Připravované ústavní změny: prof. Gerloch a JUDr. Fiala

Úvodem prof. Gerloch vysvětlil, že změny Ústavy by neměly být časté a měly by nastat, pokud jsou dány komplexnější důvody. Vysvětlil, že některé změny mohou v zásadě nastat už úpravou některých zákonů (např. zákona o volbách do Parlamentu) nebo zpřesňující interpretací. Dále stanovil tři kritéria, která mohou být důvodem pro změnu Ústavy – jedná se o nízkou efektivnost stávající úpravy (nikoliv však pouze z ekonomického hlediska), hrozící dysfunkčnost systému nebo vyplňování mezer v ústavním systému. Předkládané změny by neměly být neseny pouze aktuálními podněty. V současnosti se v Poslanecké sněmovně nachází několik návrhů na změnu Ústavy, u většiny z nich však není možné najít shodu nebo se jimi strany v předvolebním období nechtějí zabývat. Ministr pro legislativu se rozhodl uspořádat kulaté stoly za účasti odborné veřejnosti s cílem vytvořit dokument s návrhy, u kterých panuje shoda, a přispět k vyjasnění souladu (v rámci uvedených kritérií) a argumentační roviny.

Prof. Gerloch uvedl, že zde existuje “mezera v naší ústavní úpravě, pokud jde o pozici českého národa.” To vyvolalo známou diskuzi koncem loňského roku. Jeho návrh se týká doplnění článku 1 Ústavy o odst. 2: “Česká republika je vlastí příslušníků českého národa a národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty. Právním výrazem tohoto svazku je institut státního občanství.” Jedná se o kombinaci národního principu, principu národnostních a etnických menšin a principu státního občanství, tedy o spojení tří aspektů do společné základní charakteristiky České republiky. Aleš Gerloch uvedl, že myšlenka by mohla být vyjádřena i v preambuli, ale změny preambule nejsou běžné a není to tedy namístě.

“Z jedné strany stojí kosmopolitismus a z druhé nacionalismus. My bychom asi měli mít klasickou aristotelovskou prostřední polohu, tedy národní hrdost, měli bychom si být vědomi, že jsme příslušníky určitého národa a nebýt tohoto národa, nebyla by ani Česká republika. Národ netvoří jenom jazyk, ale společná historie, společná kultura, tradice nebo určitá sounáležitost. Národ zahrnuje v té či oné míře i další příslušníky jiných národů, kteří sami přišli a splynuli s tímto národem. V každém státě jsou v té či oné míře menšiny, které se hlásí k dominantnímu národu. V současné době jsou nepochybně menšiny – ať už národnostní nebo etnické – chráněny, a proto je možná paradoxní, že by neměl být zdůrazněn dominantní národ, který je státotvorný.” Prof. Gerloch opakově zmínil, že myšlenka je navázána na princip občanství.

Dr. Fiala v diskuzi hájil myšlenku, že se nejedná o nesprávnou diverzifikaci osob: “Po Evropě se pohybuje obrovská spousta lidí, kteří nejsou vázáni na občanství k žádnému z těchto států, abychom měli jasně vymezena práva a povinnosti těchto osob, musíme jasně vědět, kdo jsou tyto osoby. Jestli chceme stanovovat práva jedněch, musíme mít vymezena práva druhých. Je to podstatou rovnosti. Rozhodně se nejedná o nesprávnou diverzifikaci osob.”

Dále prof. Gerloch hovořil o nenaplněném ustanovení, které se týká otázky přímé demokracie, a podrobněji pak o otázce legislativního procesu: “Máme upravený legislativní proces, ale nemáme odlišně upravený ústavodárný proces.” Z toho vyplývá řada otázek na zvážení.

K otázce zákonodárné inciativy prof. Gerloch poznamenal, že “na kulatých stolech převládl poměrně výrazně názor, že jednotlivý poslanec by neměl mít zákonodárnou iniciativu. Jsme v tom i komparativně ojedinělí.” Na tom, kolika poslancům přiznat zákonodárnou iniciativu, však shoda nepanuje. “Bývá běžné, že to je stanoveno pevným číslem nebo zlomkem, procentem…” dodal. Dále se věnoval otázce lidové inciativy a vetu prezidenta republiky v legislativním procesu. Prof. Gerloch uvedl, že by bylo možné uvažovat o zvýšení většiny nutné pro přehlasování veta prezidenta republiky v situaci, kdy zákon byl předtím odmítnut v Senátu a kdy se Poslanecká sněmovna na schválení daného zákona usnesla absolutní většinou a návrh postoupila prezidentovi.

Krátce se prof. Gerloch vyjádřil také k čl. 66 Ústavy: “Současná úprava hrozí potenciálním problémem, protože vychází z naší tradice, která spojuje prezidenta republiky s vládou (…) a stanoví pro pravomoci z čl. 63, že v případě, kdy je úřad prezidenta republiky uvolněn, nebo kdy nemůže vykonávat svůj úřad, přechází některé jeho pravomoci na předsedu vlády,… ten pak nepodléhá kontrasignaci a jeho pozice je velice silná. (…) Podle mě by bylo lepší, aby tyto pravomoci přešly na předsedu Senátu.”

Při přednášce došlo i na státní zastupitelství: “Otázkou z hlediska změn Ústavy je, jestli ponechat státní zastupitelství u moci výkonné, nebo raději přeřadit do moci soudní, anebo vyčlenit jako samostatnou soustavu orgánů do samostatné hlavy Ústavy. (…) Mně se nezdá systémově vhodné, že státní zastupitelství je součástí hlavy výkonné moci.” Prof. Gerloch zastává názor, že by státní zastupitelství mělo být v Ústavě uvedeno v hlavě týkající se moci soudní.

Diskutováno bylo také jmenování předsedy vlády. Potřetí jmenuje prezident republiky předsedou vlády osobu na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Prof. Gerloch poznamenal: “Vhodnější by bylo, aby byl návrh přesměrován na celou Poslaneckou sněmovnu, aby bylo garantováno, že takový návrh bude téměř jistě akceptován.”

K bodu týkajícímu se NKÚ prof. Gerloch uvedl, že cílem návrhu je “aby NKÚ v širší působnosti kontroloval hospodaření s veřejnými prostředky.” Nejednalo by se o nové pravomoci z hlediska kontrolní činnosti, nýbrž o rozšíření působnosti úřadu. Dodatečnou otázkou pak zůstává, zda by Poslanecká sněmovna měla mít oprávnění vyhodnocovat efektivnost kontrolní činnosti NKÚ.

Na kulatých stolech byla dle slov prof. Gerlocha diskutována taktéž otázka jmenování členů Bankovní rady ČNB. V Poslanecké sněmovně se nachází návrh, který upravuje jmenování členů Bankovní rady obdobně jako v případě jmenování ústavních soudců, tedy se souhlasem Senátu. Prof. Gerloch k tomu uvádí: “Bylo by lepší, aby členy bankovní rady vybíraly různé ústavní orgány bez vzájemné blokace.” Myšlenku dále rozvedl. Guvernéra a viceguvernéry ČNB by mohl jmenovat prezident sám, každá z obou komor Parlamentu by pak jmenovala dva členy Bankovní rady. Úprava může vést k tomu, “aby se víceméně zajistila vícebarevnost bankovní rady”, uvedl prof. Gerloch.

Diskutováno bylo také jmenování soudců Ústavního soudu bez blokace. Úprava by mohla směřovat k tomu, aby předsedu a místopředsedy jmenoval prezident republiky; zbývajících deset soudců by pak po pěti jmenovala každá z komor Parlamentu. Cílem takové úpravy by mělo být zejména to, aby Ústavní soud fungoval kontinuálně. Zmíněna byla i funkční období soudců a možnost jejich opětovného jmenování.

V závěru se diskuze vedla okolo soudní soustavy a otázek s ní spojených. “Čtyřstupňová soustava je zbytečným luxusem,” uvedl prof. Gerloch, “otázkou je, jak to řešit?” Dr. Fiala pokračoval: “Z hlediska systému soudů se domnívám, že problém je v tom, že trpíme pocitem, že čím více ochranných prostředků, tím je agenda důležitější a tím pravděpodobněji najdeme spravedlnost. Jsou agendy, kde opravné prostředky jsou nadbytečné.” Dr. Fiala se dále vyjádřil k názorům těch, kteří se negativně vyjadřují k roli vrchních soudů: “Podle mého názoru je téma vrchních soudů uměle vytvořené, protože vrchní soudy jsou normální odvolací soudy tam, kde prvostupňovým soudem je krajský soud. (…) Řekněme si, jestli skutečně chceme, aby agenda, která je prvostupnově svěřena krajským soudům, byla rozdělena mezi okresní soudy.” Vysvětlil problémy s tím spojené, dle jeho slov např. u insolvenčních řízení by to ani nebylo možné, protože vybavenost soudů počítačovou technikou není mnohdy dostačující. Jako problematické vidí spíše některé otázky spojené s karierním postupem soudců. Oba účastnici dále hovořili o různých pojetích soudcovské autoregulace, zmíněn byl zejména italský model.

Na otázku týkající se dění ohledně rušení vydaných amnestií ve Slovenské republice se oba vyjádřili kriticky. Prof. Gerloch předložil svá doporučení pro českou úpravu: “Navrhoval jsem zrušit možnost amnestie prezidenta republiky, pro futuro nemít tuto možnost, nebo ji přenést do polohy zákona, který by schvaloval Parlament a který by poté byl přezkoumatelný Ústavním soudem. Do minulosti bych ale nešel.”

Dr. Fiala v reakci na otázku týkající se návrhů některých poslanců na zrušení druhé komory ke svému negativními postoji dodal: “Právě u ústavních soudců nebo u otázky amnestie ve Slovenské republice se ukazuje, že druhá komora, která je velmi podceňovaná, je velmi důležitá, je to daleko méně politizovaná komora a opravdu si myslím, že u nás opakovaně ukázala, že je schopna být jakousi brzdou a racionalizačním prvkem v zákonodárném systému. Útoky na Senát se mě zdají politicky pohodlné pro mnoho politiků, ale nemyslím si, že mají zcela racionální základ.”