Zastřelení psa myslivcem z pohledu trestního práva

V návaznosti na řadu článků, které již byly napsány o případu, kdy myslivec na Pelhřimovsku zastřelil chovnou fenu Zulku, a současně v návaznosti na bouřlivé reakce laické veřejnosti k těmto článkům, kde je nejčastěji voláno po přísném potrestání myslivce, se pokusím v režimu trestního zákoníku shrnout, jakého skutku se myslivec vlastně ne/dopustil, a jaký by mu případně hrozil trest.

Úvodem bych ráda předestřela, že jsem sama nadšený pejskař. Jakákoliv zpráva o násilném úmrtí zvířete mne zarmoutí. V komunitě pejskařů se pohybuji, proto jsem zaznamenala rostoucí trend, kdy majitelé psů venčí svá zvířata takříkajíc „na volno“. A to kdekoliv a kdykoliv.

Při tomto se odkazují na poslušnost či výcvik zvířete. Na rozdíl od většiny pejskařů nejsem tohoto příznivcem. Pustit své zvíře z vodítka totiž neznamená jen přesvědčení majitele, že jeho zvíře nezpůsobí žádnou škodu, případně jiné problémy, nýbrž i vystaví zvíře řadě nebezpečí, na která nemá jejich výchova ani poslušnost žádný vliv (napadení jiným psem, srážka s autem, zastřelení myslivcem).

Takto je ostatně i popsán i incident ve shora zmiňovaných článcích. Majitelka venčila svou fenu „na volno“ v honitbě, cca 50 metrů od mysliveckého posedu. Myslivec z posedu fenu pobíhající po louce střelil. Záležitost je nyní již řešena příslušným správním orgánem jako přestupek.

Zákon o myslivosti

Myslivost je upravena zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“).

Podle ust. § 12 zákona o myslivosti je na návrh uživatele honitby orgánem státní správy ustanovena jedna myslivecká stráž pro každých započatých 500 ha honitby. Ne každý myslivec je tak mysliveckou stráží.[1]

Oprávnění myslivecké stráže jsou stanovena podle ust. § 14 zákona o myslivosti. Ust. § 14 odst. 1 písm. e) stanoví, že myslivecká stráž je oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební.[2]

Pokud tedy dojde k zastřelení psa myslivcem, který není mysliveckou stráží, psa usmrtila osoba podle zákona o myslivosti k tomuto neoprávněná. Pokud dojde k zastřelení psa mysliveckou stráží, ale nejsou splněny výše uvedené podmínky, rovněž zde k takovému činu chybí oprávnění.

Na tomto místě si dovolím krátký historický exkurz odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 4. 1931, Zm I 382/30, které uvádí: „Právo odstřeliti psa podle § 40 honebního zákona pro Čechy jest nejkrajnějším opatřením dovoleným majiteli honitby k zabránění poškozování zvěře a jeho práv. Byl-li pes učiněn neškodným jiným způsobem (chycením a uvázáním) a potom odstřelen, nejde o dovolený výkon onoho práva, nýbrž jde po případě o přestupek podle § 468 tr. zák.“[3]

Z citované judikatury je tedy zřejmé, že se nejedná o situace nové, ale že spory myslivců s pejskaři probíhaly v těchto věcech již v daleké minulosti.

Pejskaři, kterému myslivec zastřelí psa, se samozřejmě kvalifikování takového činu jako přestupku jeví jako neadekvátní. Skutečně existují situace (ostatně existuje i poměrně bohatá judikatura) kdy byly tyto případy řešeny v režimu práva trestního. Možné varianty trestněprávní kvalifikace uvádím níže.

Zneužití pravomoci úřední osoby

Aby mohl být skutek, kdy myslivec střelí psa v honitbě, považován za trestný čin ve smyslu ust. § 329 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), je nutné, aby bylo splněno několik předpokladů.

Předně, trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby se může dopustit pouze úřední osoba. Subjekt tohoto trestného činu je tedy speciální. Ve smyslu ust. § 127 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku je úřední osobou mj. myslivecká stráž. V případě, kdy by však psa zastřelil řadový myslivec, nemůže být takový skutek kvalifikován jako trestný čin zneužití úřední osoby již pro nedostatek subjektu.[4]

Na tomto místě je nutné poukázat, že podle závěrů Nejvyššího soudu České republiky v usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 628/2019, kde Nejvyšší soud dovodil, že ani řádné jmenování do funkce myslivecké stráže samo o sobě nepostačuje, aby v intencích trestního zákoníku byla osoba v konkrétní situaci označena za úřední osobu, pokud nebyly splněny ještě další podmínky uvedené v § 127 trestního zákoníku. Tzn., i pokud by psa zastřelila myslivecká stráž, nelze bez dalšího určit, zda je dán subjekt trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby.

Nejvyšší soud k tomuto dále uvedl: „I když není zákonem o myslivosti explicitně určeno, v jakých dnech či v jakých hodinách pověřená osoba funkci myslivecké stráže vykonává, podle Nejvyššího soudu nelze automaticky vycházet z toho, že ji vykonává nepřetržitě po dobu deseti let pokaždé, když vstoupí do honitby, v níž funkci myslivecké stráže jinak vykonává, a to bez splnění jakýchkoli dalších podmínek. Aby podle trestního zákoníku mohl být kdokoli identifikován jako úřední osoba, musí podle obecné definice uvedené v § 127 trestního zákoníku splňovat tři znaky, a to že jde o některou z osob vyjmenovaných v § 127 odst. 1 písm. a) až i) trestního zákoníku, která plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení k trestní odpovědnosti úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností“.[5]

Dále, naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby vyžaduje úmyslné zavinění. Slovy zákona: „úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“.[6]

Z citovaného ustanovení trestního zákoníku je tedy zcela evidentní, že pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby při zastřelení psa myslivcem, musel být dán úmysl myslivce způsobit majiteli psa škodu či jinou závažnou újmu.

Pro oči laické veřejnosti by bylo nutno také zdůraznit, že objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, nikoliv zájem na ochraně života a zdraví zvířat.[7] Pro úplnost, sazba trestu odnětí svobody je v základní skutkové podstatě dána jeden rok až pět let, čili tento trestný čin spadá pod ust. § 55 odst. 2 trestního zákoníku. To znamená, že za spáchání takového činu lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život.[8]

S ohledem na vše výše uvedené lze předpokládat, že u většiny případů zastřelení psa myslivcem, nepůjde pro nedostatek subjektu anebo subjektivní stránky o trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby. Ohledně případného trestu lze konstatovat, že i pokud by byl skutek kvalifikován jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, pak lze v souladu s ust. § 55 odst. 2 trestního zákoníku předpokládat uložení alternativního trestu, když nepodmíněný trest odnětí svobody lze uložit pouze za splnění podmínky, že by alternativní trest nevedl k tomu, aby pachatel vedl řádný život.

Poškození cizí věci

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1014/2015, konstatoval následující:

„Přečin poškození cizí věci podle ust. § 228 odst. 1 trestního zákoníku lze spáchat i na živém zvířeti. Při výkladu zákonného znaku „cizí věc“ se použije ust. § 134 trestního zákoníku, podle něhož se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata. Ustanovení § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zde neuplatní, neboť § 134 trestního zákoníku s ním není v kolizi, poněvadž neztotožňuje věc v právním smyslu a živé zvíře, ale pouze stanoví, že příslušná ustanovení trestního zákoníku je nutno vztáhnout i na živá zvířata.“[9]

Podstatou trestného činu poškození cizí věci podle ust. § 228 trestního zákoníku je poškozovací jednání, objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo.[10] 

Ust. § 228 odst. 1 přesně stanoví: „Kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“[11]

Výše uvedené tedy napovídá, že ať myslivec nebo myslivecká stráž [u této při nesplnění podmínek podle ust. § 14 odst. 1 písm. e), splnění těchto podmínek vylučuje protiprávnost takového skutku], může za určitých okolností zastřelením psa v honitbě naplnit skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci.

Tento závěr dokládá i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 5. 1983, sp. zn. 1 Tz 18/83, kde soud uvedl: „Jestliže člen mysliveckého sdružení zpozoruje za snížené viditelnosti psa, který sedí v nepřehledném terénu, chová se klidně, nehledá ani nepronásleduje zvěř ani se k ní neplíží, musí jej to vést k úvaze, že v blízkosti může být člověk vedoucí psa. Úmyslné zastřelení psa za uvedených okolností, tj. bez splnění podmínek uvedených v § 21 odst. 1 písm. b), odst. 2 zák. č. 23/1962 Sb., o myslivosti, vykazuje podle okolností znaky trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 trestního zák., přečinu proti majetku v socialistickém a v osobním vlastnictví podle § 3 odst. 1 písm. d) zák. č. 150/1969 Sb., popřípadě přestupku podle § 19 zák. č. 60/1961 Sb.“[12]

Rozhodujícím faktorem pro určení, zda byla skutková podstata trestného činu poškození cizí věci naplněna, bude výše způsobené škody. Ust. § 228 odst. 1 trestního zákoníku vyžaduje způsobení škody nikoliv nepatrné, tj. podle ust. § 138 odst. 1 trestního zákoníku škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč.[13]

Ust. § 137 trestního zákoníku stanoví: „Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.“[14]

K tomuto je však nutné zdůraznit, že do výše škody nelze započítávat subjektivní citovou hodnotu zvířete ani možný ušlý zisk. Ve všech případech zastřelení psa myslivcem tedy nemusí být naplněna skutková podstata trestného činu poškození cizí věci, když tímto nebude způsobena škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč.

Co se týče výměry trestu, pak pro základní skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci zákon vymezuje možnost uložení trestu odnětí svobody v délce trvání až jeden rok.[15]

K tomuto je obdobně jako u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby nutné zdůraznit, že přečin poškození cizí věci spadá pod ust. § 55 odst. 2 trestního zákoníku, což znamená, že za spáchání takového činu lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život.[16]

Běžnou rozhodovací praxí tedy bude v drtivé většině případů pachateli uložen alternativní trest (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 4 Tdo 489/2013).

Závěr

Pokud tedy dojde v honitbě k zastřelení psa, a není k odstřelu dáno oprávnění ve smyslu ust. § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti, pak může v určitých případech dojít k trestněprávní kvalifikaci takového skutku.

Ze shora uvedeného vyplývá, že řadový myslivec, který nemá oprávnění zastřelit psa v honitbě podle zákona o myslivosti, může při úmyslném zastřelení psa, kdy tímto způsobí škodu vyšší než 5.000,- Kč, naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození cizí věci. Za takový skutek myslivci hrozí trest odnětí svobody v délce trvání až jednoho roku. S ohledem na ust. § 55 odst. 2 trestního zákoníku a s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi lze v těchto případech počítat s uložením alternativního trestu.

Pokud se střelby na psa dopustí myslivecká stráž, pak ze shora uvedeného plyne, že může být tímto konáním naplněna také skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby (a to i v jednočinném souběhu s naplněním skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci). I v těchto případech se užije ust. § 55 odst. 2 trestního zákoníku, a lze tedy předpokládat uložení alternativního trestu.

Samozřejmě, že každý pejskař bude považovat uložení alternativního trestu za zastřelení svého zvířete za nedostatečné. Je však potřeba si navíc uvědomit, že ani v jednom z výše popsaných trestných činů není chráněným zájmem život zvířete.

Je tedy na odpovědnosti každého pejskaře, aby si své zvíře zajistil takovým způsobem, aby nemohlo dojít k zastřelení jeho zvířete v honitbě


[1] Ust.  § 12 zákona o myslivosti

[2] Ust. § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti

[3] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 4. 1931, Zm I 382/30

[4] Ust. § 127 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku

[5] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 628/2019

[6] Ust. § 329 odst. 1 trestního zákoníku

[7] RIZMAN, Stanislav. § 329 [Zneužití pravomoci úřední osoby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 3145.

[8] Ust. § 55 odst. 2 trestního zákoníku

[9] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2015, sp.zn. 6 Tdo 1014/2015

[10] PÚRY, František. § 228 [Poškození cizí věci]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2285.

[11] Ust. § 228 odst. 1 trestního zákoníku

[12] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 05. 1983, sp. zn. 1 Tz 18/83

[13] Ust. § 138 odst. 1 trestního zákoníku

[14] Ust. § 137 trestního zákoníku

[15] Ust. § 228 odst. 1 trestního zákoníku

[16] Ust. § 55 odst. 2 trestního zákoníku

Hodnocení článku
75%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři