Zrušení bezdoplatkových zón

Úprava tzv. bezdoplatkových zón je neústavní, řekl Ústavní soud

Foto: Fotolia

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhovělo návrhu skupiny 17 senátorů (dále jen navrhovatelka) a zrušilo ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů § 33 odst. 9 a § 33d zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Napadená ustanovení regulující poskytování doplatku na bydlení osobám v hmotné nouzi byla do zákona o pomoci v hmotné nouzi vložena v rámci novely s účinností od 1. 6. 2017. Podle této úpravy může obec, na jejímž území se nacházejí místa, ve kterých se ve zvýšené míře vyskytují sociálně nežádoucí jevy, požádat pověřený obecní úřad o vydání opatření obecné povahy (dále jen OPP), jímž se vyhlašuje oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů (tzv. bezdoplatková zóna). Případní noví obyvatelé těchto bezdoplatkových zón, kteří by jinak měli nárok na doplatek na bydlení, tuto dávku pomoci v hmotné nouzi od Úřadu práce nedostanou (na již uzavřené nájemní smlouvy se opatření nevztahuje).

Navrhovatelka spatřuje nesoulad dané úpravy s ústavním pořádkem především v tom, že napadená ustanovení odpírají některým osobám v hmotné nouzi právo na doplatek na bydlení, a to diskriminačním způsobem. Podle jejího názoru je taková právní úprava, která odebírá právo na zajištění minimálního standardu základních životních podmínek, bezprecedentním útokem na lidskou důstojnost a rovnost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Odpírají-li napadená ustanovení nárok na doplatek na bydlení některým osobám, jež jinak zákonná kritéria pro jeho poskytování splňují, a to jen proto, že tyto osoby chtějí bydlet v lokalitě, která byla obcí vyhlášena za „oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“, sledují cíl, který není rozumně (věcně) propojitelný s plošným snížením individuálního standardu přístupu k sociální dávce pomoci v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto podmínění vybočuje z ústavních limitů uplatňování základního sociálního práva, daných čl. 41 odst. 1 Listiny. Jeho ústavní neslučitelnost je pak prohlubována rozlišováním dopadů takového opatření na jednotlivé osoby na základě hlediska, které je nahodilé (okamžik nabytí titulu k bydlení v dané oblasti) a vede – v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny – k iracionálně nerovnému zacházení.

Podle Ústavního soudu je hlavním problémem napadených ustanovení podmínění doplatku na bydlení „mimoběžným“ cílem - udržením veřejného pořádku v dané lokalitě. Tento závěr je ještě posilován plošnou povahou OOP a jeho paušálním dopadem na všechny potenciální žadatele o doplatek na bydlení, neboť negativní důsledky opatření ponesou vždy i jiné osoby, než jen ty, označované za tzv. nepřizpůsobivé, které se z hlediska cíle deklarovaného napadenými ustanoveními nenacházejí ve stejném postavení, a přesto je s nimi stejným způsobem nakládáno. V praxi se již objevily i případy,  kdy OOP bylo vyhlášeno na území celého města. Mnoho osob bydlících ve vyhlášené oblasti nemá vliv na výskyt sociálně nežádoucích jevů, a přesto jsou napadenou právní úpravou dotčeny, neboť nebudou-li moci být ze zákona příjemci doplatku na bydlení, může to u nich vést k životu „na ulici“, umísťování dětí do dětských domovů, ke zvýšené míře trestné činnosti a dalším sociálně nežádoucím jevům. Zákonodárce zde fakticky konstruoval objektivní odpovědnost osob žijících ve vymezené lokalitě za výskyt sociálně nežádoucích jevů s jediným liberačním důvodem spočívajícím v tom, že v dotčené oblasti mají platný právní titul k užívání bytu, jehož vznik předchází datu vydání OOP.

Lze uzavřít, že napadená ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou podle Ústavního soudu neústavním zásahem do práva na zajištění základních životních podmínek v oblasti bydlení. Jde pouze o nesystémovou reakci bez trvalejších účinků na dlouhodobě neuspokojivě řešený problém sociálního vyloučení. Jeho ústavní nepřijatelnost vyplývá z rozporu důsledků, k nimž použití napadených ustanovení vede, s principem rovnosti v důstojnosti podle čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nedovoluje individualizované rozlišení mezi skutečnými původci sociálně nežádoucích jevů (spojovanými s tzv. sociální turistikou), jejichž koncentraci mají napadená ustanovení předcházet, a ostatní, s obcí spjatou populací, nacházející se v postavení „oběti“ těchto jevů. Přestože Ústavní soud rozumí – v podmínkách absence zákona o sociálním bydlení – pocitům občanů obcí, kteří bez vlastního zavinění nyní „nemají zastání“ při řešení problémů sociálně vyloučených lokalit svých obcí, nelze k věci přistupovat na úkor perspektivy sociální emancipace osob v hmotné nouzi a občanské soudržnosti (sociálního smíru) v obci.


Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu

Celý text judikátu sp. zn. Pl. ÚS 40/17

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu