Nepřípustnost trestního stíhání prezidenta ČR Zdroj: Fotolia

Nepřípustnost trestního stíhání prezidenta ČR

V tomto článku postupně analyzuji právní úpravu indemnity a imunity prezidenta České republiky. V závěru shrnu výsledky své analýzy a pokusím se navrhnout vhodnou úpravu de lege ferenda.

Alžběta Příkaská

Alžběta Příkaská

advokátní koncipientka, advokátní kancelář Halva & Olejár

Alžběta Příkaská

advokátní koncipientka, advokátní kancelář Halva & Olejár

Prezident naší republiky je hlavou státu a podle čl. 54 odst. 3 Ústavy není ze své funkce odpovědný. Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády (tzv. kontrasignace), odpovídá vláda dle čl. 63 odst. 4 Ústavy. Ale jak uvádí docent Koudelka ve svém článku: „Byť ústava v jednom článku hovoří o neodpovědnosti prezidenta, je nutné číst ústavu celou. Prezident má zvláštní ústavní odpovědnost za velezradu.“[1] Po novele Ústavy má také prezident odpovědnost za hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku.

Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku v souladu s čl. 65 odst. 2 Ústavy. K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba, podle čl. 65 odst. 3 Ústavy, souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců, nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán. Ústavní soud může na základě takovéto ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

Definice velezrady je nyní vyjádřena v čl. 65 odst. 2 Ústavy. Navíc k tomu ústavní změnou č. 71/2012 Sb. přibyla možnost podat ústavní žalobu na prezidenta republiky pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. „K naplnění druhé skutkové podstaty je třeba porušení, které dosahuje určité intenzity, která však není Ústavou specifikována. Takto vyjádřená skutková podstata má chránit prezidenta republiky před stíháním pro bagatelní záležitosti.“[2]

Velezrada není obecným trestným činem, nýbrž tzv. ústavním deliktem. Tento názor podporuje i to, že velezrada není za trestný čin v trestním zákoníku výslovně označena. Protože chybí formální znak trestného činu, můžeme dovodit, že velezrada nespadá pod definici trestného činu podle § 13 odst. 1 trestního zákoníku.[3] Jedná se o kvazi kárné provinění, jehož se může dopustit jen osoba zastávající úřad prezidenta republiky.[4] Jak uvádí doc. Vladimír Mikule v komentáři k zákonu o ústavním soudu: „Takováto zvláštní odpovědnost hlavy státu je odlišná od obecné trestní odpovědnosti a je ústavně zakotvenou pojistkou proti zneužití moci v demokratickém právním státě.“[5]

Také podle významného českého autora prof. Karla Klímy není odpovědnost za velezradu odpovědností trestněprávní.[6] Přesto, že velezrada není trestným činem, můžeme mezi trestnými činy obecně a velezradou vidět souvislosti. Domnívám se, že můžeme dovodit subsidiární použití trestních předpisů při případném stíhání prezidenta republiky za ústavní delikt velezrady. V Ústavě České republiky ani zákoně o Ústavním soudu České republiky není stanovena podrobná úprava velezrady a jejího případného stíhání, proto se domnívám, že v případě, že těmito předpisy není stanoveno jinak, můžeme subsidiárně použít právě trestní předpisy, které svou povahou mají nejblíže. Jako příklad bych uvedla, že k odpovědnosti prezidenta za velezradu je třeba, aby prezident jednal zaviněně, ale forma zavinění již stanovená není. Proto dovozujeme z ustanovení § 13 odst. 2 trestního zákoníku, že je třeba zavinění úmyslné.[7] S tímto názorem se ztotožňuje i Eliška Wagnerová ve svém příspěvku z roku 2008.[8] Prezident odpovídá pouze za svá jednání, při kterých měl svobodu vůle jednat.[9]

V dnešním pojetí řízení o ústavní žalobě pro velezradu není řízením trestním. Na rozdíl od řízení podle § 67 odst. 1 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920, které bylo výslovně označeno za trestní stíhání prezidenta republiky pro velezradu.[10] Velezrada byla na našem územní ve 40. letech minulého století trestným činem proti státu, kterého se mohla dopustit jakákoliv trestně odpovědná osoba. Byl-li někdo obžalován z tohoto zločinu, mohl být odsouzen k odnětí svobody na 10–25 let nebo na doživotí. Dopustil-li se někdo kvalifikované skutkové podstaty, mohl být potrestán dokonce i trestem smrti.[11]

Řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky upravuje § 97 a n. zákona o Ústavním soudu. Řízení je zahájeno doručením žaloby Ústavnímu soudu. Návrh musí obsahovat přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident republiky dopustit velezrady nebo hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, spolu s uvedením důkazů, o které se ústavní žaloba opírá. O ústavní žalobě koná Ústavní soud vždy ústní jednání. Ústavní soud může doplňovat šetření provedené Senátem, popř. může požádat Senát k doplnění šetření a žaloby.

Za Senát v řízení o ústavní žalobě před Ústavním soudem jedná jeho předseda nebo osoba, kterou tím Senát pověří. Obviněný prezident má právo zvolit si jednoho nebo více obhájců, alespoň jeden z nich musí být advokátem.

Jestliže bylo Ústavnímu soudu dříve, než se odebral k závěrečné poradě, doručeno usnesení Senátu, kterým ústavní žalobu odvolává, Ústavní soud řízení zastaví. Ústavní soud také řízení zastaví, jestliže prezident republiky po jeho zahájení zemřel. Požádá-li však o pokračování řízení manžel nebo příbuzný v řadě přímé do jednoho měsíce od úmrtí, v řízení se pokračuje. Skutečnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu nebo že jeho funkce zanikla uplynutím doby, na kterou byl zvolen, již podle účinné úpravy není důvodem k zastavení řízení a v řízení před Ústavním soudem se pokračuje.

Po ukončení ústního jednání Ústavní soud buď ústavní žalobě vyhoví a rozhodne, že se prezident republiky dopustil velezrady nebo hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, anebo ho ústavní žaloby zprostí. Bylo-li ústavní žalobě vyhověno, ztrácí prezident republiky prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt. Nárok na prezidentský plat a další požitky po skončení výkonu funkce podle zvláštního zákona mu nenáleží.

Stejně jako v případě poslanecké imunity je prezident vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle § 10 odst. 1 trestního řádu. Trestní stíhání prezidenta pro jakýkoliv trestný čin nelze zahájit, popř. musí být zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Podle čl. 65 odst. 1 Ústavy nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. „Pojetí prezidentské imunity je výrazně širší v porovnání s imunitou jiných ústavních činitelů podle Ústavy – poslanců, senátorů a soudců Ústavního soudu. Zatímco u nich Ústava v zásadě předpokládá určité mechanismy umožňující jejich trestní stíhání, popřípadě stíhání za správní či disciplinární delikt, v případě prezidenta republiky nic podobného stanoveno není, a to ani se souhlasem jiného ústavního orgánu.“[12]

Prezidenta republiky není možné stíhat pouze po dobu výkonu jeho funkce. Za trestné činy, kterých se dopustil během výkonu své funkce, je možné jej stíhat po zániku funkce. Prezident je však odpovědný jen za trestné činy, které nejsou spojené s výkonem jeho funkce. Za jednání spojené s výkonem funkce je i nadále neodpovědný.[13]

V článku jsem postupně analyzovala právní úpravu indemnity a imunity prezidenta České republiky. Silnou stránkou úpravy imunity prezidenta České republiky je dle mého názoru obecná neodpovědnost za činy spojené s výkonem jeho funkce. Další silnou stránkou úpravy imunity prezidenta republiky je jednoznačně možnost podání ústavní žaloby na prezidenta republiky. Podání ústavní žaloby na prezidenta je prostředek výjimečný, označovaný jako ultima ratio, kdy jiné prostředky k řešení chování či jednání prezidenta nejsou k dispozici či jsou neefektivní.[14] Podle mého názoru je skutková podstata ústavního deliktu v České republice vymezena dostatečně, postiženy by měly být pouze ty nejzávažnější skutky prezidenta republiky.

V České republice může ústavní žalobu na prezidenta republiky podat pouze Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny. Při případné změně Ústavy by zákonodárci měli zvážit, zda by po vzoru francouzské úpravy obě komory neměly mít možnost podat ústavní žalobu na prezidenta republiky, samozřejmě vždy se souhlasem druhé komory. Myslím, že by bylo vhodné stanovit, aby i Poslanecká sněmovna měla právo na podání ústavní žaloby proti prezidentu republiky za stejných podmínek jako má v nyní v platné a účinné úpravě Senát. Také si myslím, že de lege ferenda by mělo být zakotveno ustanovení, které stanoví, že v případě řízení před Ústavním soudem prezident nemůže vykonávat svoji funkci, dokud se Ústavní soud k ústavní žalobě nevyjádří.


[1] KOUDELKA, Zdeněk. Prezident, vláda a odpovědnost [online]. zdenekkoudelka.cz, 30. října 2009 [cit. 1. listopadu 2015]. Dostupné na <http://www.zdenekkoudelka.cz/www/article_detail.php?id=192>.

[2] HERC, Tomáš. In RYCHETSKÝ, Pavel (ed). Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. str. 651.

[3] § 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“

[4] WAGNEROVÁ, Eliška. Mnozí míní, že velezrada a vlastizrada jedno jest. Není [online]. eliskawagnerova.cz, 4. března 2013[cit. 1. listopadu 2015]. Dostupné na <http://eliskawagnerova.cz/aktuality/eliska-wagnerova-mnozi-mini-ze-velezrada-a-vlastizrada-jedno-jest-neni/>.

[5] MIKULE, Vladimír. SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. str. 325.

[6] KLÍMA, Karel. In KLÍMA, Karel (ed). Komentář k Ústavě a Listině – 1 díl. 2 vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. str. 508 (čl. 65 Ústavy).

[7] § 13 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.“

[8] WAGNEROVÁ, Eliška. Prezident republiky a Ústavní soud. In ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed). Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2008. str. 109.

[9] KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky s předmluvou Václava Klause. Praha: Leges, 2011. str. 165.

[10] MIKULE, Vladimír. SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. str. 328.

[11] Zákon č. 231/1948 Sb., zákon na ochranu lidově demokratické republiky, ve znění zákona č. 319/1948 Sb. účinném ke dni 1. února 1949.

[12] KLÍMA, Karel. In KLÍMA, Karel (ed). Komentář k Ústavě a Listině – 1 díl. 2 vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. str. 507 (čl. 65 Ústavy).

[13] HERC, Tomáš. In RYCHETSKÝ, Pavel (ed). Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. str. 648.

[14] WAGNEROVÁ, Eliška. Prezident republiky a Ústavní soud. In ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed). Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2008str. 109.

prezident ČR imunita indemnita ústava čr

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze