Tento článek se zabývá nejen určením počátku lidského života, ale i zmíněnými navazujícími oblastmi práva, které hodnotí z pohledu souladnosti s ústavním právem České republiky.
Úvod
K pojednání o ochraně života na jeho počátku je třeba zodpovědět otázku „Kdy začíná život?“. Na tuto otázku však v České republice neexistuje jednotná odpověď, ta přitom může zásadním způsobem ovlivnit právní úpravy související s počátkem života, například právní úpravu výzkumu na kmenových buňkách a nakládání s nimi, právní úpravu interrupcí či porodů. Tento článek se pokusí určit počátek života a následně bude cílem ověřit, zda jsou vzhledem k takto určenému počátku života úpravy výše zmíněných oblastí souladné s ústavním právem.
1. Narození
Pro ochranu života (nejen) na jeho počátku je zásadní článek 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který stanoví, že „každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením“. K vymezení použitého pojmu „každý“ je zásadní určení okamžiku narození, což je však časový okamžik, který jednotlivá právní odvětví vymezují odlišným způsobem. V občanském právu je narození podstatné pro určení okamžiku, od kterého má člověk právní osobnost. V komentáři k § 23 OZ nalezneme toto vymezení: „Narození je okamžik, kdy se dítě uvolní z těla matky. Může se tak stát buď cestou přirozenou, tj. vypuzením dítěte z dělohy ve druhé fázi porodní (fáze vypuzovací), nebo při porodnické operaci, kdy je dítě vybaveno (vyjmuto) z děložní dutiny po chirurgickém otevření břišní stěny a dělohy (císařský řez, sectio caesarea).“Frinta dále zdůrazňuje potřebu důkladně odlišit narození jako časový okamžik od porodu jako déletrvajícího procesu, během kterého dochází k narození. Aby dítě mohlo být nositelem právní osobnosti, musí se narodit živé.[4][3][2][1]
Civilní právo tedy narození chápe jako okamžik, kdy dochází k uvolnění dítěte z těla matky. Není třeba, aby došlo k přerušení pupeční šňůry dítěte.
Naproti civilněprávnímu vymezení stojí vymezení používané v právu trestním. Po bouřlivých diskusích považuje současná trestněprávní nauka za počátek života začátek porodu. Jde o okamžik, kdy se lidský plod mění v živého člověka.Kühnupozorňuje na to, že musí jít alespoň o okamžik, kdy je proces porodu již nevratný. Fremra Hasch přitom počátek porodu vymezují tak, že je třeba, aby plod již alespoň částečně opouštěl tělo matky. Další nezbytnou podmínkou je, že rodící se dítě má (mělo) schopnost alespoň nějakou dobu přežít mimo tělo matky, nevyžaduje se tedy, aby bylo dlouhodobě životaschopné.[11][10][9][8][7][6][5]
V trestním právu tak narození nastává dříve než v právu občanském, dítě nemusí být zcela vypuzeno z těla ženy, stačí, že tento proces již nepochybně započal.
Otázkou však je, jaké pojetí se má prosadit v právu ústavním. Okamžik narození je zásadní pro určení, kdy jde „jen“ o ochranu lidského života před narozením a kdy jde „již“ o právo na život, které má podle Listiny každý. O rozdílech mezi těmito instituty bude pojednáno níže. Vymezení okamžiku narození by mohlo zásadně ovlivnit například průběhy porodů, kde je třeba pečlivě vyvažovat mezi zájmy matky a zájmy rodícího se plodu.
Příkladem takového vyvažování je nález I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, v němž Ústavní soud posuzoval stížnost stěžovatelky, která byla v rámci komplikovaného porodu personálem nemocnice podrobena úkonům, se kterými nesouhlasila. Ústavní soud zde mimo jiné konstatoval, že lze omezit právo ženy na nedotknutelnost osoby (dle čl. 7 odst. 1 Listiny), a to za předpokladu proporcionality tohoto omezení s ochranou života dosud nenarozeného dítěte. Ústavní soud se výslovně nevyjádřil k tomu, zda v této fázi porodu již jde o narozené dítě, tedy nositele práva na život, nebo nikoliv. Pro oba případy však dovodil přípustnost omezení práva ženy na nedotknutelnost její osoby.Pokud by se jednalo o narozené dítě, tak by předmětem ochrany bylo právo na život a zdraví dítěte. Pokud by se jednalo o nenarozený plod, tak by předmětem ochrany byl ústavním pořádkem chráněný zájem na ochraně zdraví a života rodícího se dítěte. Nicméně v souvislosti s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně Ústavní soud dodal, že ochrana práv dítěte v průběhu porodu spadá pod legitimní zájem ochrany práv jiných dle čl. 26 této úmluvy, což naznačuje, že již v průběhu porodu má plod (dítě) mít práva, a tedy i právo na život.[13][12]
Rozpory mezi zájmy matky a dítěte (plodu) se zabýval i Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Ten například ve spojené věci Dubská a Krejzová proti České republice řešil tvrzený rozpor mezi stanovením podmínek pro účast zdravotnických pracovníků u porodů a právem na respektování soukromého života žen. Kvůli tomuto faktickému zákazu asistence zdravotnických pracovníků u domácích porodů si žena musela vybrat mezi porodem ve zdravotnickém zařízení a domácím porodem bez účasti zdravotnického pracovníka. ESLP v tomto rozhodnutí zdůraznil široký prostor pro uvážení u otázek týkajících se domácích porodů a vzhledem k tomu, že Česká republika uvedenou úpravou sledovala legitimní cíl – ochranu života a zdraví rodícího se dítěte – ESLP rozhodl, že Česká republika nevybočila z širokého prostoru pro uvážení a článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) nebyl porušen.
Okamžikem narození se Evropský soud pro lidská práva výslovně nezabýval, ale ochranu rodícího se dítěte v tomto případě podřadil pod ochranu práv jiných ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.Oproti tomu ESLP obvykle v souvislosti s ochranou plodu užívá pojmu „ochrana morálky“, právě z toho důvodu, aby se nemusel k okamžiku narození vyjadřovat. Lze tedy uzavřít, že ESLP sice otázku okamžiku narození nestaví najisto, ale stanoví, že v rámci porodu již má být plod považován za subjekt práv.[14]
Ústavní soud se později v nálezu I. ÚS 605/24 ze dne 19. 11. 2024 přiklonil k závěru, který uvádí Nechvátalová, tedy že za narození je zřejmě třeba považovat okamžik, kdy plod fyzicky opustí tělo matky.Nechvátalová to vyvozuje z toho, že sdílení těla s matkou je důvodem pro to, aby nenarozené dítě nebylo považováno za osobu s vlastní subjektivitou.Závěr, že k narození dochází až v okamžiku opuštění těla matky, se však zdá být problematickým právě s přihlédnutím k výše citované judikatuře.[17][16][15]
Pokud bychom i tak přijali definici narození jako okamžiku fyzického opuštění těla matky, tak by okamžik narození podle trestního práva předcházel okamžiku narození podle práva ústavního. Za nesouladnou s ústavním pořádkem bych považovala úpravu, podle níž může být plod (tedy ne subjekt práva na život, podrobněji níže) například zavražděn. Objektem vraždy je totiž lidský život, který náleží jen těm, kteří se již narodili. Prostřednictvím tohoto výkladu by trestný čin spočívající v usmrcení plodu v průběhu porodu nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin proti životu, ale jednalo by se o některý z trestných činů proti těhotenství ženy, případně proti zdraví (těhotné) ženy.
Nemožným by se tak stal postih těhotné ženy za usmrcení dítěte při porodu (dříve než dítě opustí tělo matky), jak je v současné době vymezena část skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou. Pro tento závěr je nepodstatné, zda by byl čin kvalifikován jako trestný čin proti zdraví této těhotné ženy, nebo jako čin proti těhotenství této ženy. V obou případech by bylo třeba použít zásady, že osoba, k jejíž ochraně je příslušné trestněprávní ustanovení určeno, nemůže být za dané jednání trestná.Nemožnost postihu takového jednání by však pravděpodobně nebyla společností akceptována. Ústavní soud však naopak dovodil, že usmrcení plodu před jeho narozením může být hodnoceno jako zásah do práva na život, a to i přes to, že dle v tomto nálezu předestřeného pojetí narození by plod ještě z ústavněprávního pohledu nebyl subjektem práv (ještě se nenarodil).Trestní zákoníkvšak k dovození odpovědnosti za usmrcení požaduje, aby byla smrt způsobena „jinému“, a tedy právě subjektu práv, čímž se však Ústavní soud nezabýval, což považuji za značně problematické. Nabízí se hned několik otázek. Pokud nejde o subjekt práv, tedy o jiného, jak je možné jej usmrtit? Nebo snad jde o zvláštní subjekt práv, který sice nemá právo na život dle čl. 6 odst. 1 věty první, ale má právo na život dle čl. 6 odst. 1 věty druhé? A pokud je tomu tak, jaký je rozdíl mezi uvedenými právy? Vzhledem k chybějícím odpovědím na uvedené otázky se domnívám, že definování narození jako okamžiku fyzického opuštění těla matky není bez problémů.[21][20][19][18]
Naopak vymezení dřívějšího okamžiku narození, tedy okamžiku, kdy plod již začíná opouštět tělo matky, se jeví problematickým z pohledu střetu zájmů matky a zájmů rodícího se plodu. Pokud by plod již v tuto chvíli byl považován za narozené dítě, tak by měl právo na život. V situaci, kdy by bylo třeba volit mezi životem matky a životem dítěte, stála by proti sobě dvě základní práva. Obě tato práva by měla stejnou hodnotu,což logicky přináší výkladové nejasnosti, například ve výše zmiňované otázce komplikovaných porodů.[22]
Jedná se o mimořádně složitou a citlivou otázku. Dle mého názoru je však za okamžik narození v ústavním právu třeba považovat začátek porodu tak, jak jej vymezuje trestněprávní nauka, což by mělo být reflektováno i v občanském právu. V rámci tohoto pojetí je tedy plod (dítě) od počátku porodu třeba považovat za subjekt práv, z čehož plyne vyšší míra jeho ochrany, než mu byla přiznána v rámci těhotenství. Lékaři musí k rodícímu se dítěti přistupovat jako k plnohodnotné lidské bytosti, a dokonce mohou (musí) omezit práva matky za účelem jeho ochrany (k problematice porodů viz níže). Matka navíc v rámci tohoto výkladu může být odpovědná za případnou újmu, kterou dítěti od počátku porodu způsobí (a to včetně jeho usmrcení), což nepochybně ovlivní například otázku možné náhrady této újmy.
2. Ochrana nenarozeného lidského života
Pokud je narození vymezeno jako počátek porodu, zbývá otázka, jak a zda vůbec je chráněn lidský život před tímto okamžikem. Listina se k této otázce vyjadřuje v článku 6 odst. 1 větě druhé, podle něhož „lidský život je hoden ochrany již před narozením“. Porovnáním obou vět zmiňovaného článku Listiny je seznatelné, že zákonodárce zvolil odlišný stupeň ochrany pro „každého“, který má právo na život, a pro nenarozené dítě, jehož život je „jen“ hoden ochrany. Nabízí se čtyři možné teorie toho, co tímto ustanovením chtěl ústavodárce říct.
Zaprvé lze větu druhou považovat za upřesnění věty první. Každým by v tomto pojetí bylo i nenarozené dítě (plod). Toto pojetí by vysvětlovalo, proč ústavodárce mluví o lidském životu již před narozením. Tento výklad by zřejmě znemožňoval provádění interrupcí kromě případů ohrožení života těhotné ženy. Ale k takovému zákazu interrupcí nedošlo. Okolnosti přijetí Listiny navíc neukazují na snahu většiny zákonodárců o zakotvení práva na život i pro plod, spíše se zdá, že šlo o kompromis, aby byla Listina vůbec přijata.[23]
Zadruhé lze nalézt názor zcela opačný, a to že věta druhá čl. 6 odst. 1 nemá žádný normativní význam, tedy: „Formulace ,je hoden ochranyʻ není normou, která by vyjadřovala příkaz, zákaz nebo dovolení, ale výrokem, obsahujícím přání.“Toto přání je pak použitelné jen při interpretaci Listiny a může ovlivnit zákonodárce při tvorbě další legislativy.Proti takovému pojetí druhé věty čl. 6 odst. 1 se postavil slovenský Ústavní soud, když při přezkumu ústavnosti interrupčního zákonodárství konstatoval, že Ústava není jen souborem proklamací, ale její obsah přímo ovlivňuje ostatní normy.[27][26][25][24]
Třetím možným výkladem článku 6 odst. 1 je ustanovení dvou rozdílných práv na život, jednak práva na život každého a jednak práva na život nenarozeného dítěte. V tomto pojetí je právo na život plodu slabší než právo na život každého. Takové pojetí je právě kvůli této nerovnováze práva na život u každého ze subjektů odmítáno. Slovenský Ústavní soud v této souvislosti varuje před potenciálními destruktivními účinky pro právní stát, pokud by lidská práva byla kategorizována dle jejich subjektů.Dělit lidská práva dle jejich subjektů a potažmo rozdělovat jednotlivce do různých kategorií s různými právy se nezdá být žádoucím stavem.[28]
Stejně jako většina komentářové literaturyse přikláním k následujícímu, čtvrtému pojetí práva na život. Subjektem práva na život je každý, a to od narození. Plod je hoden ochrany, ale není subjektem práva na život, také však není ponechán bez ochrany. Ochrana plodu je ústavně chráněným statkem.Jinými slovy, plod sice nepožívá stejné ochrany, jako kdyby měl právo na život, ale při zásazích do jeho vývoje je třeba dbát ústavního zájmu na jeho ochraně.[30][29]
K ochraně lidského plodu se vyjadřoval i Ústavní soud. Postavil najisto, že ochrana plodu v průběhu porodu je ústavním pořádkem chráněným statkem.Ohledně způsobu ochrany plodu však judikatura Ústavního soudu mnoho jistoty nepřináší.[31]
Obdobně je tomu i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Ten opakovaně zdůrazňuje, že státy mají v oblasti úpravy práva na život před narozením široký, ne však neomezený prostor pro uvážení.V případě Vo proti Francii ESLP shrnul, že v rámci dosud přezkoumávaných okolností není plod považován za subjekt, kterému náleží přímá ochrana plynoucí z čl. 2 Úmluvy, navíc zdůraznil, že (i) pokud by plod měl právo na život, bylo by toto právo implicitně omezeno právy a zájmy matky.V případě Parillo proti Itálii nicméně ESLP odmítl zredukovat plod na „pouhý“ majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.Otázka ochrany plodu tedy zůstává i nadále v kompetenci jednotlivých členských států, přičemž bývá limitována právem (ženy) na soukromý a rodinný život a na ochranu (jejího) života a zdraví, popřípadě svobodou vědeckého bádání. Domnívám se, že nejednotnost v pojetí ochrany plodu bude do budoucna nabývat na významu zejména kvůli vědeckému pokroku například v oblasti umělého oplodnění nebo výzkumu kmenových buněk.[35][34][33][32]
Dále čtěte zde.
Časopis zdravotnického práva a bioetiky
Viz § 23 OZ.[1]
FRINTA, Ondřej. § 23 (trvání právní osobnosti člověka). In: ŠVESTKA, Jiří et al. Občanský zákoník: komentář, Svazek I (§ 1–654) [online]. Praha: Wolters Kluwer, 2020, sek. II [cit. 25.03.2024], obdobně i DOBROVOLNÁ Eva. In: LAVICKÝ, Petr et al. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2022. s. 117.[2]
FRINTA, Ondřej. § 23 (trvání právní osobnosti člověka).[3]
Ibid.; DOBROVOLNÁ Eva. In: LAVICKÝ, Petr et al. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 123.[4]
Nejedná se o jediný názor, ale v současné době jde o pojetí převažující. Naproti tomu například Císařová za narození považuje až okamžik úplného oddělení dítěte od matky, viz CÍSAŘOVÁ, Dagmar. Iura novit curia. Trestní právo. 1998, roč. III, č. 5, s. 19–20. Naopak Dolenský za narození považuje již počátek porodu (v podobě porodních bolestí), viz DOLENSKÝ, Adolf. Momentum partus. Trestní právo. 1998, roč. III, č. 3, s. 6–7.[5]
Obdobně NS, usnesení 6 Tdo 411/2023-935 ze dne 31. 10. 2023, bod 66.[6]
ŠÁMAL, Pavel. § 140, vražda. In: ŠÁMAL, Pavel et al. Trestní zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1861.[7]
KÜHN, Zdeněk. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 12.[8]
FREMR, Robert. § 140, vražda. In: DRAŠTÍK, Antonín et al. Trestní zákoník: komentář [online]. Praha: Wolters Kluwer, 2015, č. 1 [cit. 15.08.2024]. [9]
HASCH, Karel. Kapitola XXIII. Trestné činy proti životu a zdraví. In: JELÍNEK, Jiří et al. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. Praha: Leges, 2022, s. 549.[10]
ŠÁMAL, Pavel. § 142, vražda novorozeného dítěte matkou. In: ŠÁMAL, Pavel et al. Trestní zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1911.[11]
Nález I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bod 80.[12]
Ibid., bod 82.[13]
ESLP, Dubská a Krejzová proti České republice, stížnosti č. 28859/11 a 28473/12 ze dne 15. 11. 2016. bod 173; obdobně i ESLP, Pojatina proti Chorvatsku, č. stížnosti 18568/12 ze dne 4. 2. 2019, bod 75.[14]
NECHVÁTALOVÁ, Lucie. Čl. 6 [právo na život]. In: HUSSEINI, Faisal et al. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 210.[15]
Nález I. ÚS 605/24 ze dne 19. 11. 2024, bod 41.[16]
NECHVÁTALOVÁ, Lucie. Čl. 6 [právo na život], s. 210.[17]
§ 142 TZ.[18]
Ustanovení § 163 TZ navíc vylučuje trestnost těhotné ženy i dle ustanovení o návodci a pomocníkovi.[19]
Nález I. ÚS 605/24 ze dne 19. 11. 2024, bod 42 an.[20]
§ 140 an. TZ.[21]
KÜHN, Zdeněk. Kapitola XII. Právo na život (čl. 6), část VII. In: KÜHN, Zdeněk et al. Listina základních práv a svobod: velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 410.[22]
NĚMEČEK, Tomáš – RYCHETSKÝ, Pavel. Diskrétní zóna. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 132.[23]
PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky. 2: Práva a svobody. Praha: Linde Praha, 2002, s. 68– 69.[24]
Ibid., s. 69.[25]
Do poslední novely Listiny upravovala Ústava Slovenské republiky právo na život shodně s naším čl. 6 Listiny.[26]
Nález slovenského Ústavního soudu PL. ÚS 12/01 ze dne 4. 12. 2007, část II A 1.2.[27]
Ibid.[28]
KOKEŠ, Marian. Čl. 6 (právo na život), s. 122–123; KÜHN, Zdeněk. Kapitola XII. Právo na život (čl. 6), část VII, s. 410–411.; NECHVÁTALOVÁ, Lucie. Čl. 6 [Právo na život], s. 211.[29]
Nález I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bod 80.[30]
Nález I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015. bod 80.[31]
ESLP, Boso proti Itálii, č. stížnosti 50490/99, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 5. 9. 2000, s. 4, 5; ESLP, A, B a C proti Irsku, č. stížnosti 25579/05 ze dne 16. 12. 2010, bod 233 an.[32]
ESLP, Vo proti Francii, č. stížnosti 53924/00 ze dne 8. 7. 2004, bod 80[33]
ESLP, Parrillo proti Itálii, č. stížnosti 46470/11, ze dne 27. 8. 2015, bod 215.[34]
Viz např. Three takeaways from Alabama ruling that frozen embryos for IVF are children. In: Northwestern [online] [cit. 21.06.2024]. Dostupné z: https://news.northwestern.edu/stories/2024/02/three-takeaways-from- alabama-ruling-that-frozen-embryos-for-ivf-are-children/.[35]
Diskuze k článku ()