Menu

Články

Vražda novorozeného dítěte matkou

ČlánkyTrestní právoMgr. Štěpán Ciprýn24.11.2019
Mgr. Štěpán Ciprýn24.11.2019

Čas od času se v médiích můžeme dočíst o případech, kdy matka při porodu, nebo těsně po něm, usmrtí své novorozené dítě. Vraždy a další trestné činy proti životu a zdraví vždy vyvolají silné odsuzující a negativní emoce, obzvlášť, je-li obětí dítě, natož dítě novorozené.

Privilegovaná skutková podstata vraždy novorozeného dítěte matkou je v trestním zákoníku zakotvená v hlavě první zvláštní části v ustanovení § 142 jako „matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě, bude potrestána odnětím svobody na tři léta až osm let“. Jedná se o skutkovou podstatu, která je ve vztahu speciality ke skutkové podstatě trestného činu vraždy, neboť nechrání lidský život obecně, ale pouze život novorozeného dítěte. Objektem této skutkové podstaty je tedy lidský život, konkrétně však život novorozeného dítěte.

Předmětem útoku je tedy novorozené dítě. Zde pak vyvstává otázka, kdy lze už hovořit o životě novorozeného dítěte a kdy se stále jedná „pouze“ o lidský plod. Ačkoliv tuto hranici nelze jednoznačně určit a existuje řada odborných názorů na danou problematiku, nejšířeji zaujímané stanovisko je, že novorozené dítě musí být alespoň částečně vybaveno z těla matky, tedy od okamžiku, kdy plod již alespoň částečně začal opouštět tělo matky (hlavička, končetina). Dále dítě musí být už na takovém stupni vývoje, kdy již bude schopné mimoděložního života.[1]

Dalším specifikem této skutkové podstaty je vymezení fakultativních znaků objektivní stránky trestního činu, a to časové vymezení okamžiku usmrcení. Úmyslné usmrcení novorozeněte je trestáno mírněji, tedy podle privilegované skutkové podstaty, pouze pokud se ho matka dopustí při porodu, nebo bezprostředně po něm. Z odborné literatury[2] vyplývá, že dobu při porodu je nutné chápat jako dobu, kdy dítě opouští a opustí tělo matky, až dokud není porozena placenta. Doba bezprostředně po porodu je z kvalifikačního hlediska značně obtížněji určitelná, neboť nemusí být vždy stejně dlouhá. Pro posouzení tohoto časového okamžiku je zásadní určení, zda rozrušení způsobené porodem stále trvalo. Mitlöhner (2000) dobu bezprostředně po porodu definoval „jako určitou dlouhou dobu po porodu dítěte a lůžka, která není v každém případě stejně dlouhá, a kterou lze někdy přesně jen těžko stanovit. Důležité je posouzení, zda rozrušení způsobené porodem ještě trvalo“[3]. Ve většině případů způsobené rozrušení nebude trvat dlouho, neboť se po porodu následně dostavuje spánek, který značí utlumení funkce orgánů, a tedy i soustavy nervové. 

Zvláštním znakem subjektivní stránky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou je rozrušení způsobené porodem. Nejčastěji je tento termín definován jako „výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším a vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami.“[4] Právě tento znak snižuje trestní odpovědnost matky a je důvodem mírnějšího posouzení vraždy, za které může být matce uložen trest odnětí svobody na tři léta až osm let, oproti trestnému činu vraždy dítěte mladšího patnácti let dle § 140 odst. 1 nebo 2 ve spojení s odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který může být pachatel potrestán odnětím svobody na patnáct až dvacet let. Pachatelem trestného činu vraždy novorozeného dítěte pak může být pouze matka tohoto novorozeného dítěte.

Posouzení otázky, zda obviněná jednala v rozrušení způsobeném porodem, není bez znaleckého posudku z oboru porodnictví možné. Znalec bude zkoumat jak objektivní faktory, tedy např. zdravotní komplikace rodičky, tak i subjektivní faktory jako extrémní vyčerpání, abnormální polohu dítěte v děloze, práh bolesti rodičky. Jedná se však o mimořádný duševní stav, který se pak posuzuje k běžnému stavu průměrné rodičky, proto musí jít o vyšší stupeň rozrušení. Dále je nutné tento stav odlišit od obecného ustanovení o nepříčetnosti a zmenšené nepřítomnosti, neboť dle judikatury je irelevantní, zda je pachatelka schopna rozpoznat protiprávnost svého činu a ovládnout ho, nebo nikoliv.[5] Na druhou stranu tento mimořádný psychický stav nelze spatřovat u každé rodičky, která při porodu nebo bezprostředně po něm usmrtí své novorozené dítě, a proto musí být toto rozrušení u pachatelky prokázáno.

Rozrušení způsobené porodem může mít základ ve fyziologických procesech, kdy je třeba vzít do úvahy komplikovanost porodu, který může být až mnohahodinový, příchod dítěte na svět v nestandartní poloze, dobu trvání porodních bolestí nebo i množství ztráty krve. Dále je potřeba zkoumat psychické procesy prohlubující rozrušení a zohlednit i chování matky před porodem. Ani samotná skutečnost, že se matka novorozeného dítěte před jeho vraždou nijak nepřipravovala na jeho porod a následnou péči o něj, nevylučuje použití právní kvalifikace podle § 142. Taktéž ani skutečnost, že „těhotná žena pojala již před porodem úmysl zbavit se vraždou svého novorozeného dítěte, jež pak při porodu nebo hned po něm úmyslně, ovšem v rozrušení způsobeném porodem, usmrtí, nevylučuje, aby byl čin posuzován jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou.“[6]

Soudy tak při posuzování případů nutně musí přihlížet ke všem skutečnostem a důkazům, které jsou předloženy a musí brát v potaz veškeré polehčující a přitěžující okolnosti. Rozrušení způsobené porodem je fakultativní znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu dle § 142 a bez tohoto znaku nemůže být skutková podstata naplněna. Přítomnost tohoto rozrušení zjišťuje znalec z oboru gynekologie a porodnictví. Avšak vždy je nutné přihlédnout ke specifickým specifickým okolnostem daného případu.


[1] FREML, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 3264.

[2] Srov. např. KUČERA Jiří. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou. Trestněprávní revue č. 5, rok 2013. s. 139.

[3] MITLÖHNER M.: Čas jako významná právní skutečnost.In: Bulletin advokacie, č. 1, Praha, 2000. str. 44.

[4] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 3614 s.  

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 10. 07. 1992, sp. zn. 1 Tzf 6/91.

[6] Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 1953, sp. zn. 8 To 13/53, uveřejněno pod Rt 89/1953. 

Mgr. Štěpán Ciprýnadvokát, AK CIKR
60%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři