Základní zásady trestního řízení ve světle rekodifikace trestního řádu

V rámci svého příspěvku bych rád představil základní zásady trestního řízení, které jsou výsledkem projednávání rekodifikační komise pro trestní řád při Ministerstvu spravedlnosti. Komise v tuto chvíli nezasedá, neboť se nový pan ministr ještě nerozhodl, jakým způsobem bude komise ve své činnosti pokračovat.

docent pro obor trestního práva, advokát
Foto: Shutterstock

Abych neskočil rovnou k základním zásadám, tak jen připomenu, že to, co bude obsahem tohoto příspěvku, vychází již z věcných záměrů z let 2004 a následně 2008, které byly po nástupu současné vlády drobně modifikovány v rámci Východisek a principů nového trestního řádu, které vzala vláda na vědomí v lednu tohoto roku. Rekodifikační komise zatím stačila projednat pouze dva body, jedním z nich byly právě základní zásady a druhým z nich subjekty trestního řízení.

Otázka výslovného zakotvení základních zásad v trestním řádu

Pokud jde o základní zásady, tak první stěžejní otázkou bylo, zdali je v novém kodexu vůbec explicitně uvádět. Dnešní trestní řád zásady obsahuje v ustanovení § 2. V komisi probíhala diskuze, zdali míti tyto zásady i v novém kodexu, anebo jde o otázku teorie, která bude dovozovat základní zásady z jednotlivých ustanovení trestního řádu. Převážil názor, a podle mě správný, že je dobré je v trestním řádu mít, neboť ukazují směr, kterým se má ubírat aplikace a interpretace trestněprávních norem. Základní zásady v tomto smyslu reprezentují systémové tendence předurčující strukturu trestního řízení. Neznamená to, že by bylo nutné uvádět úplně všechny zásady, což byla další věc, která se v komisi probírala. Převážil názor, že některé ze základních zásad není třeba opakovat, pokud jsou zakotveny na ústavněprávní úrovni v rámci ústavního pořádku České republiky, v rámci mezinárodních lidskoprávních smluv. Tyto zásady není třeba výslovně uvádět, postačí, pokud se v trestním řádu upraví procesní pravidla, které z nich vyplývají. Příkladem může být zásada presumpce neviny, kterou najdeme jak v Listině základních práv a svobod, tak v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, byť v trochu jiném znění. Dnes ji máme do třetice v trestním řádu, čili je otázka, jestli dovozovat něco z jejich rozdílných formulací. Není nutné, aby v novém trestním řádu byla zásada presumpce neviny uvedena, upravena by však měla být z ní vyplývající procesní pravidla, zejména pravidlo in dubio pro reo, čili v pochybnostech ve prospěch, což dnes pouze dovozujeme z několika ustanovení trestního řádu. Některé další základní zásady bude třeba modifikovat s ohledem na to, že se má posílit kontradiktornost řízení a adversární charakter řízení oproti současnému, do jisté míry inkvizičnímu procesu, a také s ohledem na plánované zavedení formálního důkazního břemene, které bude tížit státního zástupce.

Z hlediska umístění základních zásad v rámci trestního řádu se jeví jako vhodnější, pokud budou u těch částí trestního řádu, pro něž mají význam. To např. znamená, že na začátku trestního řádu by byly ty základní zásady, jež ovládají celé trestní řízení, všechny jeho fáze. Naopak tam, kde mají význam jen pro určitou fázi řízení, nebo je třeba je pro takovou fázi specifikovat, zvýraznit, tak by se měly přesunout k těmto částem. Např. trochu jiné zásady nebo v jiné šíři se uplatní v přípravném řízení, jiné v řízení před soudem. Jde např. o zásadu veřejnosti, zásadu rovnosti stran, apod., které se spíše uplatňují v řízení před soudem a nikoli v přípravném řízení. Pak je logické, aby byly uvedeny u ustanovení, která se týkají řízení před soudem. Nově by mohly být zavedeny některé zásady, které podtrhují kontradiktornost. Zásada kontradiktornosti bude zcela nově formulována, obdobně jako zásada rovnosti stran a též princip, který dnes dovozujeme z ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, čili zásada ne bis in idem - ne dvakrát v téže věci, především ve vztahu trestního řízení a řízení o správním deliktu.

Stěžejní chystané změny

V základních zásadách se mají odrážet dvě stěžejní změny. Jde o formální důkazní břemeno tížící státního zástupce a dále, byť se nakonec se zdá, že zůstane v současné podobě s jistými modifikacemi, zásada legality ve vztahu k zásadě oportunity.

Jde-li o modifikaci spočívající v zavedení formálního důkazního břemene, připomeňme, že v dnešním trestním procesu můžeme hovořit maximálně o nějakém materiálním důkazním břemeni. To znamená, že strany mají potřebu prokazovat to, co tvrdí, i když zákon na ně takovou odpovědnost nepřenáší. Strany mají faktický zájem na tom, aby v řízení vyšly najevo ty skutečnosti, které podporují jejich verzi. Přesto je současný trestní řád nastaven tak, že pokud by obě strany (obžaloby a obhajoby) zůstaly zcela pasivní, konečnou odpovědnost za zjištění skutkového stavu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci, takový, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v konečném důsledku nese v řízení před soudem soud.  Jde o jednu větu v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, který jinak zakotvuje něco, co se možná dá označit jako zásada materiální pravdy, byť k ní jsou výhrady.

Mnohdy se namítá, že pokud má soud odpovědnost za zjištění skutkového stavu, stylizuje se soudce v určitou chvíli buď do role obhajoby, protože nabyl dojmu, že obžalovaný je nevinný, anebo naopak do role obžaloby. V tu chvíli, ať chce, či nechce, vnitřně uzpůsobuje další řízení a dokazování svému názoru tak, aby alespoň formálně dostál pravidlu uvedenému v § 2 odst. 5. Nezřídka pak je samosoudce, který ve věci rozhoduje, nebo senát označován za určitého protihráče obviněného, za pomocníka veřejné žaloby a naopak veřejný žalobce za pomocníka soudu při dokazování. To je něco, co by v civilním sporném řízení vůbec nemohlo obstát. Tam jde o boj stran, které řídí předseda senátu - samosoudce, a sám by do sporného řízení neměl, až na určité výjimky, zasahovat.

Pokud chceme v trestním řízení zavést určitou obdobu, musíme si být vědomi toho, že strany trestního řízení fakticky rovnoprávné nejsou. Státnímu zástupci nehrozí, že když neuspěje, dostane nepodmíněný trest. Ten hrozí jen obžalovanému, který zpravidla není profesionálem. Proto v určitém směru i při zavedení důkazního břemene je nutné zvážit, na koho důkazní břemeno přenést. Z důvodů, které jsem předestřel, a mnoha dalších, by důkazní břemeno mělo tížit státního zástupce, jehož povinností bude prokázat to, co tvrdí v obžalobě, tedy prokázat vinu obžalovaného.

Důsledky formálního důkazního břemene

Důsledky, které zavedení formálního důkazního břemene bude mít na celý proces, můžeme shrnout do několika bodů. Za prvé tím patrně dojde k posílení skutečného adversárního neboli sporného charakteru řízení, kde bude zvýšená procesní aktivita především v řízení před soudem na straně státního zástupce. To ovšem neznamená pasivitu na straně obviněného, protože i ten má zájem na řešení své situace, u něho pořád bude de facto přetrvávat materiální důkazní břemeno, ale nebude ho mít formálně.

Určité pokusy nastolit adversárnost řízení můžeme sledovat již v novele z roku 1993 a ve velké novele z roku 2001. V praxi však nejsou ustanovení, která velká novela z roku 2001 přinesla, tj. právo stran provádět důkazy nebo dokonce možnost soudu uložit státnímu zástupci provedení důkazu, využívána. Předseda senátu má řízení po celou dobu v rukou, nerad jej pouští – samozřejmě až na výjimky, jsou i soudci, kteří tato ustanovení využívají. Formální důkazní břemeno by tomu zabránilo, protože soudce - předseda senátu, který by ve věci rozhodoval, nebude mít v zásadě oprávnění si v jakékoli fázi provádění důkazů na sebe vztáhnout. Pokud by řízení směřovalo k něčemu, co by poškodilo obžalovaného, obzvlášť v situaci, kdy je jako strana řízení pasivní, nemůže soudce dopustit, aby pro tuto pasivitu obžalovaný spor prohrál, zejména pokud si sám z předchozích výpovědí, důkazních prostředků, apod. provedených v řízení před soudem, vytvořil úsudek o skutečnostech svědčících ve prospěch obviněného. Předseda senátu by byl v takových případech povinen doplnit dokazování skutečností, které svědčí ve prospěch obžalovaného, pokud by neprovedení důkazů vedlo k zjevně nespravedlivému rozhodnutí. Soudce si nemůže vzít na svědomí, že odsoudil někoho, o němž je přesvědčen, že je nevinen, a že tady jsou důkazy, které tomu nasvědčují.

Naopak co se týká státního zástupce, který je profesionál, bude důkazní břemeno na něm, a soudce se bude muset smířit s tím, že pokud by byl přesvědčen o existenci dalších důkazů podporujících obžalobu, že by při pasivitě státního zástupce do řízení vstupovat neměl, byť by mohl státního zástupce poučit, že neunáší důkazní břemeno. To si dovedu představit zejména v situacích, kdy by soudce přemýšlel o jiné právní kvalifikaci projednávaného skutku.

Prvním důsledkem je tedy posílení adversárního způsobu řízení.

Druhým důsledkem je to, že důkazy se provádějí kontradiktorním způsobem. Mají být slyšeny obě strany, obě mají právo vyjádřit se k důkazům, obě mají možnost klást svědkům otázky, apod. Pravidla, která by byla v novém trestním řádu, by stanovila, že pokud důkaz nebyl proveden kontradiktorním způsobem, např. v přípravném řízení, kdy obviněný a jeho obhájce se provádění důkazu nemohli zúčastnit, nelze takový důkaz v hlavním líčení provést, vzít jako podklad pro rozhodnutí o odsouzení. To ovšem vychází i z určité ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Těžiště dokazování by se tedy přesunulo do řízení před soudem, což ovšem neznamená, že by zavedením formálního důkazního břemene nebylo ovlivněno i přípravné řízení. Státní zástupce, vědom si toho, že musí unést důkazní břemeno před soudem, si bude vytvářet předpoklady, aby mohl řádně veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupovat. Bude provádět a opatřovat takové důkazy, aby věděl, zdali před soud má či nemá jít, což ho bude paradoxně tlačit i k tomu, že bude zjišťovat nejen důkazy sloužící v neprospěch obžalovaného, ale i v jeho prospěch. Pokud si nezjistí, nebo zamlčí (což by bylo v rozporu s ustanoveními trestního řádu) skutečnosti, které svědčí ve prospěch obžalovaného, hrozí, že bude jeho obžaloba před soudem neúspěšná.

Státní zástupce se nemůže nikdy oprostit od své role býti nositelem veřejného zájmu. Ve veřejném zájmu jistě není odsoudit někoho, kdo trestný čin nespáchal, čili tato jeho dvojrole zůstane zachována. Na jednu stranu bude dokazovat vinu, ale na druhou stranu bude stále nositelem veřejného zájmu. To se odrazí např. i v tom, že bude moci podávat opravné prostředky ve prospěch obviněného nebo obžalovaného. Neunesení důkazního břemene v případném řízení před soudem ho také bude tlačit k tomu, aby v přípravném řízení více využíval alternativ, které mu trestní řád nabízí. Bude zřejmě více ochoten k uzavírání dohody o vině a trestu, asi bude více využívat odklonů. To by mohlo soudy trochu odbřemenit od dalších nápadů nových věcí.

Formální důkazní břemeno bude mít vliv i na řízení před soudem druhého stupně, protože ten bude omezen ve své možnosti vracet věc soudu prvého stupně. Např. již nebude moci vracet věc soudu prvého stupně s odůvodněním, že skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí nebyl dostatečně zjištěn. Pokud neunesl důkazní břemeno státní zástupce, je to jeho věc, proto soud rozhodl - neunesl jste důkazní břemeno, z tohoto důvodu dochází ke zproštění obžaloby. Odvolací soud pak nemůže říci - ale státní zástupce měl ještě něco udělat, proto to vracíme zpátky a napovídáme státnímu zástupci, co má udělat. To by popřelo smysl formálního důkazního břemene. Důsledkem tedy bude omezení vrácení věci z druhého stupně soudu na první, a to bude mít i vliv na omezení vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Opět, pokud by tady byla nějaká skutková nedostatečnost, nedostatek důkazů, atd., nemůže soud prvního stupně vracet věc státnímu zástupci k došetření s tím, že je třeba ještě prověřit další okolnosti, je třeba prokázat další skutečnosti, protože jinak je věc neprojednatelná před soudem. Odpovědnost ponese státní zástupce a soud jej může pouze upozornit, že za takové situace neunáší důkazní břemeno. Pokud se nepodaří státnímu zástupci prokázat skutkový stav, povede to ke zproštění obžaloby.

Mám za to, že výše uvedené by mohlo mít i určitý vliv na zákon o státním zastupitelství. Orgánem činným v trestním řízení není státní zastupitelství, ale státní zástupce, jde o procesní odpovědnost konkrétního státního zástupce. Měl by tedy mít i patřičnou procesní samostatnost v tom, zdali bude podána obžaloba, zdali bude podáno odvolání apod., a tím by mohlo dojít k oslabení role vedoucího státního zástupce, který dnes může ukládat závazné pokyny. Nevím, jaká bude nakonec podoba nového zákona o státním zastupitelství, ale pokud by bylo zavedeno formální důkazní břemeno, asi by se to mohlo projevit i v textu zákona o státním zastupitelství. Je proto otázkou, zdali by tyto dva zákony neměly jít ruku v ruce.

Nové pojetí zásady legality

Ve zbývající části příspěvku bych se rád věnoval druhé sporné otázce, což je zásada legality, čili povinnost státního zástupce stíhat všechny trestné činy, jež se dozví, versus zásada oportunity, čili možnost - právo státního zástupce stíhat trestné činy, tedy nikoliv jeho povinnost. Jde o dvě krajnosti, mezi nimiž existuje celá řada modelů, které stojí buď na principu legality s výjimkami ve prospěch oportunity, nebo naopak.

Oportunitu můžeme označit jako určité diskreční oprávnění státního zástupce, který má možnost se rozhodnout, zdali podá obžalobu či nikoli, zda bude osobu trestně stíhat či stíhání nezahájí, respektive zdali v něm nebude pokračovat. Princip legality na jedné straně lépe zachovává rovnost všech před zákonem, což souvisí i tím, že žalobní monopol má státní zástupce. Nikdo jiný v tuto chvíli nemůže podat trestní obžalobu k soudu. Na druhé straně je tu potřeba efektivně potírat zločinnost, což naráží na určité omezené kapacity orgánů činných v trestním řízení i s přihlédnutím k tomu, že větší část věcí, které tyto orgány řeší, jsou bagatelní. To jsou tedy dva protiklady.

Státní zástupci budou spíše preferovat, aby byla diskreční oprávnění širší, zatímco třeba poškozeným se to líbit nebude. Pokud bude spáchán trestný čin a státní zástupce využije svého diskrečního oprávnění, tak v podstatě - v uvozovkách - zkrátí  práva poškozeného. Jak z toho ven? Komise se po určité debatě, a řekněme, že závěry nebyly úplně jednomyslné, přiklonila k zachování stávajícího principu legality, za současného rozšíření diskrečních oprávnění státních zástupců. To zejména v případech, kdy by šlo o bagatelní věci, o kterých jsem hovořil. Dále také v případě, pokud má státní zástupce pochybnosti, zdali se čin stal nebo nestal. Dnes se říká – máš pochybnosti? Tak žaluj, a nechť si to rozhodne soud. Při zavedení formálního důkazního břemene bychom asi měli připustit i to, že pokud důkazy nejsou takové, že by s nimi státní zástupce byl schopen unést důkazní břemeno, a pokud je si toho vědom, měl by mít možnost i z tohoto důvodu zastavit věc již v přípravném řízení. To však podle mého názoru není projevem principu oportunity, nýbrž jen důsledná aplikace pravidla in dubio pro reo v rámci přípravného řízení.

K soukromé a subsidiární trestní žalobě

K určitému odbřemenění státních zástupců by ve velmi malém rozsahu mohlo vést zavedení institutu soukromé trestní žaloby, a to jen v několika málo vymezených případech, zejména jsou-li primárně dotčeny zájmy poškozeného, kterým se propůjčuje veřejnoprávní ochrana. Typickým případem, který se vždy uvádí, je trestný čin pomluvy. Dnes v podstatě nejste schopni prosadit trestním oznámením to, aby byl někdo stíhán pro pomluvu. Ve statistikách je veden velice omezený počet trestních stíhání těchto trestných činů, jde o jednotky případů, byť trestních oznámení na pomluvu je určitě mnohem, mnohem více.

Pokud má státní zástupce více možností využít svého diskrečního oprávnění, doporučuje se zavedení kontrolních mechanismů (viz Doporučení Rady Evropy Rec (2000)19 o postavení veřejného žalobce v systému trestního soudnictví, které bylo přijato Výborem ministrů Rady Evropy 6. 10. 2000, zejména bod 34.) Ty mohou být v podstatě dva až tři. Buď jde o soudní kontrolu, pokud státní zástupce využívá diskreční oprávnění, anebo jde o kontrolu prostřednictvím poškozeného, který by se mohl ujmout v určitých případech role žalobce. Tomu se říká subsidiární žaloba, která bude zřejmě předmětem dalších debat v rámci rekodifikační komise.

Uvidíme, kam se základní zásady ještě budou ubírat, byť již byly schváleny. Nový pan ministr může mít nějaký nový náhled a je jistě v jeho diskreci posouvat trestní řád směrem, který uzná za vhodný.


Kongres Právní prostor 2015

Ve dnech 21. a 22. dubna 2015 se v Seči u Chrudimi konal již 5. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Soudcovská unie ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/    

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články