Článek rozebírá ústavněprávní rámec asistované smrti, včetně aktuální judikatury Ústavního soudu ČR zabývající se otázkou práva na život, práva na sebeurčení, práva na respektování lidské důstojnosti a jejich vztahu k asistované smrti. Dále se zabývá otázkou možností zneužití asistované smrti s ohledem na českou a zahraniční medicínskou praxi a obhajuje návrh zákona s ohledem na zahraniční zkušenosti a dopady. Zamýšlí se nad tím, proč návrh zákona počítá s oběma formami asistované smrti, tedy i s aktivní vyžádanou eutanázií, i s asistovaným sebeusmrcením. Důležitým tématem článku je i vztah paliativní péče a asistované smrti a jejich možné legislativní propojení. Autor se věnuje též komparaci různých zahraničních modelů kontroly, zejména modelu ex ante ve Španělsku a ex post v Nizozemsku, a zkoumá etické a právní důsledky přenesení odpovědnosti z jednotlivce na instituci. Článek se vymezuje vůči některým výtkám soudních i odborných autorit vůči návrhu zákona, v závěru jsou pak shrnuty možnosti de lege ferenda. Autor v článku také poukazuje na významný lidskoprávní aspekt asistované smrti, a to respekt k osobní autonomii a důstojnosti člověka i v jeho rozhodování v závěru života.
Úvod
Tato druhá část článkuse zaměřuje podrobněji na praktické otázky, které se v souvislosti s návrhem zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanázii (dále jen „zákon o asistované smrti“)objevily. Zejména se zabývá některými kritickými ohlasy na návrh tohoto zákona.[3][2][1]
V první části tohoto článku byly řešeny historické okolnosti, které vedly ke změně diskurzu v medicíně. Dále byly rozebrány historické ideové základy dvou hlavních forem asistované smrti: aktivní eutanázie a asistovaného sebeusmrcenía popsán jejich vývoj v Německu, Švýcarsku i Nizozemsku, včetně judikatury, která položila základ pozdější právní úpravě. Byly vytyčeny některé základní otázky, jako například a) ústavněprávní rámec – tj. zejména otázka, zda je eutanázie slučitelná s právem na život; b) možnosti zneužití asistované smrti a teorie kluzkého svahu; c) forma asistované smrti – tj. zda využít pouze asistovaného sebeusmrcení nebo i aktivní vyžádané eutanázie, zda mezi nimi činit rozdíly; d) definice eutanázie a asistovaného sebeusmrcení – včetně vhodnosti propojení rozhodování na konci života a paliativní péče („běžná“ medicínská praxe) s otázkami asistované smrti, včetně jejich rozlišení; e) podmínky beztrestnosti asistované smrti na straně pacienta – např. otázky věku, typu onemocnění a utrpení, stádia nemoci, možnosti využití dříve vyslovených přání;f) kontrola dodržování zákonů – zejména otázka fungování komisí ex post nebo ex ante; g) rozlišení typů sankcí včetně otázky privilegované skutkové podstaty usmrcení na žádost; h) právo lékaře odmítnout provést výkon - výhrada svědomí a otázka oznamovací povinnostia konečně i i) asistovaná smrt – podmínky užití pro cizince.[8][7][6][5][4]
Ačkoliv základní otázky pod bodem a) a b) byly rozebrány v první části, přesto se k nim částečně na začátku tohoto textu vrátíme. Od vydání první části se totiž problematikou eutanázie zabýval Ústavní soud ČR v nálezu III. ÚS 1254/24 a přišel s právními názory, které je s ohledem na další diskuzi o návrhu zákona nutné stručně shrnout. V tomto textu se zaměříme na otázky uvedené v bodech a) až d) a f), vzhledem k tomu, že je považujeme za nejpodstatnější.[9]
Ústavní rámec a vztah k právu na život z perspektivy nálezu Ústavního soudu
Ústavní soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že je vázán konkrétními okolnostmi projednávané věci a podstatou nároku, kterého se stěžovatel domáhal před civilními soudy, a tedy návrhem na souhlas s umožněním vyžádané aktivní eutanázie (bod 21 nálezu). Nevěnoval se tedy otázce pasivní eutanázie a asistovaného sebeusmrcení.
Ústavní soud se nejprve zabýval relevantním rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) v této věci. Vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí byla probírána v první části tohoto článku, uvádíme zde jen krátké shrnutí, které nabídl v bodech 35 a 36 svého nálezu:
„35. Závěry vyplývající ze shora citované judikatury lze shrnout následovně: a) z práva na život nelze dovodit právo na pomoc ke smrti ve zvolený okamžik; b) právo jednotlivce rozhodnout se, jakým způsobem a v jakém okamžiku ukončí svůj život, za předpokladu, že je schopen se o této otázce svobodně rozhodnout a jednat v souladu s tím, je jedním z aspektů práva na soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy (viz rozsudek Haas proti Švýcarsku, cit. výše, bod 51); c) toto právo není absolutní a musí být váženo oproti protichůdným legitimním zájmům, především pozitivním závazkům státu vyplývajícím z práva na život, které vyžadují ochranu zranitelných osob před jednáním, které může ohrozit jejich život; d) jednotlivé členské státy mají v otázkách asistovaného sebeusmrcení a eutanázie široký prostor pro uvážení, který umožňuje jak trestně-politická rozhodnutí o omezení práva na rozhodnutí o vlastní smrti za asistence druhé osoby ve prospěch ochrany práva na život, tak na druhou stranu podmíněnou dekriminalizaci eutanázie či asistovaného sebeusmrcení za přijetí dostatečných záruk ochrany práva na život.
36. ESLP podřazuje možnost svobodného rozhodnutí o konci vlastního života pod rozsah práva na soukromý život a související stížnosti posuzuje prizmatem článku 8 Úmluvy. V otázkách legalizace eutanázie a asistovaného sebeusmrcení ponechává značný prostor pro uvážení členských států a zdůrazňuje význam pozitivních závazků plynoucích z práva na život. Právo na eutanázii či na asistované sebeusmrcení ESLP ve své judikatuře nedovodil. Za porušení práva na soukromý život ESLP neoznačil nemožnost přístupu k lékařem asistovanému umírání ani ve velmi závažných případech stěžovatelů trpících nezvratným život ohrožujícím onemocněním (případ stěžovatele trpícího amyotrofickou laterální sklerózou), pro zajištění důstojného konce života však zdůraznil nezbytnost kvalitní paliativní péče, včetně přístupu k účinné léčbě bolesti (viz rozsudek ve věci Dániel Karsai proti Maďarsku, cit. výše).“
Z těchto závěrů pak vychází i ve své analýze svobodného rozhodnutí o vlastní smrti na úrovni Listiny základních práv a svobod(dále jen „Listiny“). Tu se snaží zkoumat ze dvou základních rovin – práva na život (bod 40 až 48) a práva na soukromí a respektování tělesné a duševní integrity (bod 49 až 64).[10]
Ústavní soud podobně jako ESLP dovodil, že z práva na život podle článku 6 Listiny nelze dovodit právo na důstojnou smrt (tj. právo na ukončení života způsobem, který daná osoba vnímá subjektivně jako důstojný, a v okamžiku, jaký si zvolí).
Zároveň se ovšem, v protikladu k některým názorům v české odborné literatuře, vyjádřil Ústavní soud ČR jednoznačně k výkladu čl. 6 odst. 4 Listiny tak, že „z práva na život nelze dovodit absolutní zákaz eutanázie či asistovaného sebeusmrcení“.Ústavní soud rozvedl tento názor (bod 45) tak, že „Listina nevymezuje právo na život podle článku 6 jako právo absolutní (tj. absolutně neomezitelné). Naopak předpokládá jeho možná omezení v odstavci čtvrtém, jenž dává zákonodárci možnost stanovit okruh výjimečných případů, kdy jednání, jehož důsledkem bylo zbavení života, nebude trestné. Již z jazykového výkladu citovaného článku je zřejmé, že zákonodárce má v tomto ohledu možnost na podústavní rovině vyložit podmínky, za kterých bude omezení práva na život přípustné. ...“ Opět odkázal na rozhodovací praxi ESLP, konkrétně zejména a rozsudek Mortier proti Belgii.[13][12][11]
Dále se ústavní soud v předmětném rozhodnutí zabýval otázkou, zda svobodné rozhodnutí o čase a způsobu ukončení vlastního života spadá do rozsahu práva na soukromí. V rámci své úvahy dospěl k závěru, že otázka „možnosti svobodného rozhodnutí o ukončení vlastního života spadá do rozsahu práva na respektování tělesné a duševní integrity podle článku 7 odst. 1 Listiny, obdobně jako ji lze na úrovni Úmluvy podřadit pod právo na soukromí podle článku 8 odst. 1 Úmluvy.“ Svou argumentaci odůvodnil jednak odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci Karsai proti Maďarsku, jednak i odkazem na judikaturu ústavních soudů v zahraničís tím, že zahraniční soudy ve své judikatuře kladou stále větší důraz na ochranu sebeurčení a osobní autonomie v kontextu rozhodování o konci vlastního života v některých jurisdikcích. „Možnost uskutečnění svobodného rozhodnutí o čase a způsobu ukončení vlastního života je spojována s právem na sebeurčení, ochranou lidské důstojnosti a tělesné a duševní integrity člověka. (čl. 64)“[15][14]
Ústavní soud ČR v konkrétním případu také uvedl, že ve věci aktivní eutanázie jde o hledání rovnováhy mezi ochranou soukromí a práva na respektování tělesné a duševní integrity na jedné straně a ochranou práva na život na straně druhé. Tímto hledáním „je v prvé řadě pověřen zákonodárce, jehož nenahraditelnou úlohu nemůže Ústavní soud přebírat ani nahrazovat, a to i s ohledem na komplexitu posuzované otázky, její propojení s mimoprávními obory, a zejména její extrémní citlivost a zásadní dopad do hodnotového řádu společnosti. Ačkoliv tedy Ústavní soud nesmí zcela rezignovat na posouzení zásahu do práv stěžovatele, musí k přezkumu přistupovat s potřebnou zdrženlivostí.“
Pro návrh zákona o eutanázii pak lze jako připouštějící podmínku citovat i závěrečný bod rozsudku (bod 89), kde se výslovně uvádí následující:
„Jak bylo uvedeno, je úkolem zákonodárce hledat rovnováhu mezi právem na soukromí a respektování tělesné a duševní integrity a ochranou života. Je proto primárně jeho úlohou zvažovat, zda k optimálnímu naplnění těchto práv lze zvolit cestu legalizace asistovaného sebeusmrcení či eutanázie, případně za jakých podmínek a pro jaký okruh osob. Součástí životního příběhu člověka je i jeho konec. Stejně jako má každý člověk odlišnou představu o „dobrém“ životě, tak se mezi lidmi liší představy o jeho důstojném zakončení. Způsob odchodu ze života – jeho důstojnost, absence utrpení, zachování svého vlastního obrazu takového, jaký by si člověk přál, atd. – přitom může pro mnohé znamenat důležitý aspekt, podle kterého hodnotí charakter celého svého života. „Obáváme se, jak poslední etapa ... života ovlivní charakter ... života jako celku, podobně jako se obáváme, jak poslední scéna divadelní hry nebo poslední sloka básně ovlivní celé dílo.“ (Dworkin, R. Life ́s dominion: an argument about abortion, euthanasia, and individual freedom. New York: Vintage Books, 1994, str. 199). Právě v těchto základních otázkách, v nichž jedinec sám sebe definuje, určuje to, kým je, uskutečňuje své lidství, se projevuje osobní autonomie člověka. Zákonodárce by měl mít tato východiska na paměti.“
Dále čtěte zde.
Časopis zdravotnického práva a bioetiky
DOLEŽAL, Adam. Eutanázie a asistované sebeusmrcení – historie, obecná východiska a úvahy nad návrhem zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanázii. Část I. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2025, roč. 14, č. 2.
Plné znění návrhu včetně důvodové zprávy zde: https://proeutanazii.cz/documents/et-navrh-zakona-2020.pdf.[2]
Z kritických textů se zde zabýváme zejména následujícími: ŠAFR, Pavel, ed. Iluze dobré smrti: eutanazie na šikmé ploše: sborník textů. Praha: Fórum pro média, kulturu a civilizaci, 2024, dále Stanovisku vlády k návrhu poslanců Věry Procházkové, Lukáše Bartoně a dalších na vydání zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanázii (sněmovní tisk č. 924), Stanovisku výboru České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP k návrhu Zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanázii a konečně i s Vyjádřením Nejvyššího soudu k návrhu poslanců Věry Procházkové, Lukáše Bartoně a dalších na vydání zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanázii (sněmovní tisk č. 924), sp. zn. Sleg 53/2020. Dále se budeme zabývat i některými názory, které se ozývaly v médiích.[3]
Vtextu je užíván termín asistované sebeusmrcení (z etického hlediska) nebo asistovaná sebevražda (odpovídající současné české právní úpravě. Obě slova jsou užívána jako synonyma, termín asistované sebeusmrcení je ovšem použit v obecném kontextu, termín asistovaná sebevražda pouze v kontextu českého návrhu zákona.[4]
Návrh zákona byl nastaven na následující podmínky na straně pacienta: pacient má být v době předložení své žádosti zletilý a plně svéprávný, b) žádost musí být učiněna dobrovolně a bez nátlaku, c) pacient je nevyléčitelně nemocný v důsledku úrazu nebo nemoci a tato situace je podle současných poznatků vědy neodvratitelná, d) pacient shledává, že trvale a nesnesitelně tělesně nebo duševně trpí bez naděje na zlepšení. Vyplývá-li z informací o zdravotním stavu pacienta, že jeho úmrtí není očekáváno v nejbližší době ani s vysokou mírou pravděpodobnosti v době následujících dvou let, je vykonávající lékař povinen záležitost projednat kromě konzultujícího lékaře (tato konzultace probíhá vždy) také s lékařem z oboru psychiatrie nebo s psychologem ve zdravotnictví. V zahraničí byla podrobována kritice podmínka zletilosti a plné svéprávnosti. Nesnesitelně trpět mohou i dětští pacienti, případně osoby, které nejsou plně svéprávné. Návrh zákona ovšem vycházel z problematických otázek týkajících se kompetence osoby k rozhodování v takto složitých otázkách. Abychom skutečně respektovali i hodnotu autonomního rozhodování pacienta, je toto omezení pouze pro zúženou skupinu obyvatel nastaveno proporcionálně k jeho účelu.[5]
Při přípravě návrhu původně pracovalo s možnou změnou trestního zákoníku, aby byla jednak upravena skutková podstata usmrcení na žádost, jednak byla nastavena provázanost s trestním zákoníkem i v případě asistovaného sebeusmrcení. V době řešení návrhu nebylo Ministerstvem spravedlnosti doporučeno, aby se zasahovalo do trestního zákoníku, neboť by jeho změna byla v případě přijetí zákona upravujícího asistovanou smrt nadbytečná.[6]
Návrh zákona vychází ze zásady autonomie na straně pacienta i na straně lékaře a z toho, že neexistuje právo na smrt. Eutanázie ani asistované sebeusmrcení nejsou v kontextu právního řádu zaváděny jako služba, na niž má pacient nárok, ale jako postup, podle nějž je možné postupovat, aniž by bylo zasaženo do chráněného statku práva na život. V tomto smyslu tedy odmítnutí lékaře není vnímáno ani jako výhrada svědomí, protože na rozdíl od umělé interrupce není eutanázie ani asistence při sebeusmrcení zdravotní službou a lékař tedy může odmítnout, aniž by musel užít tento institut – proto ani není nutné provázání s (či vymezení se vůči) ustanovením § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách.[7]
Z hlediska praktické rozumnosti bylo navrženo omezení, které má zabránit zatížení systému a „turismu“ za asistovanou smrtí. Návrh zákona upravuje situaci tak, že asistovanou smrt lze provést pacientovi, který je občanem České republiky a pacientovi, který je občanem jiného členského státu Evropské unie, pokud mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu na území České republiky na dobu neurčitou nebo na dobu nejméně pěti let (§ 11 odst. 2 návrhu zákona). Takovéto omezení je velmi podobné úpravě např. ve španělském i rakouském zákoně.[8]
I vzhledem k rozsahu práce, neboť některé body by vyžadovaly samostatný článek.[9]
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod.[10]
HAVELEC, Tomáš. Eutanazie: Nejen (trestně)právní problém. In ŠAFR, Pavel, ed. Iluze dobré smrti: eutanazie na šikmé ploše: sborník textů. Praha: Fórum pro média, kulturu a civilizaci, 2024, s. 34-68, podobně již dříve PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. díl, Práva a svobody. 2., vyd. Praha: Linde, 1999 a další, podrobněji v prvním díle tohoto článku.[11]
Ústavní soud došek k obdobnému závěru na základě analogické argumentace, jaká byla podrobně představena v první části tohoto článku.[12]
ESLP, Mortier proti Belgii. Rozsudek ze dne 4. října 2022, stížnost č. 78017/17.[13]
ESLP, Karsai proti Maďarsku. Rozsudek ze dne 13. června 2024, stížnost č. 32312/23.[14]
Výslovně zmiňuje rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 26. 2. 2020 (2 BvR 2347/15 a další), rozhodnutí Ústavního soudu Rakouska ze dne 11. 12. 2020 (G 139/2019-71), rozhodnutí Ústavního tribunálu Španělska ze dne 22. 3. 2023 č. 4057/2021, rozhodnutí Ústavního soudu Itálie ze dne 25. 9. 2019 č. 242/2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady ve věci Carter proti Kanadě (2015 SCC 5, ze dne 6. 2. 2015)[15]
[1]
Diskuze k článku ()