Návrh zásad pro nový zákon o svobodě náboženské víry, část II.

První část článku si můžete přečíst zde.

4. Preambule nového zákona o svobodě náboženské víry

Během přípravy zákona o náboženské svobodě z roku 2002 žádali zástupci všech náboženských společenství a někteří zástupci vysokých škol přítomní ve shora popsané expertní komisi, aby zákon byl uvozen preambulí, v níž má být vyjádřeno, že náboženská společenství hrají ve společnosti neza­stupitelnou úlohu. Domníváme se, že by jejich názor měl být tentokrát již konečně zohledněn. Nikdo jiný totiž nemůže splnit zásadní úlohu, kterou náboženská společenství ve vztahu ke svým členům v náboženské oblasti plní, a nelze přehlédnout, že pro členy náboženských společenství jde o zásadní oblast jejich života.

V preambuli by měla být podle našeho názoru nadto vyjádřena ještě skuteč­nost, že náboženská společenství přinášejí zásadní užitek v řadě společen­ských oblastí nejen svým členům, ale i ostatním lidem. Náboženská spole­čenství se zápalem, podmíněným náboženským přesvědčením svých členů, nabízejí a přinášejí pomoc všem, a to v oblasti sociální, vzdělávací, kulturní, zdravotnické, všeobecně humanitní a mezilidských vztahů. Celé společnosti přinášejí užitek rovněž péčí o kostely, kláštery a jiné církevní stavby, které jsou nejen uměleckými památkami a dominantami obcí a měst, ale i živými středisky i nenáboženského společenského života i hudebních vystoupení a zdrojem všeobecného užitku z turistického ruchu. Proto je nutno současně s upřesněním náboženské svobody jednotlivců stanovit pro postavení jejich náboženských společenství zvláštní, jejich poslání odpovídající postavení, které se může v řadě jednotlivostí lišit od postavení ostatních právních sub­jektů působících na území státu.

5. Potřeba zrušit fakticky dvoustupňovou registraci a tzv. zvláštní práva

Zákon č. 308/1991 Sb. znal pouze jednostupňovou registraci církví a nábo­ženských společností. Všechna náboženská společenství požívala všech práv, která jim byla ústavními předpisy i tímto zákonem zaručena. Návrh nové právní úpravy vedoucí k vyhlášení zákona č. 3/2002 Sb. „spojoval dvě navzájem si odporující tendence: směřoval k omezení velmi široce poja­tých náboženských svobod, současně však k liberalizaci registračního pro­cesu. Východisko z tohoto dvojího rozporného přístupu se pokusil nalézt v zavedení fakticky dvoustupňové registrace. Rozšířil přístup početně men­ších náboženských společenství k registraci tím, že snížil početní cenzus (možná až příliš extrémně) na pouhých 300 zletilých osob. Současně vyjmul z řady dosavadních běžných oprávnění náboženských společenství některá, z nichž vytvořil nově konstituovaná tzv. ‚zvláštní práva‘, která příslušejí pouze některým z náboženských společenství, a to takovým, která jsou „registrována se zvláštními právy“. Ač zákon používá pro tuto registraci jen tento v předešlé větě uvedený výraz, jde ve skutečnosti o registraci v druhém stupni. Z práv dosud běžných se stala práva zvláštní. Navíc ze znění zákona vzniká dojem, jakoby šlo o jakási ‚privilegia‘ některých náboženských spole­čenství, nikoliv tedy, že jde o svobodu jednotlivce k individuálnímu a kolek­tivnímu výkonu náboženské svobody.“[1]

Na dokreslení lze uvést citát ze známého komentáře Jakuba Kříže k uvede­nému zákonu: „Hlavní nedostatek systému zvláštních práv vyplývá z jeho filozofie. Zvláštní práva jsou chápána jako oprávnění církví coby institucí. Právní úprava tak ztrácí zcela ze zřetele práva osob nacházejících se v určité životní situaci (vazba, trest odnětí svobody, služba v ozbrojených silách). I tyto osoby mají ve svých specificky ztížených podmínkách právo na svo­bodu náboženského vyznání a z ní vyplývající další práva. Oprávnění […] církví k výkonu zvláštních práv je ve vztahu k této potřebě základního lid­ského práva až sekundární záležitostí.“[2]

Požadavky na získání zvláštních práv byly stanoveny takovým způsobem, že až dosud, po čtrnácti letech od vydání zákona, žádnému ze sedmnácti nově registrovaných náboženských společenství nebyl nárok na tato práva přiznán.

Pokud jde o jednadvacet náboženských společenství registrovaných státem dříve podle předcházejících právních předpisů, které jsou vyjmenovány v pří­loze k zákonu č. 3/2002 Sb., tak zákon ve svém § 28 odst. 1 uvádí, že „rozsah oprávnění k výkonu zvláštních práv […], které mají tyto církve a náboženské společnosti ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstává zachován.“

„Na základě uvedeného textu se zpočátku usuzovalo, že každá z uvedených církví má zachována všechna tzv. zvláštní práva. Avšak chyba lávky! Ve shora citovaném Křížově komentáři čteme na s. 316 o výkladové realitě tato slova: ‚Mezi dikcí komentovaného ustanovení a jeho důvodovou zprávou je však určitý rozdíl. Komentované ustanovení hovoří o oprávnění k výkonu zvlášt­ních práv, které církve […] mají, zatímco důvodová zpráva používá pojem vykonávají. […] Podle právního názoru, obsaženého v důvodové zprávě, tak církve […] které měly určité právo, ale fakticky je nevykonávaly, o toto právo přišly. […] Ministerstvo kultury […] vedlo záhy po nabytí účinnosti zákona správní řízení o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv na základě komentovaného ustanovení‘. A já k tomu dodávám osobní podiv nad tím, že znění pouhé ‚důvodové zprávy‘ bylo postaveno nad zákon!“[3]

Rozhodným způsobem navrhujeme, aby institut tzv. zvláštních práv byl zru­šen a náboženská práva nebyla omezována.

6. Příkladmý výčet práv náboženských společenství

Doporučujeme, aby v zákoně byl uveden tento výčet práv uznaných (regis­trovaných) náboženských společenství:

K zajištění náboženských práv obyvatel mají uznaná (registrovaná) nábožen­ská společenství zejména tato práva:

• svobodně určovat své náboženské učení a obřady a organizovat bez oznámení svá shromáždění,
• konat náboženské a pohřební průvody i mimo své vlastní objekty, v souladu s obecně závaznými právními předpisy,
• vlastnit movitý i nemovitý majetek a mít jiná majetková a nehmotná práva, vlastnit hřbitovy a jiná pohřební místa,
• uzavírat smlouvy se státem, jeho orgány a správními úřady, a s dalšími veřejnoprávními korporacemi,
• vydávat pro svou potřebu vlastní právní předpisy,
• spravovat nezávisle své vlastní záležitosti, zejména ustanovovat a rušit své orgány, zřizovat a rušit své instituce a ustanovovat a odvolávat jejich představené i pracovníky podle svých vlastních právních předpisů,
• poskytovat své duchovní a hmotné služby svým členům i veřejnosti, která má o tyto služby zájem,
• zřizovat církevní školy a církevní školská zařízení všech druhů, jejichž mzdové a provozní náklady jsou plně hrazeny z veřejných prostředků a jejichž vysvědčení mají veřejnou platnost,
• vyučovat náboženství v církevních školách všech druhů i v dalších vlastních zařízeních i složkách,
• vyučovat náboženství jako volitelný předmět (v povinné alternativě k jinému předmětu nebo předmětům) v základních, středních a vyš­ších odborných školách a konzervatořích zřizovaných obcemi, svazky obcí, kraji nebo státem, pokud je k výuce náboženství přihlášeno aspoň pět dětí, a přiměřeným způsobem vyučovat náboženství děti v mateřských školách založených veřejnými institucemi, pokud rodiče aspoň pěti dětí o to projeví zájem,
• vyučovat náboženství v soukromých školách na základě smlouvy, pokud o to soukromá škola projeví zájem,
• využívat teologických fakult veřejných univerzit pro výuku a výchovu svých stávajících či budoucích pracovníků, a vyučovat teologii jako nepovinný předmět na jiných fakultách vysokých škol, které o to pro­jeví zájem,
• vyučovat a vychovávat své stávající či budoucí pracovníky ve svých vlastních zařízeních,
• zakládat vlastní kulturní instituce, zejména muzea, archivy, galerie, výstavní síně a knihkupectví,
• zakládat a vlastnit sdělovací a komunikační prostředky, zejména vlastní rozhlasové a televizní stanice, noviny, časopisy, vydavatelská střediska a nakladatelství,
• uzavírat s veřejnými i soukromými provozovateli veřejných sdělo­vacích prostředků, zejména s veřejnoprávním rozhlasem a televizí, smlouvy o podílu na vysílacím čase, zejména o přenosu bohoslužeb a záznamů jiných náboženských shromáždění a jiných vlastních pro­gramů, aniž by toto vysílání bylo přerušováno reklamou nebo sou­časně s ním vysílán přídavný text,
• zřizovat a provozovat vlastní zdravotnická zařízení (včetně nemocnic) a zařízení sociálních služeb,
• zřizovat a provozovat charity a diakonie, poskytující domácí péči, pomoc lidem bez domova, pomoc zdravotně postiženým, pomoc těžce nemocným (hospicovou a paliativní péči), pomoc uprchlíkům, humanitární pomoc do zahraničí, a organizující domovy pokojného stáří, týdenní stacionáře, domovy a poradny pro matky v tísni, sbírky obnošeného šatstva atd.,
• vysílat své pracovníky do zdravotnických zařízení a zařízení sociál­ních služeb k zajištění duchovní péče,
• uzavírat s vlastníky zdravotnických zařízení a zařízení sociálních služeb smlouvy o trvalém zaměstnání a odvolávání osob tuto péči zajišťujících,
• vysílat své pracovníky do ozbrojených sil a míst, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova, k zajištění duchovní péče, a uzavírat smlouvy se státem, jeho orgány a správními úřady o zaměstnání pracovníků zajišťujících tuto péči,
• poskytovat posttraumatickou intervenční péči policistům, zaměstnan­cům policie a ministerstva vnitra, členům jejich rodin a osobám blíz­kým, příslušníkům hasičského záchranného sboru a členům jejich rodin a osobám blízkým, obětem mimořádných událostí a trestných činů na základě smluv uzavíraných se státem, jeho orgány a správními úřady,
• konat obřady, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky s veřejnou účinností, za podmínek stanovených obecně závaznými právními předpisy,
• zachovávat povinnost mlčenlivosti jimi určenými pracovníky, ozna­čenými v základním dokumentu náboženského společenství, v sou­vislosti s výkonem zpovědního tajemství anebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, přičemž součástí zachování této povinnosti mlčenlivosti je i zproštění povinnosti překazit trestný čin,
• dostávat informace o zdravotním stavu příslušníků řeholních a jim podobných společností a církevních pracovníků, kteří nemají vlastní rodinu, na které mají právo členové rodiny,
• dostávat a přijímat příspěvky na jednotlivé investiční náklady, zejména na stavby, rekonstrukci a ostrahu objektů sloužících náboženským účelům, od státu, od územních samosprávných celků i od tuzem­ských i zahraničních dárců.

7. Právnické osoby odvozené od náboženských společenství

Významným právem všech uznaných náboženských společenství je zaklá­dat, spojovat a rušit na základě svých vlastních právních předpisů právnické osoby, a to nezávisle na uznání veřejnou mocí. Není důvodů, proč by měl zákon o svobodě náboženské víry nebo jakýkoliv jiný státní předpis mezi těmito právnickými osobami rozlišovat. Odlišení tzv. účelových zařízení od ostatních právnických osob založených náboženskými společenstvími, které zavedl zákon č. 495/2005 Sb., má zjevně diskriminační charakter, a mělo by být z českého právního řádu odstraněno.

V konfesněprávní literatuře bývá napadáno, že výše uvedenou novelou k zákonu o konfesním právu byl odstraněn až dosud vyhovující termín cír­kevní právnické osoby a místo něho zaveden podivný a nicneříkající obrat evidované právnické osoby. Ztotožňujeme se s tímto názorem, i když nepo­važujeme otázku jejich označení za důležitou. Pro své účely si vystačíme s označením právnické osoby od náboženských společenství odvozené.

Důležité je ovšem v zákoně zdůraznit, že evidence uvedených právnických osob ve veřejných rejstřících je skutečně pouhou evidencí a že orgány státní správy nejsou oprávněny zneužívat svého práva a povinnosti tento rejstřík vést k otevřeným ani skrytým pokusům tento zápis změnit ve správní řízení registračního rázu.

Možná by mělo význam v novém zákoně uvést, že právnickými osobami zakládanými náboženskými společenstvími a od nich odvozenými mohou být zejména:

• organizační útvary náboženských společenství s tím, že tyto útvary mohou zakládat další podřízené útvary s právní subjektivitou, což lze opakovat v několika stupních,
• řeholní a jim podobné organizace, které mohou zakládat další pod­řízené útvary s právní subjektivitou, což lze opakovat v několika stupních,
• vnitrocírkevní sdružení osob (vnitrocírkevní spolky), která mohou zakládat další podřízené útvary s právní subjektivitou, což lze opako­vat v několika stupních,
• charity, diakonie a jiná podobná sdružení plnící zdravotnické a soci­ální poslání,
• církevní nadace a jiná sdružení věcí fundačního charakteru,
• církevní školy.

V případě církevních škol je třeba zajistit doplněk k ustanovení školského zákona k posílení jednoty jejich chápání.

V zákoně by mělo být výslovně uvedeno, že nadřízený orgán náboženského společenství je oprávněn omezit dispoziční právo s majetkem podřízených právnických osob, a toto omezení zaznamenané v rejstříku právnických osob od náboženských společenství odvozených by pak bylo v českém právním řádu závazné.

8. Řízení o uznání náboženských společenství

Pokud jde o správní řízení o uznání (dosud registraci) náboženských spo­lečenství, není třeba v tomto oboru učinit příliš změn. Nadále může být uveden požadavek, aby k návrhu byly přiloženy tyto dokumenty:

• základní charakteristika náboženského společenství, jeho učení a poslání,
• základní dokument vyjadřující podstatné vlastní právní předpisy nábo­ženského společenství a kdykoliv tento dokument doplňovat a měnit (navrhujeme, aby bylo zdůrazněno, že náboženské společenství může k základnímu dokumentu přiložit i církevní ústavu a další předpisy náboženského společenství v jejich plném znění a doplňovat je),
• podpisy nejméně 300 zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice (doporučujeme zvýšení počtu uvedených osob na 500), které potvrdí, že jsou členy tohoto nábožen­ského společenství (doručujeme doplnit o prohlášení, že jsou členy výlučně a jen tohoto náboženského společenství, a povinnost ústřed­ního správního úřadu řízení provádějícího, aby si individuálně ověřil úmysl zákonem stanoveného minimálního počtu podepsaných).

Dále připustit, že náboženské společenství může být založeno v zahraničí. V tom případě je třeba předložit potvrzení o jeho existenci v zahraničí a potvrzení založení jeho součásti v České republice, adresu ústředí nábo­ženského společenství v zahraničí a adresu jeho nejvyšší nebo reprezenta­tivní součásti v České republice.

9. Řízení o uznání svazu náboženských společenství

Zákon č. 3/2002 Sb. nově zavedl pojem svaz církví a náboženských společ­ností, a tak prakticky donutil již dávno existující Ekumenickou radu církví, aby nově zažádala o registraci podle tohoto zákona. Odstranil možnost, aby příslušníkem takové ekumenické organizace byla jiná entita než registrovaná církev nebo náboženská společnost, a nepřipustil, aby navrhla k evidenci sobě podřízenou právnickou osobu. Pokud by měl nový zákon ustanovení o svazech náboženských společenství převzít, pak doporučujeme přede­vším, aby bylo zdůrazněno, že svaz může jménem členských náboženských společenství uzavírat smlouvy a že může zakládat od sebe odvozené práv­nické církevní osoby (např. církevní školy ekumenického charakteru).

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---

Literatura

• KŘÍŽ, Jakub. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, 366 s.
• PŘIBYL, Stanislav. Pojetí tzv. „zvláštních práv“ církví a náboženských spo­lečností podle zákona č. 3/2002 Sb. In: PŘIBYL, Stanislav. Konfesněprávní studie. Brno: L. Marek, 2007, s. 86–99.
• TRETERA, Jiří Rajmund. Zvláštní práva registrovaných církví a nábožen­ských společností: obecný pohled. In: BENÁK, Jaroslav (ed.). Církev a stát. Sborník příspěvků z 19. ročníku konference. Brno: Masarykova univer­zita, 2013, s. 6–9.
• TRETERA, Jiří Rajmund. Církve a právo. Miscellanea, výběr drobných prací z díla. Praha: Leges, 2015, 384 s.
• TRETERA, Jiří Rajmund, HORÁK, Záboj. Slovník církevního práva. Praha: Grada, 2011, 152 s.
• TRETERA, Jiří Rajmund, HORÁK, Záboj. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, 416 s.

---

[1] TRETERA, Jiří Rajmund. Zvláštní práva registrovaných církví a náboženských společ­ností: obecný pohled. In: BENÁK, Jaroslav (ed.). Církev a stát. Sborník příspěvků z 19. roč­níku konference. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 7.

[2] KŘÍŽ, Jakub. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 94.

[3] TRETERA, Jiří Rajmund. Zvláštní práva registrovaných církví a náboženských společ­ností: obecný pohled. In: BENÁK, Jaroslav (ed.). Církev a stát. Sborník příspěvků z 19. roč­níku konference. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 8.