍNEK, Jiří. Zákon o obětech trestných činů: komentář s judikaturou. 2., dopl. a rozš. vyd. Praha: Leges, 2014. Komentátor. s. 119.

[5] K pojmu oběť viz legální definice ust. § 2 odst. 2 a 3 ObTrČ. Prohlášení mohou kromě osoby bezprostředně dotčené trestným činem podat také např. její rodinní příslušníci, v případě, že byla takové osobě způsobena smrt. Naopak vyloučena je z této možnosti osoba právnická, neboť se usuzuje, že jako fiktivní entita není s to subjektivně pociťovat újmu tak jako člověk.

[6] CASSELL, Paul G. In Defense of Victim Impact Statements. Ohio State Journal of Criminal Law. University of Utah - S.J. Quinney College of Law, 2009, 6(611), s. 612 - 616.

[7] tamtéž

[8] ROCK, Paul. Hearing victims of crime: the delivery of impact statements as ritual behaviour in four London trials for murder and manslaughter In ROBERTS, Julian V. a Anthony BOTTOMS. Hearing the Victim: Adversarial Justice, Crime Victims, and the State. Devon, UK: Willan Publishing, 2010, s. 228.

[9] K tomu např. JELÍNEK, Jiří a Tomáš GŘIVNA. Poškozený a oběť trestného činu z trestněprávního a kriminologického pohledu. Praha: Leges, 2012.

[10] MATRAVERS, Matt. The victim, the State and civil society In ROBERTS, Julian V. a Anthony BOTTOMS. Hearing the Victim: Adversarial Justice, Crime Victims, and the State. Devon, UK: Willan Publishing, 2010, s. 7.

[11] GŘIVNA, Tomáš a kol. Zákon o obětech trestných činů: komentář. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2014. xv, s. 1.

[12] op. cit. 4 – s. 119 nebo op. cit. 11– s. 148.

[13] EREZ, Edna a Julian V. ROBERTS: Communication at sentencing: the expressive function of Victim Impact Statements In ROBERTS, Julian V. a Anthony BOTTOMS. Hearing the Victim: Adversarial Justice, Crime Victims, and the State. Devon, UK: Willan Publishing, 2010, s. 233.

[14] KELLY, D. Victims. Wayne Law Review. 1987, (34). s. 69 -86.

[15] CATTANEO, L.B. a L.A. GOODMAN. Through the lens of therapeutic jurisprudence: The relationship between empowerment in the court system and well-being for intimate partner violence victims. Journal of Interpersonal Violence, 2010. (25), s. 481 - 502.

[16] EREZ, Edna. Victim Participation in Criminal Justice System. In DAVIS, Robert C., Arthur J. LURIGIO a Susan HERMAN (eds.). Victims of crime. 4th ed. Los Angeles: SAGE, 2013. s. 262.

[17] op. cit. 4

[18] HERMAN, Judith L. The Mental Health of Crime Victims: Impact of Legal Intervention. Journal of Traumatic Stress. 2003, (16), s. 159 - 166.

[19] op. cit. 11 – s. 148.

[20] op. cit. 10 – s. 5.

[21] op. cit. 13.

[22] HENDERSON, J. The Wrongs of Victim Rights. Stanford Law Review. 1985, (37), s. 937 - 1021.

[23] ASHWORTH, Andrew. Victims‘ rights, defendants‘ rights and criminal procedure. In CRAWFORD, Adam a Jo. GOODEY. Integrating a victim perspective within criminal justice: international debates. Brookfield, Vt.: Ashgate, 2000. Advances in criminology.

[24] EREZ, E., L. ROEGER a F. MORGAN. Victim Impact Statements in South Australia: An Evaluation. Adelaide. South Australian Attorney-General's Department, 1994., MILLER, K. Empowering Victims: the Use of the Victim Impact Statement in the Case of Sexual Assault in Nova Scotia: the Perspective of Victims and Victim Services Staff. Toronto: Centre of Criminology, University of Toronto, 2008.

[25] op. cit. 4 – s. 120.

[26] op. cit 11 – s. 149 – 150.

[27] Např. http://www.policie.cz/clanek/dokumenty-a-odkazy-pro-obeti-trestnych-cinu.aspx

[28] RAVENCROFT, Kate. Victim Impact Statement. In: 16 Impacts of Sexual Assault: [online]. 2014 [cit. 2016-08-21]. Dostupné z: https://16impacts.wordpress.com/

oběť trestného činu victim impact statement

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články