Vybrané problematické otázky týkající se TČ úvěrového podvodu dle § 211 TrZ (ve světle nového zákona o spotřebitelském úvěru)

Trestný čin úvěrového podvodu se v poslední době „těší“ stále větší popularitě, což jen potvrzuje rostoucí tendenci tzv. nenásilné majetkové kriminality. Zatímco v roce 2013 bylo na území České republiky spácháno 4936 trestných činů úvěrového podvodu, v roce 2015 již toto číslo činilo 5732 trestných činů[1]. Za pouhé dva roky se tedy číslo spáchaných úvěrových podvodů na našem území zvedlo o více jak 16 %.

JT
Právnická fakulta UK
Foto: Fotolia

Jak je vlastně široká dispozice tohoto trestného činu? Co vše spadá pod pojem úvěrové smlouvy? Jaký vliv bude mít na tento trestný čin nově účinný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru? Tyto a některé další aktuální otázky týkající se tohoto u pachatelů stále „oblíbenějšího“ trestného činu, se budu snažit osvětlit v následujícím článku.

Na začátek by bylo dobré zmínit, že trestný čin úvěrového podvodu dle § 211 TrZ tvoří dvě samostatné, chcete-li základní, skutkové podstaty. Pro účely tohoto článku si vystačíme s odstavcem prvním, který zní: „Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“

Trestní zákoník tedy používá pojem „úvěrová smlouva“, pod který – podle ustálené judikatury – spadají pouze úvěry poskytnuté ve formě peněžních prostředků[2]. Nový zákon o spotřebitelském úvěru definuje spotřebitelský úvěr v § 2, v odstavci prvním jako: "...odloženou platbu, peněžitou zápůjčku, úvěr nebo obdobnou finanční službu poskytovanou nebo zprostředkovanou spotřebiteli." Nastává tedy poněkud komplikovaná situace, kdy například „odloženou platbu“ sice zákon o spotřebitelském úvěru chápe jako spotřebitelský úvěr, nicméně pod pojem „úvěrové smlouvy“ z TrZ tento institut podřadit nelze[3], a to právě z toho důvodu, že se nejedná o přímé poskytnutí peněžních prostředků. Nelze tedy chápat definici spotřebitelského úvěru jako podmnožinu úvěrové smlouvy dle TrZ, nicméně je třeba tyto dva pojmy vnímat jako dvě rozdílné množiny vzájemně se protínající.

Dalším specifikem je fakt, že k naplnění první základní skutkové podstaty úvěrového podvodu není zapotřebí způsobení škody. Skutkovou podstatu tedy naplní i jednání, jež nemělo za následek způsobení majetkové škody, což je, uznejte, pro trestné činy proti majetku poněkud neobvyklé.

Bohatá je také judikatura upravující subjekty úvěrové smlouvy v trestněprávním smyslu. Jako klíčové je nutno uvést stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu[4], ve kterém stojí, že není nutné, aby na jedné straně úvěrového vztahu vystupovala vždy banka. Subjektem poskytujícím úvěr tedy může být například spořitelní a úvěrní družstvo, stavební spořitelna, případně jiný subjekt.

Na dalších řádcích bych se rád blíže zaměřil na objektivní stránku tohoto trestného činu, konkrétně na to, co podle ustálené praxe spadá pod „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, nebo při čerpání úvěru“. Pod sjednávání úvěrové smlouvy nespadá jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, nýbrž i jednání, které samotnému uzavření smlouvy předchází[5]. Zde se nám tedy promítá zásada předsmluvní odpovědnosti jako typický občanskoprávní institut do trestněprávní oblasti. Příkladem budiž rozsudek R 36/2009, ve kterém soud došel k závěru, že trestní odpovědnost pachatele za uvedení nepravdivých údajů v případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 TrZ je dána také v případě, kdy nejsou tyto údaje uvedeny v samotné úvěrové smlouvě, nýbrž pouze v tzv. pomocných dokumentech, které byly předloženy před samotným uzavřením úvěrové smlouvy. Čerpáním úvěru se pak rozumí jednorázové vybrání poskytnutých peněžních prostředků, a to ať už v hotovosti, nebo převodem na účet, dále pak postupné vybírání těchto peněžních prostředků z úvěrového účtu[6]. Nepravdivými údaji jsou takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu. Údaji hrubě zkreslenými pak takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o důležitých a podstatných okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru.

Jak jsem již předeslal v úvodu, tato problematika je – bohužel - stále aktuálnější vzhledem k množícím se případům úvěrových podvodů, přičemž cílem výše uvedeného textu nemělo být komplexní pojednání o této problematice, nýbrž zaměření se na některé její dílčí, z mého pohledu nejpalčivější oblasti. Závěrem bych rád podotknul, že doufám, že orgány činné v trestním řízení a především samy úvěrové instituce (zejména prostřednictvím svých vnitřních metodik a postupů) vytvoří takové prostředí, které povede k efektivnějšímu odhalování a především potlačování tohoto druhu trestné činnosti.


[1] Zdroj: http://www.mapakriminality.cz/

[2] ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. Praha: C.H. Beck, 2010. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-178-9, str. 1900.

[3] Viz R 6/2004-I.

[4] Stanovisko trestního kolegia nejvyššího soudu, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003.

[5] Viz R 6/2004-I.

[6] ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. Praha: C.H. Beck, 2010. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-178-9, str. 1902.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články