Malá retrospektiva
Samozřejmě, příspvěek „právo není nic“ má podtitul „opravdu není nic?“ a bude navazovat na to, co jsem tady říkal už třikrát, protože, jak jsem si to počítal, na Právním prostoru jsem počtvrté. A když se podíváte na titulky mých předchozích vystoupení za poslední tři roky, jednak to bylo Vítězství práva nad politikou jako počátek konce právního státu? (13. 4. 2022), pak Jak přežít stabilitu. O ústavnosti v poklidných dobách (5. 5. 2023) a pak Západ – unavený hegemon. Právnické souvislosti pozdní fáze západní dominance světu (10. 4. 2024). Vždycky to bylo tak trochu o tom Západu, o nás, o západní civilizaci. A když bychom si řekli, jak to vyznělo, tak že jsme v nějakém útlumu, vyšší smysl naší existence úplně není vidět, ale máme se zatím docela hodně fajn. A já v tom budu trochu pokračovat, samozřejmě z nějakých trochu jiných úhlů pohledu, ale ta základní linka mého povídání bude dost podobná tomu, co jste tady, ti z vás, kteří tu byli, slyšeli v těch předchozích třech letech.
Společnost, moc a právo
Jak známo, pokud se bavíme o právu, bavíme se o nějakém uspořádávání vztahů mezi lidmi, protože lidé žijí spolu s jinými lidmi a vytvářejí spolu s nimi předivo vztahů. A když se o těch vztazích bavíme, máme vztahy kooperativní, ale také máme vztahy konkurenční. To znamená, spolupracujeme, ale také soupeříme, hrajeme hry s kladným součtem (to jsou ty kooperativní strategie), ale také občas hrajeme jakési hry s nulovými součty, to znamená: buď já, nebo ty. Zkrátka jsou situace, kdy prostor pro oba není.
A jak s tím souvisí právo? No, samozřejmě, to se snaží tyhle všechny situace nějak upravovat. A kdy se objeví? Právo se objeví tehdy, když převáží zájem na omezení škály uplatňovaných interakcí. To znamená, když chceme nějaké možné představitelné společenské interakce nepřipustit a namísto nich připustit nějaké jiné. A z ryze cynického pohledu řečeno, právo vůbec nic nezakazuje. Můžete si dělat klidně i to, co vám právo zakazuje, akorát musíte počítat s tím, že když to uděláte, zvyšuje to náklady na to vaše jednání.
Když se na právo podíváme ryze ekonomicky, tak zákaz stanovený právem není nic jiného než „cena“ za porušení tohoto zákazu. Striktně vzato „cena“ vraždy, pokud pomineme etické otázky, je prostě vězení, třeba 20 let, které za to dostanete. Ale samozřejmě těch 20 let vězení diskontovaných pravděpodobností odsouzení. A pokud ta pravděpodobnost odsouzení je prakticky nulová, tak „cena“ vraždy je nulová. Pak prostě vraždit je nekonečně snadné.
A aby právo ve svém celku fungovalo, tak přesně tohle musí mít nakonec systémově na paměti ti, kdo ho tvoří a prosazují. A právo bude fungovat tehdy, když ten zájem na řádu, na zachování řádu, na funkčnosti řádu, bude větší než naděje na kořist při porušení řádu a při tom, že v rámci toho porušení řádu se k něčemu dostanu. A proto právo není nic, pokud za ním nestojí efektivní schopnost to právo prosadit.
Když se budeme zamýšlet dál teoreticky, jak právo prosadit, tak samozřejmě první, co nás napadne, je hrubá síla. Ale dobře víme, že v dlouhodobých vztazích nebo v dlouhodobém fungování společnosti je tohle složité, protože je to nákladné a dlouhodobě nefunkční. Nikdo nemá dost „policajtů“ na to, aby trvale jen a pouze hrubou silou prosazoval právo. Dočasně, když jsou nějaké nepokoje, nějaký rozvrat řádu, tak tvrdé nasazení síly je zkrátka nezbytné a je to přesně to, co ten řád dokáže obnovit, ale dlouhodobě právo musí fungovat trochu na jiných principech. A tím základním principem, na kterém právo funguje dlouhodobě, je nakonec víra v to, že funguje. Ta víra v to, že funguje, je skvělá v tom, že je vlastně levná a „samoobslužná“. Jestliže lidé věří, že právo funguje, tak je v zásadě i dodržují, protože ta víra sama je vede k tomu, že si myslí, že to právo existuje. A jestliže si myslí, že to právo existuje, tak to právo také sociálně bude existovat a bude sociálně působit. Tj. právo je víra v právo.
Proč mám věřit, že právo existuje? No, zase dvě základní skupiny důvodů: jeden „vnější“, jeden „vnitřní“. Za prvé, protože se bojím, protože se bojím té hrubé síly, která by na mě mohla být použita. Anebo za druhé, protože mám právo za správné, to znamená, věřím mu z nějakých vnitřních důvodů daných obsahem toho práva, typicky protože to právo považuji za spravedlivé, rozumné a podobně. V praxi komplexních společností samozřejmě to právo funguje díky kombinaci všech těchto faktorů. To znamená, je tam přítomna nějaká hrubá síla, která se čas od času použije, ale ne moc, většinou to není možné používat tak moc. Za druhé, tam je strach z toho, že by se použít mohla. A za třetí, přesvědčení o tom, že to právo, jak platí, je takové, že je správné. A v různých dobách a u různých osob a u různých společenských vrstev se samozřejmě poměry těchto tří faktorů mění a závisí to na konkrétní společenské situaci.
Když se podíváme na to, co posiluje víru v právo, tak zase si to můžeme rozčlenit na nějaké kategorie situací. Často to právo posilují velmi iracionální věci, které ale mají silný vliv na naši psychiku. Typicky symbolika, ať už třeba justiční nebo nějaká jiná. Taláry jsou specifický jazyk práva, který působí tak trochu kabalisticky, ale signalizuje, že teda to je asi něco opravdu velkého, že je to tak složité a nesrozumitelné. Pak nějaké semiracionální věci, což jsou tradice, etika, morálka. To jsou nějaké zažité principy, které si ta společnost opakuje, a proto se tím řídí. Rituál je v právu extrémně důležitý. A pak tam máme v moderní společnosti čím dál důležitější racionální důvody, proč věřit v právo a proč si myslet, že to právo funguje. A ty racionální důvody se projevují při rozhodování soudů a dalších orgánů, zejména právní argumentací. Právní argumentace, ať už soudů nebo stran, které argumentují, má vlastně přesvědčit ty ostatní, že rozhodnutí nebo nějaká právní pozice, která je zastávána, je objektivní a je rozumná. To znamená, že je to ta správná nebo nejsprávnější pozice ze škály všech možných. A samozřejmě součástí právní argumentace v praxi se pak stávají precedenty, to znamená argumenty, že v situacích v minulosti podobných té mé bylo nějak rozhodnuto, a to má zaručit zákaz svévole, zákaz libovůle a postup v obdobných věcech obdobně. Tohleto je samozřejmě věc, kterou když si promyslíte, tak všichni znáte z teorie práva, možná si ji už neuvědomujeme tolik v naší praktické činnosti, ale klaďme si ty otázky přeci jenom trochu dál, protože pak se dostaneme ke konkrétním případům.
Co oslabuje víru v právo? No, absence hrubé síly nebo aspoň hrozby tou silou. Lidé si všimnou, že hrubá síla není k dispozici nebo že není dost pravděpodobné, že bude při uplatňování práva uplatněna. A pokud si toho všimnou, a je dobré, aby si toho třeba nevšimli, ale když si toho všimnou, tak to samozřejmě jejich sklon právo dodržovat v podstatné míře snižuje. A pak jsou tam zase ty otázky spíš toho vnitřního vztahu k právu, to znamená nesoulad obsahu práva, případně metod a důvodů uplatňování té hrubé síly k prosazení práva s etickými či jinými podobnými představami společnosti o tom, jak ta společnost má fungovat a jaký řád v ní má být. A tam, samozřejmě zase si to můžeme nějak strukturovat, jednak to budou důvody iracionality, nepřesvědčivosti, náhodnosti postupů, to znamená v podstatě, když to velmi zhruba řeknu, technické chyby. A pak to bude další, větší, skupina důvodů, a sice nesoulad mezi těmi, kdo to právo aplikují, kdo jsou nějakými těmi symboly, pilíři práva, a jejich představami o tom, jak to právo má fungovat, a představami té, řekněme, obecné veřejnosti nebo lidu nebo většiny, nebo jak to nazveme.
Praktické příklady
Pojďme se podívat na pár příkladů a na to, co nám to s tím systémem dělá. První takovou zajímavou věcí je imigrace do Evropy. Co já už jsem v praxi, a už jsem v praxi 20 let, tak se zabýváme samozřejmě migrací, ať už v rovině azylové nebo cizinecké. A po celou tuto dobu je migrace vnímána jako politický problém pro Evropu. Celou tuto dobu se to ta Evropa snaží řešit, ale nikdy se neshodla na tom, že by užila nějakou hrubou sílu k zastavení migrace do Evropy. To znamená, že by třeba začala potápět lodě u egyptských břehů nebo někde u libyjských břehů, které vyplouvají směrem do Evropy. Trvale jsme v situaci neshody o tom, jestli by tady použití hrubé síly bylo legitimním postupem. Střetává se v nás etika odpovědnosti za naše politické společenství v rámci kontinentu, která nám velí zasáhnout a případně zasáhnout i radikálně, a na druhé straně etika soucitu. To znamená soucit s lidmi, kteří se do Evropy nějakým způsobem snaží dostat, a snaha nedehumanizovat je a zacházet s nimi jako s lidskými bytostmi, takovými, jako jsme my sami. A samozřejmě tenhleten vnitřní konflikt, který ohledně toho je a je dlouhodobý, vede k tomu, že nakonec neděláme nic ve smyslu nějakého relativně drsného použití hrubé síly. A samozřejmě k tomu nic vede také to, že máme právní bariéry, které aspoň zatím považujeme za relevantní. Typicky azylový systém Ženevské úmluvy a na něj navazující judikatura ESLP, Soudního dvora, sekundární právo Evropské unie a tak dále. A samozřejmě z toho odvozené postupy národních právních systémů. Takže vlastně tenhle jakýsi nesoulad mezi tím, čeho bychom chtěli dosáhnout, nějaké omezení a regulace té imigrace, a etickými problémy, které to má, nás vede k tomu, že neděláme nic, a nakonec volíme náhradní řešení, které je krásně pokrytecké. A spočívá v uplácení našich sousedů. Jak asi víte, emigrace se významně zastavila v situaci, kdy jsme se dohodli s Tureckem, a teď se snažíme dohodnout a různě se i dohodujeme například s některými severoafrickými státy nebo kvazistáty typu Libye, že prostě tu špinavou práci udělají za nás. To znamená, oni zastaví ty migranty, nepustí je přes své hranice dál do Evropy a my jim za to budeme platit výpalné. Je to klasické pokrytectví, ale z pohledu funkčnosti evropského systému to nějak funguje, protože tu migraci to v určité míře zastaví. A samozřejmě vedle toho se o tom neustále debatuje, snažíme se ten systém nějak kritizovat, modifikovat metodou nějakých postupných změn a zpřísnění.
Další takový zajímavý příběh z nedávné doby, který ukazuje, jak je síla důležitá a jak je problém, když ji nemáme a nechceme použít. Situace v Rudém moři. Asi jste si všimli, že tam plují lodě a na ně útočí Hútíové. Ta cesta Rudým mořem do Středozemí je pro Evropu extrémně důležitá, protože jí proudí ropa, jí proudí zboží z Číny, suroviny, všude možně. A pokud ta cesta nefunguje, tak to významně prodražuje evropskou dopravu. Kdybychom se ocitli v 19. století, tak by nejspíš pořádek na této mořské cestě zjednala Velká Británie, která měla v Adenu velký přístav, mimo jiné právě proto, aby na cestě mezi Británií a Indií byl pořádek. Ale jelikož jsme na začátku 21. století, tak prostě ten pořádek evropské státy nejsou schopny zjednat, byť ta cesta pro ně je velmi důležitá. Nakonec se samozřejmě našlo jakési náhradní řešení, tu práci za nás udělali Američané, kteří udělali nějaké poměrně rozsáhlé útoky na ty Hútie, a pak se s nimi dohodli. O povaze té dohody, o její efektivitě, můžeme spekulovat, ale v každém případě zdá se, že ta situace se v tom Rudém moři trochu zklidnila. A ti Američané tu práci za nás udělali i za situace, kdy vlastně pro ně ryze obchodně výhodná nebyla, protože to prodražení cesty do Evropy, objíždění Afriky okolo Mysu Dobré naděje, znamená i prodražení třeba blízkovýchodní ropy a konkurenci americkým vývozcům ropy. Ale prostě tady se ukázala jedna věc, která je pro Evropu velmi signifikantní, že Evropa není schopná a nemá vůli udělat to, co by udělala Británie v 19. století, to znamená poslat na to žhavé, nebezpečné místo expediční sbor a zjednat tam pořádek. A to i za situace, kdy Amerika má méně lidí, méně obyvatel než Evropa, ale ta Evropa prostě není tohoto jednání schopná.
Rusko-Ukrajina. My aktivně sledujeme válku na Ukrajině, ale nejsme schopni jí čelit, nejsme schopni čelit tomu ruskému tlaku na Západ, protože nemáme vůli nasadit životy a ekonomické zdroje v takové míře, aby ta válka byla zastavena nebo prostě ten postup Ruska byl zastaven. Máme strach z eskalace té války, bojíme se, že by to teoreticky mohlo skončit i nějakými jadernými zbraněmi a jejich použitím. A samozřejmě v nějaké menší míře spíše, protože ta Evropa v tomhle ohledu aspoň většinově ten názor má silný, ale je tady určitá neshoda o tom, na čí straně máme být, protože v nějaké menšinové míře tady jsou zastávány i proruské postoje ve vztahu k tomuto konfliktu. Náhradní řešení je zase trochu podobné, jak s těmi migranty. Bojujeme s Ruskem do posledního Ukrajince, udržujeme pomalý ústup Evropy prostřednictvím Ukrajiny z té její východní hranice a kupujeme si čas a doufáme, že se to mezitím nějak vyřeší, ať už vyčerpáním Ruska nebo zásahem asi nakonec Američanů, kde, byť tomu Trumpovi nadáváme, pořád doufáme, že nakonec ten mír možná s těmi Rusy nějak vyjedná.
A pak úplně z jiného soudku, ale také důležité, protože tam se zase to právo ukazuje, jak nefunguje ve vztahu k tomu jeho vnitřnímu vnímání jako správné a spravedlivé. A najdou se ty příklady na mnoha místech Západu, když to zjednoduším. Nesouhlas s exekucemi, to znamená s uplatněním té hrubé síly při vymáhání práva. Za hospodářské krize kolem roku 2008, 2009, 2010 atd. jsme zažili případy, kdy byli dlužníci povinni zaplatit hypotéky, a jelikož toho nebyli schopni, tak tam měla proběhnout exekuce na ten jejich hypotékou zatížený byt. A byly ohledně toho velké protesty, a vlastně to právo se nakonec neprosadilo, protože společenský tlak na to, aby prosazeno nebylo, byl tak silný, že prostě se nakonec od toho ustoupilo, i když podle platného práva se to mělo udělat. My máme podobný příklad s těmi dluhy ohledně spotřebitelských úvěrů nebo úvěrových společností, také ten společenský tlak vedl k výraznému zjemnění postupů vůči dlužníkům. A pak máme zase trochu z jiného soudku příklady ze Spojených států, kde legální vyhoštění migrantů se neuskuteční, protože tlak z toho konkrétního města třeba je takový, že to nepřipustí proti tomu nějakému federálnímu právnímu systému, který by to chtěl dělat. A tady je samozřejmě zajímavé, jak to vzniká. Někdy to prostě vzniká spontánním společenským tlakem, ale dost často to vzniká tak, že se toho problému chytnou typicky ústavní soudy nebo nějaké jiné „hraniční orgány“ tohoto typu a de facto řeknou, to právo se musí, byť to nikdo formálně neřekne, znovelizovat tak, že se nebude uplatňovat způsobem, jakým to bylo původně předvídáno. A to samozřejmě má zase nějaké své následky. Vede to k jakési inkonzistenci právního systému v tom smyslu, že někdo se někdy v minulosti na něco spoléhal, co mělo podle psaného práva nebo nějakého, řekněme, fixovaného práva platit, ale nakonec v důsledku vývoje společenské situace to plynule platit přestane.
A tím se dostáváme k takovým zajímavým otázkám „hraničních orgánů“ a role ústavních soudů, případně mezinárodních soudů, jako potenciálních „motorů změn“, které mohou znejistit tu víru v právo, ale na druhé straně zároveň jsou těmi, kdo tu víru v právo může i udržovat a posilovat, protože někdy ty změny prostě jsou nezbytné, a vlastně společensky je prosazují ty soudy, a je to lepší, než kdyby se prosazovaly nějakými konfliktnějšími strategiemi. Ta interpretace a aplikace práva je vždycky v napětí mezi na jedné straně, když to řeknu zjednodušeně, „ulicí“, to znamená nějakým obecným právně ne moc kvalifikovaným a třeba ne dost promyšleným názorem většinové společnosti, a pak té „elity“, já zdůrazňuji elity v uvozovkách, elity ve smyslu těch, kdo se tím právem profesionálně zabývají. Soudy určitě, jakožto profesionálové, musí být v té interpretaci a porozumění právu dále než ta „ulice“. Nesmí podléhat, nesmí být jejich ozvěnou, musí být v tomto smyslu „elitní“, protože prostě mají vědět více a vidět dále a jsou tu od toho, aby chránili jednotlivce právě proti tomu, možná někdy dost povrchnímu, názoru té, řekněme, společenské většiny. To je jejich role, ale na druhé straně musí najít správnou míru ve chvíli, kdy se příliš hodnotově vzdálí tomu většinovému vnímání práva, mohou ztratit přesvědčivost, srozumitelnost a kontakt s realitou, a to samozřejmě může způsobit oslabení té víry v právo, té vnitřní, vycházející z přesvědčení, že právo, jak je, je v principu správné. A samozřejmě to pak vede, a zažíváme to nejen na správních soudech ve vztahu k veřejné správě a leckdo jinde také ve vztahu k jiným orgánům nebo lidem, k tomu, že se na ty soudy snáší kritika, oslabuje se legitimita jejich rozhodnutí, v krajních případech vidíme švejkování, snahy prostě to právo nějak nedodržovat tak, jak ty soudy říkají, že se to má dělat, ignorovat, a v krajních případech možná i může hrozit nějaký politický zásah vůči těm soudům a vůči té jejich rozhodovací činnosti. V každém případě to prostě může znamenat tendence k jakési dezintegraci řádu.
Kontroverzní (ne nutně „špatné“!) kauzy (1)
Když se podíváme na konkrétní případy u těch vysokých soudů nebo hraničních soudů, ať už jsou to soudy ústavní nebo mezinárodní, tak z poslední doby určitě judikatura k migraci Evropského soudu pro lidská práva je něco, co je soustavně kritizováno a vnímáno jako přehnané a neudržitelné, protože ten jakýsi vyvážený poměr mezi na jedné straně ochranou jednotlivce před ošklivým zacházením a na druhé straně ochranou společnosti před tím ošklivým jednotlivcem je příliš vychýlen ve prospěch ochrany některých jednotlivců. Totéž právo na účinné vyšetřování, které se dnes často kritizuje docela důvodně jako nová vymyšlenost Evropského soudu pro lidská práva, kterou pak přibírají ústavní soudy, která vlastně mění poměry v trestním právu tak, jak byly nastaveny pro moderní dobu, když to zjednoduším. Klimatické žaloby, další takový příběh posunu dopředu v nějaké klimatické politice cestou soudního rozhodování a tlaku přes soudní rozhodování na to, aby státy něco dělaly, co možná i z dobrých důvodů dělat nechtějí. A pak jsou takové drobnosti v různých kulturních válkách, subjektivní pohlaví a takovéto záležitosti, které nejsou důležité možná samy o sobě svou podstatou, ale jsou důležité v tom, že vytvářejí pocit u té běžné veřejnosti, že se ty soudy úplně zbláznily.
A pak samozřejmě náš český Ústavní soud, který to nějak přebírá, nějak to řeší, to nechám stranou, ale zmíním jednu věc, která je starší a která byla velmi důležitá, pokud šlo o zachování řádu, a to byla kauza Melčák. V té chvíli ten ústavní soud udělal extrémně odvážné rozhodnutí, které taky mohlo dopadnout velmi špatně pro něj a pro ten systém jako takový, protože to byla situace, kdy mohl někdo docela legitimně říct, Ústavní soud se zbláznil, vybočil ze svých kompetencí a rozhodl o věci, která mu vůbec nepřísluší, mimo rámec svých pravomocí, a toto rozhodnutí nebudeme respektovat, protože je nulitní. To, že to tehdy nikdo neřekl, je na jedné straně obrovské štěstí pro Českou republiku, protože by se muselo řešit, co s tím dál, ale na druhé straně je to věc, kterou bychom si měli vždycky uvědomovat, když Ústavní soud nebo někdo takovýhle o takovýchto otázkách rozhoduje. A uvědomme si to v situaci, kdy máme zablokovaný pluralismus, ať už je to třeba Polsko nebo některé jiné státy, kde prostě navzájem se části společnosti v uvozovkách bičují těmi či oněmi rozhodnutími soudů nebo exekutivy a říkají, že ty druhé neplatí.
Kontroverzní (ne nutně „špatné“!) kauzy (2)
No a úplně na závěr zmínka ohledně Mezinárodního trestního tribunálu. To je jistě velmi dobře míněná instituce, která by měla tedy světově postihovat různé ošklivé politické zločince, kteří vraždí někde lidi, ale ono se nám to posunulo do situace, že to vydává zatykač na jedné straně na Netanjahua a spol., na druhé straně na Putina, kde si někdo může myslet, že to jsou nesouměřitelné případy, protože asi to tak budeme vnímat, že prostě ten Netanjahu dělá trochu jiné věci než Putin, ale v každém případě oba ty případy znamenají, že my velmi tvrdě jdeme proti státům, které mají velkou sílu a schopnost své politiky jen tak tomu Mezinárodnímu trestnímu tribunálu nevydat. Není to situace nějakého padlého politika v Jugoslávii, kterého se nová srbská vláda ráda zbaví, nebo nějakého padlého politika na Filipínách či v Africe, kde ten trestní tribunál prostě možná udělá nějakou snad i užitečnou práci, těžko říci. Ale tohleto je situace, kdy vydáváme zatykač na člověka, který za normálních okolností nikdy nespadne do spárů tohoto soudu. Někdo z nás si bude myslet v tom prvním případě, že to je jedině správně. To je otázka názoru, ale v každém případě, když tohle ten soud dělá, tak sám sobě lže do kapsy, protože vlastně ví, že ten zatykač se nejspíš nikdy neuplatní, a sám sobě říká, já budu vydávat i čistě deklaratorní zatykače, které vlastně nemají valný smysl pro praktické uplatnění práva.
A úplně na závěr zmínka o jednom unikátu, nevím, jestli jste ho zaznamenali, je asi tak měsíc starý, kde je ta situace trochu naopak. Tam Soudní dvůr Evropské unie udělal rozhodnutí (C-181/23), které je z běžného lidského pohledu strašně rozumné. Strašně rozumné, strašně pochopitelné a vlastně takový ten „common sense“ by řekl, jo super, to rozhodli strašně dobře. Nevím, jestli víte, ale Malta měla nebo zavedla kdysi program jakéhosi „prodeje“ státního občanství investorům. Když jste na té Maltě dost investovali, dostali jste státní občanství. Jinak řečeno, vlastně ten vztah mezi Maltou a člověkem, nějakým investorem, arabským, ruským, nevím, jakým, to je jedno, prostě ten vztah mezi tím investorem a státem vznikal tehdy, když jste zaplatili ty peníze a za to jste dostali státní občanství. Soudní dvůr řekl, že něco takového je v příkrém rozporu s hodnotami Evropské unie. A v podstatě řekl, Malta je omezená v důvodech pro udělování občanství. Jak říkám, strašně rozumný judikát v tom běžném vnímání věcí, protože prostě asi nikdo nechceme, aby se členy „evropského společenství lidí“ stali jiní jen tak proto, že si zaplatí nějakou vysokou částku třeba zrovna Maltě. Ale ono to má podprahově a v té složitější rovině jeden základní efekt. Soudní dvůr řekl, že Malta už nadále není suverénní v tom, koho udělá svým občanem. A to je věc, která samozřejmě ve vztahu k parametrům řádu, jak dosud platil, je docela zásadní.
Závěr
Právo je víra v právo, a to plyne z toho, že percepce moci je moc sama. To znamená, často je ta percepce moci mocí samou, prostě kdo se silný jeví, s tím ostatní také jako se silným zacházejí. A naopak percepce bezmoci je bezmoc sama, protože s tím, kdo se bezmocným jeví, je také jako s bezmocným zacházeno, a to má pro něj samozřejmě důsledky. Právo v tomto smyslu je sebenaplňujícím proroctvím, protože pokud je v ně věřeno, je také v zásadě udržováno, a tedy vytváří sociální realitu. A klíčové je najít správnou míru mezi slepou vírou v to, co je, nebo slepým respektem v to, co je, a hledáním důvodů a směrů, jak to změnit. A úplně na závěr, bez síly to prostě nejde a chceš-li mír, připravuj válku.
Diskuze k článku ()