Zákaz mučení a ponižujícího zacházení

SKUTKOVÝ STAV A STÍŽNOST:
V devadesátých letech 20. století pracoval jako policejní informátor ve městě Balvi a za svoji práci byl placen. Poté, co v jeho okolí vyšlo najevo jeho spojení s policií, bylo mu několikrát vyhrožováno smrtí a také byl vícekrát napaden, v důsledku čehož se odstěhoval do města Rezekne.

V roce 2005 byl stěžovatel zatčen za znásilnění nezletilé dcery své přítelkyně a za ublížení na zdraví nezletilého syna své přítelkyně a byl přemístěn do vězení v Daugavpillsu, kde byl ve výkonu trestu jeden rok. Během této doby byl čtyřikrát přemístěn do vězení v Rize, kde strávil celkem 55 dní. Zbylých asi tři sta dní strávil ve vězení v Daugavpillsu.

Stěžovatel namítá, že byl během pobytu v tomto vězení předmětem opakovaného fyzického násilí ze strany ostatních spoluvězňů, když důvodem tohoto násilí byla jeho minulá spolupráce s policií, což se ve vězení mezitím stalo známým, neboť několik jeho spoluvězňů pocházelo právě z města Balvi. Stěžovatel dále uvedl, že k násilí vůči jeho osobě přispěla skutečnost, že byl odsouzen pro sexuálně motivované trestné činy proti nezletilým. Přestože několikrát žádal vedení věznice v Daugavpillsu o přemístění do jiné věznice, nebylo mu vyhověno s odůvodněním, že rozmístění vězňů je rozhodnutím každé věznice, přičemž se bere do úvahy velikost každé cely, psychologické faktory, úroveň vzdělání a zdraví jednotlivých vězňů.

Ve svých dvou dopisech určených generálnímu prokurátorovi z června a července 2006 stěžovatel podal informaci o své bývalé spolupráci s policií a o nebezpečí špatného zacházení ze strany spoluvězňů, kteří se mu mstili. Žádosti o přesun do věznice ve městě Matisa byly dvakrát odmítnuty.

Ve vztahu k článku 3 Úmluvy stěžovatel namítá, že byl v jeho případě porušen článek 3 Úmluvy, když byl podroben špatnému zacházení ve vězení v Daugavpillsu, když jeho převoz do vězení v Matise doprovázely průtahy.


ROZHODNUTÍ SOUDU:

ESLP se ve svém rozsudku ve vztahu k článku 3 Úmluvy nejprve konstatoval, že stěžovatel nepředložil Soudu přesvědčivé důkazy o tom, že by s ním bylo ve vězení špatně zacházeno.

Ve vztahu k námitce, že stát pochybil, když nezajistil stěžovatelovu bezpečnost ve vězení, ESLP připomněl, že Evropský výbor pro zabránění násilí a nelidského a ponižujícího zacházení zjistil, že vězni, kteří byli odsouzeni pro sexuálně motivované trestné činy, jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí násilí ze strany ostatních vězňů. Výbor také opakovaně vyslovil obavy ve vztahu k násilí ve vězení v Daugavpillsu. Zaměstnanci vězení si byli jasně vědomi povahou trestných činů spáchaných stěžovatelem a rizikem, které pro něj vyplývalo. Státní aparát byl také znalý skutečnosti o dřívější spolupráci stěžovatele s policií, ale tato informace nebyla postoupena příslušným úřadům.

Evropský soud postrádal jakékoli informace o jednotlivých krocích, které by vedení věznice podniklo, aby předešlo špatnému zacházení vůči stěžovateli. Lotyšská vláda neposkytla žádné vysvětlení k otázce častého přemísťování stěžovatele do různých cel, přičemž podle doporučení výše citovaného Výboru měl být každý transfer zranitelného vězně součástí strategie boje proti násilí mezi jednotlivými vězni.

ESLP uzavřel, že systém pro umísťování zranitelných vězňů ve vězení v Daugavpillsu nebyl účinný, a to jak ve vztahu k právním předpisům, tak ve vztahu k zavedené praxi. Stěžovatel byl tak po dobu více než jednoho roku vystaven strachu z bezprostředního rizika špatného zacházení, přičemž neexistoval žádný účinný opravný prostředek k nápravě situace.

Soud konstatoval porušení článku 3 Úmluvy a přiznal stěžovateli náhradu nemateriální újmy ve výši 8 000 €.