Daň z přidané hodnoty jako součást ceny díla

Předkládané rozhodnutí Nejvyššího soudu neprosazuje novátorské řešení předmětné otázky. Jde však o velmi přehledně uspořádaný rozsudek, který by mohl v jistém smyslu sloužit jako "opakovací cvičebnice" ve vztahu k problematice daně z přidané hodnoty. Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011

Podstatou je totiž sama konstrukce této nepřímé daně, která vychází z představy, že do vzájemných (daňověprávních) vztahů vstupují subjekty "dvojího druhu": neplátci a plátci DPH. Plátcovství přitom nezáleží bezprostředně na vůli toho kterého subjektu, nýbrž je dáno zákonnými kritérii, která aktuálně stanoví zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (odhlédněme od specifické úpravy tzv. volby předmětu daně obsažené § 2b zákona o dani z přidané hodnoty, která nesouvisí s případem řešeným v předmětném rozhodnutí) v § 5, který je nazván "Osoby povinné k dani". Plátce daně, který uskutečnil zdanitelné plnění a získal právo na úhradu jeho ceny včetně daně z přidané hodnoty, je povinen tuto daň řádně vykázat a uhradit. Totéž v obráceném gardu platí pro plátce daně, který zdanitelné plnění přijal a hradí za ně cenu zatíženou daní z přidané hodnoty - ten totiž za splnění zákonných podmínek má nárok na odpočet daně (§ 72 zákona o dani z přidané hodnoty). Váha se vychyluje, jestliže jedna ze stran vztahu plátcem DPH není, protože v takovém případě právě nárok na odpočet odpadá.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu