Platby důchodů osobám žijícím v zahraničí

SKUTKOVÝ STAV A STÍŽNOST:

Stěžovatel se narodil v roce 1938 a žije v Brémách v Německu. V roce 1996 poté, co 40 let pracoval na Ukrajině, odešel stěžovatel do důchodu a začal pobírat důchod. V roce 1999 pověřil svoji matku, aby důchod pobírala. V srpnu 2000 se stěžovatel odstěhoval do Německa, přičemž měl informovat příslušné ukrajinské úřady o tom, že odjíždí trvale bydlet do zahraničí s tím, že mu měl podle ukrajinských zákonů být vyplacen důchod ve výši šestinásobku měsíční výše s následným ukončením vyplácení po dobu stěžovatelova pobytu v zahraničí. Stěžovatel však svůj úmysl vycestovat neoznámil a jeho matka za něj penzi dále pobírala. V září 2005 místní úřad sociálního zabezpečení zjistil, že stěžovatel je dlouhodobě v zahraničí a k 1. září 2005 přestal důchod vyplácet. Následovala série soudních sporů, přičemž v říjnu 2009 rozhodl Ústavní soud, že uvedené ustanovení národního práva stanovující ukončení plateb důchodů pro osoby žijící v zahraničí, je protiústavní. V roce 2011 příslušný okresní soud rozhodl, že se stěžovateli musí vyplatit částka odpovídající výši jeho důchodu zpětně ode dne rozhodnutí Ústavního soudu a toto rozhodnutí bylo později potvrzeno odvolacím soudem.

Ve vztahu k článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu 1 stěžovatel namítá, že z důvodu změny místa bydliště mu přestal být důchod vyplácen.

ROZHODNUTÍ SOUDU:

Ve vztahu k namítanému porušení článku 14 ve spojení s článkem 1 Protokolu 1 Soud konstatoval, že v situaci stěžovatele nárok na výplatu důchodu plně závisel na místě bydliště stěžovatele, který po čtyřicet let pracoval v Ukrajině a přispíval do ukrajinského důchodového systému s tím, že následně měl být důchodu zbaven pouze z důvodu přestěhování se do jiné země. Soud konstatoval, že stěžovatel měl po čtyřiceti letech práce v Ukrajině zákonný nárok na důchod a byl tedy ve vztahu k článku 14 Úmluvy ve stejné situaci, jako důchodci, kteří pobývali v Ukrajině. Rozdílné zacházení může být podle Soudu možné pouze v situaci, kdy existuje objektivní a rozumné odůvodnění takového zacházení. Jinak řečeno, rozdílné zacházení je diskriminací v situaci, kdy nesleduje legitimní cíl nebo pokud neexistuje rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, který má být dosažen. Smluvní stát má tak prostor pro uvážení, aby posoudil, zda a do jaké míry je rozdílné zacházení v jinak podivných situacích ospravedlnitelné.

V tomto kontextu Soud uzavřel, že ukrajinská vláda neposkytla žádné odůvodnění toho, proč přestaly být při změně pobytu stěžovateli dávky v důchodu odebrány. Rozhodnutí Ústavního soudu ze 7. října 2009 neobsahuje relevantní důvody k ospravedlnění rozdílného zacházení a během řízení před Soudem vláda takové důvody neuvedla.

Soud naznal, že větší mobilita obyvatel, vyšší úroveň mezinárodní spolupráce a integrace a vývoj v oblasti bankovních služeb a informačních technologií již nemůže ospravedlnit omezení ve vztahu k platbám dávek sociálního zabezpečení určeným oprávněným osobám, která bývala motivována zejména technickými důvody.

Na základě výše uvedených úvah ESLP dovolil, že rozdíl v zacházení znamenal v případě stěžovatele porušení článku 14 ve spojení s článkem 1 Protokolu 1 Úmluvy s tím, že přiznal stěžovateli částku ve výši 5000 € jako náhradu majetkové i nemajetkové újmy.