Doc. Kysela: Změny a proměny českého ústavního a politického systému

Doc. Kysela se těší mezi příznivci kavárenských seminářů Common Law Society vysoké popularitě, což potvrdila i hojná účast studentů a absolventů na semináři. Mezi diváky zavítal i další vážený host - vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, JUDr. Vít A. Schorm, který sám na kavárenském semináři vystoupil o měsíc dříve a který pochopitelně neunikl pozornosti hlavního hosta.

V úvodu příspěvku se doc. Kysela krátce zabýval teorií. Nejprve vysvětlil pojmy ústavní a politický systém. Oba pojmy se postupně vyvíjely a ne vždy znamenaly totéž - například vrcholné soudy, které jsou dnes považovány za významné politické aktéry, tak v 18. či 19. století vnímány vůbec nebyly. V souvislosti se soudy Jan Kysela zároveň podotkl, že vynětí určité agendy z politického procesu neznamená automaticky její depolitizaci – příkladem může být rozhodování Ústavního soudu, které je mnohdy velmi politické.

Pokud jde o pojmy „změna“ a „proměna“, poprvé je odlišil německý právní filosof Georg Jellinek. Změnou se rozumí vědomý akt, kdy dochází k cílené změně zákonného ustanovení, proměna pak označuje stav, při němž se text zákona nemění, ale mění se jeho skutečný význam. S proměnou souvisí i teorie tzv. otevřené textury, kterou zavedl britský právní filosof Herbert L. A. Hart. Podle něj má každý text 3 složky – to, co pojem určitě označuje (významové jádro), to, co text naopak určitě neoznačuje, a tzv. polostín vymezující sporné hraniční případy. Z tohoto dělení vyplývá i empirický poznatek, že stejné ustanovení ústav dvou států nevede automaticky k totožnému ústavnímu systému. Každý stát je totiž při výkladu limitován kulturními faktory vyplývajícími z historického a společenského vývoje (např. co daná společnost od určitého politického aktéra očekává), které determinují rozdělení moci ve státě.

V druhé části příspěvku pak doc. Kysela ilustroval tyto teoretické základy na několika příhodných příkladech inspirovaných politickým a ústavním vývojem České republiky. Tak například kulturní rozdíly se projevují v banálních situacích, jako je odvolávání policejního prezidenta: „Abychom zabránili snadnému odvolávání, vymyslíme si složitý systém, kdy policejní prezident musí spáchat trestný čin, abychom jej mohli odvolat. On pak pro jistotu nedělá vůbec nic.“ Mnoho změn, tj. cílených zásahů, je důsledkem tlaku – příkladem může být zavedení přímé volby prezidenta v České republice – politické strany dlouho odolávaly, ale tlak voličů před blížícími se volbami je nakonec donutil přijmout něco, co vlastně ve skutečnosti nechtěly.

V odpovědi na otázku, proč žijeme v neustálých politických turbulencích, doc. Kysela identifikoval tři „změny“ a „proměny“ - současný stav politických stran, zavedení přímé volby prezidenta a nové obsazení ústavního soudu.

V souvislosti s „proměnou“ týkající se stavu politických stran se dle doc. Kysely dá hovořit o degeneraci – strany nestojí o členy, sbírají mrtvé duše a dobývají rentu. Důsledkem této situace je pak aktuální vývoj, kdy na popularitě nabývají takzvaná politická hnutí s populistickými hesly, v jejichž čele stojí lidé bez předchozí příslušnosti k etablovaným politickým stranám. Vedle politických stran degeneruje i celý politický proces, což nám však dle doc. Kysely tolik nevadí, neboť žijeme v éře již zmíněné depolitizace - potřeby vyjmout co nejvíce záležitostí z politického procesu. Jednak je to vehementní snaha jistých politických představitelů uspořádat referendum o všem, jednak svěřování agendy do kompetence jiného, zejména soudů. Je nicméně otázkou, zda tím skutečně dochází k depolitizaci a zda je tato tendence žádoucí. Soudní řízení je totiž založeno na vymáhání práv, které je z povahy individualistické a nemůže tedy plnohodnotně nahradit politickou diskuzi.

V závěru svého příspěvku doc. Jan Kysela zhodnotil jedinou zásadní „změnu“, která dle něj v moderní ústavní historii České republiky nastala: „Zavedení přímé volby prezidenta je jediná ústavní změna s potenciálem změnit ústavní a politický systém. Nicméně myšlenka přímé volby je dle mého názoru hloupá.“

Na konci semináře byl ponechán prostor pro dotazy studentů, které se točily zejména kolem stranického systému a úlohy přímo voleného prezidenta. Má rozdělení na pravici a levici ve světle úspěchu nových „apolitických“ politických hnutích smysl? Co stojí za úspěchem uskupení ANO a Úsvit? Mají někdy menší strany jako Strana zelených či Česká pirátská strana šanci oslovit širší skupinu voličů nebo se vždy budou pohybovat na 5% hranici? Měla by se změna způsobu volby prezidenta promítnout i ve změně jeho role v rámci ústavního a politického systému nebo má být stále v roli „muže s olejničkou“?