Vyjádří se obhájce nebo obžalovaný? § 214 TŘ a nejednotná praxe

Do trestního řízení je tento článek Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“) promítnut prostřednictvím ustanovení § 214 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), na jehož základě se realizuje právo obžalovaného na obhajobu tím, že stanoví soudu povinnost dotázat se po provedení každého důkazu během hlavního líčení obžalovaného, zda se chce k takovému důkazu vyjádřit a následně povinnost zapsat toto jeho vyjádření do protokolu.

Co se přímo obžalovaného týká, je i z konstantní judikatury Ústavního soudu zřejmé, že soudy by měly vůči jeho osobě svou povinnost uloženou ustanovením § 214 trestního řádu dodržovat bez dalšího a po každém provedeném důkazu tedy obžalovanému umožnit, aby se k tomuto důkazu dle svého uvážení vyslovil a zaujal k němu ať už pozitivní či negativní postoj. Dle Ústavního soudu musí mít tedy obžalovaný možnost vypovídací hodnotu důkazu kdykoliv verifikovat[1] a jednotlivé důkazy ověřovat, komentovat a vyvracet[2] s tím, že neudělení této možnosti obžalovanému zakládá porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších Protokolů (dále jen „EÚLP“).

Vzhledem k výše uvedenému je tedy postaveno najisto, jakým způsobem mají soudy v rámci hlavního líčení přistupovat k ustanovení § 214 trestního řádu, co se přímo osoby obžalovaného týká. Co se však jeví jako velmi problematické a v čem se názory jednotlivých soudů liší, je otázka, zda právo vyjádřit se po každém provedeném důkazu k němu přísluší i obhájci obžalovaného. Praxe soudů ohledně ustanovení § 214 trestního řádu je totiž ve vztahu k obhájci obžalovaného výrazně nejednotná, kdy část soudů povoluje nejen obžalovanému, ale právě i jeho obhájci, vyjádřit se individuálně ke každému provedenému důkazu bezprostředně po tomto procesním úkonu, a to i za situace, kdy se proti takovému postupu výslovně staví protistrana a kdy část senátů právo obhájce vyjádřit se tímto způsobem razantně odmítá s tím, že se jedná o výsadní osobnostní právo obžalovaného, které obhájci nemůže za žádných okolností příslušet. Je třeba však sdělit, že po neformálních debatách s některými soudy panuje i názor, že právo obžalovaného je sice osobnostní, nicméně pokud obžalovaný výslovně sdělí, že žádá, aby se k provedenému důkazu vyjádřil jeho obhájce, je toto pro určitou část soudů akceptovatelné a obhájce se vyjádřit může.

Ústavní soud se k této problematice vyjádřil z pohledu autora článku vcelku jasně, byť velice stručně, ve svém nálezu vydaném pod sp.zn. III. ÚS 62/95, kde uvedl, že „ústavně zaručené základní právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny, § 214 tr. ř.) přirozeně obsahuje v sobě předpoklad, že jde o důkazy, s nimiž se jak obžalovaný sám, tak i jeho obhájce měli možnost seznámit natolik, aby jim byly zcela srozumitelné, a aby k nim - ze svého hlediska - mohli zaujmout stanovisko.“ Z postoje Ústavního soudu tak lze odvodit, že tento připisuje soudu povinnost umožnit nejen obžalovanému, ale i jeho obhájci, bezprostředně se vyjádřit ke každému individuálně provedenému důkazu, což je ostatně zcela v souladu s ústavně zaručeným právem obžalovaného na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, které je v rámci trestního řízení realizováno ustanovením § 2 odst. 13 trestního řádu.

Ústavněprávní zásada práva na obhajobu, jak je zakotvená ve čl. 40 odst. 3 Listiny spolu se zásadou, že každý má v řízení před soudy právo na právní pomoc, jak stanoví čl. 37 odst. 2 Listiny, by měla zajistit obžalovanému plnou ochranu jeho zákonných zájmů mimo jiné po celou dobu trvání hlavního líčení. Právě pro zaručení takové ochrany přísluší obžalovanému právo hájit se nejen sám, ale i prostřednictvím svého obhájce, aby se mu dostalo takové právní pomoci, která bude představovat záruku spravedlivého projednání, a to v každém případě, kdy to zájmy spravedlnosti vyžadují[3].

Vzhledem k tomu, že základní povinností obhájce je poskytovat obžalovanému právě tu tolik potřebnou právní pomoc a zasadit se o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které ho zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují a vzhledem k tomu, že obhájce tuto svou povinnost realizuje i během hlavního líčení, které představuje jádro celého trestního řízení, jeví se jako více než opodstatněné, aby právo dle ustanovení § 214 trestního řádu svědčilo nejen obžalovanému, ale i jeho obhájci. Tomu by totiž v opačném případě nezůstal žádný jiný právní institut vyjma závěrečné řeči[4] umožňující se k důkazům provedeným během hlavního líčení vyjádřit.

Tato skutečnost se v souvislosti s provedenými důkazy nejeví jako nikterak problematická za situace, kdy není projednávaná věc složitá, hlavní líčení proběhne v jednom dni a obhájcova závěrečná řeč následuje téměř bezprostředně po stádiu dokazování. Důležitost možnosti vyjádřit se ke každému provedenému důkazu ze strany obhájce však nastávají v okamžiku, kdy hlavní líčení trvá více dní měsíců a někdy i let a obhájce má možnost ujmout se hodnocení důkazů až závěrečné řeči (a tedy vyjádřit se ke všem provedeným důkazům) až s velkým časovým odstupem. Z toho důvodu by tak měl být, zcela bezpochyby, za součást ústavně zaručeného práva na obhajobu považován i nárok obhájce vyjádřit se v rámci hlavního líčení ke každému důkazu po jeho provedení spolu s nárokem, aby bylo toto jeho vyjádření řádně zaprotokolováno. Opačný přístup dle názoru autora představuje krácení práva obžalovaného na řádné vedení obhajoby, neboť obžalovaný by měl mít nárok vyjádřit se ke každému provedenému důkazu dle ustanovení § 214 trestního řádu nejen fakticky a subjektivně z jeho úhlu pohledu, ale i po stránce právní. Obžalovaný by tedy měl mít možnost individuálně každý provedený důkaz bezprostředně právně zhodnotit co do jeho přípustnosti či nepřípustnosti a tedy uvést, zda ten který důkaz považuje za zákonný či zda se mu důkaz naopak jeví jako právně vadný kvůli procesnímu subjektu, který důkaz opatřil, procesnímu stádiu, ve kterém byl důkaz opatřen či kvůli pramenu nebo způsobu jeho opatření. S ohledem na skutečnost, že obžalovaný většinou na rozdíl od svého obhájce nedisponuje takovými právními znalostmi, aby dokázal dostatečným způsobem zhodnotit provedené důkazy po stránce právní, měl by mít obžalovaný v souladu s ústavně zaručeným právem na řádnou obhajobu nárok, aby se mohl ke každému individuálně provedenému důkazu co do jeho právní stránky vyjádřit prostřednictvím svého obhájce. Konec konců obhájce je zde právě pro znalost práva a je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy obžalovaného a je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu obžalovaného vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné jeho užití v nejlepší prospěch obžalovaného jako svého klienta[5]. Takový postup nejen, že zaručuje obžalovanému plnou ochranu jeho práv během hlavního líčení, ale jeví se i jako více než vhodný pro zachování logické struktury protokolu vyhotovovaného v rámci hlavního líčení, a to zejména v situaci, kdy hlavní líčení běží po dlouhou a prováděných důkazů je značné množství.

Jak je již uvedeno výše, část trestních soudů vnímá nárok obhájce vyjadřovat se vedle obžalovaného dle ustanovení § 214 trestního řádu za samozřejmý a naprosto v konformitě s ústavněprávními zásadami uvedenými v čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Oproti tomu část trestněprávních senátů tento nárok obhájce zcela razantně odmítá a je tak otázkou, zda takový postup nepředstavuje zásadní porušení práva na obhajobu, které je v rámci trestního řízení bezpochyby právem zcela stěžejním. Menší část se pak domnívá, že osobnostní právo obžalovaného lze převést na obhájce pouze výslovným sdělením samotného obžalovaného, a to konkrétně ke každému provedenému důkazu.

Autor článku se obrátil na kolegy obhájce ze Spolkové republiky Německo se žádostí o sdělení, zda se v německém právním řádu nalézá podobný institut práva na obhajobu a jakým způsobem je případně toto právo uplatňováno. Na základě obdržených informací je tak možné poukázat na ustanovení § 257 německého trestního řádu, jehož první odstavec je v zásadě totožný s ustanovením § 214 českého trestního řádu, ale který na rozdíl od české úpravy obsahuje ještě další odstavce zakotvující právo obhájce a státního zástupce vyjádřit se na žádost ke každému provedenému důkazu, přičemž takové vyjádření nesmí předjímat závěrečnou řeč. Toto německé ustanovení se má navíc v souladu s čl. 103 odst. 1 ústavy Spolkové republiky Německo vykládat extenzivně s tím, že právo obhájce vyjádřit se ke každému provedenému důkazu je nezbytné pro efektivní vedení obhajoby a je tak součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 1 a čl. 2 ústavy Spolkové republiky Německo a čl. 6 odst. 1 EÚLP. Dle německých kolegů je toto právo obhájce, jak je zakotveno v ustanovení § 257, odst. 2 německého trestního řádu, zcela stěžejní, neboť je dle jeho zkušeností obhájci využíváno v průběhu téměř každého hlavního líčení. Svou zásadní roli pak toto právo hraje především při projednávaní hospodářských trestných činů, kdy listinné důkazy s nimi související často nabízejí vícero možných výkladu a je tak na místě soudu sdělit právní výklad obhajoby právě bezprostředně po jejich provedení.

Co se týká slovenské právní úpravy, institut práva na obhajobu spočívající v možnosti obžalovaného vyjádřit se ke každému navrhovanému důkazu se nachází v ustanovení § 271, odst. 1 slovenského trestního řádu s tím, že znění tohoto ustanovení je v zásadě shodné se zněním ustanovení § 214 českého trestního řádu. Dle komentářové literatury vztahující se k slovenskému trestnímu řádu, kterou zpracoval prof. JUDr. Jozef Čentéš a kol., je však předmětné ustanovení nutno vykládat v souvislosti s dalším nárokem obžalovaného, a sice s nárokem uplatňovat svá práva prostřednictvím obhájce. Dle slovenských kolegů obhájců z této skutečnosti vyplývá, že obžalovaný se během hlavního líčení může vyjadřovat ke každému provedenému důkazu bezprostředně po jeho provedení prostřednictvím obhájce.

Bylo by tak nasnadě, aby se praxe trestních soudů co do umožnění obhájci vyjadřovat se ke všem důkazům bezprostředně po jejich provedení v hlavním líčení sjednotila, a to v zájmu zaručení spravedlivého procesu zahrnujícího právo na obhajobu a potažmo na odpovídající právní pomoc.