Třetí stát může u EU napadnout evropské nařízení

Venezuela je aktivně legitimována k podání žaloby proti nařízení, kterým se vůči ní zavádějí omezující opatření

Foto: Fotolia

Vzhledem ke zhoršení situace v oblasti lidských práv, právního státu a demokracie přijala Rada Evropské unie v roce 2017 omezující opatření vůči Venezuele. Články 2, 3, 6 a 7 nařízení 2017/2063[1] stanovily zejména zákaz prodávat nebo poskytovat jakékoli fyzické nebo právnické osobě, subjektu či orgánu ve Venezuele vojenské vybavení a související technologie, které by mohly být použity k vnitřní represi, jakož i zákaz poskytovat týmž fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům nebo orgánům ve Venezuele určité technické, zprostředkovatelské nebo finanční služby spojené s dodávkou tohoto vybavení.

Dne 6. února 2018 podala Venezuela žalobu znějící na zrušení nařízení 2017/2063 v rozsahu, v němž se jí týkají jeho ustanovení. Následně upravila svou žalobu tak, aby se týkala rovněž rozhodnutí 2018/1656 a prováděcího nařízení 2018/1653[2], tedy aktů, kterými Rada prodloužila platnost přijatých omezujících opatření. Rozsudkem ze dne 20. září 2019 odmítl Tribunál Evropské unie tuto žalobu jako nepřípustnou z důvodu, že právní postavení Venezuely nebylo spornými ustanoveními bezprostředně dotčeno[3].

Soudní dvůr, ke kterému Venezuela podala kasační opravný prostředek, se vyslovil k použití kritérií přípustnosti stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU v rámci žaloby na neplatnost podané třetím státem proti omezujícím opatřením přijatým Radou s ohledem na situaci v tomto státě. Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu v rozsahu, v němž Tribunál prohlásil žalobu Venezuely znějící na zrušení článků 2, 3, 6 a 7 nařízení 2017/2063 za nepřípustnou a vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí o této žalobě ve věci samé.

Závěry Soudního dvora

Úvodem Soudní dvůr uvedl, že jelikož se kasační opravný prostředek Venezuely netýká části napadeného rozsudku, v níž byla žaloba tohoto třetího státu znějící na zrušení prováděcího nařízení 2018/1653 a rozhodnutí 2018/1656 odmítnuta jako nepřípustná, Tribunál vydal konečné rozhodnutí v tomto ohledu. Soudní dvůr dále připomíná, že podle ustálené judikatury může v případě potřeby i bez návrhu rozhodnout o nepominutelném důvodu vycházejícím z nedodržení podmínek přípustnosti stanovených v článku 263 SFEU.

V projednávaném případě se i bez návrhu zabýval otázkou, zda lze Venezuelu považovat za „právnickou osobu“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. V tomto ohledu poukazuje na to, že z tohoto ustanovení nevyplývá, že by se některé kategorie právnických osob nemohly dovolávat práva podat žalobu na neplatnost stanovenou v tomto článku. Kromě toho z předchozí judikatury rovněž nevyplývá, že pojem „právnická osoba“ použitý v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU je předmětem restriktivního výkladu. Soudní dvůr dále zdůrazňuje, že zásada, podle které je Unie založena zejména na hodnotě právního státu, vyplývá jak z článku 2 SEU, tak z článku 21 SEU, na který odkazuje článek 23 SEU týkající se společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Za těchto podmínek Soudní dvůr rozhodl, že v souladu s čl. 263 čtvrtým pododstavcem SFEU vykládaným ve světle zásad účinného soudního přezkumu a právního státu musí mít třetí stát aktivní legitimaci jakožto „právnická osoba“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, pokud jsou splněny ostatní podmínky stanovené tímto ustanovením. V tomto ohledu upřesňuje, že povinnosti Unie dbát na dodržování právního státu nepodléhají podmínce vzájemnosti. Venezuela jakožto stát s mezinárodní právní subjektivitou tudíž musí být považována za „právnickou osobu“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

Soudní dvůr dále rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když učinil závěr, že dotčená omezující opatření nemají bezprostřední účinky na právní postavení Venezuely. V tomto ohledu konstatoval, že dotčená omezující opatření byla přijata vůči Venezuele. Zakázat subjektům Unie provádět určité operace se rovná zakázat Venezuele provádět uvedené operace s těmito subjekty. Kromě toho vzhledem k tomu, že vstup nařízení 2017/2063 v platnost měl za následek okamžité a automatické uplatnění zákazů stanovených v článcích 2, 3, 6 a 7 tohoto nařízení, bránily tyto zákazy Venezuele pořídit si četné výrobky a služby. Soudní dvůr z toho vyvodil, že tato ustanovení mají bezprostřední účinky na právní postavení tohoto státu. V tomto ohledu podotkl, že není nutné rozlišovat podle toho, zda obchodní činnosti tohoto státu spadají pod soukromoprávní úkony (iure gestionis) nebo pod úkony vykonané při výkonu veřejné moci (iure imperii). Stejně tak konstatuje, že okolnost, že dotčená omezující opatření nepředstavují absolutní překážku pro Venezuelu pořídit si dotčené zboží a služby, je za tímto účelem irelevantní.

Následně Soudní dvůr rozhodl ve věci samé o ostatních důvodech nepřípustnosti, které Rada původně vznesla před Tribunálem. Pokud jde o důvod vycházející z nedostatku právního zájmu Venezuely na podání žaloby, Soudní dvůr konstatoval, že jelikož zákazy stanovené v článcích 2, 3, 6 a 7 nařízení 2017/2063 mohou poškodit zejména hospodářské zájmy Venezuely, jejich zrušení jí samo o sobě může přinést prospěch. Pokud jde o důvod vycházející ze skutečnosti, že Venezuela není spornými ustanoveními bezprostředně dotčena, Soudní poznamenal, že zákazy stanovené dotčenými články nařízení 2017/2063 se použijí, aniž je adresátům pověřeným jejich provedením ponechán prostor pro uvážení a vyžaduje to přijetí prováděcích opatření. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr již konstatoval, že tato ustanovení mají účinky na právní postavení Venezuely, tento důvod zamítl.

Konečně Soudní dvůr poukázal na to, že nařízení 2017/2063 představuje „nařizovací akt“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Vzhledem k tomu, že články tohoto nařízení napadené Venezuelou navíc nevyžadují přijetí prováděcích opatření, Soudní dvůr dospěl k závěru, že tento třetí stát je aktivně legitimován k podání žaloby proti těmto článkům na základě tohoto ustanovení, aniž musí prokazovat, že se jej tyto články dotýkají osobně.


Převzato z tiskové zprávy Soudního dvora Evropské unie

Celý text judikátu ve věci C-872/19 P

[1] Nařízení Rady (EU) 2017/2063 ze dne 13. listopadu 2017 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci ve Venezuele (Úř. věst. 2017, L 295, s. 21).

[2] Rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/1656 ze dne 6. listopadu 2018, kterým se mění rozhodnutí (SZBP) 2017/2074 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci ve Venezuele (Úř. věst. 2018, L 276, s. 10) a prováděcí nařízení Rady (EU) 2018/1653 ze dne 6. listopadu 2018, kterým se provádí nařízení (EU) 2017/2063 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci ve Venezuele (Úř. věst. 2018, L 276, s. 1).

[3] Rozsudek ze dne 20. září 2019, Venezuela v. Rada, T-65/18.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu