Ochrana materiálního jádra Ústavy – lid proti zbytku světa

V právně-filozofických kruzích se stále častěji řeší otázka střetu autority lidu jakožto konečného suveréna a ústavodárce a Ústavního soudu, případně jiných soudů při ochraně ústavnosti. Rád bych se ve svém příspěvku věnoval napětí mezi těmito dvěma subjekty (mezi lidem a Ústavním soudem) s ohledem na ústavní ochranu materiálního jádra Ústavy vyjádřeného v čl. 9 odst. 2. Jedná se o stručné a krátké shrnutí otázek, se kterými se dnes potýkáme.

Foto: Fotolia

Je vhodné si připomenout, že ačkoli se ptáme po jakémsi konečném subjektu, po tom, kdo má mít poslední slovo v tom jak a co chránit institutem materiálního jádra Ústavy, ani lid, ani jednotlivé soudy nejsou jedinými aktéry, kteří vstupují do procesu této ochrany. Koneckonců jedná-li se o tvorbu předpisů nejvyšší právní síly, nejsou ani aktéry hlavními.

Alternativy soudního přezkumu?

Je nabíledni, že nezměnitelnost podstatných náležitostí demokratického právního státu je sebeomezením suveréna, který sám sebe omezuje v určité části legislativní činnosti.[1] Prvním, kdo by měl tedy dbát na ochranu a nezměnitelnost těchto náležitostí je samotný parlament a měl by tak činit preventivně. Vyjádřením požadavku této preventivní činnosti, je podle soudce Ústavního soudu Vojtěcha Šimíčka například povinnost zachovávat Ústavu, kteroužto senátoři a poslanci slibují při uvedení do funkce (čl. 23 odst. 3 Ústavy).[2] Že tato preventivní funkce sama o sobě v dnešní situaci nemůže být dostačující ovšem svědčí i fakt, že sami poslanci již několikrát hlasovali o zákonu, který  jednoznačně  narušoval  a  měnil  onu  sféru  podstatných náležitostí demokratického právního státu[3]i to, že například prezident republiky přes znění svého slibu neváhá porušovat některá ustanovení Ústavy. Za jistý prostředek spíše posílení institucionální ochrany než ochrany samotné by se dala považovat i rigidita Ústavy vyjádřená v čl. 39 odst. 4 Ústavy, tedy potřeba kvalifikované většiny k přijetí, či změně ústavního zákona. Že ani takováto „ochrana“ se ovšem nedá považovat za dostatečnou, vyplývá již z logiky věci samotné. Najde-li se v parlamentu takováto většina, jedná se jen o formalitu bez potenciálu zamezit vážným, nepřípustným změnám.

Další teoretickou možností, jak zdržet, či snad dokonce zarazit platnost zákona, který by byl v rozporu s čl. 9 odst. 2 je odmítnutí signace takového zákona, ať už prezidentem republiky, předsedou Poslanecké sněmovny, předsedou vlády či například všemi třemi. Čl. 50 odst. 1 Ústavy říká, že prezidentu republiky nenáleží právo vetovat ústavní zákon[4], z čehož poměrně jednoznačně plyne povinnost prezidenta zákon podepsat. Zajímavostí je, že podle vládního návrhu Ústavy měl prezident možnost vracet ústavní zákony, ovšem pouze zákony ústavní nikoli zákony obyčejné.[5]

Ústavněprávní nauka se již dnes jednohlasně odchyluje od původního francouzského vnímání podpisu zákonů prezidentem jako promulgace ve smyslu práva i povinnosti zkoumat právnost přijatého zákona a v návaznosti  na to možnosti zabránit odepřením podpisu  jeho  vyhlášení  v  případě, že by byl vadný.[6] Někteří autoři jej vnímají pouze jako povinný akt hlavy státy předcházející publikaci zákona, jiní jej vnímají jako potvrzení o seznámení se s přijatými normami[7], jiní jako vzdání se práva veta[8], Ústavní soud pak jako ověření řádného dokončení zákonodárného procesu.[9] Význam podpisu je pak všemi vnímán pouze jako deklaratorní a z tohoto důvodu jeho deklaratorní povaha „nebrání publikaci zákona ve  Sbírce zákonů – a tudíž ani jeho platnosti a účinnosti – i v případě eventuálního odmítnutí či faktické nemožnosti ústavního představitele zákon podepsat.“[10] Z uvedeného vyplývá, že ani podpis žádného jiného ústavního představitele není podmínkou pro publikaci, a tudíž i platnost zákona.[11]

Dalo by se pak ovšem polemizovat, zda by bylo právně překážkou vyhlášení a platnosti zákona, kdyby v případě takového zákona chyběly úplně všechny Ústavou předpokládané podpisy.[12]

K tomu se vyjadřuje například Tomáš Herc, který píše, že „Za situace, kdy způsob osvědčení zákona stanoví přímo Ústava, proto není pochyb, že podpis alespoň jednoho z uvedených ústavních činitelů pod textem zákona musí mít povahu podmínky jeho vyhlášení.“[13] Když ovšem mluví o funkci signace jako o způsobu osvědčení zákona, nápadně to připomíná promulgaci v tradičním, francouzském pojetí, tedy právo i povinnost zkoumat právnost zákona a v návaznosti na to vyvozovat důsledky pro jeho platnost. Zároveň je ovšem jisté, že tuto funkci již dnes podpisování zákonů představiteli státní moci neplní.

Další uvažovanou možností je situace, kdy prezident republiky zákon nepodepíše, ale současně jej ani nevrátí a vůbec se k němu nevyjádří. Jelikož Ústava prezidentovi nedává k podpisu žádnou lhůtu, mohl by tak teoreticky publikaci zákona zcela vyloučit a zabránit tak tomu, aby vešel v platnost. Vzhledem k výše řečenému je zřejmé, že by tato strategie nebyla efektivní, nicméně podobná obava v případě zákonů vetovaných prezidentem Václavem Havlem vedla ke změně zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, takže napříště se již tyto „přehlasované“ zákony prezidentu k podpisu nepředkládaly (§ 107 odst. 3 zákona č. 90/1995 Sb., zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny – toto ustanovení nemá odraz v Ústavě, a proto Ústava i nadále podpis prezidenta republiky předpokládá u všech zákonů).[14] Přestože by tak prezident tímto postupem platnost takového ústavního zákona nevyloučil, mohl by ji cíleně oddalovat.

Ústavní soud a jeho ochrana

Jelikož ani předběžná kontrola parlamentem, ani odmítnutí signace jednotlivými ústavními představiteli se minimálně v dnešní situaci i s ohledem na současnou politickou situaci nejeví jako efektivní a dostatečné, je třeba zkoumat jiné možnosti ochrany materiálního jádra. Horlivě diskutovanou možností institucionální ochrany materiálního jádra je ingerence Ústavního soudu.[15] Jelikož Ústava nedává Ústavnímu soudu zmocnění k přezkumu ústavních zákonů (čl. 87 Ústavy ani žádný jiný o ničem takovém nehovoří), je třeba dospět k přijatelnosti takovéto ochrany více či méně uspokojivým výkladem.

Jednou z variant je ta, kterou uvádí Vojtěch Šimíček,[16] a kterou koneckonců mimo jiné argumentoval i Ústavní  soud  v nálezu Pl. ÚS 27/09, a to sice, že o zákonu, který se vydává za ústavní, prohlásíme, že ústavním zákonem vůbec není. Ať už je pak obyčejným zákonem, individuálním právním aktem, jiným právním předpisem podřaditelným pod čl. 87 odst. 1 Ústavy, v otázce pravomoci Ústavního soudu už nemusíme váhat. Je třeba rozlišovat dvě situace, za kterých můžeme dojít k tomu, že něco, co se tváří jako ústavní zákon, jím ve skutečnosti není. Nemusí se jednat o ústavní zákon ve formálním smyslu, jelikož neprošel příslušnou legislativní procedurou stanovenou pro schvalování ústavních zákonů. O jeho neústavní povaze pak nemůže být pochyb. V argumentačně mnohem složitější situaci se nacházíme ve chvíli, kdy chceme prohlásit zákon za ústavní i přesto, že řádná schvalovací procedura byla bez pochyby zachována, ale dle našeho názoru není ústavním zákonem v materiálním smyslu, neboť odporuje právě čl. 9 odst. 2 Ústavy. V takovém případě nám nezbývá, než sáhnout po přirozenoprávních argumentech a opřít se ve svých úvahách o teorie například poválečných přirozenoprávních teoretiků, jako byli Otta Bachhof, Gustav Radbruch nebo třeba i Carl Schmitt.

Další variantou pak může být argumentace inspirovaná rakouským prostředím. Tento přístup vychází z toho, že Ústavní soud by nezkoumal normu samotnou, nýbrž proces jejího přijímání. Dospěl-li by k názoru, že je v rozporu s materiálním jádrem Ústavy, byl by nucen konstatovat porušení zákonodárné procedury, neboť parlament by k takové změně Ústavy jednoduše neměl procedurální zmocnění.[17] Tato argumentace vychází z Kelsenovy teorie o zmocňovacích normách. Hans Kelsen vnímá právo jako hierarchii norem, která je dána sílou zmocnění jedné normy k utvoření normy druhé. Logicky tak musíme v žebříčku těchto norem dojít k té nejvyšší, která zmocňuje k vydání norem nižších, a tak se dostaneme k jeho slavné Grundnormě. Prohlášení o nepřípustnosti změn některých nejvyšších, ústavních norem pak vnímá jako zrušení, či omezení této zmocňovací normy. A kde státu chybí zmocnění, tam není oprávněn jednat.[18]

Pavel Holländer jako další možnost  uvádí  vytvoření  ústavní  zvyklosti,  kdy by se komora Parlamentu, z níž návrh ústavního zákona vzešel, dotázala Ústavního soudu na soulad navrhovaného zákona s materiálním jádrem a v praxi by se pak názorem soudu řídila.[19] Nejedná se ovšem o zdůvodnění pravomoci Ústavního soudu, ale o jinou a otázkou je, zda dostatečně efektivní, alternativu k ochraně materiálního jádra Ústavním soudem. Možností je dozajista mnohem více, není ovšem mým cílem je tady zde všechny uvést a dopodrobna rozebrat.

A co na to lid?

Nyní bych rád zmínil občanskou neposlušnost, kterážto také může představovat, přestože ne institucionální, určitou (a pro některé autory zcela dostatečnou, a tudíž jedině přípustnou) ochranu materiálního jádra ústavy. Občanskou neposlušnost podrobněji rozebírá Ronald Dworkin v souvislosti s tzv. „odmítači“ povolávacích rozkazů v Americe během invaze do Vietnamu. Dworkin mimo jiné naráží na problém platnosti pochybného zákona a shrnuje, že to, zda je zákon, o jehož platnosti lze mít vážné pochyby, platný či nikoli, se ukáže až zpětně (v našich reáliích například jeho zrušením Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti). Každý, kdo pak jednal v rozporu s pochybným zákonem, jednal vlastně po právu, ukáže-li se, že zákon jako takový platit neměl.[20]

Dworkin píše: „Podle ústavy je v otázce platnosti relevantní naše každodenní politická morálka; každý zákon, který zdánlivě z této morálky slevuje, klade ústavní otázky, a slevuje-li z ní vážně, jsou vážné i pochyby o jeho ústavnosti.“ [21] Kromě jiného zde Dworkin naráží na dynamiku práva, na jeho proměnlivost. Proto i revoluce může být do jisté míry vnímána jako legitimní výkon moci lidu, ostatně je-li úspěšná, transformuje protiprávní stav na stav, jež je po právu. Koneckonců i ústavní pořádek s tímto počítá a skrze Listinu garantuje lidu právo na odpor. Občanská neposlušnost se dá tedy také vnímat jako obrana onoho v Listině zmíněného demokratického řádu lidských práv a základních svobod, kterou lid, jemuž (a pouze jemu) náleží rozhodovat o esenciálních státněpolitických otázkách, vyjadřuje svou vůli. Vůli, kterou říká: „Toto je již změna podstatných náležitostí demokratického státu, na jejímž zachování trvám.“

Neprojevuje ale lid svou vůli stejnou formou jako při přijímání ústavy, tedy skrze svůj řádně zvolený zastupitelský orgán? V čem se liší dnešní Parlament od tehdejšího Národního shromáždění? Trváme-li na tom, aby pouze lid (například v referendu[22]) mohl měnit materiální jádro ústavy, neměli bychom zároveň trvat na tom, aby si odhlasoval původní znění ústavy a sám jako jediný suverén zavázal sebe, ale zejména parlament a instituce, které promlouvají jeho jménem k nezměnitelnosti určitých daností? Není pak Ústava spíše Ústavou Národního  shromáždění  než  lidu  českého,  moravského a slezského, jak hlásá její preambule?

Takto postaveno potom neřešíme střet autority soudní moci a autority lidu jakožto primárního ústavodárce, ale na jedné straně legislativní možnosti parlamentu a na straně druhé možnosti Ústavního soudu integrovat do legislativního procesu a omezit parlament v jeho legislativní činnosti na základě nejen ústavního rámce, ale jakéhosi nadústavního (přímo se nabízí použít pojmu přirozeného) práva, čímž se ovšem oklikou dostáváme opět k otázce pravomoci Ústavního soudu rušit ústavní zákony. Nejsme-li schopni od sebe odlišit projevy lidu a projevy zákonodárného tělesa, jakožto představitele, nebo dokonce jako jakýsi výkonný orgán lidu, vede nás to k otázkám po lidu samotném.

Ale kdo je to lid? Nebo jinak co je to lid? Stejně se ptá Jan Kysela, aniž by nám na tyto otázky dal nějakou konkrétnější odpověď.[23] Jelikož koncepce společenské smlouvy je také metafyzickou koncepcí, nebo přinejmenším fiktivní, budeme-li se držet Kyselou navrženého vymezení, jedním ze závěrů může být i to, že také lid jakožto suverénní držitel moci ve státě, autor této společenské smlouvy, je „pouze“ fiktivním  pojmem. K tomuto pohledu se přiklání i Jiří Přibáň, když říká, že „fikce jsou součástí velkých vyprávění dávajících světu smysl, jednotu, solidaritu.“[24] Ať už nám takovéto pojetí lidu přijde šťastné, či nikoli i Ústavní soud koneckonců připodobňuje platnou Ústavu ke společenské smlouvě, což tomuto přístupu přidává na váze.[25] Není ale teoretický konstrukt Ústavy jakožto společenské smlouvy, kterou v citovaném nálezu obhajuje ÚS příliš vzdálen realitě české společnosti? Odrážel hodnotový systém první české ústavy hodnoty tehdejších občanů, nebo je legitimita opřená o suverenitu lidu pouze uměle vytvořeným konstruktem tehdejších politických elit? A dále se můžeme ptát, nehledě na porevoluční společenskou situaci a soulad hodnot ústavních s hodnotami tehdejší společnosti, zda hodnotový systém v Ústavě, odpovídá hodnotám dnešní české společnosti. Nakonec nám možná nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že pojem lidu a jeho suverenity není právně definovatelný, neboť „spojuje sféru politické moci s právem“ a nanejvýš „může být adekvátně pouze politicky interpretován.“ [26] Toto je téma mimořádně zajímavé, které by si ovšem zasloužilo vlastní rozsáhlou studii stejně jako otázka, zda je opravdu suverenita lidu neomezená, nebo existují ještě vyšší, nezlomnější principy, na které nedosáhne ani „síla lidu?“[27] Na okraj dodávám, že Jan Kysela rozlišuje právo na odpor jako reakci na systémovou destrukci a občanskou neposlušnost jako spíše souhrn individuálních excesů.[28]

Závěr

Rád bych tento příspěvek zakončil citací ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka:

„… musí existovat mechanismus, který bude jeho [Parlamentu] excesy eliminovat či alespoň tlumit. Jinak řečeno, dává smysl hledat institucionální řešení situace nacházející se mezi dvěma vyhrocenými póly: akceptování protiústavního stavu na straně jedné (atak na tvrdé jádro ústavního pořádku) a uplatnění práva na odpor jako jediná obrana proti takovémuto zásahu na straně druhé.“ [29] Šimíček říká „dává smysl hledat institucionální řešení situace“ – jinak tedy – pouhé neinstitucionalizované právo lidu vzbouřit se není možné považovat za dostatečné.

Podobně reaguje Jan Kysela, když říká, že právo na odpor nelze považovat za žádnou alternativu soudního přezkumu případných zásahů do podstatných náležitostí demokratického právního státu.[30] Tedy je pouze jakýmsi doplněním, nikoli však dostatečnou, nahrazující alternativou soudního přezkumu. Přestože se tedy jedná o velice ožehavou otázku, ptáme-li se po tom, kdo bude oním konečným soudcem ve věci těch nejpodstatnějších státně-politických otázek, jeví se alespoň podle některých jako potřebné stanovit způsob určení takového hlídače hlídačů. Nakonec se zdá, že i špatný způsob je lepší než způsob žádný. Vypadá to, že po osvícenském nekritickém vyzdvihování lidu, jakožto konečného a absolutně neomezeného suveréna, máme opět potřebu se sami sebe ptát: Kdo ochrání lid před lidem samotným?

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.



[1] SYLLOVÁ, J.  In: SLÁDEČEK, Vladimír a kol. Ústava České republiky: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 109.

[2] ŠIMÍČEK, Vojtěch. Materiální ohnisko ústavního pořádku, jeho ochrana a nález Ústavního soudu ve věci M. Melčáka. In: Vladimír Klokočka – liber amicorum. 1. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 226.

[3] Například hlasování o zavedení trestu smrti – Sněmovní tisk 83. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 1996 [cit. 10. 7. 2019]. Dostupné z: http://www.psp. cz/sqw/historie.sqw?o=2 & T=83

[4] Čl. 50 odst. 1 Ústavy zní: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“

[5] Čl. 51 vládního návrhu Ústavy České republiky. Poslanecká sněmovna Parlamentu České repub- liky [online]. 1992 [cit. 10. 7. 2019]. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1992cnr/ tisky/t0152_01.htm

[6] SLÁDEČEK, Vladimír a kol. Ústava České republiky: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 517.

[7] Ibid., s. 518.

[8] HERC, Tomáš.  In: RYCHETSKÝ, Pavel. Ústava České republiky: Ústavní zákon o bezpeč- nosti České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 498.

[9] Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06.

[10] PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: Text. Důvodová zpráva. Komentář. Literatura. Judikatura. Prováděcí zákony. Praha: Linde, 1994, s. 129.

[11] Explicitně to říká Vladimír Sládeček – SLÁDEČEK, 2016, op. cit., s. 518.

[12] Blíže SLÁDEČEK, 2016, op. cit., s. 519.

[13] HERC, Tomáš. In: RYCHETSKÝ,  Pavel.  Ústava České republiky: Ústavní zákon o bezpeč- nosti České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 502.

[14] JIRÁSEK, J. Může nebo musí prezident schválený zákon podepsat? In: HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK (eds.). Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 89–90.

[15] K tomuto množství autorů uvádí, že kontrola ústavnosti ústavních norem Ústavním soudem je nepřípustný nesmysl. K těm nejhlasitějším kritikům Holländerova  pří- stupu patří pravděpodobně Zdeněk Koudelka, či slovenský právní teoretik Radoslav Procházka. Ten  ve své publikaci L’ud a sudcovia v konšitučnej demokracii píše: „Aj v prípade, ak by nám neurčitosť materiálneho jadra nemala vadiť zásadne a akceptovali by sme, že kritériá príslušnosti k nemu by sa mohli formulovať postupne cestou ústavnej judikatúry, sa však  v každom prípade javí ako zrejmé, že princíp legality nevyhnutne musí byť súčasťou materiálneho jadra ústavy pri akomkolvek jeho vymedzení. Princíp, ktorý definuje podstatu právneho štátu a konštitučnej demokracie, jednoducho nemôže byť z materiálneho jadra ústavy vyňatý. Ak z princípu legality pre ústavný súd celkom jednoznačne vyplýva zákaz konať o súlade ústavných zákonov s ústavou, potom je ochrana materiálneho jadra ústavy ústavným súdom bezprostredným porušením samých základov právneho štátu.“ – PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 33.

[16] ŠIMÍČEK, 2009, op. cit., s. 226.

[17] HÖLLANDER, Pavel. Materiální ohnisko Ústavy a diskrece ústavodárce. Právník, 2005, roč. 144, č. 4, s. 14.

[18] KELSEN, Hans a Ondřej HORÁK (eds.). O státu, právu a demokracii: výběr prací z let 1914–1938. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 48–49.

[19] Ibid., s. 13.

[20] DWORKIN, Ronald. Když se práva berou vážně. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2001, s. 261.

[21] Ibid., s. 261.

[22] Relevance referenda, jakožto jednoznačného a závazného vyjádření vůle lidu bývá aktuálně zpochybňována v rámci diskusí ohledně situace ve Velké Británii. V listo- padu 2016 rozhodly britské soudy, že pro odchod Británie z EU je potřeba kromě referenda o Brexitu také souhlas parlamentu. Více informací z: https://www.e15.cz/ zahranicni/soud-zklamal-separatisty-i-kabinet-podle-nej-musi-brexit-schvalit-vlade-par- lament-1324885

[23] KYSELA,  Jan.  Metafyzické  prvky  v  současném  českém  ústavním  diskursu.  Právník, 2017, roč. 156, č. 8, s. 659–663.

[24] PŘIBÁŇ, J. Disidenti práva. Praha: SLON, 2001, s. 8 a násl. Citováno z: KYSELA, 2017, op. cit.

[25] „moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant) ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí.“ Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.

[26] KLOKOČKA, Vladimír. Ke sporu o pojem suverenity lidu. Politologický časopis, 1995, roč. 2, č. 2, s. 119.

[27] V dalším odkazuji na Roznaiův příspěvek We the Limited People. Dostupné z: http:// www.law.nyu.edu/sites/default/files/upload_documents/Roznai%20-%20March%20 10th%20Forum%20draft.pdf; nebo stať Benjamina Constanta z roku 1815 On the Sovereignty of the People. Dostupné z: https://archive.org/stream/On_the_Sovereignty_ of_the_People/Solonian_02_en_djvu.txt ad.; K otázce suverenity lidu a jejím mezím jsou zajímavé debaty Abrahama Lincolna a senátora Stephena Douglase, které předcházely občanské válce ve Spojených státech. Na téma existuje množství publikací, za všechny lze uvést: CHILDERS, Christopher. The failure of popular sovereignty: slavery, manifest des- tiny, and the radicalization of southern politics. Lawrence: University Press of Kansas, 2012. ISBN 978-0-7006-1868-2. To, jak suverenita lidu ruší „nezměnitelná“ ustanovení ústav a jak může být proměnlivá a problematická, svědčí případ Nigérie, kde si nezrušitelně zavedli imunitu pro pučisty v ústavě z roku 1999 (čl. 141 Nigerijské Ústavy z 18. čer- vence 1999; více informací: zpráva Amnesty International NIGER. IMPUNITY ENSHRINED IN THE CONSTITUTION ze 7. září 1999. Dostupné z: https://www. amnesty.org/en/documents/AFR43/002/1999/en/), stejný scénář se opakoval o deset let později, kdy další pučisti, kteří povstali proti prezidentu Mamadou Tandja, stanovili pro sebe v ústavě z roku 2010 opět „nezrušitelnou“ imunitu (čl. 185 nigerijské ústavy 2010). Ústavní zákon – Ústava Nigerijské Federativní republiky. Dostupné z: https://www.constitu-teproject.org/constitution/Niger_2010.pdf

[28] WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práva a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2012, 906 s., s. 535. ISBN 978-80-7357-750-6.

[29] Šimíček, 2009, op. cit., s. 227.

[30] WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práva a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 535.



Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články