V daném případě, kdy bylo nájemné sjednáno v symbolické výši 1 Kč, se daňový subjekt snažil rozdíl mezi touto a tržní cenou odůvodnit tím, že tržní nájemné by vedlo k ekonomickým problémům nájemce a že symbolické nájemné sledovalo legitimní cíl -maximalizaci součtu příjmů spojených osob. Toto však soudy za uspokojivé doložení rozdílu nepovažovaly.
Aby byly důvody rozdílu mezi cenou sjednanou a cenou tržní dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmu uspokojivě doloženy, musí daňový subjekt tvrdit a prokázat zvláštní a obvyklým poměrům na trhu se vymykající, a přitom ekonomicky racionální, důvody. Takovými důvody budou zpravidla objektivní skutečnosti, které předmětnou transakci odlišují od běžných transakcí téhož druhu, nikoliv důvody subjektivní povahy. Důvody subjektivní povahy v podobě zájmu dotčených subjektů na daňové optimalizaci či maximalizaci společných výnosů spojených osob nelze považovat za uspokojivé doložení rozdílu ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmu.
Smyslem uvedeného ustanovení je pohlížet na daná právní jednání tak, aby výsledkem byla z daňového hlediska stejná situace jako v případě, kdy k právnímu jednání dochází mezi subjekty, které spojenými osobami nejsou. Pouze takové důvody, které by bylo lze uplatnit i v případě právního jednání mezi nezávislými subjekty, lze považovat za uspokojivé doložení ve smyslu zákona o daních z příjmu.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()