Máme právo na rovné zacházení? Zdroj: Fotolia

Máme právo na rovné zacházení?

Příspěvek se zabývá postavením hodnoty rovnosti mezi lidskými právy. Pozornost je věnována zejména zdůvodnění a ospravedlnění práva na rovné zacházení jako jednoho z ústředních lidských práv. Příspěvek se proto zabývá vztahem rovnosti, svobody a spravedlnosti. Teoretická východiska jsou promítnuta do současné praxe a aktuálního případu nezprostředkování prohlídky bytu Romským uchazečům pro jejich etnicitu. Na tomto případu je demonstrován vztah rovnosti a svobody.

Mgr. Vojtěch Pospíšil

Masarykova univerzita, Právnická fakulta

Mgr. Vojtěch Pospíšil

Masarykova univerzita, Právnická fakulta

Právo na rovné zacházení a rovnost samotná náleží k ústředním hodnotám současných demokracií. Rozsah tohoto práva však není ostře vymezen a podléhá nejen interpretaci, ale také společenskému vývoji. Rovnost není jedinou hodnotou, byť zaujímá poměrně prominentní postavení v systému lidských práv, a proto se střetává s dalšími hodnotami, a to zejména svobodou a spravedlností. Cílem tohoto příspěvku je nabídnout úvahu o postavení rovnosti v systému lidských práv a jejím významu pro současnou společnost. Limity práva na rovné zacházení a jeho poměr ke svobodě jednání bude demonstrován na aktuálním tématu omezení vlastníka a zákazu diskriminace.

Dějinný vývoj společnosti lze nahlížet jako spirálu události, které se co do podstaty příliš neliší, pouze se odehrávají na pozadí nových kulis a k jednotlivým otázkám jsou postupně přidávány nové poznatky. Při nalézání nových řešení starých problémů bývají akcentovány různé aspekty. Příkladem takové historické události, která se opakuje a je řešena z různých pozic v proměnách věků budiž problematika migrace lidí. V minulosti došlo mnohokrát k rozsáhlým migračním vlnám, a to dokonce celých národů.[1] Migrace a míšení kultur patří k charakteristickým znakům vývoje druhu Homo Sapiens a člověk se do dnešní podoby vyvinul právě díky přesunům na velké vzdálenosti a míšení kultur.[2] A historie nám také ukazuje, že míšení kultur je nevyhnutelné, stejně jako je nevyhnutelná migrace. A zde přichází druhý aspekt dějinného vývoje, tj. různá řešení principiálně stejných otázek. K míšení kultur v historii docházelo buď dobrovolně, nebo násilně, každopádně střet dvou kultur vedl vždy k jejich zániku, neboť se vzájemně ovlivnily a vznikla tak nová kultura, která byla z počátku všem cizí.[3]

Další z celé řady otázek, které se vinou spirálou dějin lidského vývoje, je problematika rovnosti. Obě tyto otázky, tj. rovnosti a migrace, spolu úzce souvisí. Problematika migrace představuje jeden z mnoha příkladů známé diference „my a oni“, tedy rozdělení na dvě skupiny, vlastní a cizí. Právě tato diferenciace stojí v začátku, který může vést k nerovnému až rasistickému vylučování těch, které považujeme za cizince, tj. osoby nenáležící do „naší“ skupiny. Jakmile je společnost rozdělena do jednotlivých skupin, otevírá se cesta k vymezování vlastní skupiny, proti té cizí. Toto vymezování se může opírat o neověřené předsudky, na jejichž základě bude druhá skupina ostrakizována a budou jí přisouzeny negativní charakteristiky.[4]

Členové cizí skupiny pak musí mnohem více prokazovat své kvality, než členové vlastní skupiny, kterým jsou dobré vlastnosti připisovány automaticky.[5] Takové předsudečné přiřazování vlastností zpravidla vede k diskriminaci, nebo znevažování některých skupin lidí.

Největší nebezpečí rozdělování osob na členy vlastní a cizí skupiny spočívá v odstraňování morálních zábran. Vůči cizí skupině sestávají přijatelnými i opatření, která by vůči vlastní skupině byla zcela neakceptovatelná.[6] Může se jednat o schvalování mučení teroristů, volání po rozsudcích smrti nad nepřáteli národa, nebo až snaha o likvidaci celého národa, etnické nebo náboženské skupiny.[7]

Rozdělování lidí do skupin „my“ a „oni“ s apriorním připisováním pozitivních a negativních vlastností, tj. předsudečné uvažování, může vést k velmi nebezpečným důsledkům. Těmto důsledkům lze předcházet pouze důsledným uplatňováním principu rovnosti vůči všem lidem, tj. nepřisuzování ani negativních ani pozitivních vlastností bez racionálního základu. Právo se proto nutně musí vypořádat s otázkou rovnosti, tj. zejména rozsahem práva na rovné zacházení a okruhem osob, které budou zvlášť chráněny před předsudečným zacházením.

Povaha rovnosti v právu

Rovnost je vztahová kategorie. Z tohoto poznání plynou dva důsledky.

Prvním důsledkem je skutečnost, že kategorií rovnosti můžeme popisovat pouze vlastnosti, které se projevují ve vztazích, a to zejména ve vztazích mezi lidmi. Prostřednictvím rovnosti tak můžeme popisovat pouze poměr mezi vztahy. Nemůžeme se tak zabývat rovností izolované osoby neinteragující s ostatními lidmi, například poutníka na poušti. Můžeme ale srovnávat poutníka na Sahaře a v poušti Gobi. To by však samo o sobě stále nebylo dostačující. Pro porovnání je třeba zvolit také hledisko srovnávání, tertium comparationis, tedy vlastnost, kterou budeme porovnávat. Tím může být například obvyklá teplota. Teprve v tento moment dokážeme říci, zda je z pohledu teploty vzduchu poutník na Sahaře ve srovnatelném postavení jako poutník v Gobi. Přesnost porovnávání závisí na zvoleném hledisku, tj. zda budeme porovnávat pouze teplotu, průměrnou teplotu, průměrnou teplotu ve dne, průměrnou denní teplotu v zimě atd. Co se týče přesnosti porovnávání, je vhodné připomenout Aristotelův poznatek, že přesnost se odvíjí od předmětu porovnání: „Vzdělanci přísluší hledat v každém oboru pouze tolik přesnosti, kolik povaha věci připouští“.[8] V oblasti práva bychom tento poznatek mohli doplnit tak, že je třeba hledat pouze tolik přesnosti, kolik vyžaduje právní norma.[9]

Druhým důsledkem poznání, že rovnost je vztahová kategorie, je skutečnost, že v každém vztahu můžeme poměřovat hodnotu rovnosti, a to právě s ohledem ke zvolenému hledisku porovnávání. Jedná se tak vlastně o druhou stranu téže mince. Rovnost můžeme zkoumat pouze v případě, že je zde nějaký vztah. A pokud existuje vztah, můžeme v něm zkoumat rovnost.

Stručně řečeno, první formulace nás vede k zamyšlení nad prvky porovnávání, zatímco druhá nad kvalitou srovnávání, tedy do jaké míry jsou subjekty, či situace shodné a do jaké míry bychom měli vyžadovat, aby si lidé ve zkoumaných případech byli rovni. Rovnost v právu je ale zřídka rovností v matematickém smyslu přesné shody. Každý člověk a každý jeho vztah je natolik jedinečný, že je vždy možné nalézt určité rozdíly, pro které není možné dva lidi nikdy považovat za zcela shodné. Z těchto důvodů je nezbytné vždy určit, které rysy jsou pro porovnávání významné a které je možné pominout. Právní porovnávání proto nehledá totožnost ve smyslu matematické rovnosti, ale srovnatelnost, tedy relativní shodu. A tímto momentem vstupuje do až doposud objektivní úvahy hodnotové hledisko. Určení podstatných vlastností pro porovnávání je odvislé od sdílených hodnot a společenské morálky, stejně jako míra a podoba rovnosti, jíž by mělo být v tom kterém vztahu dosahováno. Tím, že rovnost v právu není pojímána jako absolutní shoda, ale pouze jako relativní srovnatelnost, můžeme hovořit o částečné rovnosti a nerovnosti, podle toho jaká práva jsou konkrétním lidem přiznána, nebo naopak jaká práva jsou jim upírána. Rovnost v právu proto neznamená absolutní rovnost všech, ale pouze rovnost v konkrétních právech, o kterých se společnost, respektive zákonodárce domnívá, že by měla být přisouzena všem.

Postavení a míra rovnosti v uspořádání společnosti a jejím právním řádu proto závisí na sdílených představách a historické zkušenosti. V reakci na historické události tak došlo ke kodifikaci rovnosti, která se postupně dostala do jádra pojetí moderního demokratického právního státu.[10]

Význam rovnosti

Doposud jsme o rovnosti pojednávali v obecné rovině. Kouzlo práva na rovné zacházení je však ukryto v jeho proměnlivosti. Poměrně bezrozporně přijímaná teze, že všichni lidé si jsou rovni v důstojnosti a právech se stává nejed-noznačnou ve chvíli, kdy se pokusíme o její aplikaci v konkrétních případech. Idea rovnosti tak byla v průběhu věků naplňována odlišným obsahem.

Rozdíly ve vnímání významnosti idey rovnosti můžeme pozorovat již ze samotných lidskoprávních dokumentů. Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 uvádí: „Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.“[11] Rovnost je tak postavena na přední místo této lidskoprávní deklarace spolu se svobodou. Jejím východiskem tak je rovnost a svoboda lidí. Deklarace nezávislosti z roku 1776 ovšem rovnost nadřazuje svobodě: „Pokládáme tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, mezi která náleží právo na život, svobodu a brát se o svá práva.“[12] Rovnost je pro americkou deklaraci hodnotovým východiskem celého konceptu lidských práv a svoboda je jedním z řady statků, který je lidem přiznáván na rovnoprávném základě.

Na tomto místě je vhodné poukázat také na odlišný přístup k odůvodnění těchto hodnot. Zatímco francouzská deklarace přistupuje k rovnosti a svobodě jako základním atributům každého člověka, tj. právu plynoucího již ze samotného lidství každého jedince, americká deklarace vychází z teorie společenské smlouvy a uvedené hodnoty považuje za výsledek společenského konsenzu.[13]

Vývoj chápání rovnosti lze demonstrovat na celé řadě znevýhodněných skupin, které byly a jsou postupně zrovnoprávňovány s majoritou. Tradičním příkladem je postavení černochů ve Spojených státech amerických. Přestože deklarace z roku 1776 považovala za samozřejmou pravdu, že si jsou lidé rovni, otroctví bylo zrušeno až v důsledku občanské války v roce 1865. Ani tato změna nevedla ke zrovnoprávnění. V roce 1896 Nejvyšší soud Spojených států neshledal, že by široce uplatňovaná doktrína separate but equal ospravedlňující rasovou segregaci porušovala rovnost lidí v právech.[14]

Původcem případu byl Homer Adolph Plessy, který si odmítl přesednout do vagonu pro černochy v louisianském vlaku. Podle soudců Nejvyššího soudu Spojených států tato segregace neporušuje rovnost v právech, neboť oběma skupinám je poskytnut stejný statek, tj. vyhrazený vagon. Soudce Brown [sic!] v odůvodnění mimo jiné uvádí: „Z povahy věci nemohlo být zamýš-leno [myšlen 14. dodatek deklarující rovnost v právech], aby byly odstraněny rozdíly založené na barvě pleti, nebo aby byla vynucována sociální, nikoliv politická, rovnost, nebo aby byly smíšeny dvě rasy k nespokojenosti obou.“

Tento právní názor byl překonán až v roce 1954 známým rozhodnutím Brown v. Board of Education of Topeka.[15] V tomto případě Nejvyšší soud Spojených států dospěl k závěru, že rasově oddělené školství je porušením deklarované rovnosti v právech, neboť takové oddělení vyvolává v černošských žácích pocit méněcennosti a vede k jejich vyloučení ze společnosti. Doktrína separate but equal tak byla téměř po dvě stě letech od deklarace rovnosti lidí opuštěna. Samotné rozhodnutí však neznamenalo okamžitou změnu poměrů. V následujícím rozhodnutí známém jako Brown II Nejvyšší soud Spojených států dospěl k závěru, že desegregace by měla probíhat „ rozvážným tempem“.[16] Toto přesvědčení bylo překonáno v roce 1969, tj. po 15 letech, kdy rozhodnutí ve věci Brown nevyvolala významnější změny. Nejvyšší soud Spojených států v poměrně krátkém odůvodnění uvedl, že „rozvážné tempo“ již nadále není ústavně přípustné a že každá škola je povinna okamžitě zrušit dvojkolejný školský systém a od nynějška provozovat pouze jednotné školství.[17] Přestože byla idea rovných lidí deklarována již v roce 1776, rasově nesegregované školství bylo vynuceno až v roce 1969. K dosažení rovnosti dokonce Spojené státy začaly uplatňovat politiku pozitivní akce a zvýhodnění doposud znevýhodněných afroameričanů.

Obdobný vývoj naplňování práva na rovné zacházení bychom mohli demonstrovat v případě žen a boji nejprve za politická práva, poté ekonomickou a sociální emancipaci a konečně za rovné odměňování.[18]

V jistém smyslu nejmladším je boj za uznání gayů, leseb a transsexuálů. V případě zrovnoprávnění homosexuálů s heterosexuály lze vypozorovat určité stupně uznání. První představuje dekriminalizace homosexuálního pohlavního styku.[19] Poté postupně docházelo k právnímu uznání svazků osob stejného pohlaví, například formou registrovaného partnerství.[20] Tato úprava nejen právně institucionalizovala daný vztah, ale přinesla s sebou úpravu také dalších otázek, například majetkových nebo vzájemných práv a povinností. Problémem, který zde nejvíce prosakuje je však otázka plnohodnotného fungování těchto vztahů jako vztahu rodinných založených na manželství a společné výchově potomků. Dalším stupněm proto bývá umožnění osvojení dětí partnera, případně cizích dětí a posledním stupněm je manželství pro všechny.[21]

Tyto případy demonstrují, jak je pojetí významu rovnosti ovlivněno nejen společenskou vůlí, názory většiny, ale také různými předsudky a obavami, které se promítají do právní úpravy.

Vztah rovnosti a důstojnosti

Rovnost se stala v moderním právu jednou z nejvýznamnějších hodnot. Koncept cti a privilegií byl nahrazen konceptem lidské důstojnosti. Soudobý demokratický právní stát ctí důstojnost každého člověka, čímž akcentuje rovnost lidí, neboť přisuzuje všem lidem stejnou důstojnost.[22]

Rovnost jako hodnota se tak prostřednictvím ochrany lidské důstojnosti dostala do jádra současného systému lidských práv a bez nadsázky o ní lze hovořit jako ústřední hodnotě, od níž se ostatní lidská práva odvíjí.[23] Neboť základní lidská práva jsou přiznána všem osobám stejně.

Rovnost a lidská důstojnost jsou vzájemně se doplňujícími hodnotami.[24] Ochrana lidské důstojnosti by pozbyla svého významu a legitimity, pokud by nebyla přiznána všem lidem.[25] Naproti tomu princip rovnosti by ztratil obsahovou náplň, pokud by nebyla spojena s ochranou důstojnosti. Samotná rovnost je neutrální hodnotou a může být i rovností v bídě: „v zásadě není rozdíl v tom, zachází-li se se dvěma takovými lidmi stejně špatně, nebo stejně dobře“.[26]

Rovnost sama o sobě tak nezaručuje zlepšení postavení. Je to neutrální princip, který je závislý na svém obsahovém naplnění a může sloužit jak v prospěch, tak neprospěch lidí.

Povaha svobody

Důstojnost člověka, respektive rovná důstojnost všech lidí by sama o sobě neměla většího významu, pokud by nebyla doplněna třetí hodnotou, jíž je právě svoboda. Jedině svoboda totiž umožňuje lidem naplnit jejich život. Jak uvádí Pavel Holländer v návaznosti na Immanuela Kanta: „Bez svobody je zničena podstata lidské existence“.[27] Je to právě svoboda volby jednání a reakcí na životní podněty, která lidem umožňuje naplnit jejich život a zároveň je morálně zavazuje. Člověk nemůže odpovídat za své činy, nemohl-li své jednání ovládnout. Stejně tak by mu neměla být za jednání, které nemohl ovládnout, projevována jakákoliv úcta. Právě díky svobodě může člověk realizovat svou jedinečnou osobnost a naplnit svůj život.

Než se budeme blíže zabývat samotným vztahem svobody a rovnosti, je vhodné se nejprve zaměřit na samotnou svobodu a její význam. V širokém pojetí bývá svoboda považována za možnost jednání. Filosof Isaiah Berlin toto pojetí zpřesňuje, když rozlišuje dva typy svobody, a to pozitivní a negativní. Pozitivní svobodu chápe jako schopnost, tj. nejen příležitost, určitým způsobem jednat. Negativní svoboda pak pro něj představuje svobodu od donucení, tedy neomezený výběr z možných řešení.[28] Berlinovo pojetí poukazuje na dva okruhy skutečností, kterou mohou determinovat široce pojímanou svobodu, tedy možnost jednat. Omezení jsou buď fyzikálního původu – konkrétní člověk chtěným způsobem nemůže jednat, pro-tože to není fyzikálně možné, nebo nemá dostatečné schopnosti pro takové jednání.[29] Anebo jde o omezení psychické povahy, v jejichž případě konkrétní člověk nemůže chtěným způsobem jednat, protože mu v tom brání vnější donucení, nebo vnitřní omezení.[30]

Pro vymezení vztahu svobody a rovnosti je však neméně důležitá povaha svobody. Podle Kanta svoboda není prvotním statkem, který by člověku náležel, ale až důsledkem morálního zákona a právě morální zákon dává člověku svobodu volby a tím i pocítit svobodu samotnou.[31] Pro Kanta je tak svoboda možností volby v konkrétní situaci, přičemž člověk nemá neomezenou možnost volby. Lidské jednání je totiž v Kantově pojetí vázáno kategorickým imperativem, který přikazuje volit takové jednání, jenž nečiní z druhého prostředek jednání, ale jeho účel.[32] Kant proto rozlišuje mezi libovůlí a svobodou. Svoboda volby je pro něj spojena s morální odpovědností a stává se způsobem volby.

Kant zdůrazňuje, že svobodu je možné realizovat až v konkrétní situaci, zpravidla ve vztahu k dalším lidem. Nepojímá tak svobodu pouze jako možnost, či přímo schopnost, určitým způsobem jednat, tu považuje za pouhou libovůli, ale jako možnost reagovat, tedy volit z morálně přípustných způsobů jednání.

Obdobné pojetí nalézáme také u českého filosofa Jana Sokola, který rozlišuje tři typy svobody. V prvním případě se jedná o svobodu člověka na poušti, tj. člověka, který není nikým a ničím omezen. Taková svoboda je ovšem poměrně nepraktická, neboť nepřináší žádnou výhodu kromě toho, že možnosti jednání nejsou omezeny zvnějšku (negativní svoboda), ovšem takový člověk nemá skutečnou možnost jednání (pozitivní svoboda). Druhým typem svobody je možnost volby z několika nabízených cest, typicky se jedná o nakupujícího v obchodě, který volí mezi vystavenými produkty. Posledním typem je svoboda v interakci s jiným člověkem. Možnosti jednání jsou vytvářeny druhým člověkem, protože jednající je nucen reagovat a zároveň si je vědom omezenosti jednání druhého.[33] Tento třetí typ svobody odpovídá Kantovu pojetí svobody jako reakce na morální zákon, který člověka povinuje v konkrétní situaci. Sokolův třetí typ svobody přiléhavě popisuje fungování práva, respektive svobodu v právním pojetí. Svobodou deklarovanou lidskoprávními dokumenty nepochybně není svoboda prvního typu, tj. člověka na poušti. Lidé žijí ve společenství dalších lidí, a i když se nachází mimo dosah ostatních lidí, stále se ocitají v určitém prostředí, které je samo o sobě právně chráněno.

Lidskoprávní deklarace neužívají koncept svobody ani ve druhém smyslu, tj. jako možnosti vybírat si z nabídky. Člověk není pouhý konzument práv a svobod. Člověk je především myslící bytostí zpravidla schopnou vlastního úsudku a kontroly svého jednání. Z těchto důvodů je za své jednání a volby také odpovědný. Vědomí této odpovědnosti, ať už právní nebo morální, člověka nutí uvažovat o svých volbách ve smyslu třetího typu svobody, tedy jako o součásti řetězce akcí a reakcí.

Svoboda proto neznamená neomezenou možnost realizovat svou vůli, ale možnost volit ze způsobů reakcí na konkrétní situace spojenou s povinností volit takové reakce, které respektují lidství ostatních osob. Okřídlené úsloví „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“,[34] by se tak dalo přeformulovat jako „svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého“.

Vztah svobody a rovnosti: analýza vztahu na základě případu nezprostředkování nájmu z důvodu etnicity

Svoboda a rovnost, jak jsme ukázali výše, jsou pojmy relativními a dostávají bližší význam až v konkrétní situaci. Mohou být chápany jako hodnoty, tedy aproximativní cíle, o které lze toliko usilovat ale nikdy jich plně dosáhnout. Anebo jako principy, tedy příkazy k optimalizaci, které je třeba poměřovat v každé situaci zvlášť. Z tohoto východiska pak vyplývají možné vztahy mezi svobodou a rovností. Mohou to být jednak hodnoty, které se vzájemně doplňují, nebo to mohou být soupeřící principy.

Výše jsme se zabývali otázkou lidské důstojnosti. Dospěli jsme k závěru, že se jedná o hodnotu, která je kladena axiologicky a její současná ochrana je výsledkem historického vývoje a aktuálního konsenzu. Obdobně přistupuje právní řád také ke svobodě. Zvláštností těchto hodnot ale je, že bez přiznání stejné důstojnosti všem lidem a stejné míry svobody, by odůvodnění jejich ochrany lidskou přirozeností ztratilo smysl. Tohoto aspektu si povšiml již Kant, který uvádí: „Nepostačuje, že přisoudíme svobodu naší vůli, ať už z jakéhokoli důvodu, jestliže nemáme dostatečný důvod přisoudit právě tutéž svobodu i všem rozumným bytostem.“[35] Svoboda, stejně jako lidská důstojnost jsou tak podmíněny rovností, tedy jejich rovným přiznáním všem lidem. A naopak, jak jsme již zmínili, samotná rovnost bez těchto doplňujících hodnot by byla obsahově prázdnou kategorií.

Zdá se proto, že vztah mezi rovností a svobodu je komplementárním vztahem vzájemného funkčního doplňování. Společenská realita je však příliš komplexní a komplikovaná na to, aby jí bylo možné v úplnosti postihnout prostřednictvím aproximativních hodnot. V konkrétních případech se tak může na první pohled zdát, že si tyto hodnoty konkurují a že je možné dát přednost pouze jedné z nich.

Příkladem budiž nezprostředkování prohlídky bytu Romským zájemcům. Tito lidé se ucházeli o nájem bytu. Realitní makléři jim však odmítli zprostředkovat prohlídku nabízených bytů, neboť majitelé si nepřáli je pronajmout Romům. Tímto případem se nedávno zabývala veřejná ochránkyně práv, která je pověřena poskytováním metodické pomoci obětem diskriminace.[36] Veřejná ochránkyně práv dospěla v této věci k závěru, že zájemci o bydlení byli diskriminováni. Makléři jim upřeli poskytnutí služby a zabránili v přístupu k bydlení pouze z důvodu jejich etnicity, čímž porušili jejich právo na rovné zacházení dle antidiskriminačního zákona.[37] Následující soudní spor pak byl některými pojímán jako souboj práva majitele na svobodné nakládání se svým majetkem a práva zájemců o bydlení na rovné zacházení.

Výše jsme přijali závěr, že svoboda v právu není možností jednat libovolným způsobem, ale povinností jednat způsobem respektujícím ostatní osoby jako samostatné účely a nikoliv jako pouhé prostředky. Právo nechrání svobodu v širokém pojetí Berlinovy negativní svobody, tedy ničím neomezeného výběru jednání. Svoboda v současném chápání lidskoprávních dokumentů je především rovnou svobodou, tedy stejnou pro všechny osoby. Není proto možné komukoliv přisoudit takovou míru svobody, jíž by porušoval práva ostatních lidí.

Odmítnutí zájemce o bydlení pouze pro jeho etnicitu narušuje jeho důstojnost a staví ho do pozice člověka nižší kategorie. S člověkem nemůže být nikdy nakládáno jako s prostředkem k dosažení vlastních cílů. Zájemce o bydlení tak není prostředkem pro generování zisku, ale osobou, která je rovna vlastníkovi bytu, realitnímu makléři a všem ostatním zájemcům o pronájem bytu. To je jeden z projevů deklarované rovnosti v důstojnosti. Samotná etnicita proto nemůže být kritériem výběru nájemců.

Volba vlastníka vylučující Romy je ve světle Kantovy filozofie neodpovědnou volbou, protože zasahuje do svobody druhého a tudíž i jeho důstojnosti. Jedná se tak o výkon libovůle – volby neomezené kategorickým imperativem a respektem k ostatním lidem jako samostatným účelům. V Kantově pojetí se proto nejedná o svobodu. Vlastník bytu nemá svobodu prostřednictvím svého majetku kohokoliv ponižovat. Může se sice svobodně rozhodnout, komu a zda vůbec byt pronajme, ale nemůže svým jednáním zasahovat do důstojnosti ostatních lidí.

Vlastnické právo je omezeno ve prospěch dalších osob v celé řadě případů, aniž by tyto situace vzbuzovaly větší pochybnosti. Vlastník automobilu není oprávněn jím jezdit kdekoliv a jakýmkoliv způsobem. Vlastník zbraně není oprávněn ji libovolně užívat. Vlastník nemovitosti není oprávněn na ni umístit plakát hanobící národ nebo rasu. Samotná Listina základních práv a svobod uvádí, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy.[38] Součástí limitů vlastnického práva je úprava sousedského práva, která omezuje vlastníka nemovitosti v nakládání s předmětem vlastnictví.[39] Všechna tato omezení směřují ke společnému cíli, a to respektu ostatních lidí a jejich důstojnosti. Vlastník nemůže ospravedlňovat své jednání lidskou svobodu, když by realizace takové vůle vedla k porušení práv ostatních lidí. Svoboda člověka (vlastníka) neslouží ke zdůvodnění porušování práv ostatních.

V případě nezprostředkování prohlídky bytu pouze z důvodu etnicity tak nedochází ke střetu zájemcova práva na rovné zacházení a svobody vlastníka bytu nakládat svým majetkem. Vlastník bytu totiž nemá svobodu prostřednictvím svého majetku zasahovat do důstojnosti ostatních lidí, a proto ani nemá svobodu a priori vyloučit všechny Romy. Jedná se tak o střet vlastníkovi libovůle v nakládání se svým majetkem a práva romských uchazečů na rovné zacházení a stejnou úctu.

Závěr

Ve světle nedávného případu odmítnutí romských zájemců o bydlení jsme se zabývali otázkou významu rovnosti v právu a především jsme si kladli otázku, zda má člověk právo na rovné zacházení.

Přestože současné lidskoprávní dokumenty obvykle deklarují rovnost v právech a důstojnosti jako vrozenou vlastnost společnou všem lidem, jedná se pouze o výsledek dějinného vývoje a aktuálního společenského konsenzu. Samotná rovnost není pojímána absolutně, jako vzájemná rovnost všech lidí, ale relativně, jako rovnost v konkrétních vztazích, které jsou srovnatelné.

Rovnost sehrává nezastupitelnou roli při ospravedlnění ochrany důstojnosti a svobody všech lidí. Pouze pokud přisoudíme všem lidem stejnou důstojnost a stejnou svobodu, můžeme je považovat za přirozené lidské vlastnosti.

Hodnoty důstojnosti a svobody dávají rovnosti obsahovou náplň, neboť samotná rovnost je neutrální. Jedná se tak o trojici hodnot, které se vzájemně doplňují.

Rovnost a svoboda jsou komplementární hodnoty, který si v konkrétních případech mohou konkurovat. Tato konkurence je však pouze zdánlivá, neboť ne každá libovůle představuje realizaci chráněné svobody jednání. Například neodůvodněné zásahy do důstojnosti prostřednictvím realizace vlastnického práva nepožívají právní ochrany. Takové jednání totiž nezachází s lidmi jako s účely, ale jako s prostředky. Volba takových způsobů jednání není chráněnou svobodou, ale libovůlí osoby v silnějším postavení.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Jedna z těchto vln přivála do prostoru střední Evropy také slovanské kmeny, jejichž někteří dnešní potomci se domnívají, že území, které v současnosti obývají jim „odjakživa“ bezvýhradně náleží.

[2] Izraelský profesor historie Yuval Noah Harari ve svém díle Sapiens popisuje celou řadu takových migrací, které vedly ke vzniku jednotného světa jak jej známe dnes. Na příkladech konkrétních kultur ukazuje, že svět byl dříve rozdělen do tisíců světů, které byly od sebe zcela odděleny a vyvíjely se samostatně, aniž by cokoliv věděly o těch dalších světech. “V roce 378 byl římský císař Valens v bitvě u Adrianopole poražen a zabit Góty. V témže roce byl král Chak Tok Ich’ak, pán Tikalu, poražena a zabit vojáky Teotihuacánu. Tikal byl významný mayský měst-ský stát. Teotihuacán bylo tehdy největší město Ameriky a s bezmála čtvrt milionem obyvatel srovnatelné s Římem. Mezi porážkou Říma a vzestupem Teotihuacánu neexistoval žádný vztah. Řím mohl být stejně dobře na Marsu a Teotihuacán na Venuši.“ (HARARI, Yuval Noah. Sapiens. Praha: LEDA, 2013, s. 206–210.) Přičemž svět v současné podobě vznikl právě díky migraci lidí a propojování kultur. Migrace druhu Homo Sapiens započala zhruba před dvěma miliony let, kdy setlupy z východní Afriky vydaly osidlovat severní Afriku, Evropu a Asii. (HARARI, Yuval Noah. Sapiens. Praha: LEDA, 2013. s. 14.) A migrace neustává ani dnes, kdy už téměř neexistují místa, která by nebyla člověkem trvale osídlena nebo alespoň pravidelně navštěvována.

[3] K tomu došlo i v případě násilného porobení jiné kultury. (HARARI, Yuval Noah. Sapiens. Praha: LEDA, 2013, s. 243–250.) Dnes už tak téměř neexistují autentické kultury. Toto tvrzení lze dobře ilustrovat na příkladu tradičních jídel, která různým kulturám připisujeme. „V italské restauraci očekáváme špagety s rajčatovou omáčkou, v polské a irské brambory, v argentinské steaky, v indickém podniku budou pravděpodobně ve všem pálivé chilli papričky a ve švýcarské kavárně najdeme pod horami šlehačky hustou horkou čokoládu. Žádný z těchto pokrmů, nápojů a přísad ale nepochází z dané země. Rajčata, chilli papričky a kakao jsou původně z Mexika a do Evropy a Asie se do-staly až po španělském záboru. Julius Caesar ani Dante Alighieri si nemohli navíjet špagety na vidličku, Vilém Tell neměl možnost ochutnat čokoládu a Buddha nikdy neslyšel o chilli papričkách. Brambory se do Polska a Irska dostaly teprve před čtyřmi sty lety a jediný steak, který si mohl někdo v Argentině dát v roce 1492, byl z lamy.“ HARARI, Yuval Noah. Sapiens. Praha: LEDA, 2013, s. 209.

[4] V uváděném uprchlickém příkladu lze zmínit zejména obavy o zachování „vlastní“ kultury, „evropských“ hodnot. Stejně tak nalézáme obavy o zachování „tradičního“ společenského řádu v případě boje za práva žen, nebo „tradiční“ rodiny v případě úsilí o práva homosexuálních párů. Všechny tyto předsudky mají společný strach z narušení „vlastní“ skupiny myšlenkami „cizí“ skupiny, i když tato bývá podstatně menší.

[5] Například Romové bývají považování za líné a nedůvěryhodné. Svěřit jim byt do nájmu někteří vlastníci bytu považují za riskantní a nezodpovědné. Naproti tomu členové majority bývají a priori považováni za spolehlivé nájemníka.  Romové proto musí často mnohem více dokládat, že jsou spolehlivými nájemníky a přesvědčovat vlastníka nemovitosti, než členové majority.

[6] Příkladem budiž převážná lhostejnost většinové společnosti k podmínkám, v nichž byli zajištěni cizinci v České republice. O nevhodnosti životních podmínek zajištěných cizinců informovala například veřejná ochránkyně práv – viz Mimořádná tis-ková konference k situaci v zařízení Bělá-Jezová [online] Veřejný ochránce práv, 2016 [cit. 17. 7. 2016] Dostupné z: http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2015/mimoradna-tiskova-konference-k-situaci-v-zarizeni-bela-jezova/

[7] Příkladem budiž Rwandská genocida a dlouholeté nepřátelství Hutuů a Tutsiů. Nebo Bosenská genocida a konflikt křesťanů s muslimy na Balkáně.

[8] ARISTOTELES. Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2009, s. 25.

[9] V případě rovnosti je tato zásada aplikována ve vztahu ke srovnatelnosti postavení osob. Jinými slovy, je třeba posuzovat srovnatelnost pouze v relevantních aspektech, nikoliv se snažit o dosažení absolutní matematické shody. Této problematice sebudeme věnovat níže.

[10] Nejpozději od dob Velké francouzské revoluce roku 1789 se rovnost stala jednou z ústředních hodnot společnosti a také právních řádů. Francouzská revoluce je významná právě tím, že přinesla do popředí zájmu rovnost lidí a tomu odpovídající právní reflexe. Od té doby se rovnost dostávala postupně do popředí zájmu a dnes je deklarace práva na rovné zacházení běžnou součástí lidskoprávních katalogů.

[11] Čl. 1 Deklarace práv člověka a občana: Déclaration des droits de l‘Homme et du citoyen de 1789 [online]. Ministère de la Justice, © 2013 [cit. 17. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.textes.justice.gouv.fr/textes-fonda-mentaux-10086/droits-de-lhomme-et-libertes-fondamentales-10087/declaration-des--droits-de-lhomme-et-du-citoyen-de-1789-10116.html

[12] The Declaration of Independence [online] Independence Hall Association, © 1999-2015 [cit. 17. 6. 2016] Dostupné z: http://www.ushistory.org/declaration/document/index.html

[13] Srov. úvodní sousloví „Lidé se rodí a zůstávají“ oproti “Pokládáme tyto pravdy za samozřejmé“.

[14] Rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států ze dne 18. května 1896, Plessy v. Ferguson, 163 U.S. 537 (1896). Dostupné z: https://supreme.justia.com/cases/federal/ us/163/537/case.html

[15] Rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států ze dne 8. prosince 1953, Brown v. Board of Education of Topeka, 347 U.S. 483 (1954). Dostupné z: https://supreme.justia.com/ cases/federal/us/347/483/case.html

[16] „with all deliberate speed“ Rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států ze dne 31. května 1955, Brown v. Board of Education of Topeka, 349 U.S. 294 (1955). Dostupné z: https://supreme.justia.com/ cases/federal/us/349/294/case.html

[17] Rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států ze dne 29. října 1969, Alexander v. Holmes County Board of Education, 396 U.S. 19 (1969). Dostupné z: https://supreme.justia.com/ cases/federal/us/396/19/case.html

[18] Rovnosti v odměňování mužů a žen doposud nedosáhl žádný stát světa. Nejvíce se tomuto ideálu blíží Island, kde ženy pobírají 88,1% mzdy muže. V České republice to je jen 68,7%. Viz Global Gender Pay Gap Report 2015 [online] World Economic Forum © 2016 [cit. 6. 2016] Dostupné z: http://www3.weforum.org/docs/GGGR2015/cover.pdf

[19] Na tomto místě nelze nepřipomenout známou debatu mezi Herbertem Lionelem Adolphusem Hartem a lordem Devlinem, která se rozpoutalo po předložení návrhu na dekriminalizaci konsenzuálního pohlavního styku mezi dospělými osobami stejného pohlaví ve Velké Británii v roce 1957. Viz HART, H. L. A. Právo, sloboda a morálka: prednášky na Stanfordskej univerzite 1962. Bratislava: Kalligram, 2003. ISBN 80-7149-596-4 a DEVLIN, Patrick. The enforcement of morals. London: Oxford University Press, 1965.  Homosexuální pohlavní styk však je dodnes v některých státech považován za zločin a někde dokonce i trestaný smrtí. Viz Where is it illegal to be gay? [online] BBC, 2014 [cit. 7. 2016] Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-25927595

[20] Tato úroveň se stala v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne července 2015, Oliari a další v. Itálie, stížnosti č. 18766/11 a 36030/11, dostupné  z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-156265, standardem pro členské státy Rady Evropy.

[21] Manželství gayům a lesbám ve Spojených státech otevřel v roce 2015 opět Nejvyšší soud Spojených států svým rozsudkem ze dne 26. června 2015, Obergefell v. Hodges, 576 U.S. 2015. Dostupné z: http://www.supremecourt.gov/opinions/14pdf/14-556_3204.pdf

[22] WAGNEROVÁ, Eliška, ŠIMÍČEK, Vojtěch, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 20.

[23] „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ čl. 1 Listiny základních práv a svobod „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.“ čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv. Všeobecná deklarace lidských práv. Dokumenty OSN [online] Informační centrum OSN v Praze, © 2005 [cit. 17. 6. 2016] Dostupné z: http://www.osn.cz/wp-content/ uploads/2015/03/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf

[24] Není jistě bez zajímavosti, že rovnost často sehrála důležitou roli v teoriích snažících se zdůvodnit existenci lidských práv, a to alespoň nepřímo prostřednictvím svobody. Vztahem svobody a rovnosti se zabýváme níže.  Srov. HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 3. vyd., Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 156–162.

[25] „V základu politiky rovné důstojnosti je axiom, podle něhož je nezbytné si vážit všech lidí rovným dílem.“ WAGNEROVÁ, Eliška, ŠIMÍČEK, Vojtěch, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 20.

[26] FREDMAN, Sandra. Antidiskriminační právo. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 8.

[27] HOLLÄNDER, op. cit., s. 158.

[28] Blíže k pojmu pozitivní a negativní svobody: BERLIN, Isaiah. Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor, 1999. s. 219 an.

[29] V tomto případě je chtěné jednání pro člověka možné, ale konkrétní jedinec ho není schopen. Například je možné, aby muž uběhnul stometrovou vzdálenost za méně než deset vteřin. Drtivá většina mužů toho však není schopna.

[30] Vnější donucení může spočívat nejen v přímém otevřeném nátlaku typu „peníze nebo život“, ale též v nevyslovených, avšak vynucovaných tradicích a zvyklostech. Vnitřní omezení pak může vyplývat buď z morálních či náboženských přesvědčení konkrétního člověka, anebo internalizovaných zvyklostí a představ společnosti.

[31] „Zda by to učinil, nebo ne, to se možná neodváží tvrdit; že je to ale pro něho možné, musí připustit bez váhání. Soudí tedy, že něco může udělat, protože si je vědom toho, že to udělat má, a poznává v sobě svobodu, která by mu jinak bez morálního zákona zůstala neznámá.“  Blíže KANT, Immanuel. Kritika praktického rozumu. 1. vydání. Praha: Svoboda, 1996, s. 48–50.

[32] „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“  KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1976, s. 62.

[33] SOKOL, op. cit., s. 48–55.

[34] Tuto myšlenku patrně poprvé použil americký profesor práva Zechariah Chafee, Jr.: „Vaše právo máchat rukama končí přesně tam, kde začíná nos jiného člověka.“  CHAFEE, Zechariach. Freedom of speech in war time. Harvard Law Review. Vol. 32, 1919, s. 957. ISSN 0017811X. Dostupné z: https://archive.org/details/jstor-1327107

[35] KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha, 1990, s. 109. Citováno dle MACHALOVÁ, Tatiana, RÁZKOVÁ, Renata. Vybrané texty z dějin právní filozofie. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 133.

[36] Ustanovení § 21b písm. a) zákona 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Zpráva o šetření veřejné ochránkyně práv ze dne 10. září 2014, sp. zn. 112/2012/DIS. Dostupná z: http://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/2000

[37] Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[38] Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

[39] Ustanovení § 1012 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Jedná se zejména o problematiku vypouštění emisí. Dále o povinnost vlastníka strpět vybraná omezení, například právo cesty pro neomezený okruh osob, jestliže přes pozemek dlouhodobě vede cesta.

rovné zacházení Weyrův den právní teorie

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články